28 Cdo 2506/2009
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana
Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause ve věci
žalobce Ing. J. V., zastoupeného JUDr. Janem Bébrem, advokátem se sídlem v
Praze 5, Ostrovského 3, proti žalované České republice – Ministerstvu
spravedlnosti se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení 29.742,80 Kč s
příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 21 C 156/2007,
o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. března
2009, č. j. 51 Co 511/2008-59, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
zaplatit mu částku 29.742,80 Kč s příslušenstvím (výrok I.), a rozhodl o
náhradě nákladů řízení (výrok II.). Obvodní soud vyšel ze zjištění, že
rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 17. 3. 2005, sp. zn. 26 C 34/2003,
bylo vyhověno žalobě na náhradu škody, jež žalobci vznikla tím, že v důsledku
nesprávného úředního postupu soudu – věc nebyla projednána v přiměřené lhůtě –
se nemohl domoci svého nároku, protože se jeho dlužník Tesla, Výzkumný ústav
sdělovací techniky, s. p. (dále též jen „dlužník“ nebo „státní podnik“), stal v
průběhu soudního řízení nemajetným. Současně bylo zjištěno, že usnesením
Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 1. 8. 2006, č. j. 13 Nc 15020/2002-24, byla
k návrhu oprávněného žalobce zastavena exekuce, jelikož bylo zjištěno, že jeho
dlužník jako povinný nemá žádný postižitelný majetek, současně bylo žalobci
uloženo zaplatit exekutorovi náklady exekuce v částce 3.795,40 Kč a povinnému
bylo uloženo zaplatit žalobci na nákladech exekuce částku 25.947,40 Kč. Povinný
však tuto částku neuhradil. Náhrady nákladů, jež byly žalobcem vynaloženy v
souvislosti s uplatněním nároku na náhradu škody, se žalobce domáhal v tomto
řízení jako další části škody vzniklé nesprávným úředním postupem soudu v
původním řízení. Obvodní soud konstatoval, že ke vzniku škody ve výši
odpovídající nákladům exekuce došlo v důsledku toho, že žalobce porušil obecnou
prevenční povinnosti ve smyslu § 415 obč. zák., ukládající každému počínat si
tak, aby zabránil případnému vzniku škody. Žalobce byl již v roce 2000
prostřednictvím rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 5. 2000, č. j. 21
Co 214/99-229 a 21 Co 215/2000, vydaného v původním sporu vedeném žalobcem
proti tomuto dlužníku obeznámen se skutečností, že jeho dlužník byl zrušen
rozhodnutím ministra průmyslu a obchodu bez likvidace ke dni 31. 12. 1999 z
důvodu neexistence majetku tohoto podniku. Žalobce si tedy po doručení
uvedeného rozsudku musel být vědom nemajetnosti svého dlužníka, což potvrdil i
v žalobě podané v roce 2003, jíž se domáhal náhrady škody po státu a v níž na
zmiňované rozhodnutí poukazoval. Již s ohledem na odůvodnění uvedeného
rozhodnutí Městského soudu v Praze je zřejmé, že žalobce věděl o nemajetnosti
svého dlužníka už v době podání návrhu na exekuci v roce 2002. Sdělil-li
žalobce exekučnímu soudu rozhodné skutečnosti až v roce 2006, lze dovodit, že
si případný vznik škody zavinil sám a že se navíc ani žádným způsobem nesnažil
v rámci exekučního řízení minimalizovat náklady na exekuci tím, že by tyto
skutečnosti sdělil exekučnímu soudu dříve. Uvedeným závěrům nasvědčuje i
odůvodnění zastavujícího usnesení exekučního soudu, v němž je konstatováno, že
žalobce podal návrh na exekuci navzdory tomu, že ke dni zahájení exekuce neměl
povinný žádný postižitelný majetek, a proto byla žalobci uložena povinnost
nahradit exekutorovi náklady exekuce. Žalobce se proti tomuto usnesení
neodvolal, a nesnažil se tedy nijak zvrátit závěr exekučního soudu, že podání
návrhu bylo od počátku zjevně neúčelné.
Neobstojí ani tvrzení žalobce, že
uvedený dluhující státní podnik byl zapsán v rejstříku a to se značnou výší
základního jmění, neboť z dokazování je zřejmé, že si byl žalobce vědom
insolventnosti svého dlužníka i přes formální zápis základního jmění v
obchodním rejstříku. Tento závěr je pak nepřímo potvrzován i rozhodnutím
Obvodního soudu pro Prahu 2, sp. zn. 26 C 34/2003, vydaném v již výše zmíněném
sporu žalobce o náhradu škody vzniklé nesprávným úředním postupem, v němž byla
konstatována nevymahatelnost pohledávky vůči dlužníku z důvodu jeho
nemajetnosti, jež byla dána již ke dni právní moci rozhodnutí v původním
řízení. V řízení o náhradu škody pak žalobce nebyl soudem nijak vyzýván, aby
případnou existenci majetku prokazoval vedením exekučního řízení. Exekuční
řízení bylo zahájeno ještě před podáním žaloby na náhradu škody, a nelze je tak
dávat do souvislosti s potřebou prokazovat nemajetnost dlužníka v řízení o této
žalobě. Z uvedeného je patrné, že žalobcem vynaložené náklady na exekuci
vznikly výlučně jeho přičiněním, žalobu tak nelze považovat za důvodně podanou,
pročež soud přistoupil k jejímu zamítnutí. K odvolání žalobce přezkoumal uvedený rozsudek Městský soud v Praze, jenž jej
rozsudkem ze dne 27. 3. 2009, č. j. 51 Co 511/2008-59, jako věcně správný
potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Odvolací
soud označil skutková zjištění soudu prvního stupně za dostačující a plně se
ztotožnil i s jeho právními závěry. Odvolací soud zdůraznil, že podal-li
žalobce návrh na exekuci v roce 2002, ač si byl vědom všech rozhodných
skutečností, nelze jeho jednání považovat činěné s přiměřenou opatrností,
kterou po něm bylo možno požadovat. Žalovaný nárok tedy nepředstavuje žádnou
pokračující škodu, k jejíž náhradě by byl povolán stát podle ustanovení zákona
č. 82/1998 Sb., ale zcela samostatnou újmu vzniklou neobezřetným počínáním
žalobce. Z tohoto důvodu odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jako věcně
správný potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost
dovozuje ze zásadního právního významu napadeného rozhodnutí ve smyslu § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř. a důvodnost z nesprávného právního posouzení věci ve
smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. Dovolatel spatřuje pochybení odvolacího soudu
předně v nesprávném posouzení významu rozhodnutí ministra průmyslu a obchodu ze
dne 6. 12. 1999, jímž měl být dluhující státní podnik zrušen bez likvidace. Dovolatel zdůraznil, že toto rozhodnutí trpělo tak zásadními vadami, že ke
zrušení státního podniku v roce 1999 vůbec nedošlo a ani dojít nemohlo. V době,
kdy dovolatel podával návrh na exekuci, byl jeho dlužník zapsán v obchodním
rejstříku s mnohamilionovým kmenovým jměním a jeho likvidace byla nařízena až
usnesením Městského soudu v Praze ze dne 7. 11. 2007. Dovolatel, v dobré víře v
zápis v obchodním rejstříku, tedy mohl důvodně předpokládat, že jeho nárok bude
vymožen. Nevymahatelnost pohledávky v řízení o náhradu škody vzniklé nesprávným
úředním postupem nemohl žalobce prokazovat zmíněným rozhodnutím o zrušení
státního podniku s ohledem na jeho vady a nalézací soud svůj závěr o nedostatku
majetku dlužníka dovodil pouze z písemného výsledku šetření exekutorky. Neodpovídá-li zápis v obchodním rejstříku týkající se existence společnosti a
jejího majetku pravdě a vyjde-li až později najevo, že společnost fakticky
neexistuje, nelze to klást za vinu oprávněnému, jenž proti společnosti podá
návrh na exekuci. Dovolatel dále zdůraznil, že návrh na zastavení exekuce podal
poté, co byl soudu předložen důkaz přípisem exekutora o insolventnosti
povinného a byly odstraněny problémy s doručováním. Soudy se pak nijak
nevypořádaly s tvrzenou příčinnou souvislostí mezi průtahy v původním řízení a
škodou spočívající v nákladech řízení exekučního, jež se staly částí celkové
