28 Cdo 2417/2002
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa
Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Ludvíka Davida, CSc.
v právní věci žalobce Bytového družstva F., zastoupeného advokátkou, proti
žalovanému K. L., zastoupenému advokátkou, o vyklizení garáže, vedené u
Městského soudu v Brně pod sp. zn. 53 C 171/99, o dovolání žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. června 2002, č. j. 19 Co
455/2000-43, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 6. 4. 2000, č. j. 53 C
171/99-19, bylo rozhodnuto o povinnosti žalovaného vyklidit a vyklizenou
žalobci předat garáž č. 17 v domě č. or. 3, č.p. 2509 v B., a to do 15 dnů od
právní moci rozsudku. Žalovanému bylo uloženo nahradit žalobci náklady řízení
ve výši 3.875,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právní zástupkyně
žalobce.
Soud prvního stupně zjistil, že žalobce se stal vlastníkem domu v
B., v němž je garáž užívaná žalovaným, na základě dohody o vyčlenění družstva
ze Stavebního bytového družstva P. v B. ze dne 28. 2. 1997. Samotný žalobce
vznikl zápisem do obchodního rejstříku dne 17. 2. 1997. V období, které těmto
skutečnostem předcházelo, byl členem SBD P. a nájemcem garáže J. Č., jenž
zemřel 28. 2. 1995. Jediným (závětním) dědicem po něm byl žalovaný, který
zdědil členské podíly k bytu v domě (ten následně převedl na jinou fyzickou
osobu, neboť v bytě nebydlel a nehodlal bydlet) a ke garáži tamtéž. Nabytí
dědictví bylo žalovanému potvrzeno usnesením Městského soudu v Brně sp. zn. 59
D 646/95 ze dne 11. 2. 1997, které nabylo právní moc dne 5. 3. 1997. Podle
dalšího zjištění soudu prvního stupně sjednalo SBD P. se žalobcem dne 21. 4.
1997 smlouvu o nájmu garáže. Tuto smlouvu posoudil soud prvního stupně jako
neplatnou, neboť ji na straně pronajímatele uzavřel subjekt, který již
nevlastnil dům na F. Zděděním členského podílu ke garáži vzniklo podle soudu
prvního stupně žalovanému právo na uzavření nájemní smlouvy, ale se žalobcem.
To se nestalo, k užívání garáže chyběl právní titul a soud prvního stupně proto
žalobě vyhověl.
K odvolání žalovaného rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne
26. 6. 2002, č. j. 19 Co 455/2000-43, tak, že napadený výrok o vyklizení garáže
změnil a žalobu zamítl. Také ve výroku o nákladech řízení byl prvostupňový
rozsudek změněn s tím, že se žádnému z účastníků nepřiznává právo na náhradu
nákladů řízení. Žalobce byl zavázán k náhradě nákladů odvolacího řízení
vzniklých žalovanému ve výši 2.725,- Kč, a to do tří dnů od právní moci
rozsudku k rukám právní zástupkyně žalovaného.
Odvolací soud neshledal pochybení ve skutkových zjištěních soudu
první instance, nesouhlasil však s jeho právními závěry. Zaměřil se především
na otázku přechodu členských práv a povinností ke garáži ze Stavebního bytového
družstva P. na žalobce; ten totiž nabyl děděním členský podíl ke garáži dnem
smrti zůstavitele, tj. 28. 2. 1995. Přešlo-li zápisem v katastru nemovitostí
vlastnictví k domu v B. (včetně garáže v domě) na žalobce dnem vyčlenění
žalobce z družstva P., tj. 28. 2. 1997, pak odvolací soud dospěl k závěru, že
tímto dnem se žalovaný stal členem Bytového družstva F. v B. Při tomto závěru
vycházel odvolací soud z posouzení stanov žalobce, a to jejich článku 5
odstavce 1, upravujícího přechod členských práv a povinností při vyčlenění
družstva. V tomto ustanovení stanov se uvádí, že na žalobce přechází dosavadní
členství v SBD P. nájemců bytů v domě v B. Ve stanovách není výslovně upraven
přechod členských práv a povinností k nebytovým prostorům v domě. Pokud jsou
ale garáže stejně jako byty v domě ve vlastnictví žalobce, pak je i na ně třeba
vztáhnout výše citované ustanovení stanov. Jinak by byl žalovaný zbaven
členských práv vůči žalobci pokud jde o garáž, což by bylo v rozporu s Listinou
základních práv a svobod. Jednostranným postupem žalobce by bylo žalovanému
znemožněno užívat garáž přesto, že ho k tomu opravňovala nabytá členská práva a
povinnosti po zemřelém členu družstva. Žalovaný se stal členem žalobce a jeho
členství v družstvu nebylo dosud ukončeno. Proto nebylo možno žalobě na
vyklizení garáže vyhovět.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Napadl v něm
rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu s tím, že spočívá na nesprávném
právním posouzení věci. V dovolání žalobce rekapituloval relevantní skutečnosti
s konstatováním, že jde o případ vzniku bytového družstva až po úmrtí
předchozího nájemce. Pokud ovšem stanovy žalobce ještě nebyly v den smrti
tohoto nájemce účinné, nemohou působit retroaktivně a vzhledem k jejich článku
5 odst. 1 (přechod členství z SBD P. na žalobce pouze u nájemců bytů, nikoli
nebytových prostorů) nemohlo žalovanému vzniknout členství k žalobci, ani
nájemní právo ke garáži. Se žalovaným, který zůstal členem SBD P., proto nebyla
sjednána smlouva o nájmu garáže. Žalobce dodal, že v současné době je nikoli
výlučným, ale pouze většinovým vlastníkem domu a navrhl, aby dovolací soud
napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný navrhl ve vyjádření k dovolání jeho zamítnutí, s poukazem na
své vzniklé členství v Bytovém družstvu v B.
Dovolací soud posoudil věc po procesní stránce podle ustanovení
občanského soudního řádu (dále „o. s. ř.“) ve znění před novelou provedenou
zákonem č. 30/2000 Sb., jež nabyla účinnost 1. 1. 2001. Vyšel ze skutečnosti,
že rozsudek soudu prvního stupně byl vyhlášen dne 6. 4. 2000, řízení před tímto
soudem bylo tedy provedeno podle ustanovení účinných před zmíněnou novelizací.
V takovém případě platí pro odvolací i dovolací soud zásada, že se opravný
prostředek podaný proti rozhodnutím, vydaným před nabytím účinnosti zákona č.
30/2000 Sb. nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních předpisů,
projedná a rozhodne podle dosavadního znění o. s. ř. (bod 15, 17 hlavy první
části dvanácté - Přechodných a závěrečných ustanovení – zákona č. 30/2000 Sb.).
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání podala včas
oprávněná osoba, zastoupená advokátem (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.) a
že dovolání je přípustné vzhledem ke změně prvostupňového rozsudku odvolacím
soudem (§ 238 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.). Namítané nesprávné právní posouzení
věci je způsobilým dovolacím důvodem podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. d/ o.
s. ř.
Podle konstantní judikatury dovolacího soudu jde o nesprávné právní
posouzení věci, jestliže soud použil nesprávný právní předpis, nebo jestliže
sice aplikoval správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil; toto
pochybení musí být rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.
Dovolání není důvodné.
Výchozím právním aspektem pro posouzení věci je nabytí členského
podílu resp. členských práv a povinností k SBD P. v B. žalovaným v důsledku
dědění, jak k němu došlo smrtí zůstavitele dne 28. 2. 1995 (§ 460 občanského
zákoníku). Žalovaný se tímto dnem stal členem tehdejšího bytového družstva,
aniž by bylo třeba souhlasu představenstva, jak vyplývá z ustanovení § 232
odst. 2 obchodního zákoníku.
Posléze došlo dne 17. 2. 1997 ke vzniku žalobce jako právního
subjektu; ten se také dohodl dne 28. 2. 1997, ve smyslu ustanovení § 29 odst. 3
zákona o vlastnictví bytů č. 72/1994 Sb., s SBD P. v B. o svém vyčlenění z
tohoto družstva. Za současného zápisu dohody o vyčlenění do katastru
nemovitostí se stal ex lege, dnem sjednání dohody, žalobce výlučným vlastníkem
domu v B.
Předběžnou otázkou pro závěr o oprávněnosti žaloby se stalo posouzení
přechodu práv a povinností, spojených se zděděným členstvím žalovaného v
dosavadním družstvu, na žalobce, a to v období následujícím po vzniku žalobce a
sjednání dohody o jeho vyčlenění. Přes soudem potvrzený rozsah dědění
žalovaného (členský podíl ke garáži i k bytu) je pro další úvahy podstatný,
vzhledem k předmětu žaloby (i k dispozici žalovaného s částí dědictví, jak lze
dovodit ze spisu), jen přechod členských práv a povinností ke garáži jako
nebytovému prostoru.
Odvolací soud posuzoval otázku přechodu členských práv a povinností k
družstvu podle stanov žalobce. Je však třeba vzít též v úvahu právní úpravu
vyčlenění družstva, obsaženou v ustanovení § 29 zákona č. 72/1994 Sb. o
vlastnictví bytů (ve znění účinném v rozhodné době). Podle odst. 1 tohoto
ustanovení rozhodují o vyčlenění a vzniku nového družstva nájemci nebo
vlastníci bytů nebo nebytových prostorů mj. v domě nebo domech ve vlastnictví
nebo spoluvlastnictví dosavadního družstva. Rozhodnutí těchto osob nepodléhá
schválení členské schůze dosavadního družstva a podle odstavce 2 zmíněného
ustanovení členství v dosavadním družstvu se vznikem nového družstva přechází
na toto družstvo. S těmito skutečnostmi nemůže být v rozporu vypořádání
majetku, které má být provedeno podle odst. 3 citovaného ustanovení mezi
dosavadním a vyčleněným družstvem.
Zákon o vlastnictví bytů nerozlišuje při úpravě vyčlenění družstva
mezi právy k bytům a právy k nebytovým prostorům. Logický výklad zmíněných
částí textu ustanovení § 29 odst. 1, 2 zákona č. 72/1994 Sb. vede proto k
závěru, že členská práva a povinnosti (včetně nájemního vztahu k družstvu)
přecházejí v případě nájmu bytů i nebytových prostorů ze zákona, na základě
ustanovení kogentní povahy. Stane-li se vyčleňované družstvo vlastníkem nebo
spoluvlastníkem jednoho či více domů s byty nebo nebytovými prostory, k nimž
měli členové dosavadního družstva vlastnický či nájemní vztah, pak je povinno
respektovat práva a povinnosti těchto členů jako jejich nový partner a nástupce
dosavadního družstva. Pokud jde o posuzovanou věc, pak z řečeného - i z
obecných zásad dědění jako univerzální sukcese do práv zůstavitele - vyplývá,
že právní postavení člena nově vzniklého družstva svědčí i fyzické osobě, která
po členu dosavadního družstva a nájemci nebytového prostoru v jeho vlastnictví
zdědila členský podíl resp. členská práva a povinnosti k dosavadnímu
družstvu.
Stanovy vyčleněného družstva musí, není-li jim dán zákonem prostor
pro autonomní úpravu, regulovat přechod členských práv a povinností v souladu
se zákonem, a to jak s jeho výslovným zněním, tak i smyslem a účelem.
