28 Cdo 2475/2002
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha
Jehličky, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida,
CSc., o dovolání 1. P. K., 2. A. K. a 3. O. F., zastoupených
advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni z 23.7.2002, sp. zn. 12 Co
416/2002, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-město
pod sp. zn. 7 C 255/95 (žalobců: A. R. L. a B. B. L., zastoupených advokátkou,
proti žalovaným P. K., A. K. a O. F., zastoupeným advokátkou, o uložení
povinnosti uzavřít dohodu o vydání věcí), takto:
I. Dovolání dovolatelů se zamítají.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o
dovolání.
O žalobě žalobců, podané u soudu 25.10.1995, domáhajících se uložení
povinnosti žalovaným uzavřít se žalobci dohodu o vydání rekreačního objektu čp.
123 s pozemkem parc. č. 111 v katastrálním území Ú., bylo rozhodnuto zamítavým
rozsudkem Okresního soudu Plzeň-sever z 10.3.1999, čj. 7 C 255/95-102. Bylo
také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů
řízení. Žalobcům bylo uloženo zaplatit na účet Okresního soudu Plzeň-sever
1.377 Kč na náhradu státem zálohovaných nákladů řízení.
K odvolání žalobce R. L. proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně
Krajský soud v Plzni usnesením z 25.11.1999, sp. zn. 12 Co 637/99 zrušil
rozsudek soudu prvního stupně a věc byla vrácena k dalšímu řízení. Odvolací
soud vytýkal soudu prvního stupně, že si neobjasnil otázku, zda žalobci jsou
oprávněnými osobami podle zákona č. 87/1991 Sb.; nebyla objasněna otázka, zda
žalobci byli a jsou českými státními občany v souvislosti s vydáním nálezu
Ústavního soudu ČR č. 164/1994 Sb.; nebyla také objasněna otázka včasnosti
podání výzvy k vydání nemovitostí ze strany žalobců; nebyla rovněž objasněna
otázka, co bylo předmětem koupě žalovanými v roce 1990 spolu s domem čp. 123 v
Ú. (tedy zda zároveň s domem byly převedeny také studna, septik a kamenná
hradba (a v souvislosti s tím nebyla objasněna ani otázka, zda byly uvedené
nemovitosti prodány za cenu nižší, než byla jejich cena stanovena znaleckým
posudkem).
V dalším průběhu řízení vynesl Okresní soud Plzeň-sever rozsudek z
20.3.2002, čj. 7 C 255/95-150, jímž uložil žalovaným povinnost uzavřít se
žalobci dohodu o vydání objektu čp. 123 na stavební parcele č. 111 v
katastrálním území Ú., zapsaného v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu
P., a to se všemi právy a povinnostmi, které jsou s nemovitostmi spojeny, s
tím, že žalobci je převezmou do společného jmění manželů. Žalobcům bylo uloženo
zaplatit žalovaným rozdíl v ceně nemovitostí částkou 24.157 Kč do 3 dnů od
nabytí vlastnictví objektu čp. 123 v katastrálním území Ú. Žalovaným bylo
uloženo zaplatit žalobcům na náhradu nákladů řízení 7.985 Kč do 3 dnů od právní
moci rozsudku a v téže lhůtě i částku 7.337 Kč na účet Okresního soudu Plzeň-
sever k úhradě nákladů řízení zálohovaných státem.
V odůvodnění tohoto rozsudku soudu prvního stupně bylo uvedeno, že
žalobci jsou oprávněnými osobami podle zákona č. 87/1991 Sb., jejichž
nemovitosti přešly na stát v rozhodném období (25.2.1948-1.1.1990) ve smyslu
ustanovení § 1 zákona č. 87/1991 Sb. na základě později zrušeného výroku
rozsudku o uloženém trestu propadnutí majetku státu. Žalobci vyzvali povinné
osoby ve lhůtě podle ustanovení § 5 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. (s
přihlédnutím k nálezu č. 164/1994 Sb.) a také u soudu podali žalobu včas ve
smyslu ustanovení § 5 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. Ohledně žalovaných byl soud
prvního stupně toho názoru, že jsou povinnými osobami podle ustanovení § 4
odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., když žalovaní získali žalobci uváděné
nemovitosti (jak měl soud prvního stupně doloženo zejména na základě v řízení
provedeného znaleckého posudku) za cenu téměř o 50 % nižší, než byla cena podle
cenového předpisu platného v době kupní smlouvy, kterou žalovaní získali
nemovitostí převodem od státu; sjednaná kupní cena nepokrývala totiž
příslušenství objektu – kanalizační přípojku s žumpou v hodnotě 11.184 Kč,
která byla na žalované spolu s věcí hlavní rovněž převedena. Soud prvního
stupně byl toho názoru, že vyhovění žalobě žalobců nebrání ustanovení § 8 odst.
1 zákona č. 87/1991 Sb., protože tu předmět převodu neztratil stavebními
pracemi, provedenými žalovanými, svůj stavebně technický charakter.
Výrok o povinnosti žalobců zaplatit žalovaným 24.157 Kč vyslovil soud
prvního stupně s poukazem na ustanovení § 7 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb.,
neboť měl za to, že tu jde o nemovitost zhodnocenou tak, že její cena ke dni
podání výzvy o vydání věci podstatně převyšuje cenu původní věci; pokud žalobci
trvají na vydání objektu čp. 123 v Ú., který měl ke dni 27.4.1990 hodnotu
75.272 Kč a ke dni 30.3.1995 měl cenu 99.429 Kč, potom rozdíl mezi cenou
původní a cenou ke dni výzvy, adresované povinným osobám, činil 24.157 Kč.
Soud prvního stupně takto žalobě žalobců vyhověl a o nákladech řízení
rozhodl podle ustanovení § 142 odst. 1 a § 148 odst. 1 občanského soudního řádu.
O odvolání žalovaných proti rozsudku soudu prvního stupně z 20.3.2002,
podaném žalovanými P. K. a A. K., rozhodl Krajský soud v Plzni rozsudkem z
23.7.2002, sp. zn. 12 Co 416/2002. Rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek
soudu prvního stupně potvrzen ve výrocích o uložení povinnosti uzavřít dohodu o
vydání nemovitostí a o náhradě nákladů řízení; byl však zrušen výrok rozsudku
soudu prvního stupně o uložení povinnosti žalobců zaplatit žalovaným rozdíl v
ceně nemovitostí částkou 24.157 Kč. Výrokem rozsudku odvolacího soudu bylo
uloženo žalovaným zaplatit žalobcům na náhradu nákladů řízení 10.150 Kč do 3
dnů od právní moci rozsudku.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud
byl (shodně se závěry soudu prvního stupně) toho názoru, že žalobci jsou
oprávněnými osobami podle ustanovení § 3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., že
nemovitosti, uvedené v žalobě žalobců, přešly do vlastnictví státu způsobem
uvedeným v ustanovení § 6 zákona č. 87/1991 Sb., že žalobci vyzvali v zákonem
stanovené lhůtě k vydání nemovitostí a svůj nárok uplatnili u soudu prvního
stupně ve lhůtě podle ustanovení § 5 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. Stejně jsko
soud prvního stupně byl odvolací soud také toho názoru, že žalovaní jsou
osobami povinnými podle ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., neboť
nemovitosti, sporné mezi účastníky tohoto řízení, nabyli žalovaní v rozporu s
tehdy platným cenovým předpisem (tj. v rozporu s ustanoveními vyhlášky č.
182/1988 Sb.); kupní cena, kterou žalovaní za dům zaplatili (12.294 Kč),
neodpovídala ceně podle tehdejšího cenového předpisu; v době převodu
nemovitostí provedené znalecké ocenění neobsahovalo totiž také ocenění
příslušenství nemovitosti – kanalizační přípojky a septiku a tento rozdíl v
ocenění představoval částku 11.184 Kč, jak bylo zjištěno ze znaleckého posudku,
vyžádaného soudem v roce 1998 od znaleckého ústavu. Proto odvolací soud
potvrdil výrok rozsudku soudu prvního stupně o uložení povinnosti uzavřít
dohodu o vydání nemovitostí mezi žalobci a žalovanými.
Pokud šlo o výrok téhož rozsudku o uložení povinnosti žalobcům
zaplatit žalovaným rozdíl v ceně nemovitostí, poukazoval odvolací soud na to,
že v ustanovení § 7 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. je zakotvena povinnost
oprávněných osob zaplatit takový rozdíl, ale jen potud, pokud povinná osoba
takový nárok uplatnila; žalovaní však takový nárok neuplatnili. Byl proto
odvolací soud toho názoru, že výrok rozsudku soudu prvního stupně je v tomto
smyslu v rozporu s ustanovením § 153 odst. 2 občanského soudního řádu;
přistoupil tedy odvolací soud ke zrušení rozsudku soudu prvního stupně ohledně
tohoto výroku rozsudku soudu prvního stupně.
O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle ustanovení §
224 odst. 1 a § 142 odst. 1 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátce, která žalované v
řízení zastupovala, dne 12.9.2002 a dovolání ze strany žalovaných bylo předáno
na poště k doručení Okresnímu soudu Plzeň-sever dne 9.11.2001, tedy ve lhůtě
stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolatelé ve svém dovolání navrhovali, aby dovolací soud zrušil
rozsudek odvolacího soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Co do
přípustnosti dovolání dovolatelé poukazovali na ustanovení § 237 odst. 1 písm.
c) a § 237 odst. 3 občanského soudního řádu a měli za to, že v rozhodnutí
odvolacího soudu byla řešena právní otázka zásadního právního významu. Jako
dovolací důvod dovolatelé uplatňovali, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá
na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelé zdůrazňovali, že v daném případě byla nemovitost nabyta na
základě kupní smlouvy sepsané formou notářského zápisu dne 27.4.1990. Ve smyslu
ustanovení § 1 zákona č. 87/1991 Sb. se tedy na tento případ nevztahovala
ustanovení zákona č. 87/1991 Sb. o oprávněných osobách a povinných osobách a o
protiprávním zvýhodnění) § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.). Avšak ani při
použití ustanovení zákona č. 87/1991 Sb. na daný případ nelze, podle názoru
dovolatelů, dospět k závěru, že by tu nemovitost byla nabyta v rozporu s tehdy
platnými předpisy. Smlouva byla registrována bývalým státním notářstvím dne
9.8.1990. Podle názoru dovolatelů tu bylo irelevantní, zda znalecký posudek o
ocenění nemovitosti, která již tehdy byla zhodnocena minimálně tím, že
žalovaní zabránili jejímu zřícení, obsahoval ještě ocenění dodnes
nevyjasněných součástí věcí hlavních.
Dovolatelé dále dovozovali, že odvolací soud pochybil, když zrušil
výrok rozsudku soudu prvního stupně o náhradě ze strany žalobců pro údajné
neuplatnění nároku žalovanými, když z ustanovení § 7 odst. 4 zákona č. 87/1991
Sb. vyplývá, že tato povinnost je dána přímo ze zákona, takže tu bylo
rozhodnuto odvolacím soudem v rozporu s hmotným právem. Navíc tu odvolací soud
opomenul svou poučovací povinnost podle ustanovení § 118a občanského soudního
řádu.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení
dvanácté části, hlavy první, bodu 1 zákona č. 30/1000 Sb., podle něhož
ustanovení zákona č. 30/2000 Sb. platí i na řízení zahájená přede dnem nabytí
účinnosti tohoto zákona, nestanoví-li zákon č. 30/2000 Sb. něco jiného (jako je
tomu v bodech 15 a 17 přechodných ustanovení uvedeného zákona).
Dovolání směřovalo v daném případě proti rozhodnutí odvolacího soudu,
jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (rozsudek
Okresního soudu Plzeň-sever z 20.3.2002, čj. 7 C 255/95-150), kterým však soud
prvního stupně rozhodl jinak než ve svém dřívějším rozsudku (Okresního soudu
Plzeň-sever z 10.3.1999, čj. 7 C 255/95-102), a to proto, že byl vázán právním
názorem odvolacího soudu (usnesením Krajského soudu v Plzni z 15.11.1999, sp.
zn. 12 Co 637/99). Shledal proto dovolací soud dovolání dovolatelů přípustným
podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ občanského soudního řádu.
Dovolatelé uplatňovali jako dovolací důvod, že rozhodnutí odvolacího soudu
spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního
řádu) může spočívat buď v tom, že soud použije na projednávanou právní věc
nesprávný právní předpis anebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží (viz
k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek text na str. 13 /45/).
V daném případě odvolací soud posoudil projednávanou právní věc podle
ustanovení § 1 odst. 2, § 4 odst. 2, § 6 odst. 1 a § 7 odst. 4 zákona č.
87/1991 Sb., která se na projednávanou právní věc nepochybně vztahovala a
účastníci řízení na ně také v průběhu řízení poukazovali. V řízení o dovolání
bylo třeba se ještě zabývat tím, zda si odvolací soud tato ustanovení také
správně vyložil.
Podle ustanovení § 1 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. se tento
zákon o mimosoudních rehabilitacích vztahuje na
zmírnění následků majetkových a jiných křivd, vzniklých občanskoprávními a
pracovněprávními úkony a správními akty, učiněnými v období od 25.2.1948 do
1.1.1990 („rozhodné období“). Zákon č. 87/1991 Sb. též upravuje podmínky
uplatňování nároků vyplývajících ze zrušených výroků o trestu
propadnutí majetku, propadnutí věci nebo zabrání věci, jakož i způsob náhrady a
rozsah těchto nároků (§ 1 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.).
Podle ustanovení § 19 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. jsou oprávněnými osobami
osoby rehabilitované podle zákona č. 119/1990 Sb., splňují-li podmínky uvedené
v § 3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.
Podle ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. jsou povinnými osobami též
fyzické osoby, jež nabyly věc od státu, který získal oprávnění s ní nakládat za
okolností uvedených v § 6 zákona č. 87/1991 Sb., a to v případech, kdy tyto
osoby nabyly věc v rozporu s tehdy platnými předpisy, nebo na základě
protiprávního zvýhodnění osoby nabyvatele, a dále i osoby blízké těchto osob,
pokud na ně věc byla těmito osobami převedena.
Podle ustanovení § 7 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb., je-li nemovitost zhodnocena
tak, že její cena, určená ke dni podání písemné výzvy oprávněnou osobou
podstatně převyšuje cenu původní věci, je na vůli oprávněné osoby, zda bude
požadovat finanční náhradu podle § 13 zákona č. 87/1991 Sb., nebo zda bude
požadovat vydání nemovitosti. Pokud bude trvat na vydání nemovitosti, oprávněná
osoba nahradí povinné osobě rozdíl mezi cenami (cenou určenou ke dni podání
písemné výzvy k vydání věci a původní cenou věci).
Ze znění těchto ustanovení vycházel odvolací soud ve svém rozhodnutí, proti
němuž směřuje dovolání dovolatelů. V této právní věci bylo rozhodováno o nároku
žalobců vyplývajícím ze zrušeného výroku trestu o propadnutí majetku (který byl
uložen v trestním řízení soudním vedeném u Okresního soudu Plzeň-sever pod sp.
zn. 1 T 71/83); v tomto řízení došlo tedy v rozhodném období (25.2.1948
– 1.1.1990) k majetkové křivdě, na jejíž zmírnění se vztahují ustanovení zákona
č. 87/1991 Sb., když také tento majetek, postižený trestem propadnutí majetku,
přešel na stát ve smyslu ustanovení § 1 odst. 2, § 19 odst. 1 a § 20 odst. 1 i
§ 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. Posouzení žalovaných jako povinných osob
podle ustanovení § 20 odst. 1 a § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. nebránila
skutečnost doby nabytí věci od státu, neboť tato doba nabytí není v těchto
ustanoveních vymezena či omezena.
Pokud dovolatelé vytýkali rozhodnutí odvolacího soudu neúplnost provedeného
zjištění a dokazování a nesprávné hodnocení dosud „nevyjasněných“ okolností,
vychází dovolací soud z toho, jak je to uveřejněné v judikatuře soudů již
vyloženo z hlediska posouzení dovolacích důvodů a jak je třeba pohlížet v
dovolacím řízení na výtky dovolatelů ohledně vadných nebo nesprávných
skutkových zjištění nebo vad či omylů při hodnocení důkazů. Již v rozhodnutí
uveřejněném pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané
Nejvyšším soudem, bylo uvedeno: Vadná nebo nesprávná skutková zjištění v
občanském soudním řízení nejsou sama o sobě dovolacím důvodem, nýbrž jen tehdy,
jestliže zakládají některý z dovolacích důvodů zakotvených v ustanoveních
občanského soudního řádu; dovolacím důvodem nemohou být vady a omyly při
hodnocení důkazů (§ 132 občanského soudního řádu). Rozhodnutí vychází ze
skutkového zjištění, jež nemá v podstatné části oporu v dokazování, jestliže
soud vzal za zjištěno něco, co ve spise vůbec není.
Pokud dále vytýkali dovolatelé nesprávnost výkladu ustanovení § 7 odst. 4
zákona č. 87/1991 Sb. v rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž směřuje jejich
dovolání, vycházel dovolací soud rovněž z toho, co bylo k ustanovení § 7 zákona
č. 87/1991 Sb. vyloženo ve stanovisku uveřejněném pod č. 34/1993 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek (na str. 122, odst. 3): V řízení o žalobě o
vydání věci, může být vzájemným návrhem žalovaného (§ 97 odst. 1 občanského
soudního řádu) uplatněn nárok na vzájemné vypořádání nároků (např. podle § 7
zákona č. 87/1991 Sb.); ve sporech tohoto druhu by bylo třeba vyjádřit výrokem
rozsudku vzájemnou (synallagmatickou) povinnost žalobce a žalovaného.
Na základě těchto uvedených okolností nedošel dovolací soud k závěru, že by
dovolání dovolatelů mohlo být posouzeno jako dovolání důvodné. Přikročil proto
dovolací soud k zamítnutí dovolání podle ustanovení § 243b odst. 2 občanského
soudního řádu.
Dovolatelé nebyli v řízení o dovolání úspěšní a ohledně nákladů řízení,
vynaložených žalobci na vyjádření k dovolání dovolatelů, použil dovolací soud
ve smyslu ustanovení § 243b odst. 5 a § 224 odst. 1 občanského soudního řádu
ustanovení § 150 téhož právního předpisu, umožňujícího nepřiznání náhrady
nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníku řízení; dovolací soud tu
přihlížel k povaze projednávané právní věci i k obsahu již zmíněného vyjádření
žalobců k dovolání žalovaných, rekapitulujícího v podstatě procesní stanovisko
žalobců, učiněné již v řízení před soudy obou stupňů.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 17. června 2003
JUDr. Oldřich Jehlička, CSc., v.r.
předseda senátu