28 Cdo 2502/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana
Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce D. pro r. b., zastoupeného advokátem, za
účasti 1. M. B., a 2. P. f. ČR, o vlastnictví k nemovitostem a o nahrazení
rozhodnutí správního orgánu, vedené u Okresního soudu v Praha-západ pod sp.
zn. 6 C 349/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze
dne 9.10. 2007, č. j. 28 Co 605/2007-56, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 9.10. 2007, č. j. 28
Co 605/2007-56, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Praha-západ ze dne
5.4.2007, č.j. 6 C 349/2006-28, kterým byla zamítnuta žaloba na určení, že
první účastnice není vlastnicí nemovitostí blíže popsaných ve výroku rozsudku
soudu prvního stupně. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně vyšel ze
zjištění, že původními spoluvlastníky předmětných pozemků byli manželé A. a M.
B., přičemž tyto nemovitosti byly vyvlastněny na základě rozhodnutí odboru
výstavby
a vodního hospodářství rady ONV Praha-jih ze dne 10.6.1960, sp.zn. 1741/60 ve
prospěch L. d. pro r. v. S. o. Dále vzal za prokázané, že nárok na tyto
nemovitosti u pozemkového úřadu uplatnila včas první účastnice, která je
oprávněnou osobou podle § 4 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě
vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen ,,zákon o
půdě“) a po svém zemřelém manželovi oprávněnou osobou podle § 4 odst. 2 písm.
c) zákona o půdě. Odvolací soud též zjistil, že v dané oblasti probíhala
výstavba chat k podnikové i k individuální rekreaci, a že právní předchůdce
žalobce jako investor zajišťoval výstavbu inženýrských sítí v této oblasti,
avšak výstavbu vodovodních přípojek i elektrických přípojek k jednotlivým
stavebním objektům si zajišťovali majitelé chat sami svým vlastním nákladem.
Dovodil, že předmětné pozemky nelze považovat za součást chatové osady, neboť v
dané lokalitě jsou vybudovány nejen stavby sloužící k individuální rekreaci,
ale též pro rekreaci podnikovou. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu
prvního stupně, že první účastnice pro obnovu vlastnického práva k předmětným
nemovitostem splňuje podmínku restitučního titulu podle ustanovení § 6 odst. 1
písm. n) zákona o půdě, podle něhož budou oprávněným osobám vydány nemovitosti,
které přešly na stát nebo jinou právnickou osobu v důsledku vyvlastnění bez
vyplacení náhrady. Shodně se soudem prvního stupně vyslovil závěr, že na
předmětných pozemcích se nenachází chatová osada, která by byla překážkou
vydání pozemků oprávněné osobě ve smyslu ustanovení § 11 odst. 1 písm. d)
zákona o půdě.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce včas dovolání, jehož
přípustnost dovozoval z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. s tím, že
rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní právní
význam. Tvrdil existenci dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci
podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Namítal, že předmětné pozemky slouží k
rekreaci a jsou součástí chatové osady L. Podle dovolatele zákon o půdě
neobsahuje definici pojmu ,,chatová osada“, proto nelze pominout jeho odkaz na
ustanovení § 52 až § 58 vyhlášky
č. 83/1976 Sb. Poukazoval na skutečnost, že v chatové osadě existuje společné
sociální zařízení, které prokazuje vzájemnou sepjatost jednotlivých objektů,
jakož i jejich majitelů. Vytýkal soudům obou stupňů, že pojem ,,chatové osady“
aplikovaly odlišně od derogované vyhlášky č. 83/1976 Sb. a současně i od
rozsudku Krajského soudu v Brně sp. zn. 29 Ca 203/99. Navrhl proto zrušení
rozhodnutí soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu
řízení.
První účastnice a druhý účastník navrhli zamítnutí dovolání.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto
dovolání zjistil, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou –
účastníkem řízení řádně zastoupeným advokátem (§ 240 odst. 1 o.s.ř., § 241
odst. 1 o.s.ř.), že však jde o dovolání v této věci nepřípustné.
Podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu, jimž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže
dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a
dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam.
Podle § 237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce
zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s
hmotným právem.
S povahou přípustnosti dovolání podle citovaného ustanovení souvisí předpoklady
uvedené v § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Předmětem dovolacího přezkumu takto
nemohou být otázky skutkového zjištění, nýbrž pouze otázky právního posouzení.