Neobsahoval-li článek 5 odst. 1 těchto stanov (upravující přechod členství při
vyčlenění družstva) pasáž o přechodu členských práv a povinností též k
nebytovým prostorům (garážím), pak jeho znění nebylo úplné. Text stanov
družstva ovšem nemohl protiřečit výše citovaným ustanovením § 29 odst. 1, 2
zákona č. 72/1994 Sb. včetně výkladu, nyní provedeného dovolacím soudem.
Výsledkem aplikace relevantních ustanovení zákona o vlastnictví bytů je v
posuzované věci závěr, že se žalovaný stal, jako dědic členského podílu ke
garáži v domě nyní ve vlastnictví vyčleňovaného družstva, členem Bytového
družstva v B., a to dnem právní moci soudního rozhodnutí o potvrzení nabytí
dědictví (související právní skutečnosti, a sice vznik vyčleňovaného družstva
jako právnické osoby a dohoda zúčastněných družstev o vyčlenění, časově
předcházely). Lze současně sdílet i úvahu odvolacího soudu o hrozícím poškození
žalovaného v jeho ústavně garantovaném právu na pokojné užívání majetku (srov.
čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod o ochraně vlastnictví),
jestliže by tento závěr nebyl respektován.
Závěr o přechodu členských práv a povinností žalovaného k nebytovému
prostoru (garáži) na vyčleněné družstvo podporují také ty části stanov žalobce,
které upravují členský status obecně. Při přechodu členství vzniká, za
současného rozhodnutí orgánu družstva o přidělení bytu či nebytového prostoru,
členu družstva právo na uzavření smlouvy o nájmu bytu nebo nebytového prostoru
(čl. 9 odst. 1 písm. d/). V případě dědění členského podílu přechází na dědice
nájem družstevního bytu i nebytového prostoru (čl. 16 odst. 3). Počítal-li
žalobce v interní úpravě s právy člena k nebytovému prostoru v uvedených
typových situacích, pak nebylo důvodu, proč by měla být při vzniku družstva
vyčleněním tato práva opomenuta.
Námitky v dovolání žalobce neobstojí ani stran blíže
nekonkretizovaného poukazu na jeho nynější nikoli výlučné vlastnictví k domu,
ale pouze (většinové) spoluvlastnictví. Dovolací soud vychází ze skutkového
stavu zjištěného soudy nižších stupňů a z právního stavu v době vyhlášení
rozhodnutí odvolacím soudem. Uvedená skutečnost ostatně nebyla tvrzena v
odvolacím řízení a sama o sobě by nic neměnila na aktivní věcné legitimaci
žalobce jako většinového spoluvlastníka domu.
Odvolací soud tedy nepochybil ve výsledku aplikace a interpretace
rozhodného práva na zjištěný skutkový stav a dovolací důvod podle ustanovení §
241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř. tak nebyl naplněn. Při přezkoumání průběhu řízení
před soudy obou stupňů též nebyly zjištěny vady uvedené v ustanovení § 237 o.
s. ř., znamenající zmatečnost rozhodnutí, nebo jiné vady řízení, které mohly
mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolací soud proto dospěl k závěru o správnosti napadeného
rozhodnutí a dovolání žalobce zamítl (§ 243b odst. 1 o. s. ř.).
Žalovaný měl v dovolacím řízení úspěch (§ 243b odst. 4, § 224 odst.
1, § 142 odst. 1 o. s. ř.). Dovolací soud však využil ustanovení § 150 o. s. ř.
a náhradu nákladů dovolacího řízení žalovanému, v souvislosti s podáním
vyjádření k dovolání, nepřiznal. Důvody hodné zvláštního zřetele spatřoval v
tom, že procesní úkon žalovaného obsahoval již jen shrnutí jeho dosavadního
stanoviska a nejde tedy o vznik nákladů nezbytných k účelnému uplatňování nebo
bránění práva.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle
občanského soudního řádu.
V Brně dne 14. března 2003
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu