28 Cdo 253/2005

28 Cdo 253/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského

a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., rozsudku

Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka Pardubice ze 7. 9. 2004, sp. zn. 22

Co 74/2004, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu ve Svitavách pod

sp. zn. 7 C 313/2003/ žalobce M. H., zastoupeného advokátem, proti žalované

České republice – Ministerstvu financí ČR, 118 10 Praha 1, Letenská 15, o 2,

520.096,40 Kč /, takto

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů

řízení o dovolání.

Žalobou, podanou u soudu 27. 3. 2003, se žalobce domáhal, aby České republice –

Ministerstvu financí ČR bylo uloženo zaplatit 2, 520.096, 40 Kč, a to jako

finanční náhradu za majetek firmy E. H. v P., k jejímuž znárodnění došlo v roce

1949 na základě zákona č. 118/1948 Sb. a vyhlášky č. 1184/1949 Úředního listu

II. K těmto znárodňovacím předpisům, navazujícím na dekret č. 100/1945 Sb., o

znárodnění dolů a některých průmyslových podniků, nebylo vydáno původně

předpokládané vládní nařízení, jímž by bylo upraveno poskytování náhrady za

znárodnění. Žalobce uváděl, že byl jedním ze spolumajitelů firmy H. a druhým

spoluvlastníkem byl jeho bratr P. H./ spolumajiteli byli oba rovným dílem podle

společenské smlouvy z 31. 3. 1947, kterou byla firma založena/. Podle rozsahu

majetku firmy E. H., majitelé bratři H., obchod ž.,P., činila jeho cena částku

2,520096, 40 Kč. Žalobce uplatnil svůj nárok na náhradu za znárodnění u

Ministerstva financí, které však tento nárok odmítlo s tím, že není dán podle

restitučních předpisů; žalobce byl však toho názoru, že se na tento případ

restituční předpisy nevztahují.

Ministerstvo financí ČR ve svém vyjádření za stát k žalobě žalobce uvedlo, že

tato žaloba není oprávněná a že by měla být soudem zamítnuta. Nárok na finanční

náhradu bylo možné uplatnit jen podle restitučních předpisů, protože v zákonech

č. 403/1990 Sb.; č, 87/1991 Sb. a č. 229/1991 Sb. byla řešena i otázka

případného vydání znárodněných nemovitostí anebo finanční náhrady za ně, pokud

je nelze vydat. Nároky vyplývající z těchto zákonů bylo nutno uplatnit v

zákonem stanovených lhůtách. „Zůstává otevřena pouze lhůta pro případy, kdy byl

soudem zamítnut návrh na vydání věcí /nemovitostí/, přičemž žádost o finanční

náhradu bylo nutno uplatnit do jednoho roku od právní moci rozsudku(§ 13 odst.

3 zákona č. 87/1991 Sb.)“. Podíl žalobce na požadované náhradě by ovšem mohl

činit pouze 1 / 2 hodnoty znárodněného majetku, protože žalobce byl pouze

polovičním spoluvlastníkem znárodněné firmy. Ve vyjádření k žalobě bylo

poukázáno i na to, že žalobci byly podle zákona č. 87/1991 Sb. vydány už movité

věci z majetku uvedené znárodněné firmy.

Soud prvního stupně se v průběhu řízení před ním seznámil i s obsahem usnesení

Ústavního soudu ČR z 23. 4. 2003, III. ÚS 148/03, jímž byla odmítnuta ústavní

stížnost M. H., v níž brojil proti nečinnosti vlády ČR, která podle stěžovatele

spočívá „v nevydání nařízení, jež by provádělo ustanovení § 9 odst. 2 dekretu

č. 100/1945 Sb., o znárodnění dolů a některých průmyslových podniků“. V

odůvodnění uvedeného usnesení Ústavního soudu ČR bylo také uvedeno: „Pokud se

stěžovatel v daném případě domníval, že mu přísluší vedle odškodnění,

poskytnutého podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, na

základě dekretu presidenta republiky č. 100/1945 Sb., respektive zákona č.

118/1948 Sb., nárok na poskytnutí náhrady za majetek, je nutné, podle názoru

Ústavního soudu ČR trvat na tom, aby svůj nárok nejprve uplatnil řádným pořadem

práva u příslušných orgánů veřejné moci proti tomu, kdo je povinen takový nárok

uspokojit“.

Rozsudkem Okresního soudu ve Svitavách z 27. 1. 2004, čj. 7 C 313/2003 – 76,

byla žaloba žalobce zamítnuta. Bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení

nemá právo na náhradu nákladů řízení.

V odůvodnění svého rozsudku soud prvního stupně uvedl, že „nárok žalobce lze

posoudit podle restitučních předpisů, ale v daném případě nejde konkrétně o

takovou majetkovou křivdu, na níž by pamatoval zákon č. 87/1991 Sb., takže

žalobcem uplatněný nárok na náhradu za znárodněný majetek tu nelze poskytnout.

Soud prvního stupně byl toho názoru, že ve smyslu ustanovení § 9 odst. 2

dekretu č. 100/1945 Sb. tu mělo proběhnout správní řízení, jehož výsledkem mělo

být rozhodnutí o konkrétní náhradě za určitý znárodněný majetek. Takové řízení

nebo náhradový předpis nelze nahradit soudním rozhodnutím; stejně tak tu nelze

aplikovat analogicky ustanovení při náhradách za vyvlastnění. Nárok z důvodu

odpovědnosti státu v důsledku nevydání prováděcího předpisu o náhradě za

znárodněný majetek žalobce neuplatňoval.

Z uvedených důvodů soud prvního stupně žalobu žalobce zamítl a o náhradě

nákladů řízení rozhodl s poukazem na ustanovení § 142 odst. 1 občanského

soudního řádu.

O odvolání žalobce proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně rozhodl

Krajský soud v Hradci Králové – pobočka Pardubice rozsudkem ze 7. 9. 2004, sp.

zn. 22 Co 74/2004. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního

stupně potvrzen a bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na

náhradu nákladů odvolacího řízení.

V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalobce nebylo

shledáno důvodným. Odvolací soud byl toho názoru, že „nárok tak, jak jej

uplatňuje žalobce, nelze přiznat v rámci řízení před obecnými soudy podle částí

3 a 4 občanského soudního řádu“. Žalobce uplatňuje nárok na náhradu za

znárodnění firmy, jejímž byl spoluvlastníkem, k němuž došlo podle zákona č.

118/1948 Sb.; náhrada mu tedy měla být poskytnuta a vypočtena podle ustanovení

§ 7 až § 11 dekretu č. 100/1945 Sb., o znárodnění dolů a některých průmyslových

podniků, na který zákon š. 118/1948 Sb. ve svém § 13 odkazoval. Odvolací soud

měl za to, že tu však soudu nebyla dána pravomoc rozhodovat o takové náhradě;

podle názoru odvolacího soudu „jedinou oprávněnou osobou k rozhodnutí o

náhradě tu byl ministr financí v dohodě s věcně příslušným ministrem a o této

náhradě mělo být rozhodováno v rámci správního řízení (§ 11 odst. 1 a 5 dekretu

č. 100/1945 Sb.); ustanovení § 7 až § 11 dekretu č. 100/1945 Sb. nezakotvují

nárok na poskytnutí náhrady za znárodněný majetek, ale umožňují poskytnutí

náhrady za znárodněný majetek v některých případech, přičemž poskytnutí náhrady

závisí na rozhodnutí příslušného ministerstva. Takové rozhodnutí nemůže být

nahrazeno rozhodnutím soudu.

Pokud šlo o posouzení věci podle restitučních předpisů, zdůrazňoval odvolací

soud, že tyto předpisy si kladly za cíl odčinit jen některé majetkové křivdy,

nikoli všechny majetkové i jiné křivdy způsobené v období 25. 2. 1948 až 1. 1.

1990. Soud je povinen postupovat podle ustanovení těchto předpisů, nikoli však

stanovovat další náhrady, které nejsou v těchto předpisech uvedeny. Ustanovení

§ 13 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. obsahuje úpravu možnosti finanční náhrady za

celý majetek fyzické osoby, jehož součásti nebyla nemovitost, a § 13 odst. 1

zákona č. 87/1991 Sb. se zase týká pouze finančních náhrad za nemovitosti,

které nelze oprávněné osobě vydat. Žalobce se však tohoto názoru nedovolával;

proto soud neposuzoval ani včasnost žaloby ve vztahu k citovanému zákonu.

Podle názoru odvolacího soudu bylo-li v daném případě provedeno znárodnění v

souladu s právními předpisy, pak nárok nelze přiznat v občanském soudním řízení

podle části třetí a čtvrté občanského soudního řádu. Za situace, když by

znárodnění bylo provedeno v rozporu s právními předpisy, nastoupil by tu k

aplikaci zákon č. 87/1991 Sb., jako speciální předpis, ale podle jeho

ustanovení § 13 nebylo možné v daném případě náhradu přiznat. Přiznat náhradu

podle obecných právních předpisů nebo jiných předpisů zvláštních tu pak nebylo

možné. Zejména tu nebylo možné posoudit žalobcem uplatňovaný nárok podle

ustanovení zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu při výkonu veřejné

moci, rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, protože tento právní

předpis nelze zpětně uplatňovat na případy nároků náhrady za škody vzniklé s

časovým odstupem řady roků před nabytím účinností tohoto zákona.

Z uvedených důvodů odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně podle

ustanovení § 219 občanského soudního řádu jako věcně správný, včetně výroku o

nákladech řízení.

Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobce v řízení

zastupoval, dne 28. 10. 2004 a dovolání ze strany žalobce bylo předáno dne 14.

12. 2004 na poště k doručení Okresnímu soudu ve Svitavách, tedy ve lhůtě

stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu.

Dovolatel navrhoval, aby dovolací soud dovolací řízení přerušil a podal

Ústavnímu soudu ČR návrh na zrušení věty za středníkem § 13 odst. 1 zákona č.

118/1948 Sb. a po obdržení nálezu Ústavního soudu ČR zrušil dovoláním napadené

rozhodnutí odvolacího soudu, jakož i rozhodnutí soudu prvního stupně a aby věc

byla vrácena k dalšímu řízení.

Dovolatel měl za to, že je jeho dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst.

1 písm. c) občanského soudního řádu. Jako dovolací důvod dovolatel uplatňoval,

že rozhodnutí odvolacího soudu tu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Podle názoru dovolatele v daném případě odvolací soud ve svém rozhodnutí řešil

právní otázku zásadního významu, která dosud nebyla řešena v rozhodování

dovolacího soudu. Touto zásadní právní otázkou tu je, jak má dovolatel za to,

zda žalobcem uplatněný nárok lze posoudit podle zákona č. 82/1998 Sb., případně

podle dříve platného zákona č. 58/1969 Sb.

Dovolatel také uváděl, že „dále lze otázku zásadního právního významu shledat v

tom, zda je v souladu s ústavním právním pořádkem, aby zákonodárcem zcela

účelově zvolená koncepce poskytování náhrad za znárodněný majetek /poskytování

náhrad upraví až jednou vydané vládní nařízení, přičemž náhrada bude

stanovována výměrem ministra průmyslu po provedeném správním řízení/

znemožňovala možnost původních vlastníků domoci se náhrady za vyvlastnění.

„Dovolatel svůj nárok zakládá na tom, že mu v rozporu s tehdy platnými předpisy

(včetně ústavy) nebyla poskytnuta náhrada za znárodněný majetek. To však není

nijak v rozporu s tím, že zbývající části nároku, neřešené podle restitučního

předpisu, a tudíž v rámci restituce neuspokojené, požaduje na základě jiných

(citovaných) předpisů než na základě předpisů restitučních.“ Dovolatel nesdílí

závěr odvolacího soudu o tom, že „na věc nelze aplikovat zákon č. 82/1998 Sb.,

respektive zákon č. 58/1969 Sb.“,zvláště když tomuto závěru odvolacího soudu

nepředcházelo bližší posouzení otázky vzniku škody a pokračujícího škodného

stavu.“

Podle názoru dovolatele odvolací soud nesprávně aplikoval ustanovení § 13

zákona č. 118/1948 Sb., které obsahuje odkaz na ustanovení dekretu č. 100/1945

Sb. o náhradách za znárodnění, třebaže „stát neměl od počátku úmysl náhrady za

znárodněný majetek skutečně poskytovat, což je patrné i ze skutečnosti, že k

úpravě poskytování náhrad za znárodnění nedošlo dodnes“. Podle názoru

dovolatele lze řešení spatřovat v tom, aby dovolací soud postupoval podle

ustanovení § 109 odst. 1 písm. a/ občanského soudního řádu, tedy přeruší

dovolací řízení a podá návrh Ústavnímu soudu ČR na zrušení části ustanovení §

13 odst. 1 zákona č. 118/1948 Sb., konkrétně části věty za středníkem,

znějícím: „platí o ní /tj. o náhradě/ ustanovení § 7 až § 11 dekretu č.

100/1945 Sb.“ Podle názoru dovolatele, pokud by došlo k tomuto zrušení uvedené

části ustanovení § 13 zákona č. 118/1948 Sb., umožnilo by to soudům rozhodovat

o náhradě za znárodněný majetek a tím by došlo ke vzniku možnosti dovolatele

domoci se svého nároku bez nutnosti věc předkládat dále Ústavnímu soudu ČR;

platná právní úprava mu, bohužel, takovou možnost neposkytuje, dodával

dovolatel.

Přípustnost dovolání dovolatele bylo tu nutno posoudit pouze podle ustanovení

§ 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné

dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu

prvního stupně, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že dovoláním

napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Podle ustanovení § 237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí

odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce zejména tehdy, řeší-li právní

otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která

je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li

právní otázku v rozporu s hmotným právem.

V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. 7 C 393/ 2003

Okresního soudu ve Svitavách), ani z obsahu dovolání dovolatele a ani z

vlastních poznatků dovolacího soudu, že by v rozhodnutí odvolacího soudu, proti

němuž směřuje dovolání dovolatele, byla řešena právní otázka, která by byla

rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. V řízení o

dovolání bylo však ještě třeba posoudit, zda odvolací soud řešil některou

právní otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, která by

dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.

Žalobcem uplatněný nárok na finanční náhradu za znárodněný nemovitý majetek,

jehož byl žalobce podílovým spoluvlastníkem, byl odvolacím soudem posouzen, jak

bylo patrno z odůvodnění jeho rozsudku, jednak po procesní stránce podle

ustanovení třetí a čtvrté části občanského soudního řádu (zákona č. 99/1963 Sb.

ve znění zejména zákona č. 30/2000 Sb.) a jednak podle hmotněprávních

ustanovení: ustanovení § 13 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních

rehabilitacích, v souvislosti s ustanovením § 13 zákona č. 118/1948 Sb, o

znárodnění velkoobchodních podniků, a s ustanoveními § 7 až § 11 dekretu č.

100/1945 Sb., o znárodnění dolů a některých průmyslových podniků, ale také

podle ustanovení zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při

výkonu veřejné moci, rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem /popřípadě i

s ustanoveními předcházejícího zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu

způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo nesprávným postupem/.

Podle ustanovení § 6 odst. 1 písm. k) zákona č. 87/1991 Sb. se povinnost vydat

věc (srov. § 5 téhož zákona) vztahuje i na případ, kdy v rozhodném období věc

přešla na stát znárodněním vykonaným v rozporu s tehdy platnými právními

předpisy.

Na rozdíl od ustanovení § 6 odst. 1 písm. k) zákona č. 87/1991 Sb.(týkajícího

se obecně znárodnění v rozporu s předpisy) podle ustanovení § 2 odst. 3, věta

druhá, zákona č. 87/1991 Sb. je pamatováno na případy, v nichž došlo k odnětí

vlastnického práva podle předpisů o znárodnění z let 1945 až 1948 v rozhodném

období (25. 2. 1948 – 1. 1. 1990) jmenovitě aniž by byla poskytnuta příslušná

náhrada. Vzniká tu osobám oprávněným podle zákona nárok, který lze uplatnit

podle zvláštního zákona (podle poznámky k tomuto ustanovení, uvedené ve Sbírce

zákonů, je tu míněn zákon č. 92/1991 Sb.). V tomto ustanovení jde „o restituční

titul, avšak nikoli pro samotný akt znárodnění, ale pro nedostatek neposkytnutí

náhrady, jenž je tu oním prvkem protiprávnosti, jenž zakládá porušení obecně

uznávaných lidských práv a svobod, jak to má na mysli zákon č. 87/1991

Sb.“ (viz nález Ústavního soudu ČR z 27. 10. 1997, II. ÚS 192/96, uveřejněný

pod č. 129 ve svazku 9 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR).

Podle ustanovení § 13 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. se finanční náhrada

oprávněná osobě poskytuje jen za nemovitost, kterou jí nelze vydat, nebo požádá-

li o to oprávněná osoba podle ustanovení § 7 odst. 3, 4, 5 zákona č. 87/1991

Sb. Ustanovení § 13 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. se pak týká finanční

náhrady poskytované v případě, že celý majetek občana, jehož součástí nebyla

nemovitost, převzal stát na základě soudního rozhodnutí.

Ustanovení § 13 zákona č. 118/1948 Sb., jenž upravoval znárodnění

velkoobchodních podniků, odkazovalo co do náhrady za znárodnění na ustanovení §

7 až § 11 dekretu č. 100/1945 Sb., o znárodnění dolů a některých průmyslových

podniků; tento dekret upravoval v § 11 odst. 1 a 5 i řízení o takové náhradě.

Podle ustanovení § 5 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. vyzve oprávněná osoba /§ 3

téhož zákona/ k vydání věci povinnou osobu /§ 4 zákona č. 87/1991 Sb./ do šesti

měsíců; jinak její nárok zanikne. Podle ustanovení § 5 odst. 4 zákona č.

87/1991 Sb. nevyhověla-li povinná osoba výzvě oprávněné osoby podle ustanovení

§ 5 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., mohla oprávněná osoba uplatnit své nároky u

soudu ve lhůtě jednoho roku.

Podle ustanovení § 13 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. je třeba písemnou žádost o

finanční náhradu (§ 13 odst. 1 a 2 téhož zákona) podat u příslušného ústředního

orgánu státní správy republiky ve lhůtě jednoho roku ode dne účinnosti zákona

č. 87/1991 Sb. (tj. od 1. 4. 1991, viz § 35 zákona č. 87/1991 Sb.) nebo ve

lhůtě jednoho roku ode dne, kdy právní moci nabyl rozsudek, kterým byl zamítnut

návrh na vydání věci.

V řízení o této právní věci, vedené u Okresního soudu ve Svitavách pod sp. zn.

7 C 313/2003, nebylo doloženo, že by žalobce v tomto či jiném občanském soudním

řízení postupoval podle uváděných ustanovení zákona č. 87/1991 Sb. Nevyhovění

žalobnímu návrhu žalobce na poskytnutí finanční náhrady podle tohoto zákona

nebylo tedy ze strany odvolacího soudu v jeho rozhodnutí ze 7. 9. 2004 (sp. zn.

22 Co 74/2004 Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích) řešením

právní otázky v rozporu s hmotným právem (tj. s ustanoveními zákona č. 87/1991

Sb., o mimosoudních rehabilitacích), jak to má na zřeteli ustanovení § 237

odst. 3 občanského soudního řádu v návaznosti na ustanovení § 237 odst. 1 písm.

c) občanského soudního řádu.

Nebylo tu možné přisvědčit ani názoru dovolatele ohledně rozporu právního

závěru odvolacího soudu se zákonem č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu

způsobenou při výkonu veřejné moci, rozhodnutím nebo nesprávným úředním

postupem (popřípadě ohledně rozporu závěru odvolacího soudu s ustanoveními

dříve platného zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou

rozhodnutím orgánu státu nebo nesprávným úředním postupem), když žádné z

ustanovení těchto zákonů neumožňuje aplikaci jimi stanovené právní úpravy na

rozhodnutí (či nesprávný úřední postup), vydané (nebo úřední postup

uskutečněný) před nabytím účinnosti zákona č. 82/1991 Sb., případně zákona č.

58/1969 Sb. Již např. pod č. 35/1977 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek,

vydávané Nejvyšším soudem, bylo vyloženo (na str. 187, odst. 2), že případy,

které nastaly do účinnosti zákona č. 58/1969 Sb., nebylo možné řešit podle

tohoto zákona, protože právní důvod podle tohoto zvláštního zákona existoval

pouze od účinnosti zákona č. 58/1969 Sb. Nebylo tedy možné v daném případě

shledat u dovolání dovolatele zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle

ustanovení § 237 odst. 1 a odst. 3 občanského soudního řádu, když se dovolání

netýkalo ani rozhodnutí odvolacího soudu řešícího právní otázku, jež by byla

rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem (jak již bylo na to

shora poukázáno), ale ani takového rozhodnutí odvolacího soudu, jímž by byla

některá právní otázka řešena v rozporu s hmotným právem, a ani právní otázka,

která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.

Nezbylo proto dovolacímu soudu než přikročit k odmítnutí dovolání dovolatele

pdole ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) občanského soudního řádu, a to

jako dovolání nepřípustného.

Pokud dovolatel ve svém dovolání dával dovolacímu soudu podnět k tomu, aby

předložil Ústavnímu soudu ČR věc k zaujetí stanoviska dovolatelem

navrhovanému zrušení „části ustanovení § 13 odst. 1 zákona č. 118/1948 Sb.,

konkrétně části jeho textu za středníkem znějícího: platí tu přiměřeně

ustanovení § 7 až § 11 dekretu č. 100/1945 Sb.“, pak dovolací soud neshledal

tento podnět účelným a opodstatněným, co do jeho převzetí dovolacím soudem,

protože taková dílčí změna zákona č. 118/1991 Sb., o organizaci velkoobchodní

činnosti a o znárodnění velkoobchodních podniků, by vzhledem k obsahu smyslu a

účelu zákona č. 87/1991 Sb. mimosoudních rehabilitacích, neznamenala, jak se

domnívá dovolatel, že by toto zrušení části uvedené normy umožňovalo bez

dalšího soudům „rozhodovat o náhradě za znárodněný majetek“ mimo rámec předpisů

restituční /rehabilitační/ povahy, pamatujících i na případy zmírnění křivd

vzniklých znárodněním, provedeným v rozhodné době (25. 2. 1948 až 1. 1. 1990) v

rozporu s tehdy platnými zákonnými předpisy, ovšem při zachování zákonných

předpokladů pro uplatnění nároku na zmírnění takové křivdy (včetně i zákonem

stanovené lhůty pro uplatnění nároku), jmenovitě např. podle zákona č. 87/1991

Sb., o mimosoudních rehabilitacích.

Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a žalované České republice -

Ministerstvu financí ČR v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný oprávněný prostředek podle občanského

soudního řádu.

V Brně dne 31. března 2005

JUDr. Josef R a k o v s k ý, v. r.

předseda senátu