U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a
soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause a o dovolání dovolatelek:
1. J. H., 2. J. Š., 3. B. K., a 4. J. M., zastoupených Mgr. Zdeňkem Honzíkem,
advokátem, 301 00 Plzeň, Rooseveltova č. 16, proti rozsudku Krajského soudu v
Plzni ze dne 19. 11. 2013, sp. zn. 13 Co 261/2013, vydanému v právní věci
vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 35 C 363/2005 (žalobců: 1. J.
H., 2. J. Š., 3. B. K., a 4. J. M., zastoupených Mgr. Zdeňkem Honzíkem,
advokátem, 301 00 Plzeň, Rooseveltova č. 16, proti žalované České republice –
Státnímu pozemkovému úřadu, 130 00 Praha 3, Husinecká 1024/11a, o uložení
povinnosti uzavřít smlouvu o převodu pozemku), takto:
I. Dovolání dovolatelek se odmítají.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení
o dovolání.
O žalobě žalobkyň, podané u soudu 23. 12. 2005, bylo rozhodnuto rozsudkem
Okresního soudu Plzeň – město ze dne 3. 12. 2012, č. j. 35 C 363/2005-652.
Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobkyň,
domáhajících se uložení povinnosti žalované České republice – Státnímu
pozemkovému úřadu uzavřít se žalujícími smlouvu o převodu jedné ideální
poloviny pozemku parc. č. 2159/5 (o výměře 96.359 m2) v katastrálním území L.,
zapsaného na listu vlastnictví č. 10002 pro katastrální území L. (obec P.) u
Katastrálního úřadu pro Plzeňský kraj, katastrální pracoviště Plzeň – město (a
to žalobkyni J. H. z ideálních 4/30, žalobkyni J. Š. z ideálních 4/30,
žalobkyni „B. K. z ideální 4/30 a žalobkyni J. M. z ideálních 3/30). V článku
IV. žalobkyněmi navrženém znění smlouvy bylo i uváděno, že hodnota převáděné
jedné poloviny pozemku parc. č. 2159/5 v katastrálním území L. činí (podle
znaleckého posudku) 190.465,- Kč. O nákladech řízení bylo soudem prvního stupně
rozhodnuto, že žalobkyně jsou povinny společně a nerozdílně uhradit státu na
účet Okresního soudu Plzeň-město částku 2.020,- Kč za jím placené náklady
řízení do 3 dnů od právní moci rozsudku. Také bylo žalobkyním uloženo zaplatit
společně a nerozdílně žalované ČR – Státnímu pozemkovému úřadu na náhradu
nákladů řízení 4.861,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.
O odvolání žalobkyň proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo
rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 19. 11. 2013, sp. zn. 13 Co
261/2013. Tímto rozsudkem odvolacího soudu bylo rozsudek Okresního soudu Plzeň
město ze dne 3. 12. 2012, č. j. 35 C 363/2005-612, potvrzen. Žalobkyním bylo
uloženo zaplatit společně a nerozdílně žalované ČR – Státnímu pozemkovému úřadu
na náhradu nákladů řízení 431,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku
odvolacího soudu.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud
přezkoumal odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení §
212 občanského soudního řádu včetně předcházejícího řízení a dospěl k závěru,
že odvolání žalobkyň nelze považovat za důvodné.
Odvolací soud uváděl, že v tomto řízení bylo nesporným, že žalobkyně jsou
oprávněnými osobami podle zákona č. 229/1991 Sb. (zákona o půdě) a mají jako
oprávněné osoby vůči žalovanému nárok na bezúplatný převod jiného náhradního
pozemku ve vlastnictví státu podle ustanovení § 11 odst. 2 zákona č. 229/1991
Sb., přičemž nároky žalobkyň jako původních oprávněných osob jsou evidovány na
územním pracovišti Státního pozemkového úřadu v Plzni v podobě finančního
vyjádření v rozsahu 63.763,60 Kč pro žalobkyni J. H., v rozsahu 63.763,60 Kč
pro žalobkyni J. Š., v rozsahu 63.763,60 Kč pro žalobkyni B. K. a pro žalobkyni
J. M. v rozsahu 54.069,50 Kč. Podle názoru odvolacího soudu se soud prvního
stupně tedy v řízení zaměřil především na to, zda mají žalobkyně nárok na
vydání konkrétně žalobkyněmi označeného pozemku z vlastnictví státu.
Soud prvního stupně vycházel z právního závěru rozsudku Nejvyššího soudu ze dne
9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, a zabýval se tím, zda v daném případě
došlo při uspokojování nároku žalobkyň k liknavému či diskriminačnímu postupu a
dospěl na podkladě provedených zjištění k tomu, že k takovému postupu ze strany
žalovaného nedošlo, neboť do veřejných nabídek podle zákona č. 95/1999 Sb.
Pozemkový fond ČR (a pak i Státní pozemkový úřad) zařazoval takové pozemky,
které by byly způsobilé nárok žalobkyň uspokojit; soud prvního stupně k tomuto
účelu dal vypracovat i znalecký posudek (znalce z oboru geodézie a
kartografie); v rozmezí let 2000 až 2005 bylo ze strany žalovaného vyhlášeno 29
veřejných nabídek podle zákona o půdě a 26 veřejných nabídek podle zákona č.
95/1999 Sb. a nebylo zjištěno, že by při těchto veřejných nabídkách došlo k
upřednostnění prodeje pozemků před nabídkami pozemků k poskytnutí náhradních
pozemků na základě restitučních nároků podle zákona o půdě; pozemky nabízené ze
strany žalovaného byly způsobilými dostatečně pokrýt nároky žalobkyň, uplatněné
v této právní věci; v roce 1998 byly žalobkyním po jednání s nimi učiněny i
adresné nabídky některých pozemků v Plzni (v katastrálním území R. a v
katastrálním území S.), ale pro nesouhlas žalobkyň k vydání náhradních pozemků
dohoda uzavřena nebyla. Žalobkyně se z celkového počtu veřejných nabídek
zúčastnily nabídek, v nichž následně nebyly úspěšné, v roce 2000 v jednom
případě, v roce 2001 ve třech případech a v roce 2004 v jednom případě; od roku
2005 (od zahájení tohoto soudního řízení, v němž uplatnily právo na převod
konkrétního jimi vybraného pozemku v katarálním území L.) se již ani jednoho z
výběrových řízení neúčastnily.
Odvolací soud tedy z uvedených zjištěných skutečností dospěl (stejně jako soud
prvního stupně), k závěru, že tu nelze dovodit liknavý či diskriminační postup
žalovaného ve vztahu k restitučnímu nároku žalobkyň; opačný závěr nebylo možné,
podle hodnotícího názoru odvolacího soudu, dovodit z údajů žalobkyněmi
uvedených a dokládaných v tomto soudním řízení.
Vhodnost žalobkyněmi vybraného konkrétního náhradního pozemku bylo nutno
posoudit, podle názoru odvolacího soudu, z toho hlediska, že v daném případě
žalobkyně požadovaly převedení pozemku do jejich vlastnictví pouze jedné
ideální poloviny předmětného pozemku, takže v případě vyhovění jejích žalobnímu
návrhu by spoluvlastníkem druhé poloviny předmětného pozemku zůstala Česká
republika (z čehož by vyplynuly i možné problémy při hospodaření s pozemkem a
eventuální založení výhody pro žalobkyně z titulu předkupního práva), jakož i z
toho, že z původního pozemku nově vytvořený pozemek parc. č. 2159/5 (o výměře
190.445 m2) byl dotčen i blokačním ustanovením zákona č. 229/1991 Sb.
Nelze také podle názoru odvolacího soudu přisvědčit názoru žalobkyň, že za
náhradní pozemek je tu třeba považovat pouze ten pozemek, který je ve stejném
místě jako byl pozemek původní, od něhož je odvozování restituční nárok, a že
jen na takový pozemek se vztahuje zákonný nárok na pozemek náhradní (jakož i na
pozemek jeden a nikoliv na více náhradních pozemků).
Odvolací soud proto zamítavý rozsudek soudu prvního stupně potvrdil podle
ustanovení § 219 občanského soudního řádu jako věcně správný včetně správných
výroků o nákladech řízení.
Výrok o nákladech odvolacího řízení byl odvolacím soudem učiněn s poukazem na
ustanovení § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen dne 9. 1. 2014 advokátu, který žalobkyně
v řízení zastupoval, a dovolání ze strany žalobkyň bylo dne 7. 3. 2014 podáno u
soudu prvního stupně, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského
soudního řádu. Uvedené dovolatelky navrhovaly, aby dovolací soud zrušil
rozsudek odvolacího soudu ze dne 19. 11. 2013 a aby věc byla vrácena k dalšímu
řízení.
Uvedené dovolatelky mají za to, že je jejich dovolání přípustné podle
ustanovení § 237 občanského soudního řádu a k odůvodnění svého dovolacího
návrhu poukazovaly v závěru svého dovolání na to, že rozsudek odvolacího soudu
je v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu (zejména s rozsudkem
Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 3767/2009), neboť ze strany žalovaného nejsou
upřednostňovány nároky restituentů, ale tyto nároky jsou diskriminovány a
fakticky popírány.
Uvedené dovolatelky ve svém dovolání ze dne 5. 34. 2014 poukazovaly především
na to, že své restituční nároky uplatnily již v roce 1993, respektive v roce
1995, tedy v době před téměř 20 roky, a po tuto dobu nebyly náhradní pozemky
žalobkyním vydány a současně byly žalobkyně postaveny do role restituentů,
kteří se svojí výměrou pozemků přesahují všechny dosud neuspokojené restituenty
v celkovém součtu dosud nevydané výměry pozemků pro celý Plzeňský kraj.
Žalobkyně se zúčastnily výběrových řízení, ale „lukrativnější pozemky byly
prodávány za úplatu jiným subjektům, aniž by byly nároky žalobkyň vyřízeny“;
došlo i ke konkrétním jednotlivým případům prodeje pozemků v Plzeňském kraji
osobě, o níž je známo, že je spekulantem a překupníkem lukrativních pozemků; v
některých případech došlo k tomu (uváděly dovolatelky), že nabízené pozemky
převyšovaly celkové nároky žalobkyň. Na žalobkyních nelze také požadovat, aby
namísto celistvosti odňatých pozemků se staly vlastníky pozemků nepatrných
výměr (z tohoto důvodu se žalobkyně nezúčastňovaly veřejných nabídek mimo okres
Plzeň-město).
Dovolatelky poukazovaly i na to, že podle jejich názoru žalovaný Státní
pozemkový úřad „se snaží vyřešení soudního sporu oddálit, když za tuto dobu
cena pozemků volně prodejných neúměrně narostla a žalovaný nutí žalobkyně, aby
za odhadnutou cenu v předcházející době zakoupily pozemky ve veřejné dražbě za
cenu současnou“. Podle názoru dovolatelek nelze také přisvědčit námitkám ze
strany žalovaného proti tomu, že by při odkazu na velkou výměru požadovaného
náhradního pozemku došlo k převodu velkého pozemku do podílového
spoluvlastnictví, když tu je „možnost zemědělskou půdu geometricky oddělit na
samostatné části, a to v dané lokalitě i s volným přístupem k takto odděleným
pozemkům.
Dovolatelky ve svém dovolání uváděly, že prokazatelně diskriminačním hlediskem
ze strany žalovaného je využití znaleckého posudku znalce Ing. Tomáše Bučka, v
němž je cena za nevydané pozemky vyčíslena částkou 245.000,- Kč a hodnota
nabízených pozemků je oceněna jen částkou 140.269,- Kč, takže nabízené pozemky
by tak nárok žalobkyň neuspokojily“.
Ve vyjádření žalovaného Státního pozemkového úřadu k dovolání dovolatelek bylo
uvedeno, že v tomto soudním řízení byl oběma soudy pečlivě prověřen skutkový
stav, na základě čehož soudy dospěly k závěru, že Pozemkový fond ČR (a nyní od
1. 1. 2013 Státní pozemkový úřad) nepostupoval v dané právní věci vůči
žalobkyním diskriminačně či liknavě při vyřizování jejich požadavku na vydání
konkrétního náhradního pozemku, který si žalobkyně samy vybraly. Podle názoru
Státního pozemkového úřadu je nutno přihlížet k tomu, že „restituční nárok
zůstal žalobkyním v plném rozsahu zachován, stejně jako jejich právo na
uspokojení tohoto nároku převodem náhradních pozemků na základě průběžně
vyhlašovaných veřejných nabídek“.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu („o. s. ř.“), ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013,
které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další
zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další
zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Přípustnost dovolání dovolatelek proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 19. 11.
2013 (sp. zn. 13 Co 261/2013 Krajského soudu v Plzni) bylo tu třeba posoudit
podle ustanovení § 237 občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné
dovolání proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení
končí (není-li v ustanovení § 238 občanského soudního řádu stanoveno výjimkou
jinak), jestliže ovšem dovoláním napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky
hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího
soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo
má-li být dovolacím soudem již vyhřešená právní otázka posouzena jinak.
Bylo třeba mít na zřeteli i ustanovení § 241a odst. 1 občanského soudního řádu,
podle něhož lze podat dovolání pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu
spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
K nesprávnému právnímu posouzení věci soudem dochází tehdy, jestliže soud
posoudí projednávanou právní věc podle nesprávného právního předpisu anebo si
jím aplikovaný právní předpis nesprávně vyloží (srov. k tomu z rozhodnutí
uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané
Nejvyšším soudem, text na str. 13 /45/).
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek
bylo vyloženo, že ani vadná nebo nesprávná skutková zjištěná v občanském
soudním řízení nejsou sama o sobě dovolacím důvodem, nýbrž jen tehdy, jestliže
zakládají některý z dovolacích důvodů stanovených jmenovitě v občanském soudním
řádu. Dovolacím důvodem nemohou být ani vady či omyly při hodnocení důkazů (§
132 občanského soudního řádu), které soudům náleží k realizaci procesní zásady
volného hodnocení důkazů soudem. Rozhodnutí soudu vychází ze skutkového
zjištění, jež nemá oporu v dokazování, jen jestliže soud vzal za zjištěno něco,
co ve spise vůbec není.
V daném případě odvolací soud posoudil projednávanou právní věc zejména podle
ustanovení § 11 odst. 1 a 2 zákona č. 229/1991 Sb. (zákona o půdě) v
souvislosti s ustanoveními zákona č. 95/1999 Sb. (o podmínkách převodu
zemědělských a lesních pozemků z vlastnictví státu na jiné osoby) ve znění
zákona č. 84/2012 Sb.
V ustanovení § 11 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. (zákona o půdě) jsou stanoveny
případy, v nichž nelze oprávněným osobám podle tohoto zákona vydat pozemky
(např. byl-li pozemek po přechodu nebo převodu do vlastnictví státu nebo jiné
právnické osoby zastavěn).
Podle ustanovení § 11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. v případech uvedených v §
11 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. pozemkový fond oprávněné osobě mohl převést
bezúplatně do vlastnictví jiné pozemky ve vlastnictví státu postupem stanoveným
zvláštním předpisem, a to pokud možno v téže obci, ve které se nachází převzatá
část pozemku, pokud s tím oprávněná osoba souhlasí.
Postup Pozemkového fondu ČRT při převodu zemědělských pozemků na oprávněné
osoby podle zákona č. 229/1991 Sb. (zákona o půdě), kterým vzniklo právo na
jiný pozemek podle § 11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb.) byl upraven v zákoně č.
95/1999 Sb. (nyní ve znění zákona č. 84/2012 Sb.), a to zejména s využitím
veřejných nabídek pozemků.
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 72/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, bylo vyloženo, že právo oprávněné osoby
na převod náhradního pozemku ve smyslu ustanovení § 11 odst. 2 zákona č.
229/1991 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) lze realizovat i prostřednictvím
žaloby na vydání konkrétního náhradního pozemku, ovšem jde-li o pozemek vhodný,
který byl nabídnut k převodu ve veřejné nabídce.
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek
byl zaujat právní závěr, že „důvodnost žaloby a uložení povinnosti Pozemkového
fondu ČR uzavřít smlouvu o bezúplatném převodu konkrétního náhradního pozemku
podle § 11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) není
třeba – při liknavém postupu fondu - vázat na podmínku předchozího zahrnutí
těchto pozemků do veřejné nabídky“.
Podle uvedených ustanovení právních předpisů a ve smyslu citovaných právních
závěrů z uveřejněné judikatury soudů v daném případě byla mezi účastníky řízení
sporná nikoli otázka, zda soudy věc posoudily podle správného či nesprávného
právního předpisu, nýbrž jen zda rozhodnutí soudu vychází ze skutkového
zjištění (co do míry vhodnosti pozemku jako náhradního pozemku a co do tvrzené
liknavosti postupu žalovaného při uspokojování nároku žalobkyň na náhradní
pozemek), jež nemá oporu v dokazování a v hodnocení provedených důkazů z obsahu
soudního spisu; dovolatelky ani výslovně neuplatňovaly ve svém dovolání, že
rozhodnutí soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci s odkazem na
ustanovení § 241a odst. 1 občanského soudního řádu).
Protože však kogentní ustanovení § 241a odst. 1 občanského soudního řádu
stanoví, že dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu
spočívá na nesprávném právním posouzení věci, nemohl dovolací soud dospět
přesvědčivě k závěru, že tu je v daném případě splněn zákonný předpoklad
přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 237 občanského soudního řádu i
ustanovení § 241a odst. 1 občanského soudního řádu, tj. uplatnění i dovolací
výtky odchýlení se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a nesprávného
právního posouzení věci odvolacím soudem a nikoli jen výtky nesprávného
zjištění skutkového stavu věci bez opory v soudním spise co do dokazování a co
do hodnocení důkazů soudem.
Nezbylo proto dovolacímu soudu než přikročit podle ustanovení § 243c odst. 2
občanského soudního řádu svým usnesením (§ 243f odst. 4 občanského soudního
řádu) k odmítnutí dovolání dovolatelek jako dovolání nepřípustného.
O nákladech řízení o dovolání bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5,
věty první o.s.ř. za použití § 224 odst. 1 o.s.ř. a § 146 odst. 1 písm. c)
o.s.ř. Dovolatelky nebyly v řízení o dovolání úspěšné a účastnici řízení České
republice – Státnímu pozemkovému úřadu v tomto dovolacím řízení žádné doložené
náklady řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 18. září 2014
JUDr. Josef
Rakovský
předseda senátu