28 Cdo 2420/2010
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a
soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause o dovolání dovolatele
Pozemkového fondu ČR, IČ 4579 7072, 130 00 Praha 3, Husinecká 1024/11a, proti
rozsudku Krajského soudu v Praze z 11. 3. 2010, sp. zn. 28 Co 57/2010, vydanému
v právní věci vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 5 C 385/2005
(žalobce JUDr. Pavla Odstrčila, 130 00 Praha 3, Slezská 95, proti žalovaným: 1.
Pozemkovému fondu ČR a 2. Obci Buš, IČ 0024 2041, Buš č. 8, okres Praha-západ,
o zastoupené JUDr. Miloslavem Jandou, advokátem, 252 08 Slapy č. 271, o
náhradní pozemek), takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o
dovolání.
O žalobě žalobce, podané u soudu 29. 12. 2005, bylo rozhodnuto rozsudkem
Okresního soudu Praha-západ z 10. 11. 2009, č. j. 5 C 385/2005-104. Tímto
rozsudkem soudu prvního stupně bylo žalovanému Pozemkovému fondu uloženo
převést do vlastnictví žalobce JUDr. Pavla Odstrčila pozemek č. 287 PK v
katastrálním území B., okres P.-z., a to do 3 dnů od právní moci rozsudku. Bylo
však zamítnuta žaloba žalobce o vydání téhož pozemku podaná vůči žalované Obci
B., okres P.-z.. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo
na náhradu nákladů řízení. O odvolání žalovaného Pozemkového fondu ČR proti uvedenému rozsudku soudu
prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Praze z 11. 3. 2010,
sp. zn. 28 Co 57/2010. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Okresního
soudu Praha-západ z 10. 11. 2009, č. j. 5 C 385/2005-104, potvrzen v odvoláním
napadené části ve výroku označeném I., a to ve znění, že žalovaný Pozemkový
fond ČR je povinen uzavřít se žalobcem k uspokojení jeho nároku na náhradní
pozemek, přiznaného mu pravomocným rozhodnutím Pozemkového úřadu Praha-západ z
23. 1. 1996, č. j. PÚ-R-1030/93/1 – 38/96/VO, dohodu o vydání pozemku č. 287 PK
v katastrálním území B. (o výměře 5017 m2) s tím, že žalobce je povinen
zaplatit žalovanému Pozemkovému fondu ČR za tento pozemek 2.100,- Kč do 60 dnů
od uzavření této dohody. Bylo rovněž rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení
nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud
přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadené části (tj. ve
výrocích označených I., III.) i řízení, které vydání tohoto rozsudku
předcházelo, podle ustanovení § 212 a § 212a odst. 1 a odst. 5 občanského
soudního řádu, ale neshledal odvolání žalovaného Pozemkového fondu ČR důvodným. Odvolací soud poukazoval na to, že tomuto řízení před soudem prvního stupně i
před odvolacím soudem předcházelo i vydání rozhodnutí dovolacího soudu
(rozsudku z 18. 1. 2001, 28 Cdo 1478/2000 Nejvyššího soudu), z jehož závěrů
odvolací soud vycházel. Odvolací soud poukazoval na to, že podle výsledků zjištění před soudy obou
stupňů žalobce požádal podáním z 29. 8. 1996 žalovaný Pozemkový fond ČR o
bezplatné převedení náhradního pozemku do vlastnictví žalobce s odkazem na
rozhodnutí Pozemkového úřadu Praha-západ z 23. 1. 1996, č. j. PÚ – R –
1030/93/1 – 38/96/VO, jímž byl JUDr. Pavlu Odstrčilovi přiznán nárok na vydání
pozemku parc. č. 287 v katastrálním území Buš (o výměře 5017 m2). Dne 8. 6. 1998 byla žádost o vydání náhradního pozemku konkretizována ohledně části
pozemku parc. č. 577 v katastrálním území Přestavlky (o výměře m2). Ve veřejné
nabídce ohledně uváděného pozemku skončil žadatel JUDr. Pavel Odstrčil dne 10. 4. 2007 ze 13 žadatelů na jedenáctém místě. Žalobce, jako oprávněná osoba, od
roku 1996 uplatnil nárok na převod náhradního pozemku vícekrát, ale nebylo mu
vyhověno. Odvolací soud měl za to, že nárok žalobce neuspokojený po dobu více
jak deseti roků lze co do jeho nevyhovění přičítat liknavosti i libovůli
žalovaného Pozemkového fondu ČR.
Odvolací soud dospěl ke skutkovému i právnímu závěru, že pozemek č. 287 PK v
katastrálním území B. patří nadále žalovanému Pozemkovému fondu ČR (jako
pozemek státu, jenž je ve správě Pozemkového fondu ČR), když smlouva z 30. 10. 2007 (o převodu tohoto pozemku, uzavřená mezi žalovaným Pozemkovým fondem ČR a
žalovanou Obcí Buš) je neplatná podle ustanovení § 39 občanského zákoníku, a to
jako smlouva uzavřená za situace, kdy „více jak deset let nebyl uspokojen nárok
žalobce na náhradní pozemek i přes několik žádostí žalobce; žalobce požádal
konkrétně o převod pozemku č. 287 PK v katastrálním území B. (o který ve dvou
veřejných nabídkách nikdo neprojevil zájem, a to ani žádná jiná oprávněná osoba
podle zákona č. 229/1991 Sb.); v další veřejné soutěži, jíž se mohly účastnit i
jiné než oprávněné osoby podle uvedeného zákona, žalovaný Pozemkový fond ČR
nabídl uvedený sporný pozemek v době, kdy již byl vydán rozsudek soudu prvního
stupně, ukládající vydání pozemku žalobci, a k převedení pozemku žalovaným
Pozemkovým fondem ČR na žalovanou Obec B. došlo v době, kdy soudní řízení bylo
ve stadiu dovolacího řízení. To vše, dovozoval odvolací soud, „nelze označit
jinak než jako obcházení zákona, konkrétně § 11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb.,
jehož smyslem bylo v případě nevydání původně odňatého pozemku poskytnout co
nejdříve oprávněné osobě pozemek náhradní“. Odvolací soud ještě konstatoval, že na tento daný případ nedopadá ustanovení §
5 odst. 3, věta první a druhá, zákona č. 229/1991 Sb., když žalovaný Pozemkový
fond ČR tu nemá postavení povinné osoby podle ustanovení § 5 odst. 1 písm. a)
zákona č. 95/1991 Sb., a ani tu nedopadá ustanovení § 2 odst. 1 písm. a) zákona
č. 95/1991 Sb., když na předmětný pozemek nebylo uplatněno právo přímo vůči
povinné osobě“. Odvolací soud tedy odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně potvrdil
podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu jako věcně správný (včetně
výroku rozsudku soudu prvního stupně o nákladech řízení). O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud s poukazem na ustanovení §
224 odst. 1, § 142 odst. 1 a § 151 odst. 1 občanského soudního řádu. Rozhodnutí odvolacího soudu bylo doručeno dne 25. 3. 2010 žalovanému
Pozemkovému fondu ČR a dovolání ze strany tohoto žalovaného bylo dne 24. 5. 2010 předáno na poště k doručení Okresnímu soudu Praha-západ, tedy ve lhůtě
stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu. Dovolatel navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu z 11. 3. 2010 a aby věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Dovolatel měl
za to, že je jeho dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c)
občanského soudního řádu a jako dovolací důvody uplatňoval, že řízení v této
právní věci je stiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné právní
posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ občanského soudního řádu), a že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§
241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu). Dovolatel zdůrazňoval především, že rozsudky soudů obou stupňů jsou, podle jeho
názoru, nevykonatelné, když tu bylo rozhodnuto, že žalovaný Pozemkový fond ČR
je povinen „převést žalobci k uspokojení jeho nároku d o h o d o u
konkrétní pozemek, jehož vydání se žalobce domáhal svou žalobou o vydání věci“. Dovolatel je přesvědčen o tom, že soudy jej nemohly zavázat k povinnosti
uzavřít se žalobcem smlouvu ohledně pozemku, který evidentně není v jeho
vlastnictví; jde tu o pozemek, který žalovaný Pozemkový fond ČR již 30. 10. 2007 převedl smlouvou na další žalovanou – Obec Buš; o tom, že by tato smlouva
byla neplatná, nebylo dosud žádným soudním rozsudkem rozhodnuto a žalobce ani
neplatnost této smlouvy svou žalobou nenapadl; ostatně i žaloba žalobce o
určení vlastnictví pozemku č. 287 PK v katastrálním území B. byla pravomocně
zamítnuta již rozsudkem Krajského soudu v Praze z 30. 7. 2009, sp. zn. 28 Co
313/2009 (vydaným v právní věci vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 5 C 62/2009). Dovolatel rozhodně nesouhlasí s právními závěry odvolacího soudu, obsaženými v
jeho rozsudku z 11. 3. 2010 (sp. zn. 28 Co 57/2010 Krajského soudu v Praze),
odůvodněnými tím, že smlouva z 30. 10. 2007 tu spočívá na obcházení zákona,
když žalovaný Pozemkový fond ČR uzavřel smlouvu o převodu pozemku č. 287 PK v
katastrálním území B. se žalovanou Obcí B. v době, kdy věděl, že je žalobcem
podáno dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jakož i s odůvodněním že tu
došlo k liknavosti a k libovůli žalovaného fondu, pokud nevyhověl žádosti
žalobce, aby žalobci oddělil část pozemku z jeho celku, nabízeného ve veřejné
nabídce. Dovolatel k tomu především uváděl, že takový postup by byl v rozporu s
dříve platným ustanovením § 11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., v němž je
stanoveno, že Pozemkový fond ČR převede oprávněné osobě pozemek přiměřený jeho
ceně podle výměry a kvality původního pozemku, když také vyhlášený prodej
zemědělského pozemku, uskutečněný před účinností zákona č. 131/2006 Sb., měl
být dokončen podle dosavadních předpisů. Pozemkový fond ČR postupoval při
převodu pozemku na Obec Buš v daném případě zcela v souladu se zákonem č. 229/1991 Sb. i se zákonem č. 95/1999 Sb. V roce 2001, kdy se uskutečnila
veřejná nabídka ohledně pozemku č. 287 PK v katastrálním území Buš, nemohlo být
postupováno podle ustanovení § 11a zákona č. 229/1991 Sb., neboť ten byl
doplněn do tohoto zákona až s účinností od 14. 4. 2006. Pokud odvolací soud stanovil žalobci povinnost doplatit cenu pozemku, o nějž
jde v tomto řízení, pak dovolatel připomíná, že podle zákona č. 229/1991 Sb. nelze převáděný pozemek doplatit; doplatit cenu pozemku bylo možné při převodu
podle zákona č. 95/1999 Sb., o nějž tu nešlo.
V daném případě také odvolací
soud pochybil, podle názoru dovolatele, když připustil, že žalobce může cenu
předmětného pozemku doplatit i když šlo o pozemek v ceně 15.000,- Kč, zatím co
restituční nárok žalobce byl jen ve výši 13.000,- Kč.
Zcela nesprávný a nedoložený je, podle názoru dovolatele, právní závěr
odvolacího soudu o libovůli a liknavosti žalovaného Pozemkového fondu ČR při
vyřizování žádosti žalobce o poskytnutí náhradního pozemku v průběhu deseti let
od podání jeho žádosti. V řízení bylo naopak prokázáno, dovozoval dovolatel, že
žalobce se přihlásil do veřejné nabídky převodu pozemků pouze jednou, a to
neplatnou žádostí, která nesplňovala podmínky stanovené v § 11 odst. 2 zákona
č. 229/1991 Sb.; postup při převodu pozemku, který žalobce požadoval,
neumožňovalo ani ustanovení § 8 zákona č. 95/1991 Sb., o podmínkách převodu
zemědělských a lesních pozemků z vlastnictví státu na jiné osoby. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) postupoval v dovolacím řízení
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán
po 30. 6. 2009 (srov. článek II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další
související zákony). Přípustnost dovolání dovolatele tu bylo možné posoudit podle ustanovení § 237
odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i
proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního
stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že
rozhodnutí odvolacího soudu, napadené dovoláním, má po právní stránce zásadní
význam. Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí
odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam[odstavec 1 písm. c)]
zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li
být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem
uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se
nepřihlíží. V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. 5 C 385/2005
Okresního soudu Praha-západ), že by odvolací soud svým rozsudkem z 11. 3. 2010
(sp. zn. 28 Co 57/2010 Krajského soudu v Praze) řešil některou právní otázku,
jež by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. V
řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda tu odvolací soud svým
rozsudkem z 11. 3. 2010 řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným
právem, popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování
dovolacího soudu. Odvolací soud posoudil v daném případě projednávanou právní věc (jak uváděl v
odůvodnění svého rozsudku z 11. 3. 2010) zejména podle ustanovení § 11 odst. 2
zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému
zemědělskému majetku (zákona o půdě). Podle ustanovení § 11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. v případě, že pozemky nebo
jejich části nelze oprávněné osobě podle tohoto zákona vydat (srov. § 11 odst. 1 zákona č.
