28 Cdo 2508/2005
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a
soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání
dovolatele F. K., zastoupeného advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v
Ústí nad Labem – pobočka Liberec z 27. 1. 2005, sp. zn. 29 Co 119/2004,
vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 19 C
336/2001 (žalobce F. K., zastoupeného advokátem, proti žalované České
republice-Ministerstvu vnitra ČR, 170 34 Praha 7, Nad Štolou 3, o určení
vlastnictví k nemovitostem), takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o
dovolání.
Žalobu, podanou u soudu 29. 11. 2001, se žalobce domáhala, aby bylo
rozsudkem soudu určeno, že je vlastníkem pozemků parc. č. 92 s domem čp. 86,
parc. č. 93 s domem čp. 82, parc. č. 102 s domem čp. 89 a parc. č. 106 (se
stavbou na něm postavenou) v katastrálním území R., okres D.
V žalobě bylo uvedeno, že tyto pozemky získal žalobce do svého vlastnictví z
titulu dědického práva po svém otci O. F. K., který zemřel 19. 12. 1938 ve
V. K předání dědictví tu došlo pozůstalostním soudem v České
Kamenici do rukou poručníka Ing. F. K. K. z H.V Zemských deskách českých a v
pozemkové knize zůstal nadále zápis vlastnického práva ve prospěch O. F. K. Na
tyto nemovitosti, tvořící panství Č. K., byla zavedena národní správa
rozhodnutím Zemského národního výboru v P. z 30. 6. 1945, čj. III la
768/1-1945. Později bylo vlastnické právo žalobce „vážně ohroženo aplikací
dekretů presidenta republiky z roku 1945“, ale nedošlo k vydání žádné vyhlášky,
vydané podle dekretu č. 12/1945 Sb., ani konfiskačního výměru podle dekretu č.
108/1945 Sb., které by byly vydány příslušným správním orgánem a které by byly
adresovány na jméno žalobce a jež by se týkaly nemovitostí v R. Podle názoru
žalobce tu nebyla dána místní příslušnost Okresního národního výboru či Okresní
správní komise v D.; k vydání takového rozhodnutí by byl tehdy příslušný
Okresní národní výbor v Ch. nebo správní orgán v domovské obci žalobce H. M.,
kde bylo také poslední bydliště žalobce v Čechách; v případě řízení podle
dekretu č. 12/1945 Sb. by bývalo mělo být řízení vedeno u Zemského národního
výboru v P. O žádném takovém řízení žalobce není informován a k žádnému
takovému řízení (která by probíhalo v době, kdy žalobci bylo pouhých 9 roků)
nebyl přizván žalobci ustanovený poručník Ing. K. K., který byl po skončení
války nedobrovolně odvezen z území Československa a od 7. 7. 1945 se usídlil v
E. na I. v německém D. B. Na žalobce nedopadají ustanovení dekretu č. 12/1945
Sb., ani dekretu č. 108/1945 Sb. vztahující se na osoby německé národnosti;
žalobce byl již v roce 1940 odvezen svou matkou M. K. k babičce v A., kde už
žalobce trvale zůstal; mateřským jazykem žalobce je španělština, nikdy se
vzhledem ke svému věku nehlásil při nějakém sčítání obyvatelstva k německé
národnosti a nebyl členem žádných německých skupin, útvarů či politických
stran; nelze tedy na žalobce hledět jako na Němce. Za těchto okolností se
právem domáhá určení svého vlastnického práva k pozemkům v katastrálním území
R., protože tohoto práva nikdy nepozbyl a má naléhavý právní zájem na
požadovaném určení, aby tak mohlo být i zápisem v katastru nemovitostí dosaženo
shody mezi stavem právním a stavem zapsaným v katastru nemovitostí, když
nynější zápis v katastru nemovitostí ohledně žalobcových nemovitostí v R. zní
nyní na Českou republiku-Ministerstvo vnitra ČR.
Za žalovanou Českou republiku navrhlo Ministerstvo vnitra ČR namítnutí
žaloby žalobce. Uvádělo, že nemovitosti, kterých se týká žaloba žalobce, přešly
do vlastnictví České republiky-Ministerstva vnitra ČR postupně na základě
administrativních dohod mezi Krajskou správou lesů L. a útvarem PS 5242 v D. v
roce 1957 a následné hospodářské smlouvy z 13. 4. 1966, uzavřené mezi útvarem
PS 5242 a Krajskou správou Ministerstva vnitra Ústí nad Labem. Tyto nemovitosti
přešly do vlastnictví státu účinností dekretu č. 108/1945 Sb. Česká
republika-Ministerstvo vnitra ČR je držitelem nemovitostí, o něž v tomto
soudním řízení jde, nejpozději od roku 1966, a to držitelem oprávněným, držícím
nemovitosti v dobré víře. Žalovaná Česká republika-Ministerstvo vnitra ČR
vyslovovala pochybnosti o žalobcem uváděné odevzdací listině pozůstalostního
soudu v Č. K.; žalobce má totiž v rukou jen návrh této odevzdací listiny nikoli
vlastní odevzdací listinu. Podle názoru žalované dopadal na majetek žalobce
dekret č. 12/1945 Sb., protože spolu se svými rodiči byli nejméně od 10. 10.
1938 německými říšskými občany a německé národnosti. Ohledně majetku žalobce
byly vydány konfiskační vyhlášky podle dekretu č. 12/1945 Sb. správními orgány
např. v Ch. nebo Magistrátem h. m. P. z 1. 2. 1947, čj. 56091/NS-46-Dr. Kv.,
jimiž byla osoba žalobce náležitě kategorizována jako osoba německé národnosti,
vlastnící zemědělský majetek podléhající konfiskaci podle dekretu č. 12/1945.
V doplňku ke svému vyjádření žalovaná ještě dne 18. 4. 2003 sdělovala
soudu, že bylo dodatečně zjištěno, že dne 26.2.1946 vydal Okresní národní výbor
v D. vyhlášku čj. P/44, o konfiskaci majetku O. K. podle dekretu č. 12/1945
Sb.; proti této vyhlášce nebylo podáno odvolání, ani nebyl uplatněn nárok na
výjimku podle § 1 odst. 2 dekretu č. 12/1945 Sb.
Rozsudkem Okresního soudu v Děčíně z 9. 10. 2003, čj. 19 C
336/2001-144, byla zamítnuta žaloba žalobce, kterou se domáhal určení, že je
vlastníkem stavební parcely č. 92 (o výměře 495 m2) se stavbou čp. 86, stavební
parcely č. 93 (o výměře 394 m2) se stavbou čp. 82, stavební parcely č. 102 (o
výměře 78 m2) se stavbou čp. 89 a stavební parcely č. 106 (o výměře 52 m2) se
stavbou bez popisného čísla, zapsaných na listu vlastnictví č. 50 pro
katastrální území R. (obec J.) u Katastrálního úřadu v D. Žalobci bylo uloženo
zaplatit žalované České republice-Ministerstvu vnitra ČR na náhradu nákladů
řízení 5.400 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.
V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně bylo uvedeno, že v řízení
bylo prokázáno, že žalobce nabyl vlastnické právo k nemovitostem, uváděným v
jeho žalobě, z titulu dědického práva po svém otci.
Současně však soud prvního stupně pokládal za prokázáno, že majetek
žalobce byl konfiskován na základě dekretu č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a
urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a
nepřátel českého a slovenského národa, a to jako osobě německé národnosti, když
jeho otec byl od 10. 10. 1938 státním občanem Německé říše, byl členem
sudetoněmeckého Freikorpsu a udržoval styky i s předními představiteli
nacistického Německa; také matka žalobce měla říšskoněmecké občanství. Majetek,
který tu byl konfiskován, měl charakter zemědělského majetku ve smyslu
ustanovení § 4 dekretu č. 12/1945 Sb. Vyhláška Okresního národního výboru v D.
z 26. 2. 1946, čj. P/44, týkající se konfiskace majetku K., nebyla v tomto
soudním řízení shledána, protože se v archivech nenachází. Soud prvního stupně
však vycházel z toho, že dekret č. 12/1945 Sb. nemá žádné ustanovení o tom, že
by k provedení konfiskace bylo třeba vždy ještě nějakého úředního,
deklaratorního aktu, kterým by v každém jednotlivém případě bylo vysloveno, že
jsou splněny osobní i materiální předpoklady konfiskace; deklaratorní
rozhodnutí tu bylo učiněno vždy, když legitimovaný účastník konfiskačního
řízení nárok na vydání rozhodnutí vznesl anebo jestliže to správní orgán
pokládal za potřebné. Ke konfiskaci majetku podle dekretu č. 12/1945 Sb. došlo
dnem účinnosti tohoto dekretu (tj. dnem 23. 6. 1945) a nebylo na závadu, že tu
nepředcházelo deklaratorní správní rozhodnutí; konfiskace podle dekretu č.
12/1945 Sb. byla v daném případě nepřímo prokázána např. složkou listin
Ministerstva zemědělství, týkající se likvidace národní správy velkostatku K. v
Č. K.
Soud prvního stupně poukazoval rovněž na čtyři konfiskační výměry,
týkající se osoby žalobce a konfiskace jeho majetku podle dekretu č. 108/1945
Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku a o Fondech n. o.; šlo o výměr
Magistrátu h. m. P. z 1. 2. 1947, o výměr Okresního národního výboru v D. ze
14. 6. 1946, o výměr Okresního národního výboru ve S. ze 14. 5. 1947 a o výměr
Okresního národního výboru ve V. M. ze 6. 5. 1947. Věcnou správnost těchto
výměrů soud v tomto řízení nemohl přezkoumávat, ale posoudil, že tu nejde o
akty nulitní, vydané např. nad rámec oprávnění správního orgánu. Tyto výměry
svědčí, podle názoru soudu prvního stupně, o tzv. kategorizaci žalobce, takže i
v tomto konkrétním případě, v němž rozhodnutí k určité části majetku nebylo
vydáno, byl dán průchod účinkům přechodu konfiskovaného majetku ex lege na
stát.
Soud prvního stupně neshledal v postupu správních orgánů při konfiskaci
majetku těchto žalobců takové pochybení, které by mohlo mít za následek
nicotnost vydaných správních aktů. Žalobce, respektive jeho zákonná zástupkyně
(matka, jejíž zájmy zastupovali v Čechách dva právníci), byla konfiskační
rozhodnutí doručena vyhláškou a případné procesní vady mohly být tedy napadnuty
v rámci odvolacího řízení. Pokud však byly vydány výměry či vyhlášky znějící na
otce žalobce O. F. K., pak tyto správní akty považoval soud prvního stupně za
nicotné (např. vyhlášku Okresního národního výboru ve V. M. z 22. 8. 1945).
Soud prvního stupně dospěl tedy k výslednému závěru, že nemovitosti
uváděné v žalobě žalobce byly mu konfiskovány. Podle názoru soudu prvního
stupně však i v případě, že by se tak nestalo, nebyla by žaloba žalobce o
určení jeho vlastnictví úspěšná s ohledem na žalovaným státem důvodně vznesenou
námitku vydržení, když bylo prokázáno výpisem z katastru nemovitostí ve spojení
s hospodářskou smlouvou a administrativními dohodami, že žalovaná Česká
republika drží předmětné nemovitosti po zákonem stanovenou desetiletou lhůtu a
po celou dobu byla se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že jí tyto
nemovitosti patří. Žalobu žalobce soud prvního stupně proto zamítl a o
nákladech řízení rozhodl podle ustanovení § 142 odst. 1 občanského soudního
řádu.
Proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně z 9. 10. 2003 (čj. 19 C
336/2001-44 Okresního soudu v Děčíně) podal odvolání žalobce.
V tomto odvolacím řízení bylo vydáno usnesení Vrchního sodu v Praze z
19. 10. 2004, Nco 92/2004, jímž bylo rozhodnuto, že soudkyně Krajského soudu v
Ústí nad Labem-pobočka Liberce JUDr. I. N. není vyloučena z projednávání a
rozhodování této právní věci.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ústí nad Labem-pobočka Liberce vynesl
rozsudek z 27. 1. 2005, sp. zn. 29 Co 119/2004, jímž byl rozsudek soudu prvního
stupně potvrzen. Bylo také rozhodnuto, že žalobce je povinen nahradit žalované
náklady odvolacího řízení 2.120 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání
žalobce nebylo shledáno důvodným.
Podle názoru odvolacího soudu v této právní věci „zásadním problémem
důkazního řízení je více než padesátiletý časový odstup od skutečností, jež
měly založit a posléze i odejmout vlastnické právo k nemovitostem žalobce.
Uplynuly skartační lhůty pro soudní i správní spisy a zdrojem listinných důkazů
jsou pouze archivy a náhodně dochované podklady, jež nejsou schopny doložit
kompletní přehled o soudních a správních řízeních, která proběhla v letech 1938
až 1948. Tato neúplnost potřebných listinných důkazů jde z procesního hlediska
k tíži žalobce“.
Odvolací soud měl za to, že soud prvního stupně správně posoudil, že v
daném případě došlo k platnému odevzdání dědictví žalobci po jeho otci.
Nemovitosti v katastrálním území R., o něž v tomto soudním řízení jde, které
byly součástí velkostatku Č. K. a byly žalobcem zděděny, byly však v roce 1945
konfiskovány podle dekretu č. 12/1945 Sb. Nelze však spolehlivě dovodit, zda
bylo vydáno správní rozhodnutí, týkající se konfiskace těchto nemovitostí.
Odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně „provedl důkaz fotokopiemi
výměrů konfiskujících jiný majetek žalobce, jako osoby německé národnosti, dále
kopiemi rozhodnutí, zavádějících a rušících národní správu majetku žalobce
včetně předmětných nemovitostí, i listiny o přidělení konfiskovaného majetku do
správy Č. s. l. a později do správy vojenských složek. Odvolací soud rovněž
konstatoval, že „výměrů vydaných ohledně konfiskace majetku K. byla dohledána
řada; některé znějí na v té době již zemřelého otce žalobce, případně pouze na
panství (domäne) K.; ty jsou, jak již konstatoval Okresní soud v Děčíně,
neúčinné“. Odvolací soud však poukazoval dále na výměry Okresního národního
výboru ve S. ze 14. 5. 1947, čj. 10769/47, a Okresního národního výboru ve V.
M. ze 6. 5. 1947, čj. 35.616/46, jimž bylo rozhodnuto se všemi podstatnými
náležitostmi o tom, že se konfiskuje ve výměrech uvedený majetek F. O. K. podle
ustanovení § 1 odst. 4 dekretu č. 108/1945 Sb. s tím, že jde o osobu německé
národnosti; pokud vlastník spadal do kategorie osob, jimž se majetek
konfiskoval, vztahovala se konfiskace na veškerý jeho majetek; těmito
rozhodnutími, vydanými podle dekretu č. 108/1945 Sb. nebo podle dekretu č.
12/1945 Sb., byl původní vlastník z hlediska uvedených dekretů kategorizován,
takže i tam, kde tato rozhodnutí ve vztahu k určitému majetku nebyla vydána,
nebo nebyla zapsána v pozemkové knize, přešlo vlastnické právo ke
konfiskovanému majetku na stát ex lege.
Pokud na citovaných konfiskačních výměrech chybějí některé údaje (např.
datum doručení), měl odvolací soud za to, že nejde o nedostatky, jež by mohly
založit nicotnost takového správního rozhodnutí, která jedině by mohla přivodit
takovou situaci, že by rozhodnutí nebylo závazné.
Dospěl proto odvolací soud k výslednému závěru, že žalobce sice po
smrti svého otce nabyl děděním vlastnické právo k nemovitostem, uváděným v jeho
žalobě, následně však toto vlastnictví pozbyl podle dekretu č. 12/1945 Sb.
(možností vydržení vlastnického práva ze strany žalovaného státu se tedy
odvolací soud již nezabýval). Žaloba žalobce byla tedy soudem prvního stupně
důvodně zamítnuta a toto rozhodnutí proto odvolací soud potvrdil jako věcně
správné podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu.
Odvolací soud neshledal důvodným požadavek odvolatele na předložení jím
formulované předběžné otázky Evropskému soudnímu dvoru v Lucemburku, když tu
nešlo o otázku řešitelnou komunitárním právem; právo evropských společenství
vzniklo až po roce 1958 a jeho zásady nelze, podle názoru odvolacího soudu,
vztahovat zpětně na právní vztahy upravené právními normami předcházejícími
vzniku komunitárního práva.
O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud s poukazem na
ustanovení § 142 ods.t 1 a § 224 odst. 1 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobce v řízení
zastupoval, dne 30. 3. 2005 a dovolání ze strany žalobce bylo dne 30. 5. 2005
předáno na poště k doručení Okresnímu soudu v Děčíně, tedy bylo podáno ve lhůtě
stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolatel ve svém dovolání navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek
odvolacího soudu a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení. Dovolatel pokládal
rozhodnutí odvolacího soudu, napadené jeho dovolání, za přípustné podle
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu, neboť měl za to, že
toto rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam a řeší
právní otázku, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu a je
rozhodována rozdílně odvolacími soudy (např. Krajským soudem v Hradci Králové v
rozhodnutích sp. zn. 19 Co 172/2003 a sp. zn. 19 Co 82/2002 rozdílně od
rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem-pobočka Liberec sp. zn. 35 Co
292/2003). Jako dovolací důvody dovolatel uplatňoval, že řízení před odvolacím
soudem je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ občanského soudního řádu) a že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2
písm. b/ občanského soudního řádu).
Dovolatel především vytýkal nesprávné řešení otázky, zda ke konfiskaci
podle dekretu č. 12/1945 Sb. mohlo docházet bez nutnosti vydání individuálního
správního aktu, jakož i to, že skutečnost konfiskace je odvolacím soudem
odvozována z vydání několika individuálních konfiskačních aktů, kterými byl
dovolatel tzv. „kategorizován“ jako osoba, jejíž majetek podléhal konfiskaci
podle dekretů č. 12/1945 Sb. a č. 108/1945 Sb. Dovolatel v této souvislosti
nesdílí názor odvolacího soudu, že na dovolateli spočívá důkazní břemeno k
prokázání toho, že tu ke konfiskaci majetku nedošlo, nýbrž „je to žalovaná, kdo
musí prokázat řádný průběh konfiskačního řízení a předložit perfektní, tedy
pravomocný a vykonatelný správní akt“. V žádném případě nelze, podle názoru
dovolatele, vycházet z takového výkladu dekretů č. 12/1945 Sb. a č. 108/1945
Sb., že tu ke zbavení vlastnického práva vlastníka nemovitostí postačovala
obecná norma, neoznačující ani osobu vlastníka jménem, příjmením či jiným
individualizujícím znakem a neoznačující individualizující znaky konkrétní
nemovitosti.
Pokud jde o závěr odvolacího soudu o tom, že ustanovení dekretů č.
12/1945 Sb. a č. 108/1945 Sb. dopadají na žalobce jako na osobu německé
národnosti, pokládá dovolatel tento závěr rovněž za nesprávný, neboť definice
osob německé národnosti, stanovená pro účely dekretu č. 12/1945 Sb., nemohla v
žádném případě dopadat na tehdy devítiletého F. O. K.; nebylo tu možné
odvozovat národnost tohoto nezletilce z důkazů, které se vztahovaly výhradně k
otci žalobce a k jeho chování před vypuknutím války; žalobce nenesl v roce 1945
a ani předtím osobní odpovědnost za události spojené s druhou světovou válkou.
Dovolatel je nad to i toho názoru, že jeho otec O. F. K., od kterého se podle
tehdejší právní úpravy (§146 obecného zákoníku občanského z roku 1811) měla
odvíjet národnost žalobce, byl osobou české národnosti s ohledem na své české
předky (z nichž nejvýznamnější byl prapraděd žalobce R. K.). U žalobce pak
nikdy nedošlo k tomu, co bylo nutné pokládat za rozhodující podle § 2 dekretu
č. 12/1945 Sb., tedy že by se žalobce někdy nějakým způsobem přihlásil k
německé národnosti. Je nutno tedy vycházet z toho, že tímto dekretem byly
postihnuty osoby, které měly individuální odpovědnost za postoj vůči
československému státu v období 1938-1945; žalobce od roku 1940 žil se svou
argentinskou matkou u babičky v Argentině a v roce 1945 mu bylo pouhých 9 roků.
Dovolatel poukazoval na nepochybnou skutečnost, že v daném případě
nebylo vůči žalobci F. O. K. vydáno žádné konfiskační rozhodnutí. Tato
skutečnost nemůže být překlenuta tím, že žalobce byl „kategorizován“ jako
osoba, na niž se vztahuje dekret č. 12/1945 Sb. nebo dekret č. 108/1945 Sb.
jako na osobu jejíž majetek podléhal konfiskaci, přičemž tato kategorizace je
dovozována z výměrů či vyhlášek netýkajících se nemovitostí, o něž jde v tomto
řízení. Navíc výměry, na které soudy v daném případě poukazovaly, byly vydány
správními orgány nepříslušnými, neboť v tomto případě náleželo vydání takových
výměrů jen Zemskému národnímu výboru v P. Žalobce, jako osoba nezletilá, nebyl
v konfiskačním řízení nikým zastoupen; to bylo ve zjevném rozporu s ustanovením
§ 21 tehdy platného obecného zákoníku občanského z roku 1811, ale také s
ustanoveními mezinárodních dokumentů jako např. s Deklarací práv dítěte z roku
1924 a s Všeobecnou deklarací lidských práv z roku 1948. Ani doručování soudy
uváděných správních výměrů v této právní věci neodpovídalo tomu, co bylo
stanoveno ve vládním nařízení č. 8/1928 Sb., o správním řízení, nebo ve
vyhlášce č. 401/1946 Úředního listu.
Dovolatel trval na tom, že u odvolacího soudu tuto právní věc
projednávala soudkyně (předsedkyně senátu), o jejíž nepodjatosti byly vážné
pochybnosti; byla tedy, podle názoru dovolatele, věc rozhodována v odvolacím
řízení vyloučenou soudkyní, takže řízení bylo postiženo vadou, která mohla mít
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Dále dovolatel vytýkal odvolacímu soudu, že pochybil, když žalobcem
formulované předběžné otázky nepředložil k řešení Soudnímu dvoru v Lucemburku
podle článku 234 Smlouvy o založení Evropských společenství. Navržené předběžné
otázky souvisely s komunitárním právem, protože žalobci tu šlo o výklad
(interpretaci) právního předpisu, který uplatňují soudy v České republice v
současnosti, tedy po vstupu ČR do Evropské unie a nikoli před rokem 1958, jak
nesprávně uváděl odvolací soud. Proto předložení právních otázek (týkajících se
zbavení vlastnického práva k nemovitostem na základě právní normy, přijaté za
součást právního řádu členského státu Evropské unie ještě před přijetím
Všeobecné deklarace lidských práv) mělo být odvolacím soudem předáno Soudnímu
dvoru v Lucemburku. Dovolatel se proto ve svém dovolání obrátil i na dovolací
soud s tím, aby podle článku 234 Smlouvy o založení Evropských společenství
předložil Evropskému soudnímu dvoru v Lucemburku jednak ty předběžné otázky,
které žalobce formuloval již v odvolacím řízení, a dále také (s poukazem i na
obsah příloh svého dovolání nazvaných „Výčet zásahů představitelů moci výkonné
a zákonodárné do výkonu moci soudní ve věci žalob F. O. K. na určení
vlastnictví“ a „Analýza mediální prezentace kauzy K.“) tuto předběžnou otázku:
„Lze vykládat článek 6 odst. 1 Smlouvy o Evropské unii, prohlašující, že unie
je založena na zásadách právního státu, tak, že dojde-li k situaci, kdy soudy
určitého státu ztratí v jejich rozhodovací činnosti v konkrétní věci, v
důsledku nepřípustných zásahů ze strany státu, svou nezávislost a nestrannost,
je nutné přenést jejich rozhodovací pravomoc v konkrétní věci na soudy jiného
členského státu ?“.
Žalovaná Česká republika-Ministerstvo vnitra ČR ve svém vyjádření k
dovolání dovolatele uváděla, že by dovolání dovolatele nemělo být vyhověno.
Podle názoru žalované soudy tu provedly dokazování v rozsahu dostatečném pro
objasnění rozhodných skutečností, úplně a správně zjistily skutečný stav věci a
zjištěný skutkový stav správně posoudily po právní stránce.
Při posuzování přípustnosti dovolání dovolatele bylo třeba mít na
zřeteli ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu, podle něhož
je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen
rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, pokud ovšem dovolací soud dospěje k
závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam.
Podle ustanovení § 237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí
odvolacího soudu po právní stránce zásadní právní význam zejména tehdy, řeší-li
právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo
která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo řeší-
li některou právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. 19 C
336/2001 Okresního soudu v Děčíně), ani z poznatků dovolacího soudu, že by v
rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž směřovalo dovolání dovolatele, byla
řešena právní otázka, která je rozdílně rozhodována odvolacími soudy nebo
dovolacím soudem. Na tomto poznatku nemění nic ani upozornění dovolatele (v
jeho dovolání) na rozsudek Krajského soudu v Hrad i Králové sp. zn. 19 Co
82/2002 ve srovnání jeho závěrů se závěry rozsudku Krajského soudu v Ústí nad
Labem-pobočka Liberec sp. zn. 35 Co 292/2003; nešlo tu jednak o řešení zcela
shodné právní otázky, jednak tyto právní závěry v uvedených rozhodnutích nejsou
zcela protichůdné a nadto jde v těchto rozhodnutích o řešení právních otázek,
které už byly předmětem právních úvah a právních závěrů např. v uveřejněných
nálezech Ústavního soudu ČR. V řízení o dovolání bylo ovšem třeba ještě
posoudit, zda v rozhodnutí odvolacího soudu, napadeném dovoláním dovolatele,
nebyla řešena právní otázka, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování
dovolacího soud, anebo právní otázka, která by byla odvolacím soudem řešena v
rozporu hmotným právem.
