28 Cdo 2541/99
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Milana Pokorného,
CSc., a soudců JUDr. Julie Muránské a JUDr. Josefa Rakovského o dovolání M. P.,
zastoupené advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Praze z 5.1.1999, sp.zn.
22 Co 498/98, vydanému v právní věci vedené u Okresního osudu v Kolíně pod
sp.zn. 9 C 1389/95 ( žalobkyně M. P. proti žalovaným 1. J. D., 2. M. D. a 3. J.
D., zastoupeným advokátem, o vydání strojního zařízení ), takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Žalobkyně se domáhala žalobou, podanou u soudu 18.8.1995 ( v průběhu řízení
upravovanou), aby žalovaným bylo uloženo vydat jí strojní zařízení čisticí
stanice osiv, jehož je vlastnicí na základě dohody o vydání věcí a o vzájemném
vypořádání, kterou uzavřela dne 29.11.1994 se státním podnikem O. N.. Žalovaní
jsou spoluvlastníky budov v N. ( na pozemcích parc. č. 3138 a parc. č. 3139), v
nichž je strojní zařízení umístěné, a zamezují žalobkyni přístup k tomuto
zařízení a využívají je bez souhlasu žalobkyně ke svým výdělečným účelům.
Žalovaní navrhli zamítnutí žaloby s tím, že uzavřeli dne 7.3.1994 dohodu s O.
N. o vydání budov a dalších objektů čističky osiv v N. Tvrdili, že bylo písemně
dohodnuto s P. f. ČR a Ministerstvem zemědělství ČR, že se jím dostane jako
restituentům celého technologického zařízení čisticí stanice osiv a že toto
zařízení nedostane žalobkyně. Vzájemným návrhem se žalovaní naopak domáhali
vydání rozhodnutí, že je neplatné vydání technologického zařízení čisticí
stanice osiv žalobkyni M. P. S. s. t. O., s.p., N., na základě výdejky z
29.1.1994.
Soud prvního stupně vyslechl v řízení žalobkyni a žalované, jako účastníky
řízení, vyslechl svědka V. K., Ing. J. M., Ing. J. H., Ing. J. Š., O. Ř., J. F.
a konstatoval obsah listinných dokladů, předložených účastníky řízení.
Rozsudkem Okresního soudu v Kolíně z 2.6.1998, čj. 9 C 1389/95-124, bylo
rozhodnuto, že žalovaní jsou povinni vydat do 15 dnů od právní moci rozsudku
žalobkyni zařízení čisticí stanice osiv, a to 10 kusů obilných sil ( evid. č.
15163), pojízdný hasící přístroj ( evid.č. 165 000), dva kompresory ( evid.č.
16764, 16 765), dva ventilátory ( evid. č. 17437), odlučovač (evid. č. 15 162),
komplet zařízení obilných sil ( evid. č. 1663), odebírač vzorků ( evid. č. 15
333), průmyslový vysavač ( evid. č. 15436), podjezdový zásobník ( evid. č.
15465), 10 kusů zásobníků (evid. č. 15 453), výtah obilí (evid.č. 16 432),
komplet zařízení předčističky K 523 ( evid. č. 16 646), předčističku ( evid.č.
16 662), zásobník Z 35 ( evid. č. 17 343), komplet zařízení Trier Super a
čističky ( evid.č. 17 349), vyrovnávací zásobník ( evid. č. 17 432),
automatické váhy (evid. č. 15177), počítač semen (evid.č. 15 165), dopravní pás
T 602 (evid. č. 14613), korečkový elevátor (evid. č. 15 169), čtyři
dopravníkové pásy DOPZ ( evid. č. 16674, 15171, 16521, a 16526), dva dopravníky
614 ( evid. č. 16668 a 16669), dvoušnekový dopravník (evid. č. 17431 a 17435),
komplet zařízení mořičky Robostav a komplet zařízení paletizační linky,
umístěné v objektech výrobní haly a ocelokolny Hart na pozemcích parc. č. 3136
a 3139 v katastrálním území N. Žalovaným bylo uloženo zaplatit žalobkyni na
náhradu nákladů řízení 76.566 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.
Pokud se žalovaní domáhali vzájemným návrhem, aby soud určil, že je neplatné
vydání technologického zařízení čisticí stanice v N. (spočívající v předmětech
uvedených v předchozím výroku rozsudku) žalobkyni S. s. p. O., s.p., N., na
základě výdejky restitučních náhrad, datované 29.11.1994, byl tento vzájemný
návrh uváděným rozsudkem soudu prvního stupně zamítnut.
Žalovaným bylo uloženo zaplatit společně a nerozdílně do pokladny Okresního
soudu v Kolíně na náhradu vyplaceného svědečného 677 Kč do 3 dnů od právní moci
rozsudku.
V odůvodnění svého rozsudku soud prvního stupně uvedl, že posuzoval žalobní
návrh žalobkyně podle ustanovení § 126 občanského zákoníku a shledal jej
důvodným, když šlo o vydání věcí - zařízení čisticí stanice osiv, která byla
vydána povinnou osobou (státním podnikem O. N.) na základě dohody o vypořádání
restitučních náhrad. Šlo tu o samostatné movité věci oddělitelné od
nemovitostí, které jsou ve vlastnictví žalovaných, a tyto nemovitosti byly jim
vydány P. f. ČR ; movité věci (zařízení) nebyly žalovaným vydány spolu s
nemovitostmi. Pokud se žalovaní domáhali určení neplatnosti vydání v rozsudku
uvedeného technologického zařízení, neshledal soud prvního stupně žádný důvod
neplatnosti dohody, neboť vydávající státní podnik byl povinnou osobou podle
zákona č. 229/1991 Sb. a žalobkyně při tomto vydání uvedeného zařízení
uplatňovala pohledávku, která jí byla oprávněnou osobou (podle téhož zákona)
postoupena na základě smlouvy o postoupení pohledávky. Byl proto vzájemný návrh
žalovaných zamítnut. Výroky o nákladech řízení byly soudem prvního stupně
odůvodněny podle ustanovení § 142 odst. 1 a § 148 občanského soudního řádu.
O odvolání žalovaných proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně rozhodl
Krajský soud v Praze rozsudkem z 5.1.1999, sp.zn. 22 Co 498/98. Rozsudek soudu
prvního stupně byl rozsudkem odvolacího soudu změněn tak, že žaloba žalobkyně
byla zamítnuta; ve své zamítavé části byl rozsudek soudu prvního stupně
potvrzen. Bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu
nákladů řízení před soudem prvního stupně, ani před soudem odvolacím. Žalobkyni
bylo uloženo zaplatit do pokladny Okresního soudu v Kolíně na náhradu nákladů
řízení, které platil stát, 338,50 Kč a žalovaným bylo uloženo zaplatit na
náhradu týchž nákladů řízení každý částku 112,80 Kč, a to do 3 dnů od právní
moci rozsudku také do pokladny Okresního soudu v Kolíně.
V odůvodnění svého rozsudku odvolací soud uvedl, že důvodnost odvolání
žalovaných spatřuje v tom, že nebyl v řízení u soudu prvního stupně vyvozen
odpovídající závěr z obsahu usnesení Okresního soudu Praha - východ z
21.9.1993, čj. 8 C 56/93-11. Tímto pravomocným usnesením bylo zakázáno O.,
semenářskému statku N., s.p., nakládat s posklizňovou linkou- čisticí stanicí v
N., B. 1692. Jde o čisticí stanici osiv, jejíhož vydání se žalobkyně domáhá
právě v řízení u Okresního soudu v Kolíně pod sp.zn. 9 C 1389/95, v níž bylo
podáno odvolání projednávané odvolacím soudem. Odvolací soud dovozoval, že
pokud přes tento zákaz, vydaný Okresním soudem Praha - východ, bylo uvedené
zařízení čisticí stanice vydáno žalobkyni na základě dohody z 29.11.1994, o
poskytnutí náhrady za restituční pohledávky za živý a mrtvý inventář a za
znehodnocení staveb, je nutno tuto dohodu považovat za neplatnou a vlastnictví
strojního zařízení na žalobkyni nepřešlo a je nadále ve vlastnictví státu.
Dospěl proto odvolací soud k závěru, že žalobkyně nemá aktivní legitimaci k
podání žaloby o vydání uvedeného strojního zařízení proti žalovaným. Byl proto
rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že žaloba žalobkyně byla zamítnuta.
Zamítnut byl správně vzájemný návrh žalovaných o určení neplatnosti dohody
žalobkyně s O. N., když řízení o neplatnost této dohody probíhá v jiné právní
věci ( v jiném občanském soudním řízení ) a v této právní věci si soud řešil
otázku platnosti dohody z 29.11.1994 jako otázku předběžnou podle ustanovení §
135 odst. 2 občanského soudního řádu, přičemž vycházel z názoru, že na straně
žalovaných nebyl dán naléhavý právní zájem na požadovaném určení neplatnosti
zmíněné dohody z 29.11.1994, jež byla uzavřena mezi žalobkyní a O. N. Tento
státní podnik nebyl ani účastníkem řízení v této právní věci, vedené u
Okresního soudu v Kolíně pod sp.zn. 9 C 1389/95.
Výroky o nákladech řízení byly odvolacím soudem odůvodněny ustanoveními § 142
odst. 2 a § 148 odst. 1 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobkyni v řízení
zastupoval, dne 15.3.1999 a dovolání proti tomuto rozsudku bylo podáno u
Okresního soudu v Kolíně dne 14.4.1999, tedy ve lhůtě uvedené v ustanovení §
240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Ve svém dovolání dovolatelka navrhovala, aby dovolací soud zrušil rozsudek
odvolacího soudu a aby věc vrátil k dalšímu řízení. Dovolatelka měla za to, že
rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci ( § 214
odst. 3 písm. d/ občanského soudního řádu ).
Dovolatelka zdůrazňovala, že usnesením Okresního soudu Praha - východ z
21.9.1993, čj. 8 C 56/93-11, na které odvolací soud poukazoval, uvedený soud
prvního stupně zakázal O. N. nakládat s posklizňovou linkou - čisticí stanicí ;
šlo tu tedy v tomto zákazu o věc nemovitou a nikoli o movité věci, tj. o
jednotlivé konkrétní předměty, převážně stroje, jejichž vydání se žalobkyně
domáhala. Citované usnesení Okresního soudu Praha - východ o nařízeném
předběžném opatření se ostatně týkalo jiné nemovitosti ( jiného objektu ) - čp.
1692 v N. a nikoli výrobní haly na pozemcích parc. č. 3138 a 3139 v N., v němž
je strojové zařízení, jehož vydání se žalobkyně domáhá. Toto citované předběžné
opatření nemělo tedy pro O. N., s.p., právní účinky, které by znamenaly její
omezení jako povinné osoby k uzavření dohody o vydání strojního zařízení. Podle
názoru dovolatelky tu nemohlo jít o neplatnost dohody podle ustanovení § 39
občanského zákoníku, když tu šlo o rozpor nikoli s ustanovením zákona, ale o
odvolacím soudem předpokládaný rozpor s rozhodnutím soudu o předběžném
opatření, jako aktem aplikace práva ze strany soudu. Žalobkyně by tu měla být
chráněna ve smyslu ustanovení § 3 občanského zákoníku, když postupovala v dobré
víře podle uzavřené dohody o vydání věcí. Za nedoložený pokládala dovolatelka i
závěr odvolacího soudu , že tu šlo nadále o majetek státu. Navíc tu zmíněné
předběžné opatření zaniklo analogicky podle ustanovení § 77 odst. 1 písm. b)
občanského soudního řádu, když právní vztah mezi účastníky řízení,
probíhajícího u Okresního soudu Praha - východ pod sp.zn. 8 C 56/93, byl
vyřešen mimosoudní dohodou.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení článku II.
odst. 1 zákona č. 238/1995 Sb., podle něhož ustanovení tohoto zákona, jímž byl
změněn a doplněn občanský soudní řád ( zákon č. 99/1963 Sb.), platí i na
řízení, jež byla zahájena před účinností zákona č. 238/1995 Sb. ( tj. před
1.1.1996 ; viz článek V. zákona č. 238/1995 Sb.).
Dovolání tu bylo přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) občanského
soudního řádu, pokud směřovalo proti výroku rozsudku odvolacího soudu , jímž
byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Dovolatelka vytýkala rozsudku odvolacího soudu, že spočívá na nesprávném
právním posouzení věci.
Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ustanovení § 241 odst. 3 písm. d)
občanského soudního řádu může spočívat buď v tom, že soud použije na
projednávanou právní věc nesprávný právní předpis, nebo si použitý právní
předpis nesprávně vyloží ( viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek text na str. 13 /45/).
V daném případě odvolací soud posoudil věc podle ustanovení § 126 a § 39
občanského zákoníku, která se projednávané právní věci týkala. V řízení o
dovolání bylo třeba posoudit, zda si odvolací soud tato ustanovení také správně
vyložil.
Podle ustanovení § 39 občanského zákoníku je neplatný právní úkon, který svým
obsahem nebo účelem odporuje zákonu, nebo jej obchází anebo se příčí dobrým
mravům.
Podle ustanovení § 126 občanského zákoníku vlastník má právo na ochranu proti
těm, kdo do jeho vlastnického práva neoprávněně zasahuje ; zejména se může
domáhat vydání věci na tom, kdo mu ji neprávem zdržuje.
Podle ustanovení § 76 odst. 1 občanského soudního řádu může soud předběžným
opatřením uložit účastníku řízení, aby nenakládal s určitými věcmi nebo právy.
Podle ustanovení § 77 odst. 1 občanského soudního řádu předběžné opatření
zanikne za podmínek uvedených v ustanovení § 77 odst. 1 občanského soudního
řádu. Podle ustanovení § 77 odst. 2 předběžné opatření předseda senátu zruší,
jestliže pominou důvody, pro které bylo nařízeno.
Podle ustanovení § 135 odst. 2 občanského soudního řádu otázky, o nichž
přísluší rozhodnout jinému orgánu může soud posoudit sám ( s výjimkou otázek
uvedených v ustanovení § 135 odst. 1 občanského soudního řádu). Bylo-li však o
takové otázce vydáno příslušným orgánem rozhodnutí, soud z něho vychází.
Podle těchto citovaných ustanovení právních předpisů odvolací soud v daném
případě postupoval. Jestliže podle výsledků dokazování shledal, že věci,
jejichž vydání se žalobkyně domáhala, jsou dotčeny tím, co bylo obsahem
pravomocného usnesení Okresního soudu Praha - východ z 21.9.1993, čj. 8 C
56/93-11, o nařízení předběžného opatření ve smyslu ustanovení § 76 odst. 1
písm, c) občanského soudního řádu, pak bylo jeho povinností, aby z takového
rozhodnutí vycházel ve smyslu ustanovení § 135 odst. 2 občanského soudního
řádu. I postup při vydávání věcí podle zákona č. 403/1990 Sb., č. 87/1991 Sb. i
č. 229/1991 Sb. může být dotčen nařízeným předběžným opatřením, zakazujícím
nakládat s určitými právy a věcmi. Jestliže při uzavření takové dohody nebylo
respektováno rozhodnutí soudu, který předběžným opatřením zakázal nakládání s
určitými věcmi, pak nebylo možné dospět k závěru, že ten, kdo věci podle takové
dohody nabyl, může se domáhat ochrany proti zásahu jiného subjektu, který z
takového rozhodnutí soudu vychází, protože takový postup nelze posoudit jako
neoprávněné zadržování věci ( viz § 126 občanského zákoníku ). Odvolací soud
nezjistil, že by nařízené předběžné opatření v daném případě zaniklo, když ani
žalobkyně neprokázala, že by tu došlo k jednoznačnému vyřešení právního vztahu
v dalším období po zániku předběžného opatření, které by ji opravňovalo k
domáhání se ochrany proti neoprávněnému zásahu do jejich vlastnických práv.
Nemohl proto dovolací soud přisvědčit názoru dovolatelky, že je rozhodnutí
odvolacího soudu nesprávné, jak se toho dovolatelka domáhala s poukazem na
ustanovení § 243b odst. 1 občanského soudního řádu.
Nezbylo proto dovolacímu soudu než přikročit k zamítnutí dovolání dovolatelky
podle ustanovení § 243b odst. 1 a 5 občanského soudního řádu.
Dovolatelka nebyla v řízení o dovolání úspěšná a ohledně nákladů vynaložených
žalovanými na vyjádření k dovolání dovolatelky použil dovolací soud ve smyslu
ustanovení § 243b odst. 4 a § 224 odst. 1 občanského soudního řádu ustanovení §
150 téhož právního předpisu o nepřiznání náhrady nákladů řízení i úspěšnému
účastníkovi v řízení, a to vzhledem k povaze této projednávané právní věci a k
obsahu uvedeného vyjádření k dovolání, které jen rekapitulovalo procesní
stanoviska žalovaných, vyjádřená již v průběhu řízení před soudy obou stupňů.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 19. prosince 2000
JUDr. Milan P o k o r n ý, CSc., v.r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Ivana Svobodová