28 Cdo 2540/2000
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa
Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Milana Pokorného,
CSc., v právní věci žalobců A) J. F., B) M. Š., roz. F. C) V. Ch., rozené F.,
všech zastoupených advokátem, proti žalovanému T., zastoupenému advokátem, o
vydání věci, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 9 C 368/93-159, o
dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci
ze dne 1. 2. 2000, č.j. 12 Co 598/99-175, takto:
Dovolání se zamítá.
Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobou podanou dne 29. 10. 1993 u Okresního soudu v Olomouci domáhali
se žalobci vydání rozsudku, jímž mělo být žalovanému uloženo vydat řeznickou
kóji č. 4 vpravo v nemovitosti č.p. 25 v O., k.ú. O., a dále měla být
žalovanému uložena vydat žalobci podíl na nemovitosti č.p. 25 se stavební
parcelou č. 448 v O., k.ú. O., který je dán zlomkem 1/x, kde x je rovno
celkovému počtu spoluvlastnických podílů na tomto majetku vydaných žalovaným
všem oprávněným osobám s tím, že vydání je třeba provést do 15 dnů od právní
moci rozsudku. Petit žaloby pak změnil podáním došlým okresnímu soudu dne 3.
11. 1994 tak, že navrhovali uložení povinnosti žalovanému vypracovat, vydat a
navrhnout vklad do katastru nemovitostí příslušného pro kat. úz. O. podáním
písemného prohlášení ke Katastrálnímu úřadu v O., že v budově (domě) č.p. 25 v
O. na stavební ploše p.č. 448 o výměře 1.039 m2 v kat. úz. O. vymezuje jednotky
podle zákona č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy
k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorám a doplňují
některé zákony (zákon o vlastnictví bytů). Toto prohlášení musí splňovat
veškeré formální a obsahové náležitosti definované ust. § 5 odst. 3, § 4 cit.
zák. s tím, že jako jednotky se vymezují zejména nebytové prostory označované
dosud jako řeznické kóje podle dřívějších předpisů zapisované samostatně v
pozemkové knize a nacházející se v přízemí (pasáž) budovy, když vymezení i
jiných jednotek se nevylučuje. Dále žalobci navrhli uložení povinnosti
žalovanému vypracovat a uzavřít v souladu s příslušnými ustanoveními z.č.
403/1990 Sb., v platném znění, dohodu o vydání věci splňující současně veškeré
další náležitosti smlouvy o převodu vlastnictví jednotky dle ust. § 6 (a příp.
též § 7) z.č. 72/1994 Sb., v rozsahu blíže popsaném ve změně návrhu. Podáním ze
dne 19. 9. 1995 pak navrhli rovněž vydání určovacího výroku o tom, že žalobci
jsou oprávněnými osobami ve smyslu ust. § 3 z.č. 403/1990 Sb. v platném znění
ve vztahu k věci definované dosud jako řeznická kóje č. 4 vpravo v přízemí domu
č.p. 25 na stavební ploše p.č. 448 v kat. úz. O., přičemž povinnou osobou
(organizací) ve smyslu ust. § 4, 5 cit. zák. je žalovaný, jakož i určení, že
vypořádání nároků žalobců ve vztahu k věci vůči žalovanému se řídí úpravou z.
č. 403/1990 Sb., v platném znění ve spojení s úpravou z.č. 72/1994 Sb.
Okresní soud v Olomouci jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 5.
12. 1996, č.j. 9 C 368/93-120 vyhověl žalobě na uložení povinnosti žalovanému
vypracovat a uzavřít v souladu s příslušnými ustanoveními zákona č. 403/1990
Sb., v platném znění, dohodu o vydání věci, v níž vydávajícím je žalovaný,
vydávanou věcí je nebytová prostora označená dosud jako řeznická kóje č. 4
vpravo v přízemí domu č.p. 25 na stavební ploše parcela č. 448 v katastrálním
území O., příjemci - nabyvateli jsou J. F., 7. května č. 80, L. u Z. n. M. k
ideální jedné třetině, M. Š., V. K. č.p. 666 k ideální jedné třetině a V. Ch.,
r.č., O. k ideální třetině. Rozhodl současně o nákladech řízení.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci jako
soud odvolací usnesením ze dne 28. 5. 1998, č.j. 12 Co 250/97-132, uvedený
rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Učinil
tak z důvodů procesní povahy vztahujících se k neujasněnosti předmětu řízení,
vyslovil však přitom závazný právní názor na meritorní posouzení žaloby z
hlediska do té doby uplatněných žalobních tvrzení a dostupných výsledků
důkazního řízení. Podle odvolacího soudu založil zákon č. 403/1990 Sb. v
ustanovení § 2 právo oprávněných osob na vydání věcí odňaté podle předpisů v
tomto zákoně uvedených. Z toho vyplývá požadavek existence takové věci ku dni
účinnosti uvedeného zákona, tj. ku dni 1. 11. 1990. Pojem věci platné právo
explicitně nedefinuje, právní praxe i teorie však zastává výklad, podle něhož
věcí v právním smyslu je ovladatelný hmotný předmět sloužící potřebám lidí.
Tomuto požadavku samostatné věci předmět sporu - řeznická kóje č. 4 -
nevyhovuje, neboť jako samostatná věc neexistovala a ani dnes neexistuje. Z
argumentace žaloby dovozující, že kóje je samostatnou jednotkou podle zákona č.
72/1994 Sb. bez dalšího vyplývá, že v současné době kóje jako samostatná věc
neexistuje. Samotná okolnost, že kóje byla před odnětím státem podle tehdy
platné právní úpravy § 361 Obecného zákoníku občanského z roku 1811 předmětem
výlučného vlastnictví otce žalobců jako spoluvlastnická část domu č.p. 25,
třebas nebyla oddělena, nelze pro potřeby nyní probíhajícího řízení nic
vytěžit, neboť pozdější předpisy pojem tzv. reálného spoluvlastnictví
nepřevzaly. Nynější právní úprava (§ 4 zákon č. 72/1994 Sb.) umožňuje vznik
spoluvlastnictví domu podle tohoto zákona představované spoluvlastnickým
podílem na společných částech domu a vlastnictví jednotky, a to buď písemným
prohlášením vlastníka budovy a převodem první jednotky, nebo smlouvou o
výstavbě. Právo vymezit v budově jednotky podle tohoto zákona přísluší podle §
5 odst. 1 věta první uvedeného zákona vlastníku budovy. Z textu tohoto předpisu
ani jiných zákonů však nelze dovodit možnost, aby takováto povinnost mu byla
uložena. Uvedený závěr je podporován rovněž důsledky vyplývajícími z ustanovení
§ 11 věty druhé zákona č. 403/1990 Sb., v platném znění, podle něhož oprávněné
osobě nepřísluší uplatňovat jiné nároky související s vydáním věcí, než jsou
uvedeny v tomto zákoně.
O nově upravené žalobě respektující pokyny zrušovacího usnesení
odvolacího soudu rozhodl poté soud prvního stupně rozsudkem ze dne 29. 4. 1999,
č.j. 9 C 368/93-159 tak, že žalobu v plném rozsahu zamítl a rozhodl o nákladech
řízení.
Ve vztahu k vymezení předmětu vydání, nabytí vlastnictví k němu otcem žalobců a
způsobu odnětí jeho vlastnického práva vyšel ze zjištění, že podle kupní
smlouvy uzavřené v Prostějově dne 4. 6. 1920 mezi J. N. a J. F., která byla
zanesena v knihovní vložce 725, katastrální obec O., že J. N. prodává jatka,
neboli "F." č. 4 vpravo, zapsanou v knihovní vložce 725 v O., se všemi právy a
povinnostmi panu J. F. Rovněž zjistil z výpisu z knihovní vložky č. 25
katastrálního území O., že v této knihovní vložce je zapsán dům "H. č.25" na
stavební ploše 448, naposledy bylo jeho vlastníkem "S. d. ř. a u. v O.". Podle
rozhodnutí finanční odboru ONV v O. ze dne 2. 3. 1964 bylo vloženo vlastnické
právo pro Československý stát - T. Nyní je v katastru nemovitostí na listu
vlastnictví č. 390 jako vlastník nemovitosti č.p. 25 na stavební ploše 448
veden Čs. stát - T. Z potvrzení Okresního úřadu v O., č.j. Fin.maj.
I-447/88-1959-Řa/1991/Ns, ze dne 5. 4. 1991, soud prvního stupně zjistil, že
nemovitost - řeznická kóje č. 4 vpravo, zapsaná ve vložce 725 katastrální území
O., přešla do vlastnictví státu na základě rozhodnutí ONV O., zn.Fin.maj.
I-447/88-1959-Řa ze dne 30. 9. 1961 podle § 5 vládního nařízení č. 15/1959 Sb.
a § 11 vyhlášky č. 88/59 Úředního listu, a to do správy T., kupní cena nebyla
vyplacena, vlastníkem nemovitosti v té době byl J. F. Z úmrtního listu J. F.
jinak vyplývá, že tento zemřel 16. 4. 1950.
Soud prvního stupně jinak zjistil z výpovědi žalobců, že jejich otec jako
řezník byl mimo jiné členem Svépomocného družstva řezníků a uzenářů, provozoval
živnost v předmětné řeznické kóji, kterou koupil od J. N. Tato kóje mu byla
odňata podle vládního nařízení č. 15/1959 Sb., a to bez jakékoliv finanční
náhrady. Do té doby (do roku 1961) dostávala matka žalobců od národního podniku
T.- Kč měsíčně nájemného.
Z písemné výzvy ze dne 5. 2. 1991 zjistil dále soud, že všichni tři žalobci
jako oprávněné osoby vyzvali žalovaného v souladu se zákonem č. 403/1990 Sb. k
vydání řeznické kóje č. 4 vpravo v nemovitosti v O., katastrální území O.
Žalovaný přípisem adresovaným J. F. ze dne 21. 5. 1991 zaslal dohodu o vydání
věci podle zákona č. 403/1990 Sb. k podpisu všemi příjemci věci. Tito dopisem
ze dne 18. 6. 1991 vyslovili nesouhlas s dohodu, neboť tato neobsahovala volný
přístup žalobců do kóje, nebyla podepsána statutárním zástupcem žalovaného a
nebyla opatřena razítkem. Návrh dohody předložený povinnou osobou se nezmiňuje
o sjednání smlouvy o pronájmu kóje, která je znehodnocena skladovaným
materiálem a dohoda rovněž nestanoví dobu platnosti a tím i časový termín
vyklizení řeznické kóje. Poté již žalovaný neprojevil ochotu k uzavření
jakékoliv dohody o vydání věci.
Při takto zjištěném skutkovém stavu soud prvního stupně žalobu zamítl v
podstatě s odkazem na právní závěry obsažené ve shora uvedeném usnesení
odvolacího soudu ze dne 28. 5. 1998.
K odvolání žalobců Krajský soud v Ostravě-pobočka v Olomouci výše uvedeným
rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, rozhodl o nákladech
odvolacího řízení a vyslovil přípustnost dovolání. Převzal skutková zjištění
soudu prvního stupně jako správná a dospěl k závěru o nedůvodnosti žaloby v
podstatě za použití shodné argumentace uvedené ve svém předchozím usnesení ze
dne 28. 5. 1998. Zdůraznil zejména, že vzhledem k žalobním tvrzením a formulaci
jejího petitu se žalobci vlastně domáhají uložení povinnosti vlastníku budovy k
vydání prohlášení ve smyslu § 5 odst. 1 věta prvá zákona č. 72/1994 Sb. Podle
odvolacího soudu jde o možnost, danou vlastníku budovy ze zákona, nikoliv o
jeho povinnost, tím spíše povinnost, kterou by mu v daném případě bylo možno
uložit. Odvolací soud v této souvislosti poukázal na odlišnou situaci v
případech tzv. družstevních bytů podle ustanovení § 22 zákona č. 42/1992 Sb.,
která se však posuzovaného případu nedotýká. S odkazem na ustanovení § 11 věty
druhé zákona č. 403/1990 Sb., v platném znění, pak dovodil, že nárok žalobců
vybočuje i z mezí daných tímto zákonem. V této souvislosti odmítl argumentaci
žalobců, že odepření jimi požadovaného práva je v rozporu s Listinou základních
práv a svobod. Ze smyslu a účelu zákona č. 403/1990 Sb., v platném znění, totiž
vyplývá, že vzdor prokázanému odnětí předmětu vlastnictví právnímu předchůdci
žalobců dovoluje uvedený zákon nápravu nastalých křivd jen prostředky v něm
uvedenými, mimo jiné vydáním věcí za podmínek v zákoně uvedených (popř.
poskytnutím peněžní náhrady apod.).
Výrok o založení přípustnosti dovolání k návrhu žalobců odůvodnil odvolací soud
tím, že otázka "zda je možné v rámci restitučního sporu vyhovět návrhu na
uložení povinnosti k vyčlenění jednotky jako samostatné věci a jejího
následného vydání podle zákona č. 403/1990 Sb., pokud tato byla odňata postupem
podle uvedeného restitučního zákona, avšak ke dni účinnosti zákona č. 403/1990
Sb. jako samostatná věc právně neexistovala", nebyla dosud právní praxí řešena,
takže nelze vyloučit, že je relevantní i pro posouzení jiných obdobných poměrů,
jež v konečném účinku mohou mít vliv na obecnou rozhodovací činnost soudů.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání. Jeho
přípustnost opírali o výrok rozsudku odvolacího soudu zakládajícího přípustnost
dovolání v této věci. Nesouhlasili s výkladem zaujatým odvolacím soudem a
dovozovali, že žalobním návrhem se mimo jiné domáhali formálního osamostatnění
předmětné kóje, čemuž se žalovaný bránil. Opakovali argumentaci, podle níž
takový postup je možný za použití ustanovení zákona č. 72/1994 Sb. Kóje jako
masný krám byla vždy a je samostatnou věcí, do odnětí vlastnictví otce žalobců
byla samostatnou věcí v právní smyslu, neboť byla předmětem kupních smluv, byla
na ni poskytována hypotéční půjčka a také byla pronajímána, neboť do doby
jejího nabytí otcem žalobců měl tento kóji v nájmu. Stejný režim byl uplatňován
i ohledně dalších kójí v soukromém vlastnictví. Na tomto postavení se nezměnilo
ničeho ani po nabytí účinnosti občanského zákoníku účinného od 1. 1. 1951, o
čemž svědčí i okolnost, že z tohoto stavu vycházel i stát, který rozhodnutím
svého orgánu vyslovil odnětí vlastnického práva k této věci podle tehdy
platného vládního nařízení č. 15/1959 Sb. Je proto namístě posuzovat povahu
předmětu vydání podle předpisů v době, kdy k zásahu do vlastnictví právního
předchůdce žalobců zásahem totalitní moci došlo, s výjimkou splnění podmínek
restitučního zákona. Požadavek žalobců odpovídal ustanovením zákona č. 403/1990
Sb. Výklad odvolacího soudu vycházejícího z ustanovení § 120 o.z. je v rozporu
s §1 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod, která je nadřazena
nespravedlivé právní normě bývalého režimu. Důvodnost nároků žalobců vyplývá i
z ustanovení čl. 11, odst. 1 až 5 téže Listiny. Navrhovali "změnu" rozsudku
odvolacího soudu a vyhovění žalobě (čímž měli zřejmě na mysli zrušení rozsudku
odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení).
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání
vycházel z ustanovení části dvanácté, hlavy 1, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb.,
podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem
nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle
dosavadních předpisů, se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních
předpisů. Proto v dalším odůvodnění tohoto rozsudku jsou uváděna ustanovení
občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000
Sb. (dále jen "o.s.ř."). Zjistil dále, že dovolání bylo podáno včas, osobami k
tomu oprávněnými - účastníky řízení řádně zastoupenými advokátem (§ 240 odst. 1
o.s.ř, § 241 odst. 1 o.s.ř.).
Pokud jde o přípustnost dovolání, vyšel dovolací soud ze shora uvedených
zjištění patrných z obsahu spisu, podle nichž odvolací soud potvrdil zamítavý
rozsudek soudu prvního stupně za situace, kdy tento rozhodl odlišně, než ve
svém dřívějším rozhodnutí, neboť byl vázán právním názorem odvolacího soudu,
který jeho dřívější rozhodnutí zrušil. Uvedená procesní situace odůvodňuje
závěr o přípustnosti dovolání z důvodů ustanovení § 238 odst. 1 písm. b) o.s.ř.
Ze systematického řazení ustanovení o přípustnosti dovolání proti rozsudku
odvolacího soudu (§ 237 odst. 1 o.s.ř. ,§ 238 odst. 1 o.s.ř. a § 239 o.s.ř.)
tak ovšem vyplývá, že je třeba prvořadě aplikovat ustanovení o přípustnosti
dovolání uvedené v dříve uvedeném pořadí, v daném případě ze zmíněného
ustanovení § 238 odst. 1 písm. b) o.s.ř., takže k důsledkům vyplývajícím jinak
z možnosti plynoucí z ustanovení § 239 o.s.ř. netřeba přihlížet.
Z přípustnosti dovolání plynoucí v této věci přímo ze zákona (§ 238 odst. 1
písm. b) o.s.ř.) tak v této věci vyplývají rovněž důsledky pro rozsah
dovolacích důvodů, které může dovolatel účinně uplatnit, jakož i rozsah
přezkumu rozhodnutí odvolacího soudu dovolacím soudem. Zatímco v případě
přípustnosti dovolání podle § 239 odst. 1, odst. 2 o.s.ř. přichází do úvahy
pouze posouzení správnosti otázek právního posouzení ve smyslu ustanovení § 241
odst. 3 písm. d) o.s.ř., je dovolatel oprávněn v dovolání přípustném podle §
238 odst. 1 o.s.ř. uplatnit rovněž ostatní dovolací důvody uvedené v § 241
odst. 3 o.s.ř.
V této věci však dovolatelé uplatnili pouze dovolací důvod nesprávného právního
posouzení uvedením podle § 241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. Přidrželi se přitom
prakticky obsahově svého návrhu na připuštění dovolání učiněný při dovolacím
jednání dne 1. 2. 2000, který byl pak převzat do odůvodnění dovoláním
napadeného rozsudku odvolacího soudu. Předmětem dovolacího přezkumu v této věci
tak zůstalo pouze posouzení správnosti závěrů odvolacího soudu o tom, že je
vyloučeno v řízení o nárocích oprávněné osoby podle zákona č. 403/1990 Sb.,
uložit povinné osobě jako vlastníku budovy jednotku ve smyslu § 5 odst. 1 věty
první zákona č. 72/1994 Sb. jako samostatnou věc a následně ji vydat podle
zákona č. 403/1990 Sb., jestliže tato věc byla sice odňata postupem podle
uvedeného restitučního zákona, avšak ku dni jeho účinnosti jako samostatná věc
právně neexistovala.
Dovolací soud proto přezkoumal rozsudek odvolacího soudu pouze v tomto rozsahu
vyplývajícího z podaného dovolání vzhledem k důsledkům vyplývajícím z
ustanovení § 242 odst. 1, odst. 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že dovolání není
opodstatněné.
Dovolací důvod nesprávného právního posouzení ve smyslu § 241 odst. 3 písm. d)
o.s.ř. je představován omylem soudem při použití práva. Jde tak o případ, kdy
soud na zjištěný skutkový stav použil nesprávný právní předpis, nebo sice
aplikoval správný předpis, avšak nesprávně jej vyložil. O takový případ v
posuzované věci nejde.
Pokud odvolací soud shodně se soudem prvního stupně posuzoval nároky žalobců v
této věci podle ustanovení zákona č. 403/1990 Sb. (když samotná přiléhavost
aplikace tohoto předpisu nepodléhá z důvodů shora uvedených přezkumu dovolacího
soudu), lze vyjít z ustanovení § 1 uvedeného zákona. Podle tohoto ustanovení se
zákon vztahuje na následky majetkových křivd způsobených fyzickým a soukromým
právnickým osobám odnětím vlastnického práva k nemovitým, popřípadě movitým
věcem podle vládního nařízení č. 15/1958 Sb., o opatřeních týkajících se
některých věcí užívaných organizacemi socialistického sektoru, jakož i podle
některých dalších, v tomto ustanovení dále uvedených, předpisů. Podle § 2
zákona zmírnění následků majetkových křivd podle tohoto zákona spočívá ve
vydání věci fyzické osobě nebo soukromé právnické osobě, které byla odňata
(dále jen "vlastník") na základě předpisů uvedených v p § 1, v poskytnutí
peněžní náhrady (§ 14) nebo ve vydání kupní ceny (§ 5) anebo v doplatku rozdílu
mezi peněžní náhradou a kupní cenou (§ 16).
Z uvedených ustanovení se dostatečně srozumitelně nabízí závěr, že uvedený
zákon předně nezaložil možnost domáhat se nápravy všech křivd, v němž způsobem
uvedeným v § 1 zákona tam uvedeným subjektům odnětím vlastnického práva k
nemovitým, popřípadě movitým věcem došlo, a už vůbec ne v plném rozsahu
původního odnětí. To je patrno (kromě samotného názvu zákona hovořícího dílem o
"zmírnění následků", dílem "některých majetkových křivd") i ze způsobů zmírnění
těchto křivd. Z dikce ustanovení § 2 zákona totiž plyne další závěr, že
zmírnění následků některých křivd je možné jen způsoby zde uvedenými, takže lze
učinit závěr, že jde o výčet taxativní.
K tomu přistupuje důsledek plynoucí ze znění ustanovení § 4 až 12 zákona. K
nápravě některých křivd formou vydání věci totiž nedochází automaticky z moci
zákona, nýbrž teprve na základě dohody uzavřené mezi oprávněnou osobou a
povinnou osobou (§ 5 odst. 1 až 3 zákona), která ke své účinnosti vyžaduje
vklad do katastru nemovitostí, případně výroku soudu (§ 5 odst. 4 zákona), to
vše za splnění dalších předpokladů plynoucích ze shora zmíněných ustanovení. K
nim patří splnění pojmu věci, která může být vůbec předmětem vydání. Ze znění
zákona tak nelze dovodit možnost, že by předmět vydání měl být nejdříve určen
rozhodnutím soudu nebo dohodou účastníků a teprve následně, po účinnosti
takových aktů, se stát předmětem vydání ať už na základě dohody mezi oprávněnou
osobou a povinnou osobou nebo na základě dalšího soudního rozhodnutí. Nutno
konstatovat, že právě takový postup žalobci svou žalobou, v posledním znění,
jak byla soudem prvního stupně připuštěna a jak o ní odvolací soud rozhodoval,
obsahově fakticky zvolili.
S přihlédnutím k tomu, co bylo výše uvedeno, tak nelze upřít správnost právních
závěrů odvolacího soudu v této věci. Okolnost, zda předmětná kóje byla podle
předpisů platných v době jejího nabytí právním předchůdcem žalobců, předmětem
právních vztahů, případně zda tuto kvalifikaci - lhostejno zda právně přiléhavě
či nikoliv - respektoval i stát jednající orgánem, který o odnětí vlastnického
práva původnímu vlastníkovi rozhodoval, je právně bezvýznamná. Možnost domáhat
se zmírnění některých majetkových křivd z období vymezeného § 1 zákona č.
403/1990 Sb. formou vydání věci ve smyslu § 2 zákona se váže pouze k předmětu
vydání, který splňuje náležitosti pojmu věci v právním smyslu podle předpisů
platných v době přijetí uvedeného zákona, respektive nabytí jeho účinnosti. Při
absenci legální definice věci v zákonu č. 403/1990 Sb., v platném znění, tak
odvolací soud správně aplikoval ustanovení občanského zákoníku č. 40/1964 Sb.,
ve znění účinném do 31. 12. 1991, jako předpisu obecné povahy.
Z jeho tehdejšího ustanovení § 118 vyplývá, že předmětem občanskoprávních
vztahů jsou věci a práva, pokud to povaha práva připouští. Takovým právem mohl
být i spoluvlastnický podíl ve smyslu § 137 odst. 1 o.z. Z definice uvedené v
tomto ustanovení s přihlédnutím k důsledkům vyplývajícím z ustanovení § 136
ost. 1 a 2 o.z. však lze dovodit, že občanský zákoník tím měl na mysli
spoluvlastnický podíl charakteristický pro ideální spoluvlastnictví. Existenci
institutu reálného spoluvlastnictví a tedy nepřímého předmětu takového
spoluvlastnictví tak ze znění občanského zákoníku platného v době nabytí
účinnosti zákona č. 403/1990 Sb. dovodit nelze. Není tak místa pro úvahy z
hlediska důsledků, které pro oblast občanského zákoníku přinesla úprava
provedená jeho novelou č. 509/1991 Sb., v ustanovení § 118 odst. 2, a která
zahrnula pod pojem předmětu občanskoprávních vztahů i byt nebo nebytové
prostory. Tím spíše nelze přihlédnout k zvláštní úpravě, předvídané posledně
uvedeným ustanovením, jak se tato projevila mimo jiné v ustanoveních zákona č.
72/1994 Sb., v platném znění, neboť jde rovněž o předpis, který v době nabytí
účinnosti zákona č. 403/1990 Sb. nebyl ještě vydán. Předmět vydání, ohledně
něhož uplatnili žalobci své právo způsobem výše uvedeným, tak podmínkám
ustanovení zákona č. 403/1990 Sb., v platném znění, neodpovídal. Rozhodnutí
odvolacího soudu je proto třeba považovat v mezích shora vymezeného dovolacího
přezkumu za správné. Dovolací soud proto podle § 243b odst. 1 o.s.ř. dovolání
žalobců zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 4
o.s.ř. za použití § 224 odst. 1 o.s.ř., § 151 odst. 1 o.s.ř. a § 142 odst. 1
o.s.ř. Žalobci neměli v dovolacím řízení úspěch, žalovanému pak v souvislosti s
podaným dovoláním zřejmě žádné náklady řízení nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. ledna 2001
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v.r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Marcela Jelínková