28 Cdo 2465/2024-256
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce: Rytířský řád Křižovníků s červenou hvězdou, IČ 004 08 026, se sídlem v Praze 1, Platnéřská 191/4, zastoupený JUDr. Ing. Jiřím Davidem, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 1, Kaprova 40/12, proti žalované: Česká republika – Státní pozemkový úřad, IČ 013 12 774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, IČ 697 97 111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 18 C 283/2016, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. dubna 2024, č. j. 25 Co 72/2024-220, t a k t o:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.388 Kč k rukám advokáta JUDr. Ing. Jiřího Davida, LL.M., do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
1. Okresní soud Praha-západ rozsudkem ze dne 16. 11. 2023, č. j. 18 C 283/2016-196, nahradil projev vůle žalované uzavřít s žalobcem dohodu o vydání pozemku parc. č. 758 v k. ú. a obci Tursko (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). Žalobce se domáhal vydání řečeného pozemku, jenž vznikl v rámci procesu pozemkových úprav v roce 2018 ze čtyř pozemků odňatých žalobci ve smyslu § 5 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi) – dále jen „zákon č. 428/2012 Sb.“.
Soud konstatoval, že pozemek zhruba velikostí odpovídá součtu rozlohy čtyř původních pozemků, a v této souvislosti odkázal na vyjádření Státního pozemkového úřadu a na § 3 odst. 4 zákona č. 139/2002 Sb., o pozemkových úpravách a pozemkových úřadech a o změně zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pozemkových úpravách“), dle něhož se na daný pozemek právně nahlíží jako na původní majetek. Nezjistil ani žádné překážky, jež by mohly vydání pozemku bránit.
Nepřisvědčil argumentaci žalované, že v rámci pozemkových úprav bylo žalobci vydáno větší množství pozemků, než na které měl nárok, k čemuž upozornil mimo jiné na rozdílný účel pozemkových úprav a restitučního řízení i malý faktický rozdíl mezi rozlohami původních pozemků a pozemku z nich vzniklého, se závěrem, že nebyla překročena zákonná kritéria velikosti pozemků, jejich ceny a vzdálenosti od centrálního bodu pozemkových úprav. Žalobě z výše popsaných důvodů vyhověl.
2. Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 4. 2024, č. j. 25 Co 72/2024-220, k odvolání žalované rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II změnil co do výše náhrady nákladů řízení, jinak jej v tomto výroku i výroku I
potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a aproboval
rovněž jeho právní posouzení. Konstatoval, že jediný zásadní spor mezi účastníky panoval v náhledu na pozemkové úpravy v souvislosti s postupem dle zákona č. 428/2012 Sb., k čemuž dodal, že jde o dvě samostatná na sobě nezávislá řízení, z nichž každé má svá kritéria a podmínky. V nynějším řízení je nepochybné, že žalobce vlastnil čtyři pozemky, jež mu byly odebrány bez náhrady, na což nemají pozdější pozemkové úpravy žádný vliv. Zdůraznil, že i § 3 odst. 4 zákona o pozemkových úpravách nahlíží na nově vzniklé pozemky jako na původní majetek dle zákona č. 428/2012 Sb. a že výjimka, popsaná například v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2023, sp. zn. 28 Cdo 1105/2023, se v současném řízení za odlišných skutkových okolností neuplatní. Rozsudek soudu prvního stupně tudíž potvrdil, změnil jej toliko co do výše náhrady nákladů řízení.
3. Proti rozsudku Krajského soudu v Praze do jeho výroku I i výroku II jakožto výroku akcesorického podala žalovaná dovolání, majíc je za přípustné ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), pro otázku, jež doposud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena, jíž má být otázka, zda může být žalobce uspokojen nad rámec svých restitučních nároků dle zákona č. 428/2012 Sb., když veškeré tyto nároky byly již uspokojeny v rámci komplexních pozemkových úprav převodem jiných pozemků. K vznesené otázce dovolatelka rekapituluje svá již dříve v řízení uplatněná tvrzení, že žalobci byly v rámci pozemkových úprav vydány pozemky ve větší rozloze, než na jakou měl nárok, a namítá, že vydáním předmětného pozemku by byl žalobce zvýhodněn.
4. Navrhuje proto, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení.
5. K dovolání se vyjádřil žalobce, jenž je považuje za nepřípustné, případně za nedůvodné, a navrhuje jeho odmítnutí. Upozorňuje, že žalovaná vznáší otázku, na niž poskytuje odpověď sám zákon, navíc otázka obsahuje nepravdivé informace o uspokojení žalobcova restitučního nároku. Dále poukazuje na vzájemnou nezávislost řízení o pozemkových úpravách a restitučního řízení.
6. Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů.
7. Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a jednající podle § 241 odst. 2 písm. b) o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
8. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
9. Dovolání není přípustné.
10. Dovolatelka předestírá ve svém mimořádném opravném prostředku Nejvyššímu soudu jedinou otázku, jíž má být otázka v jeho rozhodovací praxi dosud neřešená. Již z její formulace je však zjevné, že otázka je založena na odlišných skutkových okolnostech, než jaké vyšly v řízení před nalézacími soudy najevo. Domněnka dovolatelky, že veškeré restituční nároky žalobce již byly uspokojeny v rámci komplexních pozemkových úprav, je nepřípadná nejen proto, že soudy nižších stupňů k závěru o vyčerpání restitučního nároku žalobce nedospěly, nýbrž i z důvodu, že restituční nároky nejsou dle příslušných předpisů uspokojovány v rámci řízení o pozemkových úpravách (srovnej účel pozemkových úprav uvedený v § 2 zákona o pozemkových úpravách).
Dovolatelka zjevně směšuje dvě odlišná řízení – řízení o pozemkových úpravách dle zákona č. 139/2002 Sb. a restituční řízení dle zákona č. 428/2012 Sb., jak ostatně na její shodný argument odpověděl již odvolací soud v bodě 20 svého rozsudku. Řečená otázka tak nemůže přípustnost dovolání přivodit.
11. Je namístě rovněž uvést, že jsou-li obsahem dovolání námitky ke skutkovým zjištěním odvolacího soudu, jako je tomu i v posuzované kauze, pak žalovaná nejen nevymezila přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., ale neuplatnila takovým podáním ani dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř., tedy že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li námitky dovolatele z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, nebo ze zpochybnění zjištěného skutkového stavu.
Dovolací soud je vázán skutkovým stavem zjištěným v řízení před soudy nižších stupňů a jeho správnost, úplnost i samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř. dovolacímu přezkumu nepodléhají. Vychází-li proto kritika právního posouzení věci z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel odvolací soud, nejde o regulérní uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř. (srovnej za všechny usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2021, sp. zn. 32 Cdo 3431/2020, či ze dne 24.
3. 2023, sp. zn. 33 Cdo 3001/2022).
12. Výrok o nákladech řízení dovolatelka napadá výslovně jen jako výrok akcesorický; dovolání do něj by ostatně ani nebylo přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
13. Z vylíčeného je zjevné, že na předmětné dovolání nelze pohlížet jako na přípustné, pročež je Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
14. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že žalovaná, jejíž dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo a k nákladům žalobce patří odměna advokáta za jeden úkon právní služby, jejíž výši dovolací soud stanovil na základě vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění účinném do 31. 12. 2024 (advokátní tarif, dále jen „AT“). Dle § 9 odst. 3 písm. b) a § 7 bodu 5 AT činí sazba odměny za jeden úkon právní služby 2.500 Kč, společně s paušální náhradou výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč podle ustanovení § 13 odst. 4 AT a navýšením o DPH má tak žalobce právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 3.388 Kč. Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 4. 2. 2025
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D. předseda senátu