28 Cdo 2430/2002

28 Cdo 2430/2002

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání 1. A. P. a 2. J. B., zastoupených advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem z 23.1.2002, sp. zn. 29 Co 237/2001, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 21 C 348/97 (žalobců A. P. a J. B., zastoupených advokátem, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti ČR, 128 10 Praha 2, Vyšehradská 16, o 240.000 Kč), takto:

I. Zrušují se rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem z 23.1.2002, sp. zn. 29 Co 237/2001, i rozsudek Okresního soudu v Liberci ze 4.5.2001, čj. 21 C 348/97-32.

II. Věc se vrací Okresnímu soudu v Liberci k dalšímu řízení.

Žalobkyně se domáhaly žalobou, podanou u soudu 21.1.1997, aby žalovanému státu – Ministerstvu spravedlnosti ČR bylo uloženo zaplatit jim 240.000 Kč jako odškodnění podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, jež náležejí žalobkyním jako dcerám V. K., který byl odsouzen rozsudkem bývalého Okresního soudu v Železném Brodě z 8.6.1950 k trestu odnětí svobody na 4 roky a k peněžitému trestu 100.000 Kč a byla mu zabavena mechanická tkalcovna s veškerým strojním zařízením. Rozsudkem Vrchního soudu v Praze z 29.9.1994, sp. zn. 4 Tz 49/94, bylo však vysloveno porušení zákona rozhodnutím v uvedené trestní věci v neprospěch odsouzeného V. K. Ten zemřel 28.11.1960, stejně jako jeho manželka A. K. (dne 29.10.1970), a na žalobkyně přešlo právo na odškodnění podle zákona č. 119/1990 Sb., a to z důvodu náhrady za ztrátu výdělku V. K. za 10 měsíců výkonu vazby a za 53 měsíce výkonu trestu odnětí svobody, dále z důvodu náhrady za jím zaplacený peněžitý trest 100.000 Kč a z důvodu náhrady za zaplacené náklady soudního řízení.

Ze strany žalovaného státu bylo navrženo zamítnutí žaloby s tím, že nárok žalobkyň na odškodnění je v daném případě omezen jen na ušlé výživné, pokud takový nárok bude prokázán.

Soud prvního stupně vyslechl v řízení žalobkyně jako účastnice řízení a konstatoval obsah listinných dokladů, předložených účastníky řízení. Rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze 4.5.2001, čj. 21 C 348/97-34, byla žaloba žalobkyň zamítnuta; bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně bylo uvedeno, že žalobkyně neprokázaly zrušení odsuzujícího trestního soudního rozhodnutí jejich otce podle ustanovení zákona č. 119/1990 Sb. Proto nárok na odškodnění v daném případě nevznikl a stejně tu není dán nárok žalobkyň ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1 občanského zákoníku. Soud prvního stupně ještě dodával, že „žalobkyně se mohou domáhat náhrady škody, pokud splní zákonné předpoklady podle trestního řádu“.

O odvolání žalobkyň proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem z 23.1.2002, sp. zn. 29 Co 237/2001. Tímto rozsudkem Odvolacího soudu byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně „v části zamítající a v části ohledně nákladů řízení“. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

V odůvodnění rozsudku odvolací soud poukázal na to, že žalobkyně uplatnily svůj nárok na náhradu podle ustanovení § 23 odst. 1 zákona č. 119/1990 Sb.; odvolací soud však zdůrazňoval, že podle ustanovení § 23 odst. 3 téhož zákona lze odškodnění poskytnout jen tehdy, bylo-li odsuzující rozhodnutí zcela zrušeno podle ustanovení oddílu druhého nebo pátého anebo byl poškozený zproštěn obžaloby, případně (pro účely částečného odškodnění) došlo ke snížení trestu. Pouze zrušení odsuzujícího rozhodnutí v řízení podle zákona č. 119/1990 Sb. naplňuje hmotně právní podmínku pro poskytnutí náhrad podle ustanovení § 23 odst. 3 zákona č. 119/1990 Sb.; nepostačuje tu vydání zrušujícího rozhodnutí vrchního soudu, případně Nejvyššího soudu, jímž bylo rozhodnuto o stížnosti pro porušení zákona, pokud nešlo o rozhodnutí o stížnosti pro porušení zákona, podané podle ustanovení § 30 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb. V daném případě však ze znění rozsudku Vrchního soudu v Praze z 29.9.1994, sp. zn. 4 Tz 49/92, nevyplývalo, že by stížnost pro porušení zákona byla podána podle tohoto ustanovení anebo že by soud ve svém rozhodnutí takové důvody konstatoval. Protože pak zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, jako podmínku přiznání náhrady stanoví zrušení odsuzujícího trestního rozhodnutí ve zvláštním řízení, nelze nesplnění této podmínky nahradit jinak; zákon č. 87/1991 Sb. žádné použití analogie neupravuje. Žalobkyně v tomto řízení nesplnily uvedenou základní podmínku nároku podle ustanovení § 23 zákona č. 119/1990 Sb., a proto nebylo možné jim náhradu podle tohoto ustanovení přiznat.

Odvolací soud ještě dodával, že v daném případě neshledal nárok žalobkyň opodstatněným ani podle zákona č. 82/1968 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Stejně odvolací soud nepokládal nárok žalobkyň opodstatněným podle ustanovení § 371 - § 373 zákona č. 141/1961 Sb. (trestního řádu) ve znění ke dni skončení platnosti tohoto ustanovení dnem 30.6.1969; v tomto smyslu poukazoval odvolací soud na § 374 uvedeného zákona (a jím stanovenou roční lhůtu od právní moci rozhodnutí o zastavení trestního stíhání nebo o zproštění obžaloby, a to k uplatnění nároku na náhradu vůči ministerstvu spravedlnosti), jakož i na ustanovení § 373 uvedeného zákona, podle něhož právo na odškodnění přechází na dědice oprávněného, jen pokud byl vazbou nebo trestem tento dědic zkrácen na své výživě.

Ve svém rozhodnutí o nákladech řízení odvolací soud poukázal na to, že žalovaný stát – Ministerstvo financí ČR žádosti žalobkyň o náhradu nevyhověl.

Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobkyně v řízení zastupoval, dne 6.3.2002 a dovolání ze strany žalobkyň bylo předáno na poště k doručení Okresnímu soudu v Liberci dne 6.5.2002, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu.

Ve svém dovolání navrhovaly dovolatelky, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Co do přípustnosti dovolání poukazovaly dovolatelky na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu s tím, že v rozhodnutí odvolacího soudu byla řešena zásadní otázka po právní stránce. Jako dovolací důvod bylo dovolatelkami uplatňováno, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

V odůvodnění svého dovolání dovolatelky uváděly, že v daném případě je zásadní otázkou pro posouzení důvodnosti jejich nároku otázka možného použití analogie zákona č. 119/1990 Sb. na tento případ, když šlo o uplatnění nároku po osobě (otci žalobkyň), která byla dříve uznána vinnou a byla odsouzena v rozporu s tehdy platným trestním zákonem. Otec žalobkyň byl totiž uznán v původním trestním řízení v roce 1950 uznán vinným podle dříve platného zákona č. 15/1947 Sb. (zrušeného už zákonem č. 86/1950 Sb. – trestním zákonem). Pokud by pak byl otec žalobkyň odsouzen podle § 134 odst. 1 trestního zákona z roku 1950, jak to mělo být, byly by obě žalobkyně osobami, na něž přešlo podle ustanovení § 26 zákona č. 119/1990 Sb. právo na odškodnění podle ustanovení § 23 téhož zákona. Posouzení nároku žalobkyň analogicky podle zákona č. 119/1990 Sb. v daném případě by plně odpovídalo smyslu a účelu tohoto zákona, když tu šlo o protiprávní odsouzení.

Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení dvanácté části, hlavy první, bodu 1 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož platí tento zákon, jímž byl změněn a doplněn občanský soudní řád (zákon č. 99/1963 Sb.), i pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 30/2000 Sb., pokud v tomto zákoně není stanoveno jinak (jako je tomu v bodech 15 a 17 přechodných ustanovení tohoto zákona).

Přípustnost dovolání dovolatelek proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, bylo nutno posoudit podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu, jak na to poukazovaly i dovolatelky.

Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu (ve znění zákona č. 30/2000 Sb.) je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, dospěje-li dovolací soud k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam.

Podle ustanovení § 237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li odvolací soud právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Z obsahu spisu Okresního soudu v Liberci sp. zn. 21 C 349/97, ani z obsahu dovolání dovolatelek a ani z vlastních poznatků dovolacího soudu nevyplývá, že by tu otázka řešená odvolacím soudem byla odvolacími soudy nebo dovolacím soudem řešena rozdílně. Nejde rovněž o výkladovou otázku, kterou by se dovolací soud průběžně zabýval (např. při přípravě nějakého stanoviska k výkladu ustanovení zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci), takže by šlo o otázku dovolacím soude „dosud nevyřešenou“, jak to má na zřeteli ustanovení § 237 odst. 3 občanského soudního řádu.

Zbývalo tedy dovolacímu soudu posoudit, zda otázka výkladu ustanovení § 23 odst. 3 zákona č. 119/1990 Sb. byla odvolacím soudem řešena v souladu či v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3, v závěru, občanského soudního řádu).

Podle ustanovení § 1 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, je účelem tohoto zákona zrušit odsuzující rozhodnutí za činy, které v rozporu s principy demokratické společnosti, respektující občanská politická práva a svobody, zaručené ústavou a vyjádřené v mezinárodních dokumentech a v mezinárodních právních normách, byly označovány za trestné, a umožnit rychlé přezkoumání případů osob protiprávně odsouzených v důsledku porušování zákonnosti na úseku trestního řízení, odstranit nepřiměřené tvrdosti v používání represe, zabezpečit neprávem odsouzeným osobám společenskou rehabilitaci a přiměřené odškodnění a umožnit ze zjištěných nezákonností vyvození důsledků.

Pro odškodňování osob odsouzených rozsudky zrušenými z důvodů uvedených v § 1 odst. 1 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, na základě stížnosti pro porušení zákona, se použijí stejné zásady jako pro odškodnění osob, které byly odsouzeny rozhodnutími zrušenými ze zákona (ex lege) ve smyslu ustanovení § 2 zákona č. 119/1990 Sb. Neaplikují se tu ustanovení právního předpisu o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem (k tomuto závěru dospěl Nejvyšší soud již ve svém nepublikovaném rozhodnutí sp. zn. 3 Cdon 326/96, zaznamenaném v evidenci judikatury Nejvyššího soudu).

„Pokud řešení konkrétní procesní otázky neupravuje přímo zákon č. 119/1990 Sb., ani trestní řád, postupuje se podle analogie legis nebo analogie iuris. Analogie legis (zákona) se použije jako formy aplikace zákona, je-li třeba řešit otázku, jejíž řešení není sice v zákoně upraveno, ale stejný zákon upravuje řešení případu obdobního. Vychází se přitom z předpokladu, že zákonodárce by byl upravil podle stejných zásad i daný případ. Analogie iuris (práva) přichází v úvahu v případech, kdy nelze najít smyslu zákona odpovídající řešení ani analogickým užitím obdobního ustanovení téhož zákona a je proto nutno hledat obdobné ustanovení v ostatních zákonech právního řádu“ (citovaná argumentace byla vyjádřena např. již v komentáři k zákonu č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, na str. 6, vydaném z podnětu Ministerstva spravedlnosti ČR s určením „pro soudce, prokurátory, advokáty i zájemce z řad veřejnosti“ k uvedení zákona č. 119/1990 Sb. do praxe, v říjnu 1990 v nakladatelství AKA Praha).

Podle ustanovení § 26 zákona č. 119/1990 Sb. přechází právo žádat odškodnění na dědice poškozeného, pokud jsou jimi děti, manžel a rodiče s výjimkou nároků, které podle občanského zákoníku zanikají smrtí poškozeného.

Podle ustanovení § 23 odst. 1 zákona č. 119/1990 Sb. nárok na odškodnění zahrnuje kromě jiného hlavně náhradu za ztrátu na výdělku za každý měsíc vazby a výkonu trestu odnětí svobody, náhradu zaplacených nákladů trestního řízení a nákladů vazby a výkonu trestu a náhradu zaplaceného peněžitého trestu.

Odvolací soud ve svém rozhodnutí, proti němuž směřuje dovolání dovolatelek, konstatoval (shodně se soudem prvního stupně), že v daném případě bylo rozsudkem Vrchního soudu v Praze z 29.9.1994, sp. zn. 4 Tz 49/92, rozhodnuto o stížnosti pro porušení zákona, podané generálním prokurátorem ČR ve prospěch odsouzeného V. K. (otce žalobkyň, zemřelého 28.11.1960). V. K. byl totiž rozsudkem bývalého Okresního soudu v Železném Brodě z 8.6.1950, sp. zn. T 84/50 (ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Liberci z 12.11.1950, sp. zn. To III 216/50) uznán vinným zločinem podle § 4 odst. 2 zákona č. 15/1947 Sb. (o stíhání černého obchodu a podobných pletich) a byl odsouzen k trestu odnětí svobody na 4 roky a k peněžitému trestu 100.000 Kč, když jeho trestné jednání mělo spočívat v tom, že v době od 24.2.1947 do 21.3.1950 ukrýval větší množství textilií. Odvolací soud ve svém rozsudku, proti němuž směřuje dovolání dovolatelek podané, v této právní věci (sp. zn. 21 C 348/97 Okresního soudu v Liberci) výslovně uváděl: „Krajský soud v Liberci rozhodoval o odvolání proti uvedenému rozsudku bývalého Okresního soudu v Železném Brodě již v době, kdy platil od 1.8.1950 zákon č. 86/1950 Sb. (trestní zákon), a odvolací soud se proto podle §12 odst. 1 trestního zákona z roku 1950 měl zabývat tím, že jednáním obviněného mohlo být podřazeno pod pro něho příznivější ustanovení § 134 odst. 1 trestního zákona z roku 1950 jako trestný čin ohrožování zásobování. Toto porušení zákona bylo vysloveno rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 29.9.1994 a byl zrušen rozsudek Krajského soudu v Liberci a v odsuzující části i rozsudek Okresního soudu v Železném Brodě“.

Za těchto uvedených okolností, které ani v dovolacím řízení nebyly zpochybněny, dovolací soud pokládal v tomto mezním případě za použitelné posouzení pravomocného odsuzujícího rozsudku uvedeného V. K. z 13.11.1950 analogicky (podle shora uvedeného výkladu analogie zákona) podle ustanovení § 2 odst. 1 písm. c/ zákona č. 119/1990 Sb., když tu měla být (podle závěrů později vydaného rozsudku o vyhovění stížnosti pro porušení zákona) posouzena trestní věc podle ustanovení § 134 trestního zákona (zákona č. 86/1950 Sb.) a toto ustanovení je výslovně uvedeno v § 2 odst. 1 písm. c/ zákona č. 119/1990 Sb. Proto dovolací soud dospěl k právnímu závěru, že žalobkyním svědčí nárok podle ustanovení § 23 odst. 1 a § 26 zákona č. 119/1990 Sb.

Protože dovolací soud dospěl k odlišnému právnímu závěru než odvolací soud, který dovolací soud pokládá za řešení právní otázky, jež je v rozporu s hmotným právem (srov. § 237 odst. 3, v závěru, občanského soudního řádu), posoudil proto dovolání dovolatelek jako přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ a § 237 odst. 3 občanského soudního řádu.

Pro uvedený odlišný názor dovolacího soudu ve srovnání s právním názorem odvolacího soudu dospěl dovolací soud také k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu).

Přikročil proto dovolací soud ke zrušení rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení § 243b odst. 2 občanského soudního řádu. Protože platí důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud podle ustanovení § 243b odst. 3, věta druhá, občanského soudního řádu i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

V dalším řízení bude soud prvního stupně vázán právním názorem dovolacího soudu podle ustanovení § 243d odst. 1 a § 226 občanského soudního řádu; v tomto dalším řízení se soud prvního stupně zaměří na objasnění a doložení výše nároku žalobkyň.

V dalším řízení rozhodne soud prvního stupně i o dosavadních nákladech řízení včetně řízení odvolacího a dovolacího (§ 243d odst. 1 občanského soudního řádu).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 14. května 2003

JUDr. Oldřich Jehlička, CSc., v. r.

předseda senátu