28 Cdo 2453/2003
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky,
CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání
dovolatelů: A) F. L., a B) Ž. L., zastoupených advokátem, proti rozsudku
Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci z 11. 3. 2003, sp. zn. 35
Co 474/2002, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Liberci
pod sp. zn. 21 C 94/97 (žalobců F. L. a Ž. L., zastoupených
advokátem, proti žalovaným: 1. Městu L., 2. L. N. a 3. H. N., zastoupeným
advokátem, o neplatnost kupní smlouvy), takto:
I. Zrušuje se rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci z
11. 3. 2003, sp. zn. 35 Co 479/2002, vydaný v právní věci vedené u Okresního
soudu v Liberci pod sp. zn. 21 C 94/97.
II. Věc se vrací Krajskému soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci k dalšímu
řízení o odvolání žalovaných proti rozsudku Okresního soudu v Liberci z 15. 3.
2002, čj. 21 C 94/97-227.
Žalobou, podanou u soudu 30. 1. 1997, se žalobci domáhali, aby bylo rozsudkem
soudu určeno, že je neplatná kupní smlouva, uzavřená dne 21. 9. 1992 mezi
Městem L. a L. a H. N. ohledně domu čp. 271 s pozemky parc. č. 715 a parc. č.
716 v katastrálním území D. H. (obec L.). V žalobě bylo uvedeno, že žalobci
požádali dne 11. 11. 1992 Město L. o koupi domu čp. 271 v D. H., jehož jsou
žalobci nájemci, jak to odpovídalo pravidlům (zásadám), jež byly stanoveny
Městem L. pro prodej nemovitostí z majetku města. Žalovaná L. a H. N. však
předložili Úřadu města L. údajné „oznámení“ žalobců, že již o koupi domu čp.
271 v D. H. nemají zájem. Na základě této okolnosti město L. prodalo tytéž
nemovitosti, o jejichž koupi se žalobci přihlásili, žalovaným L. a H. N., a to
smlouvou z 21. 9. 1992 (jež byla i registrována bývalým Státním notářstvím v L.
dne 7. 12. 1992 pod sp. zn. R I 2171/92). Žalobci jsou toho názoru, že tato
smlouva, uzavřená mezi žalovaným městem a žalovaným L. a H. N., je neplatná
podle ustanovení § 39 občanského zákoníku.
Žalované město se vyjádřilo k této žalobě tak, že při prodeji domu čp. 271 v D.
H. manželům N. došlo sice k nesprávnému postupu při tomto prodeji, který
znamenal porušení interních předpisů Města L., nikoli však k porušení zákona.
Poukazovali na to, že otázka neplatnosti kupní smlouvy z
21. 9. 1992, uzavřená mezi Městem L. a manžely N., byla již posuzována Okresním
soudem v Liberci v řízení vedeném pod sp. zn. 18 C 110/95, ale žaloba Města L.
o neplatnost uvedené kupní smlouvy byla zamítnuta.
Žalovaní Leoš a Hana Novotných navrhli zamítnutí žaloby žalobců F. L. a Ž. L. s
tím, že o otázce platnosti kupní smlouvy z 21. 9. 1992, kterou uzavřeli oba
žalovaní s městem L., bylo již pravomocně rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu
v Liberci z 20. 2. 1999, sp. zn. 18 C 110/95. Ohledně nezájmu manželů L. o
koupi domu čp. 271 v D. H. napsal žalovaný L. N. osvědčení o tom, že manželé L.
prohlašovali před svědky, že nemají o koupi uvedeného domu zájem a toto písemné
osvědčení předložili Úřadu města L.
Rozsudkem Okresního soudu v Liberci z 15. 11. 1999, čj. 21 C 21 C 94/97-39,
byla zamítnuta žaloba žalobců o určení, že je neplatná kupní smlouva, uzavřená
mezi žalovaným Městem L. a žalovanými L. a H. N. dne 21. 9.
1992, ohledně domu čp. 271 a pozemků parc. č. 715 a parc. č. 716 v katastrálním
území D. H. (obec L.), registrovaná bývalým Státním notářstvím v L. dne 7. 12.
1992 pod sp. zn. R I 2171/92. Bylo rozhodnuto, že ve vztahu mezi žalobci a
žalovaným Městem L. nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů řízení. Žalobcům
bylo uloženo zaplatit žalovaným L. a H. N. na náhradu nákladů řízení 17.900,-
Kč.
K odvolání žalobců proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně Krajský soud v
Ústí nad Labem – pobočka v Liberci usnesením z 11. 4. 2000, sp.
zn. 35 Co 172/2000, zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc
mu vrátil k dalšímu řízení. V odůvodnění usnesení odvolacího soudu bylo
uvedeno, že pokud Město L. přijalo zásady (pravidla), týkající se prodeje
nemovitostí z majetku města, pak tyto zásady, schválené zastupitelstvem města,
byly pro toto město závazné. Porušení takových pravidel bylo, podle názoru
odvolacího soudu, porušením závazné normy a právní úkon, uzavřený v rozporu s
touto právní normou, je neplatný podle ustanovení § 39 občanského zákoníku.
Podle těchto zásad měli žalobci právo účastnit se nabídkového řízení ohledně
koupě domu čp. 271 v D. H., v němž bydlí jako nájemci. Pokud jim toto právo
bylo znemožněno samotnou obcí porušováním jejích povinností, měl odvolací soud
za to, že je na straně žalobců dán naléhavý právní zájem na požadovaném určení
neplatnosti kupní smlouvy z 21. 9. 1992. Tato kupní smlouva mohla být podle
zmíněných pravidel (zásad) pro prodej nemovitostí z majetku města L. uzavřena
jen v případě doložení nezájmu nájemců nemovitostí o jejich koupi a tento
nezájem nebyl na straně žalobců doložen (za doložení tohoto nezájmu nemohlo být
považována jakési osvědčení napsané žalovaným L. N., jenž měl naopak sám zájem
o koupi uvedeného domu); pak tu však chyběl hmotněprávní předpoklad platnosti
kupní smlouvy. Zrušil proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně a věc
mu vrátil k dalšímu řízení s tím, aby si především vyžádal od Města L. v řízení
uváděné zásady (pravidla) pro prodej nemovitostí z majetku města k doložení a k
posouzení žalobci tvrzeného důvodu neplatnosti smlouvy z 21. 9. 1992, uzavřené
mezi Městem L. a žalovanými manžely N.
V dalším průběhu řízení vynesl Okresní soud v Liberci rozsudek z 27. 9. 2000,
čj. 21 C 94/97-136 (ve znění opravného usnesení ze 17. 12. 2000, čj. 21 C
94/97-142), jímž určil, že je neplatná kupní smlouva z 21. 9. 1992, uzavřená
mezi žalovaným Městem L. a žalovanými L. a H. N. o koupi domu čp. 271 s pozemky
parc. č. 715 a parc. č. 716 v katastrálním území D. H. (obec L.), jež byla
registrována bývalým Státním notářstvím v L. dne 7. 12. 1992 pod sp. zn. R I
2171/92. Žalovanému Městu L. i žalovaným manželům L. a H. N. bylo uloženo
zaplatit společně a nerozdílně žalobcům na náhradu nákladů řízení 65.582,- Kč
do 3 dnů od právní moci rozsudku.
K odvolání žalovaných proti rozsudku Okresního soudu v Liberci z 27. 9. 2001,
čj. 21 C 94/97-135 (ve znění opravného usnesení ze 17. 10. 2000, čj. 21 C
94/97-142) Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze 16. 1. 2001, sp. zn. 35
Co 744/2000, zrušil uvedený rozsudek soudu prvního stupně (i ve spojení s
uvedeným opravným usnesením) a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V odůvodnění
svého usnesení odvolací soud uvedl, že v řízení před soudem prvního stupně
nebyl ani v dalším průběhu řízení objasněn charakter privatizačních zásad Města
L. a nebyl také plně prokázán naléhavý právní zájem na straně žalobců na určení
neplatnosti kupní smlouvy, jíž sami nejsou účastníky. Byl proto odvoláním
napadený rozsudek soudu prvního stupně shledán odvolacím soudem pro nedostatek
důvodů nepřezkoumatelný; odvolací soud tento rozsudek zrušil a věc vrátil soudu
prvního stupně k dalšímu řízení.
V dalším řízení u soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního
soudu v Liberci z 15. 3. 2002, čj. 21 C 94/97-227, jímž určil, že je neplatná
kupní smlouva, uzavřená 21. 9. 1992 o koupi domu čp. 271 se stavební parcelou
č. 715 a parcelou č. 716 v katastrálním území D. H. (obec L.), registrovaná
bývalým Státním notářstvím v L. dne 7. 12. 1992 pod sp. zn. R I 2171/92.
Žalovaným bylo uloženo, aby společně a nerozdílně uhradili žalobcům na náhradu
nákladů řízení 97.265,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.
V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně bylo uvedeno, že v řízení bylo
zjištěno, že žalobci jsou nájemci bytu v domě v L., a že Město L. zveřejnilo
(vyvěšením na úřední desce) svůj záměr tento dům prodat dne 17. 9. 1991.
Žalovaný L. N. si podal žádost o prodej uvedeného domu dne 6. 9. 1991.
Od 1. 2. 1992 se staly účinnými Zásady postupu při převodech
nemovitostí ve vlastnictví města L., přijaté zastupitelstvem města dne 28. 1.
1992. Prodej domu čp. 271 v L., manželů N. byl schválen zastupitelstvem Města
L. a dne 21. 9. 1992 byla uzavřena kupní smlouva mezi Městem L. a manžely N.
Žalobci F. L. a Ž. L. podali svou žádost o koupi domu čp. 271 až 11. 11. 1992.
Dne 7. 12. 1992 byla už však registrována kupní smlouva z 21. 9. 1992, uzavřená
mezi Městem L. a manžely N., čímž nabyla účinnosti.
Pokud šlo o posouzení toho, zda na straně žalobců je dán naléhavý právní zájem
(ve smyslu ustanovení § 80 písm. c/ občanského soudního řádu) na jimi
požadovaném určení, uváděl soud prvního stupně, že se v této otázce cítil být
vázán právním názorem odvolacího soudu, jak byl názor k této otázce odvolacím
soudem kladně vyjádřen v jeho dřívějším usnesení z 11. 4. 2000, sp. zn. 35 Co
172/2000 Krajského soudu v Ústí nad Labem, vydaným v této právní věci.
Pokud se soud prvního stupně zabýval posouzením toho, zda Zásady postupu při
převodu nemovitostí ve vlastnictví Města L., na něž bylo v tomto řízení
účastníky řízení poukazováno, jsou nebo nejsou obecně závazným přepisem,
vycházel soud prvního stupně rovněž z právního názoru odvolacího soudu,
vyjádřeného v jeho dřívějším usnesení ze 16. 1. 2001, sp. zn. 35 Co 744/2000,
vydaného v této právní věci, že totiž je tu rozhodné, zda tyto zásady byly
nebyly vydány ve formě vyhlášky (ve smyslu ustanovení § 16 zákona č. 367/1990
Sb.). Uváděné Zásady však v daném případě formou vyhlášky vydány nebyly.
Přesto, že uváděné Zásady byly pouze interním předpisem, byl však soud prvního
stupně toho názoru, že je v rozporu s dobrými mravy, aby město vyhlásilo zásady
pro prodej svých nemovitostí, ale pak samo by jednalo v rozporu s těmito
zásadami. Proto soud prvního stupně konstatoval na základě výsledků provedeného
dokazování, že Úřad města L. v rozporu s uvedenými zásadami neinformoval v
daném případě žalobce o chystaném prodeji domu (v němž jsou nájemci bytu), o
způsobu prodeje, o ceně nemovitostí a o platebních podmínkách kupní ceny a
nevyžádal si sdělení stanoviska žalobců k tomuto prodeji (ve stanovené lhůtě 60
dnů), takže při prodeji žalovaným manželům N. neznalo žalované město skutečné
stanovisko žalobců, jako nájemců bytu v domě čp. 271 v L., a nesprávně
vycházelo z pochybného potvrzení nepsaného žalovaným L. N., jímž „osvědčoval“,
že žalobci F. a Ž. L. nemají o koupi domu zájem. K pochybení došlo i v tom, že
ačkoli zastupitelstvo města rozhodlo o prodeji domu čp. 271 pouze L. N., byla
kupní smlouva z 21. 9. 1992 uzavřena nejen s L. N., ale také s jeho manželkou
H. N.
Dospěl proto soud prvního stupně k výslednému právnímu závěru o neplatnosti
kupní smlouvy z 21. 9. 1992, uzavřené mezi žalovaným Městem L. a žalovanými L.
