28 Cdo 2475/2004
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky,
CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání
MUDr. D. K., zastoupené advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze 6.
4. 2004, sp. zn. 29 Co 90, 91/2004, vydanému v právní věci vedené u Obvodního
soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 6 C 278/98 (žalobkyně D. T., zastoupené
advokátem, o vydání nemovitostí, proti žalované MUDr. D. K., zastoupené
advokátem), takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Žalobkyně se domáhala žalobou, podanou u soudu 28. 11. 1991, aby
původním žalovaným PhDr. O. K. a MUDr. M. K. bylo uloženo uzavřít s ní dohodu o
vydání domu čp. 269 v P. s příslušenstvím a pozemků parc. č. 1541 a 1542 v
katastrálním území V. Žalobkyně uváděla, že byla původní vlastnicí těchto
nemovitostí do 28. 4. 1980, kdy na základě rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9
z 25. 4. 1980, sp. zn. 1 T 83/80 (jenž byl pak v roce 1990 zrušen podle zákona
č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci) byla odsouzena pro tehdy trestný čin
opuštění republiky, a to i k trestu propadnutí veškerého majetku. Po vyslovení
trestu propadnutí majetku uvedené nemovitosti připadly Obvodnímu podniku
bytového hospodářství v P. Dům byl prodán žalovaným O. a M. K. a pozemky jim
byly dány do osobního užívání; podle názoru žalobkyně tito nabyvatelé získali
nemovitosti na základě protiprávního zvýhodnění a za cenu, která neodpovídala
skutečné hodnotě nemovitostí. Žalobkyně vyzvala žalované k vydání nemovitostí,
ale bezvýsledně.
Žalovaní navrhli zamítnutí žaloby s tím, že při jejich nabytí nebyli
protiprávně zvýhodněni a nemovitosti získali v souladu s tehdy platnými
předpisy. Žalovaná D. K. (žalovaná také vedle původních žalovaných O.a M. K.)
namítala, že vůči ní nebyla výzva k vydání nemovitostí učiněna v zákonem
stanovené lhůtě.
Obvodní soud pro Prahu 9 rozhodl rozsudkem z 21. 7. 1994, čj. 4 C
364/01-135, tak, že žalovaní JUDr. M. K. a PhDr. O. K. jsou povinni ve lhůtě 30
dnů vydat žalobkyni D. T. 2/3 domu čp. 369 v P. spolu s 2/3 pozemků parc. č.
1541 a parc. č. 1542 a ve stejné lhůtě se žalobkyní uzavřít dohodu o vydání
uvedených nemovitostí. Proti žalované D. K. byla žaloba žalobkyně zamítnuta.
Bylo také uloženo žalovaným M. a O. K. zaplatit Obvodnímu soudu pro Prahu 9 na
úhradu státem placených nákladů řízení 3.286,- Kč; stejně i žalobkyni bylo
uloženo zaplatit Obvodnímu soudu pro Prahu 9 na náhradu nákladů řízení 1.542,-
Kč. Ve vztahu mezi účastníky řízení bylo rozhodnuto, že nemají vůči sobě právo
na náhradu nákladů řízení.
O odvolání žalovaných proti rozsudku soudu prvního stupně rozhodl
Městský soud v Praze rozsudkem z 24. 1. 1995, sp. zn. 16 Co 495/94. Tímto
rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že
žaloba žalobkyně byla zamítnuta. Žalobkyni bylo uloženo zaplatit žalovaným M. a
O. K. na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně 3.850,- Kč a na
náhradu nákladů odvolacího řízení 1.050,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku a
v téže lhůtě zaplatit na účet Obvodního soudu pro Prahu 9 4.828,- Kč na náhradu
nákladů řízení placených státem v tomto řízení.
K dovolání žalobkyně Nejvyšší soud rozsudkem z 2. 6. 1998, 3 Cdon
381/96, zrušil rozsudek Městského soudu v Praze z 24. 1. 1995, sp. zn. 16 Co
495/94, i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 z 21.7.1994, čj. 4 C 364/91-135,
a věc byla vrácena Obvodnímu soudu pro Prahu 9 k dalšímu řízení. V odůvodnění
svého rozsudku dovolací soud vytýkal soudům obou stupňům že se v řízení před
nimi nezabývaly tím, zda při prodeji domu čp. 369 v P. z 18. 12. 1980 bylo
postupováno podle směrnic Ministerstva financí pro prodej rodinných domků z
národního majetku občanům z 2. 4. 1964, uveřejněných pod č. 10 ve Věstníku
Ministerstva financí 5/1964, jako předpisem upravujícím postup orgánů
spravujících národní majetek při prodeji rodinných domků občanům z tohoto
majetku.
V dalším průběhu řízení rozhodl Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze
4. 3. 1999, čj. 6 C 278/98-202, že žalovaní PhDr. O. K. a JUDr. M. K. jsou
povinni ve lhůtě 30 dnů od právní moci rozsudku vydat žalobkyni 2/3 domu čp.
369 v P. a 2/3 pozemků parc. č. 1541 a parc. č. 1542, zapsaných na listu
vlastnictví č. 289 pro katastrální území V. a ve stejné lhůtě uzavřít s ní
dohodu o vydání těchto nemovitostí. Žalovaným bylo uloženo zaplatit žalobkyni
na náhradu nákladů řízení 6.210,- Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku a na
účet Obvodního soudu pro Prahu 9 4.828,- Kč v téže lhůtě na úhradu zálohovaných
nákladů řízení.
V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně bylo uvedeno, že žalovaní
PhDr. O. K. a JUDr. M. K. zakoupili nemovitosti, uváděné v žalobě žalobkyně,
kupní smlouvou z 18. 12. 1980 (která nabyla účinnosti registrací bývalým
Státním notářstvím pro Prahu 9 pod sp. zn. R I 88/81). V té době platily pro
prodej rodinných domků z národního majetku směrnice Ministerstva financí z 2.
4. 1964, čj. 314/17.756/64, uveřejněné ve Finančním zpravodaji Ministerstva
financí 5/1964; těmito směrnicemi byly povinny se řídit státní organizace,
které spravovaly uvedený majetek, a to i v otázce výběru kupujícího pro prodej
těchto domků. Takto však nebylo v daném případě prodeje postupováno
prodávajícím Obvodním podnikem bytového hospodářství v P., ani ze strany
bývalého Obvodního národního výboru v P. Soud prvního stupně poukazoval na
intervenci v záležitosti tohoto prodeje žalovaným ze strany tehdejšího
pražského primátora, vyjádřenou v jeho dopise z 30. 7. 1980, čj. KP INF 22,
jímž dal pokyn, aby nemovitost (dům čp. 369 v Praze 9) byla prodána žalovaným a
zavázal k tomu tehdejšího předsedu Obvodního národního výboru v P. i vedoucího
finančního odboru tohoto národního výboru. K této intervenci došlo po převedení
uvedené nemovitosti z prozatímní správy do řádné správy Obvodního podniku
bytového hospodářství v P. a tedy neměl již nikdo z funkcionářů bývalého
Obvodního výboru v P. pravomoc dávat pokyny k nakládání s touto nemovitostí. Z
těchto okolností soud prvního stupně dovozoval, že žalovaní byli takto v otázce
prodeje nemovitosti protiprávně zvýhodnění, když postup prodávajícího OPBH v P.
byl ovlivněno natolik, že nemohl postupovat podle uváděných směrnic
Ministerstva financí a na základě řádného postupu sám rozhodovat, komu
nemovitost prodá.
Soud prvního stupně proto žalobě žalobkyně vyhověl a o nákladech řízení
rozhodl s poukazem na ustanovení § 142 odst. 1 občanského soudního řádu.
Uvedený rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze 4. 3. 1999, čj. 6 C
278/98-222, byl však k odvolání žalovaných zrušen usnesením Městského soudu v
Praze z 31. 1. 2000, sp. zn. 39 Co 379/99, a věc byla vrácena soudu prvního
stupně k dalšímu řízení. V odůvodnění svého usnesení odvolací soud vyslovoval
názor, že rozhodnutí soudu prvního stupně je nepřezkoumatelné pro neuvedení
všech důkazů, z nichž soud prvního stupně ve svém rozhodnutí vycházel. Vadou
rozhodnutí soudu prvního stupně bylo, podle názoru odvolacího soudu, i to, že
tu soud rozhodoval o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala vydání rozhodnutí
dvěma prostředky, směřujícími stejně k vydání dvou ideálních třetin žalobkyní
uváděných nemovitostí, tj. žalobou o vydání nemovitostí a zároveň i žalobním
návrhem na uložení povinnosti žalovaným uzavřít se žalobkyní dohodu o vydání
týchž nemovitostí.
Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 9 z 28. 2. 2002, čj. 6 C
278/98-281, bylo toto občanské soudní řízení přerušeno podle ustanovení § 107
odst. 1 a 2 občanského soudního řádu, a to až do skončení projednání dědictví
(probíhajícího pod sp. zn. 13 D 1174/2001 a sp. zn. 13 D 227/2002 Obvodního
soudu pro Prahu 9) po žalovaných PhDr. O. K. a JUDr. M. K., kteří zemřeli 25.
9. 2001 a 10. 1. 2002. V uvedených řízeních o dědictví se stala jejich dědičkou
jejich dcera MUDr. D. K., s níž pak soud prvního stupně v tomto občanském
soudním řízení dále jednal.
Rozsudkem Obvodního soudu pro prahu 9 z 19. 6. 2003, čj. 6 C
278/98-306, bylo pak rozhodnuto, že žalovaná MUDr. D. K. je povinna vydat
žalobkyni D. T. ideální dvě třetiny domu čp. 369 v P. a dvě třetiny pozemků
parc. č. 1541 a parc. č. 1542, zapsaných na listu vlastnictví č. 289 pro
katastrální území V. u Katastrálního úřadu P. ve lhůtě 30 dnů od právní moci
rozsudku. Žalované bylo uloženo zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení
8.185,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.
V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně bylo uvedeno, že při
posuzování otázky, zda nemovitosti získali O. K. a M. K. smlouvou, uzavřenou v
roce 1980, od Obvodního podniku bytového hospodářství v P. na základě
protiprávního zvýhodnění nebo v rozporu s tehdy platnými předpisy (ve smyslu
ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.), dospěl soud na základě
provedeného dokazování k závěru, že tu nebylo postupováno podle směrnic
Ministerstva financí z 2. 4. 1964, čj. 314/17.756/64 (s jejich
doplněním, obsaženém ve sdělení Ministerstva financí z 10. 7. 1964), jež byly
vydány pro prodej rodinných domků, které měly ve správě státní organizace,
podle článku 24 odst. 7 a 8 vyhlášky č. 205/1998 Úředního listu, kterou se
provádělo vládní nařízení o správě národního majetku (ve znění vyhlášky č.
133/1960 Sb. a č. 59/1960 Sv.). V článku 2 těchto směrnic byla stanovena
povinnost státních organizací, které mají rodinné domky ve správě, nabídnout je
ke koupi především dosavadním uživatelům a neprojeví-li o koupi nemovitostí
zájem její uživatel, bylo povinností státní organizace upozornit vhodným
způsobem veřejnost na možnost koupě rodinného domku, a to za podmínek, za nichž
byl nabídnut dosavadnímu uživateli; domek pak měl být prodán tomu zájemci z řad
občanů tak, aby byl uspokojen i společenský zájem za daných okolností
nejdůležitější. V daném případě však byl postup při prodeji domu čp. 369 v P.
takový, že primátor m. P. adresoval dne 30. 7. 1980 dopis Obvodnímu národnímu
výboru v P. a z jeho podnětu pak dne 21. 8. 1980 požádal Obvodní podnik
bytového hospodářství v P. finanční odbor Obvodního národního výboru v P. o
souhlas k prodeji tohoto domu manželům K. a datum realizace prodeje domu byl
stanoven do konce roku 1980. Žalovaní O. K. a M. K. (kteří byli původními
žalovanými v této právní věci) v té době bydleli s jedním dítětem v bytě o
kuchyni a dvou pokojích I. kategorie. Soud prvního stupně měl proto za to, že
žalovaná, jako právní nástupkyně nabyvatelů domu čp. 369 (O. a M. K.), je v
této právní věci povinnou osobou k vydání nemovitostí a žalobě žalobkyně
vyhověl. Ohledně pozemků, uváděných v žalobě žalobkyně, vycházel soud prvního
stupně ze závěru, že získala-li povinná osoba stavbu, stojící na pozemku, za
podmínek uvedených v § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., vydá se oprávněné osobě
také i takový pozemek.
O nákladech řízení bylo soudem prvního stupně rozhodnuto s poukazem na
ustanovení § 142 odst. 1 občanského soudního řádu. Žalované bylo ještě uloženo
(doplňujícím rozsudkem z 19. 6. 2003, čj. 6 C 278/98-310) zaplatit na účet
Obvodního soudu pro Prahu 9 3.000,- Kč na úhradu soudního poplatku. Dále bylo
žalované uloženo (doplňujícím usnesením Obvodního soudu pro Prahu 9 z 12. 12.
2003, čj. 6 C 278/98-325) zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení 4.828,-
Kč do 3 dnů od právní moci usnesení a státu na náhradu jím placených nákladů
řízení 4.828,- Kč.
O odvolání žalované proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 z 19. 6.
2003, čj. 6 C 278/98-306 (ve spojení s doplňujícím usnesením téhož soudu z 15.
12. 2003, čj. 6 C 278/98-325) rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze 6. 4.
2004, sp. zn. 29 Co 90, 91/2004. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek
soudu prvního stupně potvrzen. Žalované bylo uloženo zaplatit žalobkyni na
náhradu nákladů řízení odvolacího 4.725,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání
žalované nebylo shledáno důvodným. Zjištění skutkového stavu soudu prvního
stupně bylo shledáno úplným a odvolací soud měl za tok že soud prvního stupně
tuto právní věc také správně posoudil po právní stránce. Také odvolací soud
dospěl k závěru, že právní předchůdci žalované byli při koupi domu čp. 369 v P.
– V. smlouvou z 18. 12. 1980 protiprávně zvýhodnění.
Proto byl rozsudek soudu prvního stupně odvolacím soudem potvrzen jako
věcně správný podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu a o nákladech
odvolacího řízení bylo rozhodnuto s poukazem na ustanovení § 224 odst. 1 a §
142 odst. 1 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalovanou v
řízení zastupoval dne 15. 5. 2004 a dovolání ze strany žalované bylo dne 12. 6.
2004 předáno na poště k doručení Obvodnímu soudu pro Prahu 9.
Dovolatelka ve svém dovolání navrhovala, aby dovolací soud zrušil
rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a aby věc byla
vrácena k dalšímu řízení. Dovolatelka měla za to, že je její dovolání přípustné
podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu. Jako dovolací
důvod dovolatelka uplatňovala, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na
nesprávném právním posouzení věci a že odvolací soud nerespektoval při svém
rozhodování zrušovací rozhodnutí dovolacího soudu, vydané v této právní věci
dne 2. 6. 1998 (3 Cdon 281/96 Nejvyššího soudu).
Dovolatelka vytýkala rozhodnutím soudů obou stupňů, že po zrušovacím
rozhodnutí dovolacího soudu, vydaném v této právní věci, bylo především
povinností odvolacího soudu i soudu prvního stupně zabývat se tím, zda právní
předpis, na nějž dovolací soud poukazoval tj. směrnice Ministerstva financí z
2. 4. 1964, uveřejněné pod č. 10 ve Věstníku ministerstva financí 5/1964 byly
ještě účinné v době převodu nemovitosti v daném případě nebyly, protože došlo k
jejich zrušení v důsledku toho, že dnem 1. 7. 1964 došlo ke zrušení vládního
nařízení č. 87/1958 Sb. (ustanovením § 399 zákona č. 109/1964 Sb.) a tím podle
názoru dovolatelky, došlo i ke zrušení předpisů, které byly na základě
zrušeného předpisu vydány k jeho provedení, tedy vyhlášky č. 205/1958 Úředního
listu a také směrnic z 2. 4. 1964, čj. 314/17.756/64, o prodeji rodinných domků
z národního majetku občanům. Podle názoru dovolatelky tedy nelze hovořit o
nabytí věcí v rozporu s tehdy platnými předpisy, neboť k tomu nabytí došlo v
daném případě téměř 16 let poté, kdy uváděné směrnice pozbyly účinnosti.
Dovoaltelka také zastávala názor, že není zřejmé na základě jakých
skutečností soud dospěl k závěru, že právní předchůdci žalobkyně byli při
nabytí sporných nemovitostí protiprávně zvýhodněni. V celém řízení nebyl totiž
zjištěn jediný konkrétní zkrácený zájemce o koupi domu čp. 369 v P., za jehož
úkor by byli nabyvatelé –manželé Klusákových při získání nemovitostí
zvýhodněni. Názoru odvolacího soudu, vyjádřený v jeho rozhodnutí, napadeném
dovoláním dovolatelky, je opřen pouze o existenci dopisu kanceláře primátora
města P., týkajícího se nabytí domu manžely K., jako zájemci o koupi domu.
Nelze souhlasit s názorem žalobkyně, že by bez tohoto dopisu manželé K. tuto
nemovitost nenabyli; v řízení bylo již v jeho předchozím průběhu zjištěno, že
tito nabyvatelé byli v pořadí sedmi zájemců o koupi domu čp. 369 v P. stavěni
na druhé místo. Dovolatelka je toho názoru, že nemovitosti, uváděné v žalobě
žalobkyně, byly nepochybně odňaty žalobkyni neprávem, avšak nikoli žalovanou či
jejími právními předchůdci. Nedoložený závěr odvolacího soudu o domnělém
protiprávním zvýhodnění nabyvatelů nemovitosti smlouvou z 18. 12. 1980 má v
tomto případě za následek, že tu dochází k odnětí nemovitostí nespravedlivě po
druhé.
Při posuzování dovolání dovolatelky vycházel dovolací soud z ustanovení
dvanácté části, hlavy první, bodu 1 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož
ustanovení tohoto zákona, jímž byl změněn a doplněn občanský soudní řád (zákon
č. 99/1963 Sb.), platí i pro řízení, která byla zahájena před nabytím účinnosti
zákona č. 30/2000 Sb. (tj. před 1. 1. 2001). Výjimky stanovené v bodech 15 a 17
uváděných přechodných ustanovení zákona č. 30/2000 Sb. na daný případ
nedopadají.
Přípustnost dovolání dovolatelky bylo třeba posoudit jen podle
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je
přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru,
že rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení § 237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí
odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní
otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo která
je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li
rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. 6 C 278/98
Obvodního soudu pro Prahu 9), ani z dovolání dovolatelky a ani z vlastních
poznatků dovolacího soudu, že by odvolací soud ve svém rozhodnutí, proti němuž
směřovalo dovolání dovolatelky, řešil právní otázku, která je odvolacími soudy
nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně. V řízení o dovolání bylo třeba
ještě posoudit, zda v rozhodnutí odvolacího soudu byla řešena některá právní
otázka v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázka, která by dosud
nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.
Podle ustanovení § 19 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. jsou oprávněnými
osobami podle tohoto zákona osoby rehabilitované podle zákona č. 119/1990 Sb.,
o soudní rehabilitaci, splňují-li podmínky uvedené v § 3 odst. 1 zákona č.
87/1991 Sb. Povinnými osobami podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních
rehabilitacích, jsou též fyzické osoby podle ustanovení § 4 odst. 2 zákona č.
87/1991 Sb., pokud nabyly věci od státu, který k nim získal oprávnění soudním
rozhodnutím (§ 20 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.).
Odkaz v § 20 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. na ustanovení § 4 odst. 2
téhož zákona zahrnuje v sobě jako povinné osoby, které uvádí zákon č. 87/1991
Sb. v § 4 odst. 2 včetně osob blízkých, na které bylo vlastnictví převedeno
(nebo na ně přešlo) těmi, kteří je získali přímo od státu (srov. nález
Ústavního soudu ČR z 20. 8. 1997, II. ÚS 83/96, uveřejněný pod č. 100 ve svazku
8 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR).
Na osoby, na něž přešlo nabytí věci děděním, přechází povinnost
zemřelé osoby (týkající se nároku uplatněného oprávněnou osobou podle
ustanovení § 5 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.) do výše nabytého dědictví,
popřípadě do výše toho, co získaly z toho majetku, který byl získán v rozporu s
právními předpisy platnými v době získání věci od státu, nebo na základě
protiprávního zvýhodnění (viz stanovisko uveřejněné pod č. 34/1993 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, str. 117 /251/ a str. 118 /252/).
Při interpretaci a aplikaci restitučních právních norem o fyzických
osobách, jež nabyly věci od státu v rozporu s tehdy platnými právními předpisy,
nebo na základě protiprávního zvýhodnění (jakož i o osobách blízkých těchto
osob, pokud na ně byla těmito osobami převedena), je třeba mít na zřeteli
samotný smysl restitučních předpisů, jenž spočívá ve snaze o zmírnění následků
některých majetkových a jiných křivd; způsob interpretace by tu měl být
orientován na snahu o navrácení věcí původním vlastníkům (oprávněným osobám) ve
všech případech. Nepochybně nebylo úmyslem zákonodárce chránit právo těch
fyzických osob, jež nabyly věci v rozporu s tehdy platnými předpisy nebo na
základě protiprávního zvýhodnění (srov. nález Ústavního soudu ČR z 2. 6. 1999,
I ÚS 118/98, uveřejněný pod č. 84 ve svazku 14 Sbírky nálezů a usnesení
Ústavního soudu ČR).
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, bylo vyloženo, že rozhodnutí odvolacího
soudu vychází ze skutkového zjištění, jež nemá v podstatné části oporu v
dokazování, jestliže soud vzal za zjištěno něco, co ve spise vůbec není, ale
také jestliže soud nepokládá za jištěnou podstatnou skutečnost, která bez
dalšího z obsahu spisu naopak vyplývá; musí jít o zjištění právně významné.
Dovolacím důvodem nemohou být ani vady a omyly při hodnocení důkazů, které
podle ustanovení § 132 občanského soudního řádu soudům náleží.
Tyto právní závěry z uveřejněné judikatury soudů a z nálezů Ústavního
soudu ČR měl dovolací soud na zřeteli při posouzení toho, zda rozhodnutí
odvolacího soudu, proti němuž směřovalo dovolání dovolatelky, lze přesvědčivě
označit i za rozhodnutí řešící některou právní otázku v rozporu s hmotným
právem, popřípadě otázku, která by nebyla dosud v rozhodování dovolacího soudu
vyřešena. Výsledný závěr odvolacího soudu o posouzení žalované jako povinné
osoby ve smyslu ustanovení § 20 odst. 1 zákona č. 87/1991Sb. a § 4 odst. 2
zákona č. 87/1991 Sb., jejíž právní předchůdci získali nemovitosti, které jsou
předmětem tohoto řízení, na základě zvýhodnění spočívajícího ve vlivné písemné
intervenci primátora města, ovlivňující výběr osob nabyvatelů z řad zájemců o
koupi rodinného domku z národního majetku občanům oproti obvyklým způsobům
výběru nabyvatelů z řad zájemců o koupi takových domků, nelze označit za závěr
rozhodnutí, který by byl v rozporu s hmotněprávními ustanoveními zákona č.
87/1991 Sb. anebo v rozporu s některým právním závěrem z rozhodování dovolacího
soudu, nevyjímaje ani zrušovací rozhodnutí dovolacího soudu z 2. 6. 1998, 3
Cdon 381/96, týkající se přímo této právní věci, z něhož nelze dovozovat, jak
má za to dovolatelka, že tu mohl být v dalším průběhu řízení u soudů obou
stupňů zjišťován a posuzován jen rozpor s tehdy platnými právními předpisy bez
přihlížení k otázkám zvýhodnění nabyvatelů, jež lze označit co do svého způsobu
uskutečnění jako protiprávní.
Neshledal proto dovolací soud dovolání dovolatelky jako dovolání
splňující zákonné předpoklady dovolání přípustného podle ustanovení § 237 dost.
1 písm. c) a § 237 odst. 3 občanského soudního řádu.
Přikročil proto dovolací soud k odmítnutí dovolání dovolatelky podle
ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) občanského soudního řádu.
Dovolatelka nebyla v řízení o dovolání úspěšná a žalobkyni v dovolacím
řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle
občanského soudního řádu.
V Brně dne 22. prosince 2004
JUDr. Oldřich Jehlička, CSc., v. r.
předseda senátu