Žalobce se v daném případě domáhal svou žalobou určení toho, že je
vlastníkem v žalobě specifikovaných nemovitostí, když tyto nemovitosti platně
nabyl, jeho vlastnické právo k nim nikdy nezaniklo a na žádný jiný subjekt toto
vlastnické právo platně nepřešlo. Šlo tu tedy o určovací žalobu ve smyslu
ustanovení § 80 písm. c/ občanského soudního řádu, v níž žalobce tvrdil, že mu
svědčí vlastnické právo k nemovitostem, uvedeným v jeho žalobě, takže každý
jiný subjekt (byť i zapsaný v katastru nemovitostí), zasahující do tohoto jeho
práva, by do něho zasahoval neoprávněně (jak to má na zřeteli ustanovení § 126
odst. 1 občanského zákoníku).
Odvolací soud ve svém rozsudku, proti němuž směřuje dovolání
dovolatele, uvedl především, že žalobce neunesl důkazní břemeno ohledně svého
tvrzení, že tu šlo o žádným opatřením nedotčené vlastnictví fyzické osoby k
nemovitému majetku, který nabyl žalobce děděním po svém otci.
Soudy obou stupňů vycházely z toho, že nemovitosti, uváděné žalobcem,
přešly na stát konfiskací. Nebylo tu však v řízení před soudy obou stupňů
doloženo, že by bylo vydáno konkrétní rozhodnutí o konfiskaci podle dekretu č.
12/1945 Sb., případně podle dekretu č. 108/1945 Sb., jež by se týkalo jmenovitě
nemovitostí, uvedených v žalobním návrhu žalobce, uplatněném v této právní
věci, jakož i jmenovitě vůči F. O. K. Soudy obou stupňů jen v této souvislosti
poukazovaly na konfiskační výměry a vyhlášky vydané jinými správními orgány
(nikoli příslušnými ohledně nemovitostí v katastrálním území R.) o konfiskaci
majetku žalobce (ale i majetku uváděného otce žalobce), tvořeného jinými
nemovitostmi, než těmi, o něž v této právní věci (vedené pod sp.zn. 19 C
226/2001 Okresního soudu v Děčíně) šlo. Z těchto jiných konfiskačních výměru a
vyhlášek, ať již vydaných podle dekretu č. 12/1945 Sb. či podle dekretu č.
108/1945 Sb., odvolací soud dovozoval (shodně i se soudem prvního stupně), že v
nich byl původní vlastník „kategorizován“ z hlediska uváděných dekretů, takže i
zde, kde v daném případě ve vztahu k nemovitostem v katastrálním území R.,
uváděných žalobcem, rozhodnutí vydáno nebylo, přešlo vlastnické právo ke
konfiskovanému majetku na stát ex lege.
Dovolací soud, na rozdíl od soudu odvolacího, měl i v této právní věci
zejména na zřeteli nález Ústavního soudu ČR z 20.10.1999, II. ÚS 405/98,
uveřejněný pod č. 146 ve svazku 16 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR,
v němž byl zaujat tento právní závěr: „Podle dekretu č. 12/1945 Sb., o
urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a
nepřátel českého a slovenského národa, přecházel konfiskovaný majetek na
československý stát dnem účinnosti tohoto dekretu (dnem 23.6.1945). Konfiskační
výměr, jako akt deklaratorní a zároveň prováděcí, pak vymezoval, které
nemovitosti jsou dekretem určeny. Teprve konfiskačním výměrem, jako aktem
správním, byla konfiskace dovršena“.
Citovaný právní závěr bylo třeba, podle názoru dovolacího soudu,
vztáhnout ina daný případ z hlediska doložení konfiskace žalobcem uváděných (v
jeho žalobě z 29.11.2001) nemovitostí v katastrálním území R. (obec J.), okres
D., které svou povahou představovaly zemědělský majetek ve smyslu dekretu č.
12/1945 Sb.
Dovolací soud musel však mít na zřeteli, že v tomto občanském soudním
řízení (vedeném u Okresního soudu v Děčíně pod sp.zn. 10 C 336/2001) měly soudy
obou stupňů k dispozici četné listinné důkazy, nevyvolávající pochybnosti o
tom, že nemovitosti, uváděné žalobcem, přešly fakticky na stát, třebaže nebyl
bezpečně doložen přechod těchto nemovitostí do vlastnictví státu. Např. měly
soudy k dispozici listinu Ministerstva zemědělství z 31.5.1949, čj.
4.979/49-IX/B-2, o přídělu Čs. státním lesům lesního zámku na T. (z velkostatku
Č. K.) spolu s nemovitostmi v katastrálním území J. a R.; v této listině jsou
uvedeny pozemek parc. č. 92 s budovou čp. 86, pozemek parc. č. 93 s budovou čp.
82 v katastrálním území R. (tedy nemovitosti uváděné žalobcem v této právní
věci, projednávané soudem). Dále měly soudy k dispozici srovnávací sestavení
parcel (porovnáním parcel dřívější pozemkové evidence s parcelami katastru
nemovitostí), pořízené Katastrálním úřadem v D. pod č. 62110-80101, z něhož
vyplývalo, že v době dříve upravené evidence nemovitostí (podle tehdy platného
zákona č. 22/1964 Sb.) byly pozemky uváděné v žalobě žalobce (parc. č. 92 s
budovou čp. 86, parc. č. 93 s budovou čp. 82, parc. č. 102 s budovou čp. 89,
parc. č. 106 se stavebním objektem v katastrálním území R.) vyznačeny jako
pozemky ve správě Ministerstva vnitra. Rovněž měly soudy k dispozici
administrativní dohodu ze 6.8.1957, uzavřenou mezi Krajskou správou lesů
Liberec (lesním závodem Č. K.) a Ministerstvem vnitra-PS útvarem 5242 Děčín, o
převodu budov čp. 82, čp. 85 a čp. 89 v R., dále administrativní dohodu ze
7.2.1959, uzavřenou mezi Krajskou správou lesů L. (lesním závodem Č. K.) a
Ministerstvem vnitra-PS útvarem 5242 o převodu pozemku parc. č. 106 v
katastrálním území R., a posléze hospodářskou smlouvu z 13.4.1966, uzavřenou
Ministerstvem vnitra-PS útvarem 5242 D. a Krajskou správou Ministerstva vnitra
Ústí nad Labem, o převodu pozemku parc. č. 93 s budovou čp. 82, pozemku parc.
č. 92 s budovou čp. 86, pozemku parc. č. 102 s budovou čp. 89 v R.
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 9/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, byl uveden právní názor, že o převzetí
věci státem bez právního důvodu (§ 6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.) jde tehdy,
jestliže stát převzal věc, aniž k tomu existoval právní důvod; citované
ustanovení nedopadá na případy, kdy stát převzal věc na základě existujícího
právního úkonu.
Uvedená právní úprava obsažená v zákoně o mimosoudních rehabilitacích
(a stejně tak i v zákoně č. 229/1991 Sb., zákoně o půdě, v ustanovení § 6 odst.
1 písm. p/) má tedy na zřeteli jmenovitě i ty případy, kdy (v době od 25.2.1948
do 1.1.1990) na stát přešly věci (movité i nemovité), aniž tu byl bezpečně
doložen existující právní důvod takového přechodu do vlastnictví státu. Také
ovšem v daném případě nebyl v soudním řízení bezpečně doložen žalovanou tvrzený
přechod nemovitostí do vlastnictví státu na základě konkrétního výměru o
konfiskaci konkrétních nemovitostí, o něž v tomto soudním řízení šlo, a to
podle poválečných dekretů presidenta republiky z roku 19435, do vlastnictví
státu. Z výsledků v řízení provedeného dokazování však vyplývá přímo i nepřímo,
že nemovitý majetek, který byl součástí panství rodiny K. v Č. K., přešel na
stát, byť i bez bezpečně doloženého právního důvodu (právního úkonu) nabytí
vlastnictví státem.
Zákon č. 87/1991 Sb. a zákon č. 229/1991 Sb. proto umožňovaly nápravu
vzniklých majetkových křivd takového druhu, jaké bylo možno shledat i na
žalobcem uváděný případ, kdy státní orgány nebo organizace (např. organizace
státních lesů, ale i národní výbory) začaly nakládat a disponovat s
nemovitostmi, na něž byla v poválečném období uvalena národní správa, později
zrušená, ale k doloženému přechodu nebo převodu těchto nemovitostí do
vlastnictví státu konkrétním právním úkonem nedošlo. Této zákonem speciálně
upraveného právního institutu „vydání věci“, který znamená restituci
(rehabilitaci) práv vlastníka za splnění určitých zákonem stanovených a
vymezených předpokladů (zároveň ovšem i s vymezením lhůt k uplatnění nároku na
vydání věci), ale nikoliv jako právní prostředek existujících práv vlastníka
proti tomu, kdo neoprávněně zasahuje do jeho vlastnického práva, jak to jinak
má na zřeteli ustanovení § 126 odst. 1 občanského zákoníku (viz k tomu
stanovisko uveřejněné pod č. 34/1993, str. 114 /248/, Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek).
V otázce vztahu speciální úpravy, obsažené v zákoně č. 87/1991 Sb. a v
zákoně č. 229/1991 Sb., k obecné právní úpravě ochrany práv vlastníka ve smyslu
hmotněprávního ustanovení § 126 odst. 1 občanského zákoníku i ve smyslu
procesního ustanovení § 80 písm. c/ občanského soudního řádu dospěl tzv. velký
senát Nejvyššího soudu (viz § 19 zákona č. 6/2002 Sb.) v rozsudku z 11.9.2003,
22 Cdo 1222/2001, k tomuto právní závěru: „Oprávněná osoba, jejíž nemovitost
převzal stát v rozhodné době (25.2.1948 až 1.1.1990) bez právního důvodu,
nemůže se domáhat ochrany vlastnického práva podle ustanovení § 126 odst. 1
občanského zákoníku, a to ani formou určení vlastnického práva podle ustanovení
§ 80 písm. c/ občanského soudního řádu, mohla-li žádat o vydání věci podle
ustanovení restitučního (rehabilitačního) právního předpisu“.