a H. N. o prodeji domu čp. 271 a pozemků parc. č. 715 a parc. č. 716 v
katastrálním území D. H., a žalobě žalobců o určení této neplatnosti vyhověl. O
nákladech řízení bylo soudem prvního stupně rozhodnuto s poukazem na ustanovení
§ 142 odst. 1 občanského soudního řádu.
O odvolání žalovaných proti rozsudku Okresního soudu v Liberci z 15. 3. 2002,
čj. 21 C 94/97-227, rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci,
rozsudkem z 11. 3. 2003, sp. zn. 35 Co 474/2002. Tímto rozsudkem odvolacího
soudu byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že se zamítá žaloba žalobců
o určení, že je neplatná kupní smlouva z 21. 9. 1992, uzavřená mezi Městem L. a
žalovanými L. a H. N. a koupi domu čp. 271 s pozemky parc. č. 715 a parc. č.
716 v katastrálním území D. H. (obec L.), registrované bývalým Státním
notářstvím v L. dne 7. 12. 1999 pod sp. zn. R I 2171/92. Žalobcům bylo uloženo
zaplatit společně a nerozdílně žalovaným L. a H. N. na náhradu nákladů řízení u
soudu prvního stupně 11.175,- Kč a na náhradu nákladů odvolacího řízení
11.175,- Kč, vše do 3 dnů od právní moci rozsudku. Ve vztahu mezi žalobci a
žalovaným Městem L. bylo rozhodnuto, že žádný z nich nemá právo na náhradu
nákladů řízení u soudu prvního stupně, ani na náhradu nákladů odvolacího řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že soud prvního stupně
učinil správná skutková zjištění, avšak nevyvodil z nich správný právní závěr.
Odvolací soud uváděl, že v daném případě by žalobci museli prokázat naléhavý
právní zájem na určení neplatnosti kupní smlouvy z 21. 9. 1992, jejíž účastníky
sami nejsou. Podle názoru odvolacího soudu by byl dán naléhavý právní zájem
žalobců na požadovaném určení v té situaci, pokud by záměr obce převést
nemovitý majetek obce na jiné osoby nebyl vůbec zveřejněn, ačkoli to obci
ukládalo ustanovení § 36c odst. 4 zákona č. 367/1990 Sb. Tím by se totiž
žalobci nemohli dovědět o tomto záměru obce nemovitosti převést. Uvedenou
povinnost však žalované město splnilo, a to předepsaným způsobem a v předepsané
době. V zákonné lhůtě 30 dnů žalobci neprojevili zájem o koupi nemovitosti,
třebaže to, podle názoru odvolacího soudu, objektivně učinit mohli. Odvolací
soud byl i toho názoru, že ani z již v řízení uváděných Zásad postupu při
převodu nemovitostí z vlastnictví Města L., které ostatně v době zahájení
nabídkového řízení v daném případě nebyly v účinnosti, jiná povinnost
žalovaného města neplynula. Tyto zásady rozšířily povinnost města o povinnost
písemně informovat nájemce nemovitostí kromě záměru nemovitosti prodat i o
způsobu prodeje, o kupní ceně a o platebních podmínkách; tyto povinnosti,
vyplývající ze zmíněných zásad by bylo třeba brát v úvahu za předpokladu, že by
tyto privatizační zásady byly vydání formou vyhlášky (tedy obecně závazného
předpisu) ve smyslu ustanovení § 16 zákona č. 367/1990 Sb. V daném případě tedy
bylo žalované město omezeno jen ustanovením § 9 odst. 3 zákona č. 172/1991 Sb.,
tj. stanovenou povinností zveřejnit záměr prodeje nemovitosti, což žalované
město učinilo, a to v době od 18. 9. 1991 do 18. 10. 1991. V této
nabídkové lhůtě žalobci možnost nabídky ke koupi nevyužili a tuto žádost podali
až 11. 11. 1992, tedy po skončení nabídkového řízení.
Ze všeho toho, co bylo uvedeno, odvolací soud dovozoval, že na straně žalobců
není dán naléhavý právní zájem na určení neplatnosti kupní smlouvy z 21. 9.
1992. Tato neexistence naléhavého právního zájmu je vždy hmotněprávním důvodem
pro zamítnutí žaloby. Proto odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně
tak, že žalobu žalobců o určení neplatnosti kupní smlouvy z 21. 9. 1992 zamítl
(§ 220 odst. 2 občanského soudního řádu). O nákladech řízení bylo odvolacím
soudem rozhodnuto s poukazem na ustanovení § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1
občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobce v řízení
zastupoval, dne 13. 5. 2003 a dovolání ze strany žalobců bylo předáno dne 3. 7.
2003 na poště k doručení Okresnímu soudu v L., tedy ve lhůtě stanovené v § 240
odst. 1 občanského soudního řádu.
Ve svém dovolání dovolatelé navrhovali, aby dovolací soud zrušil rozsudek
odvolacího soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolání podali
dovolatelé s poukazem na ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního
řádu, protože směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek
soudu prvního stupně ve věci samé, takže jde o dovolání přípustné. Jako
dovolací důvod dovolatelé uplatňovali, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá
na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelé poukazovali na postup odvolacího soudu při rozhodování v této právní
věci, který pokládají za „absurdní“, když v průběhu projednávání věci byl
odvolacím soudem nejprve zrušen zamítavý rozsudek soudu prvního stupně k
odvolání žalobců, následně byl zrušen žalobě vyhovující rozsudek soudu prvního
stupně k odvolání žalovaných a posléze k odvolání žalovaných byl změněn žalobě
vyhovující rozsudek soudu prvního stupně ze zcela kontradiktorního hodnocení.
Dovolatelé zdůrazňovali důvody, pro které mají za to, že se důvodně domáhají
určení neplatnosti kupní smlouvy z 21. 9. 1992, uzavřené mezi žalovaným městem
a žalovanými L. a H. N. ohledně prodeje domu čp. 271 v L., v němž jsou nájemci
bytu, takže nepochybně mají naléhavý právní zájem na určení neplatnosti kupní
smlouvy, kterou byl tento dům bez ohledu na žalobce převeden na jiné osoby.
Žalobci neobdrželi písemnou nabídku od žalovaného města, v níž by byly obsaženy
údaje o podstatných náležitostech smlouvy o prodeji domu, v němž bydlí; listina
o prodeji nemovitostí, vyvěšená na úřední desce města, tyto náležitosti
neobsahovala a obsahovala i nesprávný odkaz na zákon č. 172/1991 Sb., který se
netýkal přímo takovéto privatizace nemovitostí z majetku obce; zastupitelstvo
žalovaného města posuzovalo prodej nemovitostí (a to i domu čp. 271 v L.) již v
době účinnosti Zásad postupu při převodu nemovitosti z vlastnictví Města L.
(tj. p 1. 2. 1992), ale nemělo k dispozici žádný doklad o informovanosti občanů
o prodeji nemovitostí podle těchto Zásad; zastupitelstvo města posuzovalo i
žádost žalovaného L. N. o koupi domu čp. 271, údajně podané 6. 8. 1991, ačkoli
taková žádost byla podána až 11. 9. 1991 (ovšem datum podání žádosti tu mělo
vliv na stanovení ceny za nemovitosti); na daný případ nemohlo být vztahováno
ustanovení § 36a odst. 4 zákona č. 367/1992 Sb. (ve znění novelizace provedené
zákonem č. 485/1991 Sb.), protože nabylo účinnosti až 29. 11. 1991, přičemž
záměr města o prodeji nemovitostí byl v tomto případě uveřejněn (vyvěšením na
úřední desce města) mezi 18. 8. 1991 a 18. 10. 1991.
Z hlediska neplatnosti uvedené kupní smlouvy z 21. 9. 1992, posuzované podle
občanského zákoníku, dovozovali dovolatelé, že je v rozporu s ustanovením § 3
odst. 1 občanského zákoníku, když tu došlo ke zjevné nerovnosti v poskytnutých
možností zájemcům o koupi nemovitostí, protož někteří byli o chystaném prodeji
nemovitostí informování a jiní nikoli. Rozpor s dobrými mravy je tu nutno dále
spatřovat v tom, že žalované město vydalo zásady (pravidla) pro prodej
nemovitostí z majetku města, ale v konkrétním případu prodeje domu čp. 271 v
L., postupovalo ve zjevném rozporu s těmito zásadami; bylo v rozporu s dobrými
mravy, aby žalovanému L. N. bylo umožněno předkládat falešné potvrzení za jinou
osobu (tj. za žalobce) a aby žalované H. N. bylo umožněno vykazovat jinou
adresu než tu, na které skutečně bydlela a aby žalovaným manželům N. se
dostávalo od pracovnice úřadu města L. (ing. Ž.) vysvětlení, jak postupovat na
úkor nájemců bytu v domě čp. 271 v L. – D. H. Neplatnost kupní smlouvy z 21. 9.
1992 podle ustanovení § 39 občanského zákoníku lze pak spatřovat v tom, že při
prodeji domu čp. 271 v L., si prodávající město neověřilo řádně, zda žalobci,
jako nájemci bytu v tomto domě, mají či nemají o koupi tohoto domu zájem, a
spokojilo se s listinou (osvědčujícím prohlášením) jiné osoby než zájemce o
koupi nemovitosti.
Dovolatelé ještě uváděli svůj názor, že Zásady postupu při převodu nemovitosti
z vlastnictví Města L., které byly účinné od 1. 2. 1992, třebaže neměly povahu
obecně závazné vyhlášky, zakládaly práva i povinnosti nejen Úřadu města
L. a jeho zaměstnancům, ale i ve vztahu k občanům města a mělo
proto být podle těchto zásad závazně postupováno i při prodeji domu čp. 271 v
L. – D. H. (s pozemky parc. č. 715 a parc. č. 716) s respektování práv
nájemců bytu v tomto domě, když uvedené Zásady ukládaly taková práva
respektovat.
Při posuzování dovolatelů vycházel dovolací soud z ustanovení dvanácté části,
hlavy první, bodu 1 zákona č. 30/2000 Sb. podle něhož ustanovení tohoto zákona,
jímž byl změněn a doplněn občanský soudní řád (zákon č. 99/1963 Sb.), platí i
pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. 1.
2001).
Dovolání tu bylo přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského
soudního řádu, podle něhož je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího
soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Dovolatelé uplatňovali jako dovolací důvod, že rozhodnutí odvolacího soudu
spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/
občanského soudního řádu.
Nesprávné právní posouzení věci může spočívat buď v tom, že soud použije na
projednávanou právní věc nesprávný právní předpis nebo si použitý právní
předpis nesprávně vyloží (viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998
Sbírky soudní rozhodnutí a stanovisek text na str. 13 /45/).
V daném případě posoudil odvolací soud otázku naléhavého právního zájmu na
straně žalobců podle ustanovení § 80 písm. c) občanského soudního řádu v
souvislosti s ustanovením § 9 odst. 3 zákona č. 172/1991 Sb. Tato ustanovení se
projednávané právní věci týkala a účastníci řízení na ně také v průběhu řízení
poukazovali. V řízení o dovolání bylo třeba se ještě zabývat tím, zda si
odvolací soud tato ustanovení také správně vyložil.
V tomto případě soud prvního stupně ve svém rozhodnutí dospěl k závěru, že u
žalobců je dán naléhavý právní zájem na určení neplatnosti kupní smlouvy,
uzavřené 21. 9. 1992 mezi žalovanými, a také, že žalobcům svědčí „právo
účastnit se nabídkového řízení“. Soud prvního stupně se v tomto právním závěru
cítil být vázán (jak to také ve svém rozhodnutí výslovně uváděl) právním
názorem, vyjádřeným v usnesení odvolacího soudu v jeho dřívějším usnesení z 11.
4. 2002, sp. zn. 35 Co 172/2000.
Odvolací soud naopak ve svém rozhodnutí, proti němuž směřuje dovolání
dovolatelů, dospěl k závěru, že na straně žalobců není dán naléhavý právní
zájem na určení neplatnosti v řízení uváděné kupní smlouvy z 21. 9. 1992, a to
zejména proto, že v nabídkové lhůtě v době od 18. 9. 1991 do 18. 10. 1991
nevyužili možnosti nabídky ke koupi, neboť se svou žádostí o koupi domu čp. 271
v L., svou žádostí nepřihlásili. Vycházel tedy odvolací soud v daném případě z
neexistence naléhavého právního zájmu na straně žalobců na jimi požadovaném
určení a z toho důvodu měl za to, že není oprávněn k žalobě žalobců „zkoumat
důvody neplatnosti smlouvy, která byla uzavřena mezi jinými účastníky
smlouvy“ (a to na rozdíl od soudu prvního stupně, který se těmito žalobci
tvrzenými důvody neplatnosti smlouvy zabýval).
Dovolací soud však nesdílí právní názor odvolacího soudu a vychází z právního
názoru, obsaženého v rozhodnutí uveřejněném pod č. 9/2001 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem. V tomto rozhodnutí byl k
aplikaci a k výkladu ustanovení § 80 písm. c) občanského soudního řádu v
souvislosti s ustanovením § 9 odst. 3 zákona č. 172/1991 Sb. (tedy ohledně
právních ustanovení, která ve svém rozhodnutí aplikoval i odvolací soud v daném
případě) zaujat tento právní závěr; „Neúspěšný účastník nabídkového řízení má
naléhavý právní zájem na určení, že smlouva o převodu nemovitosti ve
vlastnictví obce, kterou obec uzavřela s jiným zájemcem o koupi je neplatná (§
80 písm. c/ občanského soudního řádu)“. Z tohoto právního závěru z uveřejněné
judikatury soudu dovolací soud nadále vychází a vychází i z názoru, že žalobce
je nutno pokládat za účastníka nabídkového řízení, k jehož postavení jako
takového účastníka mělo být přihlíženo, a to vzhledem k tomu, že byl nájemcem
bytu v domě, prodávaném žalovaným městem žalovaným manželům N., a že svou
žádost o koupi domu podali žalobci u Úřadu města L. před tím, než se stala
účinnou kupní smlouva z 21. 9. 1992, uzavřená mezi těmito žalovanými, a to
registrací smlouvy státním notářstvím podle tehdy platného ustanovení § 47
občanského zákoníku (zákona č. 40/1964 Sb. ve znění pře novelizací
zákona č. 509/1991 Sb.) a podle tehdy platného ustanovení § 63 a § 64
zákona č. 95/1963 Sb. (dříve platného notářského řádu).
Vzhledem k této rozdílnosti právního názoru odvolacího soudu, vyjádřeného v
rozhodnutí, proti němuž směřuje dovolání dovolatelů, a právního názoru,
vyjádřeného v uveřejněné judikatuře ze Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek,
z něhož dovolací soud nadále vychází, nemohl dovolací soud pokládat rozhodnutí
odvolacího soudu za správné, jak to má na zřeteli ustanovení § 243b odst. 2
občanského soudního řádu. Přikročil proto dovolací soud ke zrušení rozsudku
odvolacího soudu, proti němuž směřovalo dovolání dovolatelů, podle téhož
ustanovení občanského soudního řádu a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu
pokračování v řízení o odvolání žalovaných proti rozsudku Okresního osudu v
Liberci z 15. 3. 2002, čj. 21 C 94/97-227. V tomto dalším řízení, v němž bude
odvolací soud vázán právním názorem dovolacího soudu (§ 243d odst.1 a § 226
občanského soudního řádu), bude se odvolací soud zabývat přezkoumáním
důvodnosti odvolání žalovaných, popírajících všechny žalobci tvrzené důvody
údajné neplatnosti kupní smlouvy z 21. 9. 1992, a to ze všech účastníky řízení
uváděných důvodů, k jejichž doložení stíhá důkazní břemeno zejména žalobce, a
to z hlediska občanského zákoníku a případně i jiných souvisejících právních
předpisu.
Při případném rozhodování o dosavadních nákladech řízení je třeba přihlížet i k
nákladům dovolacího řízení (srov. § 243d odst. 1, věta druhá, občanského
soudního řádu).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 22. července 2004
JUDr. Oldřich Jehlička, CSc., v. r.
předseda senátu