Vzhledem k datu vydání prvostupňového rozsudku o meritu věci (10. 10. 2000) postupoval dovolací soud v řízení po procesní stránce, stejně jako soud odvolací, podle ustanovení občanského soudního řádu platných před 1. 1. 2001, tj. před nabytím účinnosti zákona č. 30/2000 Sb. (viz Přechodná a závěrečná ustanovení tohoto zákona, část dvanáctá, hlava I, bod 17).
Nejvyšší soud zjistil, že žalobce, zastoupený advokátem, podal dovolání včas (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.). Dovolání bylo přípustné podle § 238a odst. 1 písm. e/ o. s. ř. ; dovolací důvod, tedy tvrzené nesprávné právní posouzení věci, se opíral o ustanovení § 241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř.
Dovolací soud však toto dovolání neshledal jako důvodné.
Nutno konstatovat, že odůvodnění dovoláním napadeného usnesení odvolacího soudu je přiléhavé, vystihuje podstatu věci a lze se s ním plně ztotožnit. Vhodné je snad dodat následující:
Ustanovení § 204 odst. 1 o. s. ř. zajisté otevírá ve druhé větě dovolací lhůtu po vydání opravného usnesení, týká-li se výroku rozhodnutí. Je však nezbytné vycházet ze znění žalobního petitu, v návaznosti na žalobní tvrzení.
V posuzované věci žalobce nesměřoval k alternativě rozsudku, která by - namísto uzavření dohody o vydání nemovitostí - byla samostatným návrhem na vydání těchto věcí. Znění žalobního petitu, naposledy v podání ze dne 25. 4. 1999, neobsahuje samostatný nárok na vydání nemovitostí, ale v bodě 6 žádá stanovit lhůtu v délce 15 dnů pro povinnost žalovaného nemovitosti vydat - stále v rámci dohody.
Ani návrh žalobce na vydání opravného usnesení ze dne 13. 3. 2001, se v tomto směru neodchýlil. Tento návrh vytkl soudu prvního stupně jen tolik, že bod 6 o lhůtě k vydání nemovitostí nebyl do znění výroku I. rozsudku soudu prvního stupně zahrnut.
Jestliže pak soud prvního stupně „vytvořil“ ve svém opravném usnesení samostatný bod II. výroku svého rozsudku a tím konstruoval další žalobní nárok, učinil tak nad rámec žalobního petitu, kterým je v každé fázi řízení soud vázán. Nesprávnost této opravy je očividná: jestliže by soud prvního stupně měl zato, že je nutno rozhodnout o dalším nároku, pak měl vydat nikoli opravné usnesení, ale doplňující rozsudek ve smyslu § 166 odst. 1 o. s. ř., poněvadž by nerozhodl o části předmětu řízení. O takovou situaci však samozřejmě nešlo.
Dovolatel v polemice s odvolacím soudem poukazuje na právní moc opravného usnesení soudu prvního stupně (22. 6. 2001). Při procesním posouzení věci však nelze vybočit z výchozí kautely v § 1 o. s. ř., kterou je ochrana práv účastníků řízení resp. obou procesních stran. V posuzované věci to konkrétně znamená, že se domáhal-li se žalobce uložení povinnosti uzavřít dohodu o vydání věcí (beze změny odpovídajících skutkových tvrzení) a zamítavý rozsudek soudu prvního stupně ze dne 10. 10. 2000 nabyl právní moc (v důsledku opožděného odvolání žalobce) dne 13. 11. 2000, pak není přípustné, aby projednání žalobního nároku bylo znovu otevřeno.
Dovolací soud proto, pro správnost usnesení odvolacího soudu, dovolání žalobce podle § 243b odst. 1 o. s. ř. (věta před středníkem) zamítl.
Žalovaná měla v dovolacím řízení úspěch, žádné náklady jí však nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 28. dubna 2005
.
JUDr. Ludvík D a v i d, CSc., v. r.
předseda senátu