229/1991 Sb.), převede pozemkový fond oprávněné osobě bezúplatně do
vlastnictví jiné pozemky státu, a to pokud možno v téže obci, ve které se
nachází převážná část pozemků původních, pokud s tím oprávněná osoba souhlasí. V nálezu Ústavního soudu ČR ze 4. 3. 2004, III. ÚS 495/02, uveřejněném pod č. 33 ve svazku 32 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, bylo vysloveno, že
nároky podle ustanovení § 11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. (zákona o půdě)
mají přednost před postupem prodeje pozemků podle zákona č. 95/1999 Sb., o
podmínkách převodu zemědělských a lesních pozemků z vlastnictví státu na jiné
osoby. Pokud nárok podle zákona o půdě nebyl dlouhodobě uspokojen, mají soudy
zkoumat, zda nešlo ze strany žalovaného o libovůli či dokonce svévoli při
plnění jeho závazku, a žaloba na převod konkrétního pozemku může v takovém
případě představovat prostředek proti takové libovůli. V rozhodnutí uveřejněném pod č. 72/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, bylo vyloženo, že i právo oprávněné
osoby na převod náhradního pozemku ve smyslu ustanovení § 11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) lze realizovat i prostřednictvím
žaloby na vydání konkrétního náhradního pozemku, ovšem jde-li o pozemek vhodný,
který byl nabídnut k převodu ve veřejné nabídce. V případě liknavého postupu
při uzavírání smlouvy o převodu náhradního pozemku ve smyslu ustanovení § 11
odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. není pak ani třeba vázat tento převod na
podmínku předchozího zahrnutí pozemku do veřejné nabídky (k tomuto závěru
dospěl dovolací soud např. v rozhodnutí 31 Cdo 3767/2009 Nejvyššího soudu, jak
na to poukazoval i odvolací soud v této právní věci ve svém rozsudku z 11. 3. 2010). Podle ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 95/1999 Sb., o podmínkách převodu
zemědělských a lesních pozemků z vlastnictví státu na jiné osoby, nelze podle
tohoto zákona převádět zemědělské nebo lesní pozemky, na jejichž vydání bylo
uplatněno právo podle zvláštních předpisů a o jejich vydání nebylo dosud
rozhodnuto; také zemědělské pozemky, o jejichž převodu na jiné osoby bylo
rozhodnuto podle zvláštního předpisu, nelze podle uvedeného zákona převádět. Lze-li žalovat o právo nebo právní vztah, není dán naléhavý právní zájem na
určení neplatnosti smlouvy, jež se tohoto práva nebo právního vztahu týká (§ 80
písm. c/ občanského soudního řádu) (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 68/2001
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem). Vzhledem k těmto uvedeným ustanovením právních předpisů i k citovaným právním
závěrům z judikatury soudů (zejména ze Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek,
vydávané Nejvyšším soudem) i z nálezů Ústavního soudu ČR, z nichž dovolací soud
vycházel i v daném případě, nebylo tu možné dospět přesvědčivě k závěru, že by
odvolací soud ve svém rozsudku z 11. 3. 2010 (sp. zn. 28 Co 57/2010 Krajského
soudu v Praze), proti němuž směřuje dovolání Pozemkového fondu ČR, při
posouzení právního nároku na převod náhradního pozemku ve smyslu ustanovení §
11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb.
řešil zejména tuto zásadní právní otázku v
rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla
vyřešena v rozhodování dovolacího soudu (s přihlížením i k právním závěrům z
nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, jimiž jsou obecné soudy vázány). A
protože v tomto případě nešlo, jak již bylo uvedeno, ani o řešení právní
otázky, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím
soudem, nebylo tu možné shledat u dovolání dovolatele zákonné předpoklady
přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského
soudního řádu, ale ani podle jiného ustanovení občanského soudního řádu
upravujícího přípustnost dovolání proti pravomocným rozhodnutím odvolacích
soudů. Přikročil tedy dovolací soud podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c)
občanského soudního řádu k odmítnutí dovolání dovolatele, a to jako dovolání
nepřípustného. Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a žalobci v řízení o dovolání
náklady nevznikly. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 7. října 2010
JUDr. Josef Rakovský,
v. r.
předseda senátu