Citované právní závěry z judikatury soudů pokládá dovolací soud za
použitelné i v daném případě. V rozporu s těmito právními závěry však nelze
shledat v uvedeném smyslu ani rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž
směřovalo dovolání dovolatele.
Za těchto uvedených okolností nemohl dovolací soud dospět přesvědčivě k
závěru, že je dovolání dovolatele proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu
přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ a odst. 3 občanského soudního
řádu, když tu dovolání nesměřovalo proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž by
byla řešena právní otázka, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy
nebo dovolacím soudem, a když tímto rozhodnutím nebyla řešena některá právní
otázka v rozporu s hmotným právem (s uvážením jeho výkladu v uveřejněné
judikatuře soudů) popřípadě právní otázka, jež by dosud nebyla vyřešena v
rozhodování dovolacího soudu. Neshledal proto dovolací soud, že by u dovolání
dovolatele byly v daném případě splněny zákonné předpoklady přípustnosti
dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ a odst. 3 občanského soudního
řádu.
Přikročil tedy dovolací soud k odmítnutí dovolání dovolatele podle
ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c/ občanského soudního řádu, jako
dovolání nepřípustného.
Pokud dovolatel do svého dovolání zahrnul i podnět dovolacímu soudu k
předložení předmětné otázky Soudnímu dvoru v Lucemburku, a to ve znění
formulovaném dovolatelem (jehož základem bylo posléze přenesení rozhodovací
pravomoci českého soudu v konkrétní právní věci na soud jiného členského státu
Evropské unie), podle názoru dovolacího soudu neodpovídá takový podnět žádné
dvoustranné či mnohostranné mezinárodní smlouvě, kterou je Česká republika
vázána (srov. § 2 zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a
procesním), ani žádnému ustanovení vnitrostátních předpisů České republiky.
Dovolací soud nesdílí ani názor dovolatele, že takový postup by odpovídal
článku 234 Smlouvy o založení Evropských společenství a článku 6 odst. 1
Smlouvy o Evropské unii.
Článek 6 odst. 1 Smlouvy o Evropské unii stanoví, že „Unie je založena
na zásadách svobody, demokracie, právního státu a respektování lidských práv a
základních svobod-zásadách, které jsou společné členským státům“. Článek 234
Smlouvy o založení Evropských společenství stanoví obecný rámec procedury
řízení o předběžné otázce, prostřednictvím které se soudy členských států
obracejí na Soudní dvůr v Lucemburku s otázkami výkladu či platnosti práv
Evropských společenství. Ze žádného dovolatelem uvedených ustanovení práva
Evropských společenství neplyne možnost přenesení pravomoci a příslušnosti
českého soudu na soud jiného členského státu. Proto také nelze dojít k závěru,
že by tu byla dána možnost přenesení pravomoci k projednání právní věci na soud
jiného členského státu Evropské unie na základě práva Evropských společenství.
Smyslem a účelem řízení o předběžné otázce je zajistit správný a
jednotný výklad ustanovení práva Evropských společenství, která jsou relevantní
pro výchozí řízení před soudem členského státu. Řízení o předběžné otázce není
nástrojem přenesení rozhodovací pravomoci ze soudu členského státu na Soudní
dvůr Evropských společenství a už vůbec ne ze soudu členského státu na soudy
jiných členských států. Předložení předběžné otázky soudem členského státu
Soudnímu dvoru předpokládá situaci, kdy je ve výchozím řízení před soudem
členského státu projednávána otázka, která se týká výkladu či platnosti práva
Evropských společenství. Tak tomu však není v případě tohoto dovolání
dovolatele. Dovolatelem namítané okolnosti postrádají aspekt práva Evropských
společenství. Soudní dvůr v Lucemburku podle své ustálené judikatury odmítne
předběžné otázky, které jsou mimo rámec práva Evropských společenství (srov.
např. věc C-281/96 Trestní stíhání proti Martinu Grado a Shadid Bashir /1997/,
ECR I-5331,bod 12, věc 229/95 Kremzow v.Rakousko /1997/ ECR I-2629, bod 19, či
věc C 144/95 Maurin /1996/ ECR-2909, bodu 13). Stejně tak z ustálené judikatury
Soudního dvora v Lucemburku plyne, že řízení o předběžné otázce je nástrojem
spolupráce mezi soudy Evropských společenství a nikoli prostředkem prodlužování
řízení ze strany procesních účastníků řízení. Podání předběžné otázky v
podobném případě s následkem nepřípustnosti předložení otázky bude odmítnuto
(srov. např. věc 244/80 Foglia v.Novelle /1981/ ECR 3045, bod 18, či věc Maria
Alonia v.Giorgio Poidomani a Franco Baglieri /1981/ ECR 1563, bod 6).
Dovolací soud má proto za to, že mu nevzniká povinnost v otázce vznesené
dovolatelem a ani oprávnění obrátit se na Soudní dvůr v Lucemburku se žádostí o
předběžnou otázku (srov. věc 283/81 CILFIT /1982/ ECR 2315, bod 18).
Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a žalované v řízení o dovolání
náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 23. listopadu 2005
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v. r.
předseda senátu