28 Cdo 2527/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Františka
Ištvánka, v právní věci žalobce Ing. V. K., zastoupeného advokátkou, proti
žalovanému P. f. ČR, o uložení povinnosti uzavřít smlouvu o převodu pozemků,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 8 C 156/2005, o dovolání
žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31.1.2007, čj. 28 Co
358/2006-59, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 24.5.2006, čj. 8 C
156/2005-37, zamítl návrh žalobce, aby bylo žalovanému uloženo uzavřít s ním
smlouvu o převodu pozemku č. 1418 v katastrálním území H. Rozsudek odůvodnil
tím, že žalobce získal nárok na převod náhradních pozemků postoupením od
oprávněných osob, toto jeho právo však zaniklo 31.12.2005 v důsledku vydání
zákona č. 253/2003 Sb., kterým došlo ke změně v § 13 zákona č. 229/1991 Sb., o
úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, (dále jen
„zákon o půdě“).
Městský soud v Praze rozhodl o odvolání žalobce proti tomuto rozsudku
svým rozsudkem ze dne 31.1.2007, čj. 28 Co 358/2006-59, jímž rozsudek soudu
prvního stupně potvrdil. Správným shledal jeho skutková zjištění i právní
závěry z nich vyvozené. Opřel své rozhodnutí o nález Ústavního soudu sp. zn. Pl
ÚS 6/05, uveřejněný pod č. 531/2003 Sb., podle něhož dopad ustanovení § 13
odst. 6 a 7 zákona o půdě a čl. VI. zákona č. 253/2003 Sb. o zániku nároku na
převod náhradního pozemku nedopadá pouze na původní restituenty, a naopak
dopadá na osoby, které od nich získaly nárok na převod náhradního pozemku
postoupením. Odvolací soud vyslovil právní názor, že předmětem cese nemůže být
základní nárok osob oprávněných podle § 4 zákona o půdě na statut oprávněné
osoby a postupník se proto nestává oprávněnou osobou. I když žalobce uplatnil
nárok na převod náhradního pozemku u soudu před 31.12.2005, nedošlo k stavení
prekluzivní lhůty. Prekluze je důvodem zániku práva samotného a prekludované
právo nelze s úspěchem vymáhat u soudu.
Žalobce podal proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, jehož
přípustnost opřel o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. s odůvodněním, že
rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, protože řeší
právní otázku, která dosud v rozhodnutí dovolacího soudu nebyla řešena, resp.
je dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Existuje pouze jeden rozsudek
Nejvyššího soudu, a to ze dne 8.11.2006, sp.zn. 28 Cdo 2259/2006, kterým bylo
dle jeho názoru odňato žalobci právo na soudní ochranu. Jde-li o jedno
rozhodnutí, nelze také mluvit o ustálené judikatuře Nejvyššího soudu k řešené
otázce. Dovolatel připomíná, že žalobu podal v květnu 2005 a v červnu téhož
roku doplnil petit tak, že neodmítá převod jiného vhodného, soudem určeného
pozemku. Trvá na tom, že podáním žaloby se lhůta 31.12.2005 pro něj zastavila.
Mimo to dle jeho názoru nelze závěry, plynoucí z nálezu Ústavního soudu sp.zn.
Pl.ÚS 6/05 automaticky aplikovat na všechny případy bez dalšího. Postoupením
pohledávky dochází podle něj jen ke změně osoby držitele pohledávky, nikoli
obsahu, a opačný názor je dle něj v rozporu s českým právem. Schematické
uplatňování uvedeného názoru Ústavního soudu může vést k paradoxním situacím,
kdy nárok oprávněné osoby zdědí např. právnická osoba, nebo naopak kdy
oprávněná osoba postoupila nárok osobě blízké, včetně dědice. To se mohlo stát
u starších oprávněných osob, které před svou smrtí postoupily nárok na náhradní
pozemek svému blízkému příbuznému; ten by tak byl v horší pozici než nepříbuzný
dědic z testamentu. Pokud chtěl zákonodárce ukončit restituční proces, byl
povinen své závazky předtím řádně ukončit – nelze připustit zánik nároku
restituenta, který svůj nárok řádně uplatnil a vyčerpal všechny možnosti získat
nárokové plnění včetně uplatnění nároku u soudu. Zamítnutí takové žaloby
představuje odepření práva na spravedlivý proces. Jestliže stát připustí, aby
žalovaného žádný nástroj nenutil časově limitované nároky reálně uspokojit, pak
žalobce nemá příležitost ani prostředky k tomu, aby dosáhl uspokojení svého ze
zákona plynoucího nároku a žalovaný má možnost při vypořádávání restitučních
nároků účelově bránit jejich vypořádání. Dovolatel dále upozorňuje na to, že ke
dni vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně byl nárok žalobce v soudem přiznané
části prekluzí nedotčen, a co do vyhovujícího rozsudku měl odvolací soud
rozsudek prvoinstančního soudu potvrdit. Navrhl, aby dovolací soud zrušil
rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Včas podané dovolání splňuje formální náležitosti stanovené občanským
soudním řádem (o.s.ř.), není však přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) nebo
b) o.s.ř., protože dovoláním napadeným rozsudkem byl potvrzen jediný rozsudek
soudu prvního stupně, vydaný v této věci. Dovolání by bylo přípustné jen v
případě, že by dovolací soud dospěl k závěru, že napadený rozsudek má po právní
stránce zásadní význam. V tomto směru dovolatel uplatňuje, že věc nebyla dosud
řešena dovolacím soudem, sám však uvádí jeho rozsudek ze dne 8.11.2006, sp.zn.
28 Cdo 2259/2006, kterým je tato problematika řešena, i když dovolatel s tímto
řešením nesouhlasí. Rovněž neuvádí, na čem zakládá tvrzení, že dovolací soud
řeší tuto problematiku rozdílně – naopak dovolací soud neshledal důvod pro
změnu své judikatury obsažené v uvedeném rozsudku, a svou judikaturu považuje
za konstantní, protože další řadou svých rozhodnutí odmítl dovolání, podaná ze
stejných důvodů, jaké uvádí dovolatel. Pokud se týká dalších, obecnějších
důvodů, nezbývá než opakovat to, co bylo již řešeno ve shora uvedeném rozsudku
Nejvyššího soudu který je založen na tom, že stát, který sám sobě uložil
povinnost poskytovat náhradní pozemky, tuto povinnost novým zákonem omezil.
Lze proto pouze citovat ze shora uvedeného rozsudku Nejvyššího soudu:
“Právo na poskytnutí náhradního pozemku nový zákon odejmul
oprávněným osobám, jejichž řádně uplatněný nárok na náhradní pozemky stát
neuspokojil. Objektivně stanovená lhůta k splnění závazku poskytnout náhradní
pozemek,
tj. 31.12.2005, nezávisela na jednání oprávněné osoby, ale na činnosti P. f.,
jehož jednání oprávněná osoba nemohla v podstatě ovlivnit. Není proto ani
rozhodující, zda nárok na poskytnutí náhradního pozemku byl uplatněn jen u P.
f., nebo i u soudu. Šlo nárok řádně uplatněný a neuspokojený ke dni, s nímž
pozdější zákon vázal zánik neuspokojeného práva. Dovolací soud jako soud obecný
nemůže zákon vykládat jinak, než podle jeho znění, smyslu a důvodů, jež
sledoval. Je pak na jiných orgánech, aby v případě jeho neúnosnosti dosáhly
jeho změny nebo zrušení. K tomu právě došlo u zmíněného zákona nálezem pléna
Ústavního soudu České republiky ze dne 13.12.2005, sp.zn. Pl. ÚS 6/2005,
uveřejněným pod č. 531/2005 Sb., jímž byl mj. změněn článek VI zákona č.
253/2003 Sb. Tato změna se však týkala podle výslovného znění výroku tohoto
nálezu pouze původních oprávněných osob (tedy těch, které splňovaly požadavky
uvedené v § 4 a § 6 odst. 1 zákona o půdě).
V odůvodnění svého nálezu pak Ústavní soud vyložil, z jakého důvodu vyjmul ze
zrušovacího výroku ostatní osoby, včetně těch, které nárok na náhradní pozemek
získaly postoupením od původních oprávněných osob.“
K tomu lze ještě dodat, že za nepřípadné považuje dovolací soud tvrzení
dovolatele, že soud prvního stupně částečně jeho nároku vyhověl, a to ještě
před dnem 31.12.2005, protože z obsahu spisu se nic takového nepodává.
Dovolací soud proto neshledal, že by byly dány podmínky přípustnosti
podle
§ 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o.s.ř., tvrzené dovolatelem, a dovolání jako
nepřípustné odmítl (§ 243b odst. 5, § 218 písm. c/ o.s.ř.).
Výrok o nákladech dovolacího řízení vychází z toho, že nárok na náhradu
jeho nákladů by měl žalovaný podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 142 odst.
1 o.s.ř., tomu však náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. července 2007
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu