28 Cdo 245/2002
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa
Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Blanky Moudré, v
právní věci žalobců A) B. P., B) M. Ch., obou zastoupených advokátem, proti
žalované M. K., zastoupené advokátem, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního
soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 14 C 5/96, o dovolání žalobců proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 11.5. 2001, č. j. 19 Co 180/2001-136, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobci se domáhali žalobou podanou dne 9.1.1996 vydání rozsudku, jímž
měla být žalované uložena povinnost vyklidit a vyklizený žalobcům předat byt
blíže popsaný v petitu žaloby, a to do 15 dnů od právní moci rozsudku. Tvrdili,
že jsou na základě dohody o vydání věci podle zákona č. 87/1991 Sb. podílovými
spoluvlastníky domu, v němž se předmětný byt nachází. Nájemkyní předmětného
bytu byla paní E. T. - babička žalované, která se roku 1993 odstěhovala do
Domova důchodců v P. a přestala byt užívat. Žalovaná se do předmětného bytu
trvale přihlásila dne 23.11.1988, avšak do doby odchodu její babičky do domova
důchodců s ní ve společné domácnosti nežila.
Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby s tím, že se do bytu k babičce
přistěhovala s manželem a dcerou v lednu roku 1992. Od té doby žili ve společné
domácnosti do června roku 1993, kdy se babička odstěhovala do domova důchodců.
Obvodní soud pro Prahu 6 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 9.11.1998,
č.j. 14 C 5/96-58 žalobu zamítl. K odvolání žalobců Městský soud v Praze
usnesením ze dne 19.5.1999, č.j. 19 Co 210/99-73 rozsudek soudu prvního stupně
zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. Učinil tak z důvodů nedostatečně
zjištěného skutkového stavu zaměřeného na zjištění skutečností ohledně
tvrzeného přechodu nájmu. Uložil soudu prvního stupně posoudit rozpory ve
svědeckých výpovědích učiněných v řízení vedeném pod sp.zn. 10 C 144/94. Rovněž
přikázal doplnění dokazování za účelem zjištění, zda společné soužití žalované
a její babičky neslo všechny znaky spotřebního společenství ve smyslu § 115
o.z. Zdůraznil, že účelem doplnění dokazování je zjištění, zda vzhledem k počtu
hospitalizací E. T. a jejímu plánovanému odchodu do domova důchodců mohla mít
žalovaná v úmyslu trvale vést společnou domácnost s ní (i když v tomto případě
k naplnění formálních znaků pro přechod práva nájmu postačuje jen pouhé
založení společné domácnosti).
Po doplnění dokazování soud prvního stupně nato rozsudkem ze dne 10.10.2000,
č. j. 14 C 5/96-117 žalobě vyhověl. Vyšel ze zjištění, že žalobci jsou
vlastníky nemovitosti, v níž se předmětný byt nachází. Nájemkyní předmětného
bytu byla až do své smrti dne 9.11.1995 babička žalované, paní E. T., která se
odstěhovala dne 15.7.1993 na základě vlastní žádosti do Domova důchodců v P.
Dále vzal za prokázané, že v době odchodu babičky žalovaná v bytě bydlela, a to
od ledna 1992, kdy babička byla hospitalizována v nemocnici N. S. a poté v
Nemocnici P. P. Ohledně způsobu úhrady nákladů na domácnost vyšel ze zjištění,
že žalovaná neznala přesně situaci babičky a skutečnost, že babička jí dávala
peníze, avšak nikoli pravidelně, nesvědčí o cíleném uhrazování společných
potřeb. Žalovaná tak nesplnila jednu ze zákonných podmínek pro přechod nájmu
bytu po zemřelé nájemkyni, jak to vyžaduje ustanovení § 115 o.z., totiž vedení
společné domácnosti s nájemkyní bytu a to ve smyslu vedení společné domácnosti
podle § 115 o.z. Dospěl k závěru, že žalovaná v bytě bydlí bez právního důvodu.
Věc posoudil podle § 126 o.z. a lhůtu k vyklizení stanovil na dobu 2 měsíců od
právní moci rozsudku.
Na základě odvolání žalované Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem
ze dne 11.5.2001, č.j. 19 Co 180/2001-136, změnil rozsudek soudu prvního stupně
tak, že žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, avšak odlišně je
právně zhodnotil. Vzal za prokázané, že žalovaná žila v předmětném bytě s
babičkou, manželem a dcerou jako rodina, a to od ledna 1992 do června 1993, kdy
babička odešla do domova důchodců. Na rozdíl od soudu prvního stupně vyložil
pojem společné domácnosti tak, že se důsledně nevyžaduje, aby spolužijící osoby
společně uhrazovaly náklady na své potřeby, musí se však jednat o společné
soužití, které nese ze strany všech těchto osob úmysl trvalosti. Dospěl k
závěru, že kvalita soužití žalované a její rodiny s nájemkyní předmětného bytu
nese znaky společného soužití. Uzavřel, že byly splněny zákonné podmínky pro
přechod nájmu k datu odchodu babičky do domova důchodců podle § 706 odst. 1 ve
spojení s ustanovením § 708 o.z., když její časté pobyty mimo domov z důvodů
hospitalizací nemají pro posouzení věci právní význam.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci včas dovolání, jehož
přípustnost blíže nezdůvodnili. Z obsahu dovolání vyplývá, že uplatnili
existenci dovolacích důvodů podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. c), d) o.s.ř.
Tvrdili, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které
nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování a spočívá na nesprávném
právním posouzení věci. Dovolatelé namítali, že pokud odvolací soud se odchýlil
od skutkových zjištění soudu prvního stupně, nemohl tak učinit bez toho, že by
zopakoval důkazy, na jejichž základě soud prvního stupně k odlišnému skutkovému
závěru došel. Podle dovolatelů soudy obou stupňů neprokázaly bydlení žalované
se svoji babičkou a rovněž soužití žalované ve společné domácnosti v den její
smrti. Dále namítali nesprávnost právního posouzení podmínek ustanovení § 706
odst. 1 o.z. a § 115 o.z. Nesouhlasili se závěrem odvolacího soudu, který
nevyžaduje, aby spolužijící osoby společně uhrazovaly náklady na své potřeby.
Podle dovolatelů nájem bytu by podle § 706 odst. 1 o.z. automaticky přecházel
na osoby zde uvedené, aniž by musely prokazovat společné uhrazování nákladů na
své potřeby a trvalost společného soužití. V této souvislosti poukazovali na
rozpor nejen s ustanovením § 706 odst. 1 o.z. a § 115 o.z., ale i s článkem 11
Listiny základních práv a svobod. Navrhli proto zrušení rozsudku odvolacího
soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla zamítnutí dovolání s odůvodněním, že žalobci v dovolání
neuvádějí žádné nové skutečnosti či důkazy, s nimiž by se soudy obou stupňů
nevypořádaly.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto
dovolání vycházel z ustanovení části dvanácté, hlavy 1, bodu 17 zákona č.
30/2000 Sb., podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným
přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném
podle dosavadních předpisů, se projednají a rozhodne se o nich podle
dosavadních předpisů. Proto v tomto rozsudku jsou uváděna ustanovení
občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č.30/2000
Sb. (dále jen ,,o.s.ř.“). Zjistil dále, že dovolání bylo podáno včas, osobami k
tomu oprávněnými – účastníky řízení řádně zastoupenými advokátem ( §240 odst. 1
o.s.ř., § 241 odst. 1 o.s.ř.).
Přípustnost dovolání v této věci vyplývá z ustanovení § 238 odst. 1 písm. a)
o.s.ř., neboť směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl změněn
rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Přezkoumal proto dovoláním napadený
rozsudek odvolacího soudu v rozsahu vyplývajícím z podaného dovolání ve smyslu
ustanovení § 242 odst. 1 odst. 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že dovolání není
opodstatněné.
Dovolací důvod podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. c) o.s.ř. míří na pochybení
ve zjištění skutkového stavu věci, které spočívá v tom, že skutkové zjištění,
jež bylo podkladem pro rozhodnutí odvolacího soudu, je vadné. Musí jít o
skutkové zjištění, na jehož základě odvolací soud posoudil věc po stránce
právní a které nemá oporu v provedeném dokazování. O takový případ se jedná,
jestliže výsledek hodnocení důkazů soudem neodpovídá ustanovení § 132 o.s.ř.
Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy,
jestliže skutečnosti, které má odvolací soud za prokázané, byly též významné
pro rozhodnutí věci při aplikaci práva.
Posledně zmíněná podmínka existence tohoto dovolacího soudu souvisí úzce s
dalším dovolacím důvodem uplatněným v této věci podle § 241 odst. 3 písm. d)
o.s.ř. Nesprávným právním posouzením podle tohoto ustanovení je totiž omyl
soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O takový případ se jedná,
jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo
sice aplikoval správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil.
Podle § 132 o.s.ř. hodnotí důkazy soud podle své úvahy, a to každý důkaz
jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě
přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci.
Vzhledem k tomu, že občanské soudní řízení je ovládáno zásadou přímosti, je
hodnocení důkazů věcí soudu, který tento důkaz provedl. Dovolací soud může
hodnocení důkazů přezkoumávat jen tehdy, pokud je toto hodnocení v rozporu s
pravidly logického myšlení. Pouhé subjektivní přesvědčení účastníka o
nesprávnosti skutkových zjištění soudu k založení existence dovolacího důvodu
podle § 241 odst. 3 písm. c) o.s.ř. nepostačuje.
V projednávané věci dospěl odvolací soud k závěru, že na žalovanou přešel nájem
k bytu po smrti její babičky. Tento skutkový závěr učinil odvolací soud na
základě důkazů provedených soudem prvního stupně, neboť jeho skutková zjištění
bez dalšího převzal. Nešlo tudíž o případ, kdy by odvolací soud skutková
zjištění učiněná soudem prvního stupně přehodnocoval, respektive vycházel z
jiných skutkových závěrů. V tomto směru se odkazuje na odůvodnění rozsudku
odvolacího soudu nesoucího se k převzatému skutkovému zjištění soudu prvního
stupně v tom, že žalovaná žila ve sporném bytě s babičkou, manželem a dcerou
jako rodina, a to od ledna 1992 do června 1993, kdy babička odešla do domova
důchodců. Způsob, jakým odvolací soud důkazy hodnotil, není v rozporu s
pravidly logického myšlení a vadu hodnocení nelze spatřovat v tom, že by bylo
možno dospět k jinému skutkovému zjištění, než k jakému dospěl odvolací soud.
Dovolací důvod, uvedený v § 241 odst. 3 písm. c) o.s.ř. tak ve věci není dán.
S přihlédnutím k uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 241 odst. 3 písm. d)
o.s.ř. a jeho obsahové konkretizaci zbývá posoudit, zda z provedených důkazů
lze dovodit závěr, že byly splněny zákonné podmínky pro přechod nájmu k datu
odchodu babičky do domova důchodců.
Právní otázka řešená odvolacím soudem se koncentrovala do výkladu ustanovení §
706 odst. 1 o.z., podle něhož jestliže nájemce zemře a nejde-li o byt ve
společném nájmu manželů, stávají se nájemci jeho děti, vnuci, rodiče,
sourozenci, zeť a snacha, kteří prokáží, že s ním žili v den jeho smrti ve
společné domácnosti a nemají vlastní byt.
Odvolací soud již v předchozím zrušovacím usnesení formuloval právní závěr,
odpovídající dnes již ustálené judikatuře, podle něhož se vyžaduje průkaz
společného bydlení trvalého, tedy takového, při němž jak nájemce bytu, tak i
spolužijící osoba považují soužití za trvalou základnu pro uskutečňování
potřeby bydlení a kdy spolužijící osoba považuje prostředí bytu nájemce za svůj
domov a také nájemce toto jejich soužití takto chápe. Správně též zdůraznil
jako rozhodující okolnost pro právní posouzení okolnost subjektivní povahy, zda
totiž okolnosti případu mohly důvodně vést k tomu, že by žalovaná mohla mít v
úmyslu trvale vést společnou domácnost se svou babičkou, i když v tomto případě
k naplnění formálních znaků pro přechod práva nájmu postačuje jen pouhé
založení společné domácnosti. Z odůvodnění dovoláním napadeného rozhodnutí
odvolacího soudu pak konečně plyne, že odvolací soud respektoval odlišnost
pojmu společné domácnosti podle § 115 o.z. ve vztahu k pojmu společné
domácnosti založené mezi osobami uvedenými v § 706 odst. 1 o.z. s tím, že
posledně zmíněný aspekt je třeba vykládat volněji. Dovolací soud k tomu dodává,
že závěru, že byla naplněna podmínka existence společného soužití ve společné
domácnosti mezi nájemcem a osobou uvedenou v § 706 odst. 1 větě první o.z.,
není na překážku skutečnost, že nájemce zemřel v nemocnici či jiném léčebném
nebo obdobném zařízení po předcházející hospitalizaci, toto soužití však muselo
vzniknout ještě před hospitalizací či obdobným pobytem nájemce. Tento výklad
podporuje správnost závěrů odvolacího soudu v této věci.
Z uvedeného je zřejmé, že odvolací soud v této věci aplikoval správně v úvahu
přicházející ustanovení § 706 odst. 1 o.z. a toto ustanovení rovněž správným
způsobem vyložil. Dovolací soud nemá důvodu odchýlit se od tam zmíněných
závěrů, podle nichž byly splněny zákonné podmínky pro přechod nájmu ve smyslu §
706 odst. 1 o.z. Dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. tak nebyl
rovněž uplatněn důvodně.
V mezích dovolacího přezkumu je proto rozhodnutí odvolacího soudu správné.
Dovolací soud proto podle § 243b odst. 1 o.s.ř. dovolání žalobců zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 4 o.s.ř. za
použití § 224 odst. 1 o.s.ř., § 151 odst. 1 o.s.ř. a § 150 o.s.ř. Žalobci
neměli sice se svým dovoláním úspěch, podle hodnocení dovolacího soudu však
okolnosti případu, včetně legitimního postupu žalobců nesoucího se k využití
možnosti dovolacího přezkumu ve věci, která z hlediska skutkového a právního
posouzení vykazovala prvky náročnosti odůvodňující podání dovolání v této věci,
zakládají důvod k výjimečnému nepřiznání nákladů řízení žalovaným.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 22. května 2002
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v.r.
předseda senátu