škody až okamžikem pravomocného zastavení exekuce. Kdyby přitom nedošlo k
průtahům v původním řízení, měl by dlužník postižitelný majetek a zřejmě též
vůli svým závazkům dostát. Za těchto okolností je zcela v rozporu s dobrými
mravy, aby náklady exekuce šly k tíži dovolatele. Závěrem dovolatel poukázal na
rozpornou rozhodovací praxi odvolacího soudu v obdobných sporech, jež by měla
být sjednocena Nejvyšším soudem, a navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí
soudu odvolacího a vrátil mu věc k dalšímu řízení. Žalovaná ve svém stručném vyjádření označila rozhodnutí odvolacího soudu za
správné a navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto. V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu („o. s. ř.“), ve znění účinném k datu rozhodnutí odvolacího
soudu, které je podle čl. II bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, rozhodující pro dovolací přezkum. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241
odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Přípustnost dovolání dovolatele
proti rozsudku soudu odvolacího bylo třeba posoudit podle ustanovení § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř., podle nějž je dovolání přípustné i proti rozsudku
odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci
samé, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že dovoláním napadený rozsudek
odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Podle ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu ve věci
samé má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je
odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li
právní otázku v rozporu s hmotným právem. Zvažuje-li dovolací soud, zdali je možno dovoláním napadené rozhodnutí
považovat za zásadně právně významné, je vázán skutkovými zjištěními učiněnými
soudy nižších stupňů a nemůže nijak přihlížet k námitkám směřujícím ke
zpochybnění správnosti skutkových zjištění, neboť dovolací důvod, jehož
prostřednictvím lze poukázat na rozpor učiněných skutkových zjištění s
provedeným dokazováním, umožňuje občanský soudní řád v § 241a odst. 3 uplatnit
pouze tehdy, je-li přípustnost dovolání dána ustanoveními § 237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř. Označil-li dovolatel nařízení exekuce proti svému dlužníku
jako nezbytný krok k prokázání jeho insolventnosti a tedy i k úspěchu v řízení
vedeném proti státu o náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem, pak
je toto tvrzení v rozporu se skutkovými zjištěními, jimiž je Nejvyšší soud
vázán, a nemůže tak zpochybnit správnost závěrů soudů nižších stupňů. Soud
prvního stupně, jehož zevrubná skutková zjištění stejně jako i právní posouzení
posléze převzal i soud odvolací, uvedl, že i přes chybný zápis v obchodním
rejstříku byla dovolateli již od roku 2000 známa nemajetnost jeho dlužníka,
soud v řízení o náhradu škody vzniklé nesprávným úředním postupem doložení
nevymahatelnosti pohledávky exekučním řízením nepožadoval a konstatoval naopak,
že již ke dni právní moci rozhodnutí v původním řízení byla zřejmá
nevymahatelnost přisouzené částky. Dovolacím tvrzením vycházejícím ze
zpochybnění těchto zjištění s ohledem na výše předestřené meze, v nichž se
dovolací soud při řešení otázky přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř. může pohybovat, tudíž nelze přiznat relevanci. Zároveň není
možné přehlédnout, že argumentuje-li dovolatel tím, že k zániku dluhujícího
státního podniku nedošlo již v roce 1999 na základě rozhodnutí ministra
průmyslu a obchodu a že kvůli vadám tohoto rozhodnutí byl podnik zrušen až o
osm let později, nijak tímto nevyvrací soudy učiněné zjištění, že už v době,
kdy bylo toto rozhodnutí vydáno, byla zřejmá faktická nemajetnost podniku,
neboť nelze bez dalšího slučovat nemajetnost podniku a jeho zrušení.
Opodstatněné není za daných okolností ani tvrzení dovolatele o tom, že se soudy
nevypořádaly s příčinnou souvislostí mezi průtahy v původním řízení a náklady
vynaloženými v řízení exekučním. Učinily-li soudy ze skutkových zjištění právní
závěr, že škoda byla způsobena neobezřetným jednáním dovolatele, jenž nedostál
povinnosti uložené mu § 415 obč. zák. a nepočínal si tak, aby nedocházelo ke
škodám na majetku, nelze jim vytknout, že se pak již nezabývaly příčinnou
souvislostí mezi průtahy v původním řízení a náklady vynaloženými v řízení
exekučním.
Považuje-li dovolatel za nemravné, aby povinnost nést náklady exekuce byla dána
na jeho straně, pak je třeba uvést, že krom toho, že námitka rozporu s dobrými
mravy je natolik spjata s individuálními okolnostmi, že její posouzení
zpravidla nečiní napadené rozhodnutí zásadně právně významným ve smyslu § 237
odst. 3 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2001, sp.
zn. 26 Cdo 931/2000, publikované v Souboru civilních rozhodnutí NS pod C 308,
svazek 3/2001), její použití v dané situaci vylučuje již samotné znění zákona.
Ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. stanoví, že výkon práv a povinností
vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí být v rozporu s dobrými mravy,
neumožňuje však označit samotnou existenci povinnosti určité osoby za nemravnou
a jako takovou ji zcela popřít či dovodit její vznik na straně jiného subjektu.
V projednávaném sporu, jehož předmětem je tvrzená povinnost státu nést náklady
exekuce, pak toto ustanovení není sebemenší oporou proto, aby byla povinnost
hradit náklady exekuce uložena státu.
Poukázal-li dovolatel na to, že soudem prvního stupně i soudem odvolacím bylo
řešeno více sporů s takřka totožným skutkovým základem a soudy obou stupňů při
jejich projednávání postupují nejednotně, a je tedy na dovolacím soudu, aby
sjednotil jejich rozhodovací praxi, je třeba uvést následující. Nejvyšší soud
má sice v souladu s ustanovením § 14 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a
soudcích, zajišťovat jednotu rozhodování soudů, nemůže tak ovšem činit ve
vztahu ke sporům s obdobným skutkovým základem, ale pouze ve vztahu k určité
právní otázce, což odpovídá i dikci ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3
o. s. ř. Ačkoliv si je Nejvyšší soud vědom toho, že mu bylo k dovolacímu
přezkumu předloženo více obdobných sporů, je v každém z nich vázán skutkovými
zjištěními v daném řízení učiněnými a konkrétně vymezenými dovolacími důvody
jednotlivých dovolatelů, na základě nichž může vyslovit svůj právní názor.
Nebyla-li přitom dovolatelem předestřena relevantní právní otázka, o jejíž
odlišné posouzení by mělo jít, ale především námitky týkající se skutkových
zjištění soudů nižších stupňů, nelze ani z nejednotnosti rozhodovací činnosti
soudů nižších stupňů dovodit zásadní právní význam napadeného rozhodnutí.
Nejvyšší soud současně podotýká, že právní závěr, o nějž opřely svá rozhodnutí
soudy obou stupňů, odpovídá názoru dovolacího soudu vyslovenému v obdobné věci
vedené pod sp. zn. 28 Cdo 2057/2009, dle nějž podání návrhu na exekuci v
situaci, kdy je naprosto zřejmé, že dlužník je nemajetný, je možno považovat za
porušení prevenční povinnosti dle § 415 obč. zák. a škodu takto vzniklou je pak
třeba posoudit jako škodu vzniklou zaviněním poškozeného ve smyslu § 441 obč.
zák.
Z uvedeného je tedy patrné, že rozsudku odvolacího soudu není možno přiznat
zásadní právní význam a dovodit tak přípustnost podaného dovolání, pročež je
Nejvyšší soud podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné
odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst.
3 o. s. ř. s tím, že na straně žalované, jež by na jejich náhradu měla v zásadě
právo, žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 4. května 2011
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu