28 Cdo 2461/2007
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy
Brožové a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a JUDr. Josefa Rakovského v právní
věci žalobce JUDr. M. Č., zastoupeného advokátem, proti žalovanému P. f. České
republiky, za vedlejšího účastenství na straně žalovaného H. m. P.,
zastoupeného advokátem, o nahrazení projevu vůle, event. o zaplacení
1.166.421,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 11 C 101/2003,
k dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze z 11. 1. 2007, č. j.
20 Co 384/2006-150, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. 1. 2007, č. j. 20 Co 384/2006-150
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
A. Předchozí průběh řízení
Žalobce se domáhal, aby soud žalovanému uložil uzavřít se žalobcem smlouvu o
převodu určitého pozemku, eventuálně žalovanému uložil povinnost zaplatit
částku 1.166.421,- Kč. Vycházel z názoru, že nemohla vyvolat právní účinky
oprava, která byla dne 21. 12. 2001 učiněna v rozhodnutí Pozemkového úřadu m.
P. z 3. 11. 1997, a to na základě § 47 odst. 6 zákona č. 71/1967 Sb., o
správním řízení (správní řád): („Chyby v psaní, počtech a jiné zřejmé
nesprávnosti v písemném vyhotovení rozhodnutí správní orgán kdykoliv i bez
návrhu opraví a vyrozumí o tom účastníky řízení.“) Z uvedeného žalobce
odvozoval, že žalovaný nesplnil svůj dluh v souladu s rozhodnutím Pozemkového
úřadu m. P., neboť poskytl plnění jen v nižším rozsahu plynoucím z provedené
opravy.
Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně svým v pořadí druhým
rozsudkem z 6. 6. 2006, č. j. 11 C 101/2003-116, žalobu zamítl. Uvedl, že
Pozemkový úřad m. P. dne 3. 11. 1997 rozhodl na základě § 9 odst. 4 zákona č.
229/1991 Sb. (dále jen „zákon o půdě“) tak, že určité oprávněné osoby nejsou
vlastníky pozemků uvedených ve výrokové části rozhodnutí (neboť pozemky nebylo
možné vydat vzhledem k existenci překážek), a to v tam určených podílech,
přičemž podle odůvodnění mělo jít o jiné, menší podíly. Tato nesprávnost byla
následně opravena dne 21. 12. 2001, k čemuž soud prvního stupně uvedl, že „k
posouzení zákonnosti tohoto rozhodnutí … není oprávněn“ a „musí vycházet z
opraveného rozhodnutí Pozemkového úřadu tak, jak mu ukládá ust. § 135 odst. 2
o. s .ř.“ (Uvedené ustanovení zní: „Jinak otázky, o nichž přísluší rozhodnout
jinému orgánu, může soud posoudit sám. Bylo-li však o takové otázce vydáno
příslušným orgánem rozhodnutí, soud z něho vychází.“)
K odvolání žalobce Městský soud v Praze svým rozsudkem z 11. 1. 2007, č. j. 20
Co 384/2006-150, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, když se ztotožnil s
jeho skutkovými i právními závěry a uvedl, že pokud výrok rozhodnutí
Pozemkového úřadu m. P. z 3. 11. 1997 přiznával původně oprávněným osobám
nároky ve vyšších podílech, nacházel se tento výrok v rozporu s odůvodněním,
pročež byl opraven v souladu s § 47 odst. 6 zákona č. 71/1967 Sb. Odvolací soud
doplnil, že žalobce nemůže „…ze samotného formálního nedostatku provedení …
opravy, opatřené razítkem ‘Hlavní město P.’ (namísto razítka ‘Magistrát
hlavního města P.’) …“ vyvozovat, že by mu náležel nárok ve větším rozsahu, než
jaký plyne z opraveného rozhodnutí Pozemkového úřadu m. P.
B. Dovolání a vyjádření k němu
Proti rozsudku Městského soudu podal žalobce dovolání z důvodu procesních vad
podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. a z důvodu nesprávného právního
posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Na podporu závěru o
přípustnosti dovolání uvedl, že dovolací soud dosud neřešil, v jakých případech
lze zasáhnout do pravomocného rozhodnutí správního orgánu prostřednictvím
opravy ve smyslu § 47 odst. 6 zákon č. 71/1967 Sb. a za jakých podmínek lze
takovou změnu provést. Dále žalobce uvedl, že ačkoli pro danou věc byl určující
již neplatný správní řád z r. 1967, vymezená právní otázka má zásadní právní
význam, neboť je relevantní i vzhledem k nové úpravě správního řízení (§ 18
odst. 5 a § 70 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád). Podle názoru žalobce nutno
vycházet z rozhodnutí Pozemkového úřadu z 3. 11. 1997, jehož vadu bylo možno
odstranit řádnými či mimořádnými opravnými prostředky upravenými v zákonu č.
71/1967 Sb., kterých však žádný z účastníků, včetně žalovaného, nevyužil. Dále
má žalobce za to, že oprava „zřejmých chyb a nesprávnosti rozhodnutí v rámci
správního řízení nesmí v žádném případě měnit smysl výroku (měnit rozsah práv a
povinností, které účastníkům příslušného řízení rozhodnutí v původním znění
přiznávalo)“, a pokud tak činí, nemůže mít právní účinky. Na podporu tohoto
právního názoru žalobce uvedl rozhodnutí: Krajského soudu v Plzni z 13. 4.
2000, sp. zn. 30 Ca 50/99, uveřejněné pod č. 637/2000 v: Soudní judikatura ve
věcech správních; Nejvyššího správního soudu z 25. 6. 1936, č. 13.502/36
uveřejněné pod č. 12.462 ve Sbírce nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech
administrativních (Bohuslavova sbírka); Městského soudu v Praze z 24. 3. 1998,
sp. zn. 38 Ca 351/96; a Ústavního soudu z 11. 3. 2003, sp. zn. II. ÚS 237/02,
Sb. n. a u. sv. 29, č. 38. Žalobce také považoval za zarážející skutečnost, že
se soudy nižšího stupně nezabývaly jeho námitkou o dopadu provedené opravy na
obsah rozhodnutí. Konečně žalobce namítal, že podle otisku razítka („město P.“)
umístěného vedle provedených oprav, byly tyto učiněny „jakýmsi samosprávným
orgánem obce“, ačkoli k takové opravě byl příslušný Pozemkový úřad m. P., který
vydal původní rozhodnutí. Pokud tedy byla oprava opatřena nesprávným razítkem,
měl podle mínění žalobce odvolací soud buď provést další dokazování, anebo
dospět k závěru, že oprava byla provedená nepříslušným správním orgánem, a tedy
je nicotná.
Žalovaný se k dovolání vyjádřil tak, že je považuje za nedůvodné a zcela se
ztotožňuje s právním posouzením, které provedly soudy nižšího stupně, neboť
žalobce mohl nabýt restituční nárok jen v rozsahu, v jakém jej měly původně
oprávněné osoby.
Vedlejší účastník uvedl, že pozemek, jehož vydání se žalobce na základě § 11
zákona č. 229/1991 Sb. (dále jen „zákon o půdě“) domáhal, mu vydat nelze
vzhledem k tomu: – že § 11a zákona o půdě obsahuje kogentní úpravu, jak má
žalovaná postupovat při vydávání náhradních pozemků, a tedy nepřipadá v úvahu
převod pozemku jiným než takto stanoveným postupem; – že dříve, než žalovaný
podal žalobu na vydání předmětného pozemku, tížila žalovanou povinnost převést
tento pozemek do vlastnictví vedlejšího účastníka podle zákona č. 95/1999 Sb.;
– a že nárok žalobce na vydání pozemku zanikl dne 31. 12. 2005 podle ustanovení
o restituční tečce (§ 13 odst. 6 a 7 zákona o půdě a čl. VI zákona č. 253/2003
Sb.). Konečně měl vedlejší účastník za to, že nesprávný údaj v rozhodnutí
Pozemkového úřadu m. P. o podílech oprávněných osob byl zřejmou nesprávností v
písemném rozhodnutí ve smyslu § 47 odst. 6 zákona č. 71/1967 Sb., neboť
„původní výrok se nacházel zcela mimo hranice, v jakých byl Pozemkový úřad
oprávněn rozhodovat, když ve výroku uvedená výše podílu oprávněných osob
převyšovala podíl původních vlastníků nemovitostí, od nichž tyto oprávněné
osoby svůj nárok odvozovaly“.
C. Přípustnost dovolání
Dovolací soud nejprve zjistil, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou,
řádně zastoupenou advokátem, splňuje formální obsahové znaky předepsané § 241a
odst. 1 o. s. ř. a opírá se o způsobilý dovolací důvod nesprávného právního
posouzení podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Poté dospěl k závěru, že
dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť rozhodnutí
má zásadní právní význam (§ 237 odst. 3 o. s. ř.) z hlediska určujících
právních otázek vázanosti obecných soudů opravou správního rozhodnutí a
přípustnosti opravy rozhodnutí podle § 47 odst. 6 zákona č. 71/1967 Sb. takovým
způsobem, že se mění rozsah práv a povinností plynoucích účastníkům podle
výroku rozhodnutí. K závěru o judikatorním přesahu dospěl dovolací soud jednak
proto, že opravou správního rozhodnutí se dosud nezabýval, a dále proto, že
nový správní řád (zákon č. 500/2004 Sb.) nabyl účinnosti k 1. 1. 2006, a to s
tím důsledkem, že dořešení právního režimu oprav dle zákona č. 71/1967 Sb. je
stále aktuální.
D. Důvodnost dovolání
I. Dovolací soud přezkoumal napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že stranou
odvolacího řízení zůstala otázka, zda provedená oprava není nicotná, tj. bez
právních účinků, z důvodu, že ji provedl zcela nepříslušný orgán (srov.
rozsudek NSS z 15. 12. 2005, sp. zn. 1 Afs 130/2004 a ÚS z 3. 11. 2003, sp. zn.
IV. ÚS 772/02). Dovolací soud se v uvedeném směru ztotožnil s názorem
dovolatele potud, že k opravě podle § 47 odst. 6 zákona č. 71/1967 Sb. je
příslušný správní orgán, který vydal opravované rozhodnutí. Jestliže v dané
věci opravu provedl vedlejší účastník na straně žalované, který navíc byl
účastníkem řízení před Pozemkovým úřadem m. P., nezbývá než uzavřít, že oprava
správního rozhodnutí vydaného Pozemkovým úřadem m. P. je nicotným aktem,
přičemž k nicotnosti se přihlíží z úřední povinnosti.
II. Pokud jde o vázanost soudů (§ 135 odst. 2 o. s. ř.) opravou správního
rozhodnutí ve smyslu § 47 odst. 6 zákona č. 71/1967 Sb., dovolací soud uvádí,
že jak zákon č. 71/1967 Sb., tak i judikatura na něj navazující, nepřipouštějí
proti opravě rozhodnutí odvolání (či jiný opravný prostředek, na jehož
projednání by účastník měl právní nárok). Srovnej např. výše citované rozsudky
Krajského soudu v Plzni 30 Ca 50/99-26 a Městského soudu v Praze, 38 Ca 351/96
nebo Ondruš, R. a kol. Správní řád. Komentář. Praha : Linde, 2003, str. 425.
Uvedená absence opravných prostředků plynula i z doslovného znění § 53 zákona
č. 71/1967 Sb., podle kterého odvolání lze podat proti „rozhodnutí správního
orgánu“, ve spojení s § 47 odst. 6 zákona č. 71/1967 Sb., které samotnou opravu
za rozhodnutí neoznačovalo a naopak uvádělo, že se o opravě účastníci
„vyrozumí“, nikoli že se jim oprava doručí. V případě opravy správním orgánem
až po uplynutí lhůty pro uplatnění opravných prostředků tak účastníci neměli
možnost obrany a závěr o vázanosti soudů provedenou opravou se tak dostal do
rozporu s čl. 6 Evropské úmluvy o lidských právech, podle jehož první věty
„[k]aždý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě veřejně a v
přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem,
který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti
jakéhokoli trestního obvinění proti němu.“ Nelze totiž přehlédnout, že správní
orgán není nezávislým soudem (orgánem) ve smyslu čl. 6 Úmluvy (srov. např.
rozsudek senátu ESLP z 28. 6. 1984 ve věci Campbell a Fell proti Británii, č.
podání 7819/77 a 7878/77, odst. 78), a proto také nemůže provedením opravy de
facto rozhodnout v „poslední instanci“ o „občanských právech nebo závazcích“
účastníka. (Pro úplnost dovolací soud dodává, že uvedený pojem má autonomní
povahu, jeho obsah plyne z judikatury Evropského soudu pro lidská práva, a
zahrnuje tak i některé vztahy kvalifikované podle českého práva jako
veřejnoprávní.)
Za této situace nezbývá než uzavřít, že ačkoli soudy v občanskoprávním řízení
vychází z rozhodnutí správního orgánu, musí – má-li být jejich rozhodnutí na
něm založeno – zjistit jeho obsah, který se ve výjimečných případech zjevných
nesprávností nemusí krýt s textem rozhodnutí. Při zjišťování obsahu správního
rozhodnutí soudy nejsou provedenou opravou vázány, neboť oprava ve smyslu § 47
odst. 6 zákona č. 71/1967 Sb. toliko sjednocuje formální vyjádření správního
rozhodnutí s jeho skutečným obsahem.
K námitkám vedlejšího účastníka na straně žalovaného týkajících se zániku
nároku žalobce na vydání sporného pozemku dovolací soud uvádí, že z hlediska
prováděného dovolacího přezkumu není relevantní, zda by se žalobce mohl domáhat
pouze pekuniární restituce (peněžního plnění), anebo i restituce naturální
(vydání pozemku).
Ze shora uvedených důvodů nezbylo dovolacímu soudu než rozsudek odvolacího
soudu zrušit (§ 243b odst. 2 věta za středníkem o. s. ř.) a věc vrátit tomuto
soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 o. s. ř.), aniž by dovolací soud a
priori vylučoval stejný výsledek.
Bylo-li rozhodnutí zrušeno a věc vrácena k dalšímu řízení, je odvolací soud
vázán právním názorem dovolacího soudu (§ 243d odst. 1, první věta za
středníkem a § 226 o. s. ř.).
V dalším řízení bude při rozhodování o nákladech řízení brán zřetel i na
náklady dovolacího řízení (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 1. listopadu 2007
JUDr. Iva B r o ž o v á , v. r.
předsedkyně senátu