Dovolací soud proto nemohl přihlížet k té části dovolání žalobce, pokud se
nesla k jejímu nesouhlasu se zjištěním soudů obou stupňů.
Jak je patrno z obsahu odůvodnění odvolacího soudu, posouzení důvodnosti žaloby
bylo závislé na posouzení, zda v projednávané věci byla či nikoliv naplněna
překážka vydání předmětných pozemků oprávněné osobě podle ustanovení § 11 odst.
1 písm. d) zákona o půdě. Je nutno přisvědčit odvolacímu soudu, pokud vyslovil
závěr, že v daném případě není dána překážka vydání předmětných pozemků
oprávněné osobě ve smyslu ustanovení § 11 odst. 1 písm. d) zákona o půdě, neboť
na předmětných pozemcích se nenachází chatová osada.
Dovolací soud považuje za vhodné podotknout, že obdobnou problematikou se
zabýval dovolací soud již ve svém rozhodnutí ze dne 5.3.2009, sp.zn. 28 Cdo
2873/2007. Ve shora citovaném rozhodnutí zaujal názor, že dovolací soud, stejně
jako Ústavní soud, vycházejí ve své konstantní judikatuře při výkladu druhé
části zákona
o půdě z jeho specifičnosti ve vztahu k dalším právním normám. Jestliže zákon
hovoří
o podmínkách nevydání části pozemku, pro niž mj. stanoví bezprostřední
souvislost se stavbou a její nezbytnou nutnost pro provoz stavby, a tento pojem
není výslovně naplněn jinou normou, je třeba jej vykládat podle konkrétní
situace, a to – protože jde o citlivé restituční vztahy – nikoli extenzivním
způsobem. Zejména nelze aplikovat normy veřejného práva, které stanoví podmínky
pro novou výstavbu, nebo vyčleňování pozemků pro účely územního plánování.
Také v nálezu Ústavního soudu ČR z 23. 10. 2003, I ÚS 754/01, uveřejněném pod
č. 123 ve svazku 31 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR byly zaujaty
tyto právní závěry k výkladu ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona čl.
229/1991 Sb.: „Za zastavěnou část pozemku se považuje část, na níž stojí
stavba, a část pozemku s takovou stavbou bezprostředně související a nezbytně
nutná k provozu stavby. Jde-li o ucelený rekreační areál, lze jej vydat, ať
je jakkoli rozsáhlý a zahrnuje veškeré plochy jej tvořící, včetně volného
prostranství s okrasnou zelení, porostem borovic a dětským hřištěm.
V restitučních věcech nelze zpevněnou asfaltovou plochu – parkoviště –
považovat za stavbu bránící vydání pozemku podle zákona č. 229/1991 Sb., ve
znění pozdějších předpisů“.
Na základě výše uvedeného závěry odvolacího soudu plynou jednak z prostého
gramatického výkladu zákonných ustanovení, jednak odpovídají ustálené výkladové
soudní praxi. Dovolací soud neshledal, že by právní posouzení věci odvolacím
soudem trpělo jakýmkoli jiným pochybením, jež by přivodilo věcnou nesprávnost
rozsudku tohoto soudu. Nedošlo tedy k řešení právní otázky v rozporu s hmotným
právem. Stejně tak nelze dovodit, že by právní otázky určující pro napadené
rozhodnutí protiřečily konstantní judikatuře dovolacího soudu nebo odvolacích
soudů, nebo že by šlo o otázky dosud neřešené.
Pro úplnost je vhodné dodat, že námitky obsažené v dovolání a odkaz na
rozhodnutí Krajského soudu v Brně sp.zn. 29 Ca 203/99, jsou v dané věci
nepřípadné.
Dovolací soud proto podle § 243b odst. 5 o.s.ř. za použití ustanovení § 218
písm. c) o.s.ř. dovolání odmítl, aniž mohl přikročit k meritornímu hodnocení
dovolacích námitek v něm uplatněných.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 o.s.ř. za
použití § 224 odst. 1 o.s.ř., § 151 odst. 1 o.s.ř. a § 142 odst. 1 o.s.ř.
Žalobce nebyl
v dovolacím řízení úspěšný, dalším účastníkům řízení v souvislosti s podaným
dovoláním zřejmě žádné náklady řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. dubna 2009
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu