28 Cdo 2532/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka
Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause v právní
věci žalobců: a) Z. H., zastoupený zmocněncem Ing. Evou Surou, bytem Hradec
Králové, Durychova 1392, b) I. F. H., c) V. Š. (rozená H.), d) D. H., e) M. Z.,
f) J. M., za účasti 1) obce Příšovice, se sídlem Příšovice 60, zastoupené JUDr.
Martinem Mikyskou, advokátem se sídlem v Malé Skále 397, 2) Tarmac CZ, a. s.,
se sídlem Liberec I, Rumjancevova 3, zastoupené JUDr. Otakarem Švorčíkem,
advokátem se sídlem v Praze 2, Hálkova 2, 3) Pozemkového fondu České republiky,
se sídlem Praha 3, Husinecká 1024/11a, o přezkoumání rozhodnutí Ministerstva
zemědělství – Pozemkového úřadu Liberec ze dne 5. října 2004, č.j. PÚ-
R-7793/04-7131-Šp, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 13 C
364/2004, o dovolání obce Příšovice proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad
Labem – pobočka v Liberci ze dne 20.1.2010, č. j. 35 Co 333/2009-274, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozhodl rozsudkem ze
dne 20.1.2010, č.j. 35 Co 33/2009-274, tak, že I. potvrdil rozsudek soudu
prvního stupně ve vztahu k žalovanému Tarmac CZ, a.s. a II. změnil rozsudek
téže instance ve vztahu mezi ostatními účastníky. Ke změně došlo tak, že bylo
určeno podílové spoluvlastnictví žalobců k pozemkům v kat.úz. P., jak jsou
specifikovány identifikací parcel ze dne 12.5.1997 a kontrolním výpisem z
katastru, přičemž podrobný popis pozemků je uveden ve výroku II. rozsudku
odvolacího soudu. Podílové spoluvlastnictví žalobců bylo rozděleno tak, že
prvním třem náleží ideální 1 a dalším třem 1/12. Výrokem II. odvolací instance
bylo nahrazeno rozhodnutí Ministerstva zemědělství ČR – Pozemkového úřadu
Liberec ze dne 5.10.2004, č. j. PÚ-R-7793/04-7131-Šp. Výrokem III. odvolacího
soudu bylo vysloveno, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení
před soudy obou stupňů.
Ve věci bylo rozhodováno podle části páté o. s. ř. s tím, že se žalobci
domáhali nahrazení správního rozhodnutí a určení svého spoluvlastnictví k
předmětným pozemkům. Odvolací soud žalobcům přisvědčil, že je naplněn
restituční důvod podle § 6 odst. 1 písm. k) zákona č. 229/1991 Sb. (dále zákon
o půdě). Právní předchůdci žalobců F. a M. H. převedli dne 16.9.1969 na stát
(n.p. Severočeské kamenolomy a štěrkopísky Liberec) pozemky v tísni a za
nápadně nevýhodných podmínek. Zatímco tíseň byla dovozena odvolacím soudem s
podporou konstantní judikatury a okolností obvyklých pro tehdejší dobu,
posouzení nápadně nevýhodných podmínek věnoval soud mimořádnou pozornost. K
tomuto posouzení byla provedena řada důkazů včetně znaleckého posudku k cenám
jednotlivých součástí nemovitostí. Ve vztahu ke společnosti Tarmac CZ, a.s.
setrval odvolací soud u zamítnutí žaloby, neboť neměla postavení povinné osoby
podle zákona o půdě; na jejího právního předchůdce nebyly sporné pozemky v
rámci velké privatizace převedeny platně.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala obec Příšovice dovolání. Vytkla
v něm odvolacímu soudu vady řízení s vlivem na správnost rozhodnutí, nesprávně
zjištěný skutkový základ věci a v důsledku toho i nesprávné hmotněprávní
posouzení věci. K vadám řízení dovolatel namítl, že není povinnou osobou vůči
pozemkům, které nabyl nikoliv podle zákona o majetku obcí (č. 172/1991 Sb.),
ale kupní smlouvou uzavřenou se společností Tarmac CZ jako nabyvatelem
privatizovaného majetku. Tyto pozemky tedy neměly být uvolněny pro restituci,
nemělo o nich být rozhodováno pozemkovým úřadem a došlo tedy k porušení § 9
odst. 8 zákona o půdě včetně toho, že účastenství Pozemkového fondu ČR v řízení
je sporné. Nalézací soudy porušily zásadu rovnosti účastníků tím, že byl
ustanoven znalec Slavíček k posouzení souladu ceny pozemků (stromů na nich) s
tehdy platnými předpisy. Toto byla iniciativa soudu odporující ustanovení § 120
odst. 3 o. s. ř. Ze znaleckého posudku znalce Slavíčka pak bylo čerpáno při
provedení důkazu výpovědí svědka Jiřího Kvasničky, k níž došlo před odvolacím
soudem v rozporu se zásadou neúplné apelace. Splnění hmotněprávních podmínek
restitučního důvodu, tedy naplnění tísně a naplnění nápadně nevýhodných
podmínek, je též posouzeno nesprávně. Pojem tísně byl interpretován odvolacím
soudem příliš široce. Rodina H. nebyla krácena na svém právu, neboť měla
možnost hospodaření na záhumenku. Nápadně nevýhodné podmínky pak odvolací soud
spojil vlastně jen s neuhrazením dříve údajně způsobené škody za neoprávněně
pokácené stromy. Nebylo však přesvědčivě zjištěno, zda to byl právě těžební
podnik, který stromy na sporných pozemcích pokácel. Dovolatel zdůraznil, že
tehdejší postup při realizaci práva družstevního užívání pozemků - a H. byli
členy JZD Všeň - nebyl v rozporu s tehdejšími předpisy. Bylo navíc rozhodnuto
k tíži obce Příšovice, která není čistě soukromým subjektem, je veřejnoprávní
korporací a zamýšlí využít získané pozemky k veřejně prospěšné stavbě
protipovodňových zábran. Na závěr dovolání se kriticky posuzují výsledky,
respektive zjištění z důkazu plynoucí stran obsahu výslechu svědka Kvasničky.
Tento důkaz chybně přispěl k tomu, že se nevycházelo ze stavu v okamžiku
uzavírání kupní smlouvy. Dovolatel žádal, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek
odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žádný z ostatních účastníků se k dovolání písemně nevyjádřil.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání, které brojí proti výrokům II.,
potažmo III. rozsudku odvolacího soudu, bylo podáno právně zastoupeným
účastníkem v otevřené lhůtě (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.).
Přípustnost dovolání je dána diformitou rozsudků nižších soudů v meritu věci (§
237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.) a dovolací důvody lze podle obsahu dovolání v
obecné rovině kvalifikovat tak, že byly uplatněny podle § 241a odst. 2 písm.
a), b) o. s. ř.
Dovolání není důvodné.
Odvolací soud posoudil věc správně již stran premisy, že jsou
splněny všechny výchozí restituční podmínky na straně oprávněných osob podle
zákona o půdě – jejich okruh, resp. aktivní věcná legitimace, včasnost výzvy,
existence rozhodnutí pozemkového úřadu, vyjasněná identifikace sporných
pozemků. Také okruh subjektů na straně povinných osob byl posouzen korektním
způsobem. Sporným však – kromě procesních aspektů věci, viz obsah dovolání a
nyní níže – zůstalo naplnění podmínek restitučního důvodu podle § 6 odst. 1
písm. k) zákona o půdě.
Podle § 6 odst. 1 písm. k) shora citovaného zákona je titulem pro
vydání nemovitostí, které v rozhodném období přešly na stát nebo jinou
právnickou osobu, uzavření kupní smlouvy oprávněnými osobami (jejich právními
předchůdci) v tísni za nápadně nevýhodných podmínek. Restituční judikatura se
již od počátku aplikace a interpretace zákona o půdě shodla na výkladu, že oba
posledně uvedené předpoklady musí být splněny současně, tj. kumulativně.
V nyní posuzované věci nečiní zásadní problém posouzení předpokladů
tísně na straně právních předchůdců žalobců F. a M. H. v relaci k rozhodné
kupní smlouvě ze dne 16. 9. 1969. Již odvolací soud cituje judikaturu,
podporující takřka notorietu, že stav tísně na straně vlastníků zemědělské půdy
v rozhodném restitučním období byl obecný (z pozice NS srov. zejména R 16/96, R
34/93 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Tento stav nelze omezovat na
50. léta minulého století; v důsledku úpravy nejrůznějších užívacích institutů
v neprospěch preference skutečného výkonu vlastnických práv trval až do konce
rozhodného období. Správně se v napadeném rozsudku ve prospěch tísně podává, že
vlastnictví H. v době uzavření smlouvy bylo „holé“ a že zábor předmětných
pozemků byl fakticky realizován pro přípravu těžby kamene již od počátku 60.
let. Lze jen připojit, že H. se prohlášením ze dne 29. 1. 1969, tedy dokonce
ještě před sepisem smlouvy, vzdali peněžní náhrady za pozemky ve prospěch
státu. Toto by zcela jistě neučinili, kdyby pociťovali skutečnou volnost
dispozice s pozemky a kdyby náhrada za ně měla být poskytnuta v seriózní,
nikoli diskriminační výši.
Pro posouzení nápadně nevýhodných podmínek považuje Nejvyšší soud
za relevantní zejména ten výklad výše citovaného zákonného ustanovení, který
provedl Ústavní soud v nálezu I. ÚS 168/95 (Sbírka nálezů a usnesení sv. 6, č.
79, obzvláště str. 63, 65). Tento výklad je konstantně respektován též
Nejvyšším soudem a pro právní závěry v této věci se ukazuje jako rozhodující;
ostatně dokazování prováděné též odvolací instancí bylo právě k aspektům tohoto
výkladu směřováno.
Podle interpretace Ústavního soudu je třeba pojem „v tísni za nápadně
nevýhodných podmínek“ interpretovat pro účely restituční nejen tak, že jde o
rozpor s tehdy platnými cenovými předpisy, ale i o jiné okolnosti, například
nucené vystěhování vlastníka z obce a podobně. Existenci takových podmínek v
době právního úkonu je třeba posuzovat vždy konkrétně podle okolností daného
případu. Také neadekvátnost peněžitého plnění při kupní smlouvě, vyplaceného
prodávajícím, může vyplývat z ekonomicko-politického pojetí vlastnictví, jež
odráželo dělení vlastnictví na osobní a soukromé a diskriminuje skupinu
vlastníků (tzv. soukromých), kterým by jinak náleželo stejné postavení. Také
smluvní cena podle tehdejšího cenového předpisu (vyhláška č. 43/1969 Sb.) může
být podle okolností případu vyjádřením nápadně nevýhodných podmínek.
Tím spíše se jeví jako správný postup odvolací instance při právním
posouzení věci. Je zřejmé, že právní předchůdci restituentů mohli být ukráceni
v důsledku předčasné těžby padesáti stromů, jak za pomoci znaleckého posudku
znalce p. Slavíčka dovodil odvolací soud. Také samotná kupní cena ve výši
9.894,- Kč je podle všeho nepřiměřená hodnotě pozemků a poplatná tehdejšímu
nevýhodnému oceňování. K výše zmíněným konkrétním okolnostem případu, které
podle judikátu Ústavního soudu mohou znamenat splnění nápadně nevýhodných
podmínek, tu lze přičíst i samotnou okolnost provádění těžby stromů na
objednávku těžebního podniku již mnohem dříve předtím, než došlo k sepisu kupní
smlouvy. Všechny tyto okolnosti, zahrnuté mezi prokázané skutečnosti ve věci
odvolacím soudem, tvoří ve svém souhrnu dostatečný základ pro právní posouzení,
že vedle tísně byly též nápadně nevýhodné podmínky na straně převodců dány.
Dovolatel vytkl odvolacímu soudu též vady procesního postupu. S touto
výtkou se však dovolací soud nemůže ztotožnit. Je dobře známo, že konstantní
judikatura uvolnila procesní postupy při aplikaci o. s. ř. tak, aby v
restitučních věcech směřovaly především k reálnému zjištění relevantních
skutečností se zohledněním časových dimenzí případu a nikoliv k přílišnému
důkaznímu zatížení restituentů. I z tohoto pohledu je třeba posoudit aktivitu
odvolací instance, která akcentovala přípustnou důkazní iniciativu soudu podle
§ 120 odst. 3 o. s. ř. Důkazy provedené výslechem svědka Kvasničky a znaleckým
posouzením přibližné hodnoty pokácené části stromoví je třeba zahrnout do této
sféry přípustnosti důkazního postupu (viz nález Ústavního soudu IV. ÚS 6/95 a
celá řada judikátů navazujících).
Nejvyšší soud připomíná v těchto souvislostech, že je soudem právního
přezkumu věci, nikoliv jejího skutkového základu. Zde musí vycházet v intencích
výkladu § 243a o. s. ř. z těch skutkových okolností, které byly zjištěny
nižšími instancemi a které vzal za základ svého právního posouzení věci
odvolací soud. Proto nemůže obstát celá řada zbylých námitek dovolatele – část
IV. dovolání -, neboť skutková zjištění odvolací instance nemohou být předmětem
dovolacího přezkumu a tedy zásahu do nich.
Jen na okraj právního posouzení věci je možné konstatovat, že
shledal-li odvolací soud nedostatek pasivní věcné legitimace na straně akciové
společnosti Tarmac CZ, pak ze striktního pohledu hmotněprávní úpravy zde jde o
závěr správný. Nelze ovšem pominout, že část pozemků může být nyní v držení
právě tohoto účastníka. Mají-li být tyto pozemky vydány žalobcům, pak je nutné
vycházet z předpokladu neplatnosti privatizační a následující pozemkové
transakce, neboť bylo porušeno blokační ustanovení § 5 odst. 3 zákona o půdě.
To ve svém důsledku vrací právní stav do té polohy, že vlastníkem pozemků je
stát, za něhož vykonává příslušná práva Pozemkový fond; z toho lze vycházet při
některých dílčích procesních úkonech, které přicházejí úvahu.
Z uvedeného vyplývá, že oba dovolací důvody uplatněné dovolatelem
nebyly naplněny a Nejvyšší soud proto dovolání obce Příšovice zamítá (§243b
odst. 2 věta před středníkem o. s. ř.).
Ustanovení § 243b odst. 5 o. s. ř. vytváří oporu k přiznání nákladů
dovolacího řízení. Dovolatel však nebyl úspěšný a ostatním účastníkům žádné
náklady v tomto řízení nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle
občanského soudního řádu.
V Brně dne 20. října 2010
JUDr. Ludvík D a v i d, CSc., v. r.
předseda senátu