28 Cdo 2435/99
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Milana Pokorného,
CSc., a soudců JUDr. Julie Muránské a JUDr. Josefa Rakovského o dovolání České
republiky - Okresního úřadu P., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě -
pobočka v Olomouci z 2l.4.l999, sp.zn. 40 Co 85/98, vydanému v právní věci
vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp.zn. 6 C l09/96 (žalobců l. F. K., 2.
J. K., a 3. A. J., proti žalované České republice - Okresnímu úřadu v P., o
určení vlastnictví k pozemku, za účasti vedlejšího účastníka v řízení
Ministerstva financí ČR, ll8 l0 Praha l, Letenská l5), takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Žalobci se domáhali žalobou, podanou u soudu 29.4.l996 (v průběhu řízení
upravovanou), aby bylo rozsudkem soudu určeno, že vlastníkem pozemku parc. č.
l604/92 v katastrálním území T. byla ke dni své smrti dne l9.l.l989 M. K. V
žalobě bylo uvedeno, že tato právní předchůdkyně žalobců nabyla uvedený pozemek
parc. č. l604/92 děděním po své matce A. N., která zemřela 3.3.l964, podle
výsledků řízení o dědictví, vedeného u bývalého Státního notářství v Přerově
pod sp.zn. D 292/64; za svého života M. K. tento pozemek na nikoho nepřevedla.
Podle názoru žalobců byl pozemek parc. č. l604/92 v katastrálním území T.
zřejmě zahrnut do dědictví po jiné A. N., zemřelé 4.7.l96l, posledně bytem ve
Š, jež bylo projednáno u bývalého Státního notářství v Olomouci pod sp.zn. l D
ll4l/6l; v tomto řízení připadl pozemek parc. č. l604/92 v katastrálním území
T. jako odúmrť státu. V žalobě bylo uvedeno, že M. K. byl za tento pozemek, na
kterém se těžil štěrk, přidělen náhradní pozemek v jiné lokalitě, a proto na
uvedenou záměnu pozemku a jeho dědiček za svého života nepřišla.
Žalovaný stát - Okresní úřad P. navrhl zamítnutí žaloby s tím, že žalobci
uváděný pozemek je ve správě P. f. Č. r. jako právnické osoby odlišné od
žalované České republiky; žalovaný úřad od 24.6.l99l pozemek nedrží a neužívá.
Pozemek parc. č. l604/92 v katastrálním území T. je už nyní začleněn do jiného
pozemku; byl postupně ve správě S. r. P., bývalého Jednotného družstva T. a
posléze P. f. ČR. Podle názoru žalovaného stát měl pozemek v oprávněné držbě od
roku l96l, tedy nepřetržitě 35 roků.
Soud prvního stupně vyslechl v řízení žalobce jako účastníky řízení a
konstatoval obsah listinných dokladů, předložených účastníky řízení. Rozsudkem
Okresního soudu v Přerově ze l7.9.l997, čj. 6 C l09/96-46, bylo určeno, že
vlastníkem pozemku parc. č. l604/92, o výměře l483 m2, zapsaného na listu
vlastnictví č. 2 pro katastrální území a obec T. u Katastrálního úřadu P., byla
ke dni l9.l.l989 M. K. Žalované České republice - Okresní úřad P. bylo uloženo
zaplatit žalobcům na náhradu nákladů řízení l.000,- Kč do tří dnů od právní
moci rozsudku. Výrokem tohoto rozsudku bylo také rozhodnuto, že se zastavuje
řízení v části, "ve které se žalobci domáhali, aby v katastru nemovitostí u
Katastrálního úřadu v P. na nově zřízeném listu vlastnictví pro katastr T. bylo
vyznačeno v části A-LV M. K. k celku, v části B-LV pozemek parc. č. l604/92, v
části C a D-LV bez zápisu".
V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně bylo uvedeno, že pozemek parc. č.
l604/92 v katastrálním území T. vlastnila na základě odevzdací listiny
Okresního soudu v Přerově z 30.5.l940 (sp.zn.D l98/40) A. N., narozená
2l.6.l88l. Po smrti A. N., zemřelé 3.3.l964, stala se v řízení o dědictví,
vedeném u bývalého Státního notářství v Přerově pod sp.zn. D 292/64, její
dědičkou M. K.; ve spise Okresního soudu v Přerově sp.zn. D 292/64 nebyl však
pozemek parc. č. l604/92 v tomto dědictví projednán. Bylo však soudem prvního
stupně dále zjištěno, že v řízení o dědictví u bývalého Státního notářství v
Olomouci pod sp.zn. l D ll4l/6l po zůstavitelce A. N., narozené 25.2.l88l a
zemřelé 4.7.l96l, bylo omylem projednáno i dědění pozemku parc. č. l604/92 a
tento pozemek připadl jako odúmrť státu, což bylo zapsáno i v evidenci
nemovitostí. Na základě těchto skutkových zjištění soud prvního stupně žalobě
žalobců vyhověl, když z výsledků řízení vyplynulo, že M. K. ke dni svého úmrtí /
l9.l.l989/ vlastnila pozemek parc. č. l604/92 v T. Soud prvního stupně vyslovil
ve svém rozsudku názor, že na tento případ nedopadá ustanovení občanského
zákoníku o ochraně oprávněného dědice, když se žalobci nedomáhali určení svého
vlastnictví, ale určení, že M. K. byla vlastníkem uvedeného pozemku, který však
byl zahrnut nesprávně do dědictví po zůstavitelce A. N. (zemřelé 4.7.l96l) ze
Š., a nikoli správně do dědictví po A. N. (zemřelé 3.3.l964) z T. Zahrnutí
sporného pozemku do dědictví po A. N., zemřelé 4.7.l96l, projednávaného u
bývalého Státního notářství v Olomouci pod sp.zn. l D ll4l/6l, nepokládal pak
soud prvního stupně za důkaz vlastnictví státu k tomuto pozemku, jenž připadl
státu jako odúmrť, když k tomu nebyly zákonné předpoklady.
O odvolání žalovaného proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně rozhodl
Krajský soud v Ostravě-pobočka v Olomouci rozsudkem z 2l.l.l999, sp.zn. 40 Co
85/98. Rozsudek soudu prvního stupně byl tímto rozsudkem odvolacího soudu
potvrzen v odvoláním napadených výrocích (tj. ve výroku o určení vlastnictví a
o povinnosti žalovaného zaplatit žalobcům náhradu nákladů řízení l.000,- Kč do
tří dnů od právní moci rozsudku). Bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení
nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Výrokem svého rozsudku
odvolací soud vyslovil, že je proti tomuto rozsudku přípustné dovolání.
V odůvodnění svého rozsudku odvolací soud se zabýval především otázkou, zda v
této právní věci byla žaloba žalobců po právu podána proti státu - Okresnímu
úřadu v P. či zda je tu opodstatněna námitka žalovaného, že žaloba měla být
podána proti P. f. ČR. Odvolací soud dospěl k závěru, že ve smyslu ustanovení §
2l odst. 2 občanského soudního řádu v této právní věci správně jednal Okresní
úřad v P. jako orgán státu, jehož se věc týká, protože ve smyslu ustanovení § 6
vyhlášky č. 6l/l986 Sb. (ve znění vyhlášky č. 539/l992 Sb.) tu šlo o věc
přechodu vlastnictví k majetku a okresní úřad tu byl orgánem, kterého se
záležitost určení vlastnického práva k nemovitostem týká podle právní úpravy
prozatímní správy národního majetku. Nešlo tu o právní vztah, který by se týkal
P. f. ČR, jenž jako orgán zřízený zákonem č. 569/l99l Sb. není orgánem státu a
neměl v daném případě sporný majetek, o nějž v řízení jde, svěřen do správy
podle ustanovení § l7 zákona č. 229/l99l Sb.
Dále se odvolací soud zabýval tím, jak soud prvního stupně posoudil otázky
podmínek řízení v daném případě, otázku naléhavého právního zájmu žalobců na
požadovaném určení práva a také otázku existence nároku, uplatněného žalobci, a
ztotožnil se s názorem soudu prvního stupně zaujatým v této právní věci. Proto
jeho rozhodnutí odvolací soud potvrdil jako správné podle ustanovení § 2l9
občanského soudního řádu. Výrok o nákladech řízení byl odvolacím soudem
odůvodněn ustanoveními § 224 a § l42 odst. l občanského soudního řádu.
K vyslovení přípustnosti dovolání proti svému rozsudku přikročil odvolací soud,
jelikož měl za to, že jeho rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, a to
v otázce, zda práva k majetku, který lze zahrnout pod ustanovení § l odst. l
zákona č. 229/l99l Sb. (ve znění zákona č. 30/l996 Sb.), jsou právy, jejichž
řešení je věcí, která se týká ve smyslu ustanovení § 2l odst. 2 občanského
soudního řádu okresního úřadu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen Okresnímu úřadu v P. dne 4.3.l999 a
dovolání proti tomuto rozsudku bylo ze strany žalovaného státu - Okresního
úřadu v P. podáno u Okresního soudu v Přerově dne 8.3.l999, tedy ve lhůtě
uvedené v ustanovení § 240 odst. l občanského soudního řádu.
V dovolání dovolatele bylo navrhováno, aby rozsudek odvolacího soudu i soudu
prvního stupně byly zrušeny a aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k
dalšímu řízení.
Dovolatel zdůrazňoval, že trvá na svém právním názoru, že v této právní věci je
vzhledem k ustanovení § l7 zákona č. 229/l99l Sb. (ve spojení s ustanoveními §
l a § 22 odst. l písm. e/ téhož zákona) pasívní věcná legitimace P. f. Č. r.,
protože sporný pozemek, o nějž v tomto řízení šlo, je s přihlédnutím k jeho
druhovému zařazení a k současnému způsobu využití ve správě P. f. Č. r. (jako
osoby rozdílné od žalovaného státu). Toto právo správy majetku v sobě zahrnuje
práva a povinnosti odpovídající pojmu "právo hospodaření" včetně práva a
povinnosti zastupovat vlastníka (tj. stát) v řízení před soudy v záležitostech
týkajících se majetku, jenž mu byl svěřen do správy. Dovolatel zdůrazňoval, že
jiný výklad by byl nesprávný, když P. f. drží a užívá nemovitosti spadající pod
ustanovení § l odst. l zákona č. 229/l99l Sb., požívá jejich plody a užitky a
nakládá s nimi (byť i v rozsahu zákonem omezeném), přičemž příjmy fondu netvoří
součást státního rozpočtu. Z tohoto důvodu nebyl Okresní úřad P. v této právní
věci pasívně legitimován a nebyl příslušný se vyjadřovat ani k tomu, zda popírá
či nepopírá právo státu k pozemku, který byl sporný mezi účastníky tohoto
řízení.
Dovolatel dále poukazoval na nesprávnost závěru odvolacího soudu,
argumentujícího ustanoveními vyhlášky č. 6l/l986 Sb., protože tu nešlo o
prozatímní správu poté, když už ohledně pozemku parc. č. l604/2 v katastrálním
území T. došlo ke zřízení práva bezplatného trvalého užívání podle ustanovení §
70 dříve platného zákona č. l09/l964 Sb. (hospodářského zákoníku) ve prospěch
bývalého Jednotného zemědělského družstva T. Při nabytí uvedeného pozemku (ke
dni úmrtí zůstavitelky A. N., tj. 4.7.l96l) platilo ostatně vládní nařízení č.
8l/l958 Sb., o správě národního majetku, které ani "právo prozatímní správy"
neznalo.
Dovolatel poukazoval také na to, že stát realizuje své vlastnické i jiné právo
výhradně prostřednictvím státních organizací včetně státních orgánů, které jsou
právnickými osobami podle zvláštního zákona nebo z povahy věci; ty pak v
rozsahu svého předmětu činnosti nebo působnosti vykonávají ke konkrétnímu
majetku státu právo hospodaření nebo prozatímní správu. Za tím účelem se jako
právnické osoby a současně "zástupci státu v jednání o jeho majetek" musí
účastnit v případě potřeby i soudních řízení, ať již stát v konkrétním sporu
stojí na straně žalobce nebo žalovaného. U P. f. je situace částečně jiná,
neboť fond jako nestátní právnická osoba, je zřízen zvláštním zákonem a určený
majetek státu pouze spravuje způsobem stanoveným zákonem. Protože však k
zemědělskému majetku státu zaniklo právo jednotlivých státních organizací má
právě P. f. ČR vzhledem ke své zákonné povinnosti potřebnou procesní legitimaci
k uplatňování a hájení vlastnického práva státu (popřípadě své správy) ke
konkrétnímu majetku státu, který spravuje.
Ministerstvo financí České republiky zaslalo po právní moci rozsudku Krajského
soudu - pobočka Olomouc z 2l.l.l999, sp.zn. 4 Co 85/98, ke spisu Okresního
soudu v Přerově sp.zn. 6 C l09/96 sdělení, že vstupuje do řízení o určení
vlastnictví k nemovitosti na straně žalovaného (dovolatele).
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení článku II.
odst. l zákona č. 238/l995 Sb., podle něhož ustanovení tohoto zákona, jímž byl
změněn a doplněn občanský soudní řád (zákon č. 99/l963 Sb.), platí i na řízení,
která byla zahájena před účinností zákona č. 238/l995 Sb. (tj. před l.l.l996;
viz článek V. zákona č. 238/l995 Sb.).
Dovolání tu bylo přípustné podle ustanovení § 239 odst. l občanského soudního
řádu, protože odvolací soud výrokem svého rozsudku, jímž bylo rozhodnutí soudu
prvního stupně potvrzeno, vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o
rozhodnutí po právní stránce zásadního významu.
Jestliže odvolací soud připustil dovolání jen v souvislosti s právním
posouzením (výkladem) určitého pojmu, vymezil tím zásadně dovolací důvod a
dovolacímu soudu nepřísluší přezkoumávat rozsudek odvolacího soudu např. z
hlediska závěrů odvolacího soudu o skutkových zjištěních (viz rozhodnutí
uveřejněné pod č. 34/l994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Také v daném případě přezkoumával dovolací soud ve smyslu ustanovení § 242
odst. l a § 239 odst. l občanského soudního řádu rozsudek odvolacího soudu v
rozsahu vymezeném výrokem odvolacího soudu o přípustnosti dovolání.
Dovolatel vytýkal ve svém dovolání, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na
nesprávném právním posouzení věci (§ 24l odst. 3 písm. d/ občanského soudního
řádu).
Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ustanovení § 24l odst. 3 písm. d/
občanského soudního řádu může spočívat buď v tom, že soud použije na
projednávanou právní věc nesprávný právní předpis nebo si použitý právní
předpis nesprávně vyloží (viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/l998
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek text na str. l3 /45/).
Právní otázku, kterou odvolací soud vymezil ve výroku svého rozsudku o
připuštění dovolání, posoudil odvolací soud podle ustanovení § 2l odst. 2 a §
80 písm. c/ občanského soudního řádu; tato ustanovení se projednávané právní
věci týkala a účastníci řízení na ně také v průběhu řízení poukazovali. V
řízení o dovolání bylo třeba se ještě zabývat tím, zda si odvolací soud tato
ustanovení také správně vyložil.
Podle ustanovení § 2l odst. 2 občanského soudního řádu za stát před soudem
jedná pracovník toho státního orgánu, jehož se věc týká, nebo pověřený
pracovník jiného státního orgánu.
Podle ustanovení § 80 písm. c/ občanského soudního řádu lze návrhem na zahájení
soudního řízení uplatnit, aby bylo rozhodnuto o určení, zda tu právní vztah
nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem.
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 3/l997 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek,
vydávané Nejvyšším soudem, byl zaujat právní názor, že ani státní podnik není
oprávněn jednat v občanském soudním řízení za stát (jménem státu). Státní
podnik nemůže mít naléhavý právní zájem na určení, že stát je vlastníkem (§ 80
písm. c/ občanského soudního řádu); může se však domáhat určení, že státní
podnik má ke sporným věcem právo hospodaření.
Podle ustanovení § l7 zákona č. 229/l99l Sb. spravují nemovitosti ve
vlastnictví státu uvedené v § l odst. l právnické osoby zřízené zákony ("p.
f.") s výjimkou pozemků uvedených pod písm. a/ až d/ téhož ustanovení.
Podle ustanovení § 243c občanského soudního řádu platí pro dovolací řízení
přiměřeně ustanovení o řízení před soudem prvního stupně, pokud není stanoveno
něco jiného; ustanovení § 92 a § 95 až § 99 však pro řízení u dovolacího soudu
neplatí. Ustanovení § 93 občanského soudního řádu (o vedlejším účastenství v
řízení) tedy vyloučeno není.
Podle ustanovení § 93 odst. 2 občanského soudního řádu vstoupí vedlejší
účastník do řízení buď z vlastního podnětu nebo na výzvu některého účastníka
řízení učiněnou prostřednictvím soudu. O přípustnosti vedlejšího účastenství
rozhoduje soud jen na návrh.
Ministerstva jsou právnickými osobami a mohou tedy být účastníky občanského
soudního řízení (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 52/l995 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek).
Z citovaných ustanovení zákonů a z citovaných právních závěrů z rozhodnutí
uveřejněných ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek vycházel dovolací soud
i v daném případě.
Odvolací soud v této projednávané právní věci správně ve smyslu ustanovení § 80
písm. c/ občanského soudního řádu posoudil, že ve sporu o určení, zda tu právo
státu je anebo bylo či nebylo, popřípadě zda tu je k téže věci právo fyzické
osoby, nešlo o právo spravovat nemovitost, ani o právo s věcí hospodařit. Proto
pasívně legitimován tu byl stát a nikoli jiná právnická osoba. Jestliže pak za
této situace v řízení si odvolací soud při aplikaci ustanovení § 2l odst. 2
občanského soudního řádu vyložil toto ustanovení tak, že Okresní úřad v Přerově
je státním orgánem, jehož se projednávaná právní věc (o níž bylo zahájeno
řízení žalobou žalobců podanou 29.4.l996 u soudu proti žalované České
republice-Okresnímu úřadu v P.) týká, když šlo o pozemek ležící v katastrálním
území T., okres P., který měl připadnout státu podle ustanovení § 462
občanského zákoníku a realizaci tohoto připadnutí majetku státu prováděl bývalý
Okresní národní výbor v P., nelze přisvědčit názoru dovolatele, že je
rozhodnutí odvolacího soudu nesprávné, jak to má na zřeteli ustanovení § 243b
odst. l občanského soudního řádu. Dovolací soud tu neshledal, že by byl dán
dovolací důvod podle ustanovení § 24l odst. 3 písm. d/ občanského soudního řádu.
Nezbylo tedy dovolacímu soudu než přikročit k zamítnutí dovolání dovolatele
podle ustanovení § 243b odst. l a 5 občanského soudního řádu.
Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a žalobcům, ani vedlejšímu
účastníku, v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 19. prosince 2000
JUDr. Milan P o k o r n ý , CSc., v.r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Marcela Jelínková