28 Cdo 2431/2003
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z
předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha
Jehličky, CSc., a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., v právní věci žalobce Města D.,
zastoupeného advokátem, proti žalovanému S. N. H., s.p., jako právnímu nástupci
Původně žalovaného S. r., s.p. K., zastoupeného advokátem, o vyklizení
pozemkových parcel, vedené u Okresního soudu v Domažlicích pod sp.zn. 3 C
88/98, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne
10.4.2003, čj. 10 Co 29/2003-247, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Žalobce se původně domáhal určení svého vlastnického práva k pozemkové
parcele č. 473/3 - rybník v katastrálním území B., s hrází, všemi
součástmi a příslušenstvím. Své vlastnictví dovozoval z toho, že
rybník byl historickým majetkem obce D. až do 31.12.1949, v roce 1948 bylo
rozhodnuto k jeho návrhu o rekonstrukci hráze rybníka a zahájeny příslušné
práce. Vlastnictví k rybníku bylo dle jeho názoru obnoveno na základě zákona č.
172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do
vlastnictví obcí (dále jen „zákon o majetku obcí“).
Okresní soud v Domažlicích rozsudkem ze dne 27.1.1994, čj. 3 C
308/93-14, návrh zamítl s odůvodněním že ke znovuobnovení rybníka došlo až v
roce 1953 a obec stavbu rybníka k 31.12.1949 tedy nevlastnila. Krajský soud v
Plzni v odvolacím řízení tento rozsudek změnil rozsudkem z 20.2.1995, čj. 14
Co 201/94-60, když rozhodl, že žalobce je vlastníkem uvedené pozemkové parcely
s hrází a všemi součástmi a příslušenstvím. Vyšel ze
zjištění, že žalující obec byla nesporně vlastníkem pozemku, na němž v době
jejího vlastnictví, tj. v roce 1948, byla již stavba hráze, byť dosud
nedokončená, a na daný případ proto dopadá ustanovení § 2 odst. 1 písm. c)
zákona o majetku obcí.
K dovolání původního žalovaného se věcí zabýval Nejvyšší soud, jenž
rozsudkem z 28.5.1998, čj. 2 Cdon 1192/97-82, rozsudek odvolacího soudu,
jakož i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil. Vyslovil názor, že z hlediska
zákona o majetku obcí je rozhodující posouzení stavby podle předpisů
občanskoprávních, nikoli předpisů správních, zpravidla stavebních. Stavba je
podle nich samostatnou věcí, která není součástí pozemku a musí jít o věc, s
níž lze samostatně nakládat. Zabýval se i pojmem \"rybník\" a dospěl k závěru,
že tento pojem není v žádném předpisu vymezen, a pokud literatura (s odkazem
na publikaci J. Krechta \"Rybníky a jejich vracení původním vlastníkům z
hlediska čs. vodního práva\", Právní praxe 1/1993, str. 44) uvádí určitou
definici, jde o pojem ve smyslu práva veřejného. Z toho dovolací soud vyvodil,
že předmětem sporu v daném případě je pozemek – vodní plocha, představovaný
dnem a břehy určenými a užívanými k zadržování vody. Rybník jakožto
vodohospodářské dílo nemůže být samostatnou stavbou z hlediska práva
soukromého, a tedy samostatným objektem občanskoprávních vztahů. Dovolací soud
uložil soudům aby ve věci dále jednaly a zaměřily se na možnost aplikace i
dalších ustanovení § 2 zákona o majetku obcí.
Soud prvního stupně pak rozsudkem z 9.11.1999, č.j. 3 C 88/98-163, žalobu
zamítl s odůvodněním, že rybníky jakožto nádrže na vodních tocích k 1.1.1995
přešly do vlastnictví státu podle článku 10 Ústavy z roku 1960, a to včetně
pozemků vodou zaplavených a zůstaly v tomto vlastnictví i po účinnosti zákona o
obcích. Tento závěr dovodil z vodohospodářských předpisů, zejména § 31 vodního
zákona a ze zjištění, že předmětný rybník je napájen dvěma potoky, tedy
vodními toky. Nemohlo proto dojít k přechodu vlastnictví zpět na obec s ohledem
na obsah tehdy platného ústavního článku 10, který deklaroval, že vodní toky
jsou ve vlastnictví státu.
Odvolací soud pak usnesením z 29.3.2001, čj.10 Co 38/2000-179, rozsudek soudu
prvního stupně zrušil a uložil soudu prvního stupně provést další dokazování o
tom, zda předmětný rybník je vodním tokem. Odvolací soud vytkl soudu prvního
stupně, že se důsledně neřídil závazným právním názorem o povaze rybníka, který
z hlediska občanskoprávních vztahů není jejich samostatným subjektem, nemůže
být tedy stavbou ve smyslu občanského práva a tedy ani stavbou podle § 2 odst.
1 písm. c) zákona č. 172/1991 Sb. Připomněl dále, že nalézacímu soudu bylo
uloženo, aby se z hlediska opodstatněnosti žaloby zabýval otázkou, zda sporný
pozemek není pozemkem zastavěným stavbou (ve smyslu občanskoprávním), která by
nebyla ve vlastnictví fyzických osob nebo kterou by obec nevlastnila ke dni
31.12.1949, tedy aby se zabýval dalšími možnostmi přechodu vlastnictví na obec.
Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně, že tento se sice správně zaměřil
na zjištění, zda rybník je rybníkem ležícím na vodním toku, který je dle čl. 10
Ústavy z roku 1960 ve vlastnictví státu a zda tedy předmětný rybník, včetně
pozemků vodou v nich trvale zaplavených, nemohl z tohoto důvodu přejít do
vlastnictví žalobce. K této otázce však řádně nezhodnotil provedené důkazy. Pro
rozpornost dosud provedených důkazů pak odvolací soud rozsudek soudu prvního
stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení s tím, že bude na místě se
zabývat i otázkou, zda celý pozemek, k němuž žalobce požaduje určení, že je
jeho vlastnictvím, byl historickým majetkem obce, a aby zvážil, zda s ohledem
na současný stav řízení by neměl být žalobce vyzván k úpravě petitu.
Usnesením soudu prvního stupně ze dne 16.8.2001 byla poté připuštěna změna
žaloby, podle níž se žalobce domáhal po žalovaném povinnosti vyklidit a
odevzdat žalobci do 15 dní od právní moci rozsudku pozemkové parcely blíže
popsané ve změně žaloby. Dalším rozsudkem z 29.11.2001, č.j. 3 C 88/98-227,
pak žalobu na vyklizení pozemkových parcel blíže specifikovaných ve výroku
rozsudku, zamítl, a to ze stejných důvodů jako předchozí rozsudek. Rozsudkem,
jenž je napaden dovoláním, pak odvolací soud dne 10.4.2003, č.j. 10 Co
29/2003-247, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Odvolací soud vyšel ze zjištění, že k žádosti Města D. byl v roce 1948
vydán vodohospodářský výměr, jímž byla povolena obnova rybníku S. na potoce S.
a T.; podle projektu byla obnovena obtoková stoka, která sloužila v minulosti
jako mlýnský náhon. Po dobudování rybníka měla být voda svedena do této
obtokové stoky. S. potok je veden na parcele č. 508, která je mimo rybník. S. i
T. potok jsou vodními toky ve smyslu § 31 zákona č. 138/1973 Sb. (vodní
zákon). Předmětný pozemek byl nesporně historickým majetkem obce, neboť byl v
jejím vlastnictví k 31.12.1949. Odvolací soud uzavřel, že vlastnictví by tedy
podle zákona o majetku obcí přešlo zpět na žalobce, kdyby tomu nebránil předpis
vyšší právní síly, jakým je čl.10 Ústavy z roku 1960, která byla v době počátku
účinnosti zákona o majetku obcí v platnosti. Podle § 31 vodního zákona jsou
rybníky na vodních tocích součástí těchto vodních toků. Podle odvolacího soudu
je takovou součástí vodního toku i rybník, který je z vodního toku napájen, byť
se tak původně dělo odtokovou stokou, do níž v těsné blízkosti byla voda uměle
svedena. Pozemek tvořící dno takového rybníka proto nemůže být ve vlastnictví
žalobce s ohledem na čl.10 Ústavy z roku 1960.
V dovolání proti tomuto rozsudku uplatňuje žalobce jako dovolací důvod
nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem. Poukazuje na skutečnost, že
po znovuobnovení rybníka počátkem padesátých let byl vodní tok sveden do
umělého kanálu, takže neprotékal po předmětném pozemku. Odvolací soud i přesto
považoval pozemek za dno rybníka na vodním toku, přičemž nepřihlédl k České
normě ČSN 466800, v níže rybník mimo vodní tok definován jako rybník s
celoročně regulovaným přítokem vody, umístěný mimo vodní tok, zatímco rybník
průtočný je definován jako rybník s nepřetržitým průtokem, zpravidla ležící na
vodním toku, nebo rybník se zdržením vody méně než 20 dnů. Podle dovolatele
\"jestliže byl S. rybník zbudován tak, že vody obou potoků, které původně
protékaly jeho dnem, byly svedeny do odtokové stoky, a přítok vody do rybníka
byl pomocí technického zařízení celoročně regulován, pak se nepochybně jedná o
neprůtočný rybník, tj. rybník mimo vodní tok, jak je uveden v ČSN 466800\".
Dovolatel rovněž vytýká, že odvolací soud se odchýlil od závěrů znalce Ing. V.
Z., aniž svůj postup přesvědčivě odůvodnil. Na posouzení předmětného rybníka
jako neprůtočného nemůže mít vliv okolnost, že právní předchůdce žalovaného
zanedbal povinnou údržbu odtokového kanálu, takže v důsledku jeho zanesení
proudila voda obou potoků do rybníka. Je toho názoru, že za situace, kdy došlo
k porušení práva, nelze přiznat ochranu tomu, kdo právo porušil. Navíc podle §
3 odst. 1 ObčZ nesmí výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních
vztahů bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí
být v rozporu s dobrými mravy. Navrhl proto zrušení rozsudků soudů obou stupňů
a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací zjistil ve vztahu k
včasnosti dovolání, že toto bylo podáno včas, když se tak stalo ve lhůtě 4
měsíců od právní moci rozsudku odvolacího soudu. Ten obsahoval nesprávné
poučení, podle něhož dovolání není přípustné (§ 240 odst. 3 o.s.ř.). Dovolací
soud považuje za oprávněný názor dovolatele, že dovolání podané u soudu dne
10.10.2003 proti rozsudku odvolacího soudu, jež bylo doručeno jeho právnímu
zástupci 10.6.2003, bylo podáno včas, vzhledem k tomu, že poučení odvolacího
soudu o možnosti podat dovolání nereflektovalo možnou přípustnost dovolání
podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Dovolatel byl řádně zastoupen advokátem (§
241 odst. 1 o.s.ř.) a dovolání obsahuje dostatečná tvrzení o přípustnosti
dovolání, jakož i uvedení konkrétního dovolacího důvodu.
Rozsudek odvolacího soudu v této věci je rozsudkem potvrzujícím. Je tomu tak
bez ohledu na okolnost, že v mezidobí po vydání shora citovaného rozsudku
dovolacího soudu ze dne 28. 5. 1998, došlo ke změně žalobního žádání, když
namísto určení vlastnictví domáhal se žalobce přímo žalobou na plnění (v této
věci na vyklizení) sporných pozemků. Z obsahu odůvodnění rozhodnutí odvolacího
soudu je totiž patrno, že i ve vztahu k takto změněné žalobě stíhala soudy obou
stupňů povinnost vyřešit si jako prejudicielní otázku okolnost, zda žalobce byl
vlastníkem pozemků, na nichž se rybník spolu s hrázemi a příslušenstvím
nachází. Odvolací soud zde, shodně se soudem prvního stupně, založil své
rozhodnutí na posouzení jiné právní otázky, než která byla řešena shora
citovaným rozhodnutím dovolacího soudu.
Po přezkoumání obsahu spisu a dovolacích důvodů uplatněných dovolatelem však
dovolací soud byl nucen dojít k závěru, že dovolání v této věci není
opodstatněné.
Podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti
rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně,
jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.
a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména
tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována
rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 1
písm. c) o.s.ř.).
O takový případ jde v posuzované věci.
Dřívější rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 20. 2. 1995 spočívalo na
závěru, podle něhož předmětné pozemky, na nichž se rybník nachází, byly ve
vlastnictví obce (žalobce) ku dni 31.12.1949, byť v té době rybník jako stavba
byl stavbou nedokončenou. Tento názor nebyl akceptován dovolacím soudem (viz
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28.05.1998, sp. zn. 2 Cdon 1192/97), jak bylo
shora uvedeno.
V nyní dovoláním napadeném rozhodnutí odvolací soud založil své
rozhodnutí na závěru, podle něhož předmětný rybník je součástí vodního toku,
který vzhledem k ustanovení § 31 vodního zákona ve vztahu k článku 10 Ústavy
č. 100/1960 Sb., byl ve vlastnictví státu a jako takový nemohl přejít na obec
(žalobce). Z uvedeného rozdílu je patrno, že v poměru mezi dřívějším
rozhodnutím odvolacího soudu, které bylo zrušeno rozsudkem dovolacího soudu, a
nyní dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu, se neuplatní důsledek
vázanosti závazným právním názorem dovolacího soudu. Tím méně lze dovodit, že
by shora uvedená otázka řešená odvolacím soudem byla již otázkou, o níž bylo
rozhodnuto citovaným rozhodnutím dovolacího soudu. Představuje proto řešení
zaujaté odvolacím soudem otázku zásadního právního významu ve smyslu § 237
odst. 1 písm. c) o.s.ř. ve vztahu k § 237 odst. 3 o.s.ř.
Při posouzení opodstatněnosti podaného dovolání v této věci bral
dovolací soud do úvahy, že dovolacímu přezkumu předložená otázka nebyla dosud v
judikatuře dovolacího soudu výslovně řešena.
Dovolací soud se ztotožňuje se závěry rozsudku odvolacího soudu, jak
jsou tyto podrobně rozvedeny v odstavci posledním na straně 4 jeho rozsudku a
pro stručnost na tuto argumentaci odkazuje. Za situace, kdy (vzhledem k shora
zmíněnému závěru dovolacího soudu) nepřichází do úvahy důvod přechodu pozemku
na žalobce podle ustanovení § 2 odst. 1 písm. c) zákona č. 172/1991 Sb., když
současně nepřichází do úvahy ani varianta uvedená v § 2 odst. 1 písm. b)
týkající se pozemků zastavěných stavbami ve vlastnictví fyzických osob, zbývalo
posoudit, zda je naplněna hypotéza ustanovení § 2 odst. 1 písm. a) citovaného
zákona. Podle něj přecházejí dnem účinnosti zákona do vlastnictví obce i
nezastavěné pozemky. Odvolací soud však správně poukázal na důsledek plynoucí z
ustanovení článku 10 Ústavy č. 100/1960 Sb., která byla platná a účinná i v
době přijetí a nabytí účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. Podle tohoto ustanovení
ve smyslu § 31 odst. 1 vodního zákona, byly ve státním vlastnictví vodní toky,
jakož i nádrže na těchto tocích, včetně jejich koryt. Tento důsledek se proto
vztahuje i na pozemky vodou v nich zaplavených v podobě rybníků.
S ohledem na závěr odvolacího soudu vztahující se k zjištění, že stav,
kdy rybník S. byl rybníkem na vodním toku (což je závěr, jehož přezkum se
vymyká z mezí dovolacího přezkumu), je třeba považovat rovněž za správný závěr
odvolacího soudu, že důsledek z toho plynoucí (existující ku dni nabytí
účinnosti zákona č. 172/1991 Sb.) vylučuje možnost přechodu pozemku s rybníkem,
hrází a příslušenstvím, do majetku obce (tedy žalobce v této věci). Stejně tak
se dovolací soud shoduje s posouzením povahy předmětného rybníku, jak to učinil
odvolací soud. Za správný proto považuje i závěr, že rybníkem na vodním toku je
i takový rybník, který je z vodního toku bezprostředně napájen, byť se tak
původně dělo obtokovou stokou, do níž v těsné blízkosti rybníka byla voda uměle
sváděna. Pak ovšem obstojí jako správný i konečný závěr odvolacího soudu, podle
něhož s odkazem na článek 10 Ústavy č. 100/1960/Sb. nemůže být pozemek, tvořící
dno a břehy rybníku, ve vlastnictví žalobce. Ten se pak jako nevlastník nemohl
úspěšně domáhat vyklizení tohoto pozemku a pozemků tvořících
součást rybničního hospodářství, na nichž žalovaný vykonává rybářské právo
náležející státu podle § 6 odst. 1, 4 zákona č. 102/1963 Sb.
Podle 243b odst. 2 o.s.ř. proto dovolací soud dovolání zamítl.
Výrok o nákladech řízení je odůvodněn ustanovením § 243c odst. 1
o.s.ř. za použití § 151 odst. 1 o.s.ř., § 142 odst. 1 o.s.ř. Dovolatel nebyl v
řízení o dovolání úspěšný a ohledně nákladů vynaložených na vyjádření žalobců k
dovolání dovolatele použil dovolací soud ve smyslu ustanovení § 243b odst. 4 a
§ 224 odst. 1 o.s.ř. ustanovení § 150 téhož právního předpisu o možném
nepřiznání náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníku řízení, a to v
daném případě vzhledem jednak k povaze projednávané právní věci a jednak
vzhledem k obsahu uváděného vyjádření k dovolání, rekapitulujícího procesní
vyjádření žalobců učiněná již v řízení před soudy obou stupňů.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. prosince 2004
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu