28 Cdo 2525/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobce O. P., zastoupeného advokátkou, proti žalovaným 1) Z. d. M. „v likvidaci“, a 2) Z. o. d. M., oběma zastoupeným advokátem, o zaplacení 42.412,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 4 C 1233/2005, o dovolání obou žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. 3. 2008, č. j. 17 Co 403/2005-61, takto:
Dovolání podané žalovaným 2) se odmítá.
Dovolání žalovaného 1) se zamítá.
Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Okresní soud rozhodoval o nároku žalobce na náhradu živého a mrtvého inventáře podle § 20 zák. č. 229/1991 Sb., úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „zák. o půdě“). Vzal za prokázané, že o poskytnutí náhrady žalobce požádal předchůdce žalovaných, Z. d. M. (IČ:), dopisem ze dne 30.3.1993. Rozhodnutím Okresního úřadu, Pozemkového úřadu ve Z. ze dne 15.7.1996, č.j. PÚ 8537/92/1-Pa, (jež nabylo právní moci dne 5.9.1996) bylo vyhověno návrhu žalobce jako osoby oprávněné podle zák. o půdě na vydání zemědělských pozemků v kat.
území M.; i se zřetelem k této skutečnosti určil pak předchůdce žalovaných výši náhrady, a to částkou 42.412 Kč. Přesto okresní soud žalobě nevyhověl, vycházeje z názoru, že právo na zaplacení náhrady bylo možno podle § 20 odst. 5 zák. o půdě uplatnit nejpozději do šesti měsíců od právní moci rozhodnutí pozemkového úřadu, v posuzovaném případě do 5.3.1997. Jelikož žalobu o zaplacení náhrady podal žalobce u soudu až 5.12.2002, učinil tak opožděně, po zániku (prekluzi) nároku.
K odvolání žalobce krajský soud změnil rozsudek soudu prvního stupně pouze ve vztahu k žalovanému 1/ tak, že tomuto žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci 42.412 Kč s 3% úrokem z prodlení od 6.3.2003 do zaplacení. V části o zaplacení 12% úroku z prodlení z částky 42.412 Kč od 1.4.1999 do 5.3.2003 a 9% úroku z prodlení z uvedené částky od 6.3.2003 do zaplacení byl rozsudek potvrzen, stejně tak v části o zamítnutí žaloby v celém rozsahu vůči žalovanému 2) a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení (výroky II až IV).
Ve shodě s okresním soudem vyšel odvolací soud ze zjištění, že žalobce o vyplacení peněžité náhrady požádal jako osoba oprávněná tehdejšího povinného, Z. d. M. (IČ 142816), dopisem ze dne 30.3.1993. Doručení písemné výzvy družstvo obratem stvrdilo, dopisem z 31.3.19993, v němž žalobce současně ujistilo o tom, že jeho nárok uspokojí v závislosti na výsledcích současně vedeného řízení o vydání pozemků. V něm byl žalobce úspěšný a jako osoba oprávněná získal vlastnictví (podílové spoluvlastnictví v rozsahu jedné čtvrtiny) k označeným pozemkům v kat.
území M. Na pozemcích zajišťoval zemědělskou výrobu a k tomuto účelu je pronajímal. Výši nároku určilo podle příslušných právních předpisů samotné Zemědělského družstvo M., které s žalobcem jednalo jako s osobou oprávněnou a také část jeho nároku dříve uspokojilo. Vycházeje z takto zjištěného skutkového stavu věci dospěl odvolací soud k odlišnému závěru právnímu, než který o věci učinil soud prvního stupně. Uzavřel, že nárok na náhradu živého a mrtvého inventáře uplatnil žalobce včas, ve lhůtě stanovené § 20 odst. 5 (za použití § 13 odst. 4) zák. o půdě, písemnou výzvou prokazatelně doručenou povinné osobě nejpozději do 31.3.1993.
Za splněné pokládal odvolací soud i ostatní podmínky pro vyplacení náhrady stanovené zákonem, včetně podmínky o zajišťování provozu zemědělské výroby (§ 20 odst. 1 zák. o půdě). Zjistil však, že právním nástupcem (zaniklé) osoby povinné, Zemědělského družstva M. (IČ 142816), se stal toliko žalovaný 1), nikoliv žalovaný 2), který proto není ve sporu věcně legitimován. Ve vztahu k němu byl proto rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný (byť z jiného důvodu) potvrzen. Ve vztahu k žalovanému 1) odvolací soud rozsudek změnil a žalobci přiznal právo na zaplacení peněžité náhrady v žádané výši 42.412 Kč, vycházeje též ze zjištění, že poskytnutí naturální náhrady již zde není možné, neboť žalovaný 1) je v likvidaci a žádnými upotřebitelnými věcmi k zajištění provozu zemědělské výroby nedisponuje.
Proti rozsudku podali dovolání oba žalovaní. Rozsudek jím napadli ve výroku I v části, ve které byl rozsudek soudu prvního stupně změněn a žalovanému 1) byla uložena povinnosti k zaplacení částky 42.412 Kč s příslušenstvím. Přípustnost dovolání dovozovali z ust. § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.) a za uplatněný dovolací důvod
označili nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem (§ 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.). Namítali, že podle § 20 zák. o půdě přísluší náhrada živého a mrtvého inventáře pouze osobě, která prokázala naplnění podmínky zajišťování provozu zemědělské výroby. Splnění této podmínky, nezbytné pro vznik nároku, mohl žalobce prokázat až po rozhodnutí Pozemkového úřadu ve Z. (ze dne 15.7.1996), jímž mu byly vydány pozemky k provozování zemědělské výroby. Do této doby mu nárok na náhradu nevznikl a nemohl být proto účinně uplatněn již dopisem z 30.3.1993. Právo na náhradu, po jeho vzniku, mohl žalobce uplatnit podle § 20 odst. 3 zák. o půdě nejpozději do šesti měsíců od právní moci rozhodnutí pozemkového úřadu, jež nastala 5.9.1996. Jelikož tak neučinil, jeho právo zaniklo. Rozhodnutí odvolacího soudu pokládají žalovaní pro sebe za nepředvídatelné a dovolávají se proto nyní i promlčení uplatněného práva. Navrhli, aby dovolací soud rozsudek v dovoláním napadeném rozsahu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) projednal dovolání a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30.6.2009, před novelou provedenou zák. č. 7/2009 Sb. (srov. čl. II, bod 12 přechodných ustanovení zák. č. 7/2009 Sb.). Po zjištění, že dovolání směřuje proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu a bylo podáno ve lhůtě uvedené v ust. § 240 odst. 1 o.s.ř., zabýval se dovolací soud tím, zda dovolání bylo podáno osobami k tomu oprávněnými.
Oprávněn (subjektivně legitimován) k podání dovolání podle § 240 odst. 1 o.s.ř. je pouze ten účastník řízení, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma, odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.10.1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č. 28, svazek 3, ročník 1998). Z tohoto pohledu je osobu oprávněnou k podání dovolání pouze žalovaný 1), nikoliv žalovaný 2), vůči němuž byla žaloba zamítnuta a jemuž se dovoláním napadeným výrokem odvolacího soudu povinnost k plnění neukládá. Žalovaní mají v řízení postavení samostatných společníků (§ 91 odst. 1 o.s.ř.), kdy se o právu a povinnosti každého z nich rozhoduje nezávisle na právu a povinnosti ostatních společníků a kdy se také oprávnění k podání dovolání posuzuje u každého společníka samostatně. O případ nerozlučného společenství podle § 91 odst. 2 o.s.ř. (kde se účinek rozsudku musí vztahovat na všechny společníky, tedy tam, kde podle hmotného práva je právo nebo povinnost nedílné povahy) se zde nejedná.
Jelikož žalovaný 2) osobou oprávněnou k podání dovolání není, dovolací soud jím podané dovolání odmítl (§ 243b odst. 5, věta prvá, § 218 písm. b) o.s.ř.).
Dovolání podané žalovaným 1) bylo podáno oprávněnou osobou (240 odst. 1 o.s.ř.), zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o.s.ř.) a směřuje proti rozsudku, vůči němuž je dovolání přípustné (§ 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.). K dovolání podanému žalovaným 1) tedy dovolací soud přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu v mezích určených dovoláním (§ 242 odst. 1 o.s.ř.) a z důvodů v něm uvedených (§ 242 odst. 3 o.s.ř.). Shledal, že dovolání opodstatněné není.
V posuzované věci odvolací soud vycházel ze skutkového zjištění (dovolatelem nezpochybňovaného), že žalobce požádal předchůdce žalovaného 1), osobou povinnou, o náhradu živého a mrtvého inventáře (§ 20 zák. o půdě), písemnou výzvou doručenou předchůdci žalovaného do 31.3.1993, dříve, než se stal vlastníkem zemědělských pozemků, které mu byly vydány až rozhodnutím pozemkového úřadu ze dne 15.7.1996, které nabylo právní moci dne 5.9.1996. Při závěru o splnění ostatních podmínek pro poskytnutí náhrady dovodil, že žalobce uplatnil právo na náhradu včas (§ 20 odst. 5 zák. o půdě) a za splněnou pokládal i podmínku určení náhrady k zajišťování provozu zemědělské výroby ve smyslu § 20 odst. 1 zák. o půdě. S těmito dvěma posléze uvedenými právními závěry odvolacího soudu dovolatel nesouhlasí a subsidiárně se až nyní dovolává promlčení žalobcem uplatněného práva.
Podle § 20 odst. 1 zák. o půdě k zajištění provozu zemědělské nebo lesní výroby má původní vlastník živého a mrtvého inventáře, jakož i zásob právo na jejich náhradu, pokud je vnesl do zemědělského družstva nebo mu byly odňaty nebo jinak bezúplatně převedeny v období od 25. února 1948 do 1. ledna 1990. Zemřel-li původní vlastník nebo byl-li prohlášen za mrtvého, má právo požadovat náhradu k zajištění provozu zemědělské výroby další oprávněná osoba uvedená v § 4 odst. 2.
Podle § 20 odst. 5 zák. o půdě právo na náhradu zaniká, nebude-li uplatněno ve lhůtách uvedených v § 13. Závisí-li právo na náhradu na rozhodnutí pozemkového úřadu nebo soudu, končí tato lhůta uplynutím šesti měsíců ode dne právní moci rozhodnutí.
Podle § 13 odst. 4, věta druhá, zák. o půdě náhrady za živý a mrtvý inventář podle § 20 mohla oprávněná osoba, s výjimkou oprávněné osoby podle odstavce 5, uplatnit do 31. března 1993.
Otázkou výkladu zákonem použitého pojmu „zajišťování provozu zemědělské výroby“ se Nejvyšší soud v minulosti již mnohokráte zabýval a vyslovil, že použitý pojem není totožný s pojmem „provozování zemědělské výroby“ a zahrnuje i pronájem zemědělské půdy jiným osobám (srov. též výkladové stanovisko k zákonu o půdě občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 34, ročník 1993, rozsudek ze dne 13.7.1999, sp. zn. 28 Cdo 966/99, a další). Nadto dovodil, že splnění podmínky zajišťování zemědělské výroby není vázáno na den uplatnění nároku u povinné osoby, ani na den podání žaloby (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13.7.1999, sp. zn. 28 Cdo 966/99). Ustanovení § 20 odst. 1 zák. o půdě nevylučuje, aby oprávněná osoba uplatnila nárok k zajišťování budoucího provozu zemědělské výroby (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28.11.1996, sp. zn. 2 Cdon 1203/96). Pro rozhodnutí o nároku na náhradu živého a mrtvého inventáře je podstatný stav v době, kdy se oprávněná osoba stala vlastníkem restituovaných nemovitostí, nikoliv stav v době uplatnění nároku na náhradu u osoby povinné (shodně nález Ústavního soudu ze dne 9.6.1999, sp. zn. II ÚS 357/98, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení pod č. 90, svazek 14).
Z výše uvedeného vyplývá, že uplatnění nároku žalobce na náhradu podle § 20 odst. 1 zák. o půdě u osoby povinné již písemnou výzvou z 30.3.1993 (ve lhůtě určené ust. § 20 odst. 5, za použití § 13 zák. o půdě), nelze pokládat za neúčinné, byť o pozemkové restituci rozhodl příslušný pozemkový úřad až 15.7.1996. Jestliže žalobce u osoby povinné nárok na náhradu živého a mrtvého inventáře již uplatnil, nebylo třeba, aby tak znovu činil po vydání rozhodnutí pozemkového úřadu o vrácení zemědělských pozemků. Jak správně uvádí i soud odvolací, smyslem ust. § 20 odst. 5, věty druhé zák. o půdě, byla ochrana oprávněných osob, které do 31.3.1993 nemohly splnit podmínku zajišťování provozu zemědělské výroby proto, že jejich postavení záviselo na rozhodnutí pozemkového úřadu o vrácení zemědělských pozemků, nikoliv zhoršení jejich postavení. Z takového principu ostatně restituční předpisy vycházejí.
K otázce promlčení práva dovolací soud přezkoumal obsah spisu a shledal, že dovolatel poprvé uplatnil námitku promlčení (ve smyslu § 100 odst. 1 občanského zák.) až v dovolání proti (pravomocnému) rozsudku odvolacího soudu. V rozhodovací praxi soudů je ustálen názor (s nímž se dovolací soud ztotožňuje i v posuzovaném případě), že právo dlužníka vznést námitku promlčení žádný hmotněprávní ani procesní předpis sice nekoncentruje do určitého stadia řízení, avšak z povahy námitky promlčení dané hmotněprávní úpravou (§ 100 odst. 1 obč. zák.) plyne, že ji lze uplatnit (kdykoliv v průběhu řízení) do právní moci rozhodnutí o věci, nejpozději v odvolacím řízení, při respektování principu neúplné apelace (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29.10.2003, sp. zn. 32 Odo 879/2002, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 45, ročník 2004). Jelikož k promlčení soud přihlíží jen k námitce dlužníka (§ 100 odst. 1 občanského zák.) a dovolatel námitku promlčení neuplatnil v řízení před soudem prvního stupně ani v řízením odvolacím, odvolací soud se otázkou promlčení správně nezabýval. Dovolací soud nepřisvědčil ani tvrzení dovolatele, že mu odvolací soud znemožnil v důsledku jiného právního posouzení věci (jímž byl dovolatel překvapen) uplatnit námitku promlčení. Námitka promlčení je od počátku řízení plně v dispozici dlužníka, může ji uplatnit v celém průběhu řízení (do právní moci rozsudku) a jejímu uplatnění nebrání ani odlišné právní posouzení věci soudem, byť vyjádřené až v rozhodnutí o věci samé (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11.2.2003, sp. zn. 32 Odo 176/2002). Tak tomu bylo i v posuzovaném případě, kdy měl žalovaný 1) po celou dobu řízení dostatečný prostor pro případné uplatnění námitky promlčení; svou nečinnost a případné opomenutí proto nemůže klást k tíži odvolacímu soudu, který o možnosti uplatnění této hmotněprávní námitky není oprávněn poskytovat účastníkům poučení (viz § 5 o.s.ř.).
Rozsudek odvolacího soudu je proto v dovoláním napadeném rozsahu (§ 242 odst. 1 o.s.ř.) z pohledu uplatněných dovolacích důvodů (§ 242 odst. 3 o.s.ř.) správný. Dovolací soud proto dovolání zamítl (§ 243b odst. 2, věta první, o.s.ř.).
Právo na náhradu nákladů dovolacího řízení nebylo přiznáno žádnému z účastníků, jelikož úspěšnému žalobci v dovolacím řízení náklady nevznikly (§ 243b odst. 5, věta první, § 224 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 25. srpna 2009
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu