28 Cdo 2543/2003
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Ludvíka Davida, CSc. a soudců JUDr. Ireny Hladíkové a JUDr. Josefa Rakovského v
právní věci žalobkyně E. V., zastoupené advokátem, proti žalované Ing. H. B.,
o vydání nemovitostí, vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp.zn.
6 C 240/92, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých
Budějovicích ze dne 3.7.2003, č.j. 8 Co 1287/2003-686, ve znění opravného
usnesení ze dne 2.9.2003, č.j. 8 Co 1287/2003-702, takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 3.7.2003,
č.j. 8 Co 1287/2003-686, ve znění opravného usnesení ze dne 2.9.2003,
č.j. 8 Co 1287/2003-702, se zrušuje v části, kterou
byl zamítavě změněn rozsudek Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne
27.3.2003, č.j. 6 C 240/92-645, ohledně vydání další ideální jedné čtvrtiny
tam označených nemovitostí, a to v rozsahu ideální jedné osminy tam označených
nemovitostí, a dále se zrušuje v části, kterou byl změněn rozsudek soudu
prvního stupně ohledně zaplacení soudního poplatku a náhrady nákladů řízení, a
věc se vrací v tomto rozsahu odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
II. Dovolání se zamítá v části, kterou byl napaden rozsudek Krajského
soudu v Českých Budějovicích ze dne 3.7.2003, č.j. 8 Co 1287/2003-686, ve znění
opravného usnesení ze dne 2.9.2003, č.j. 8 Co 1287/2003-702, kterým byl
zamítavě změněn rozsudek Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 27.3.2003,
č.j. 6 C 240/92-645, ohledně vydání další ideální jedné čtvrtiny tam označených
nemovitostí, a to v rozsahu ideální jedné osminy tam označených nemovitostí.
Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích, ve znění opravného
usnesení, výše označeným byl zamítavě změněn rozsudek Okresního soudu v
Jindřichově Hradci ze dne 27.3.2003, č.j. 6 C 240/92-645, v jeho odvoláním
napadené části, kterou žalované bylo uloženo vydat žalobkyni další ideální
jednu čtvrtinu nemovitostí: budova čp. 2/II. v J. na stavební parcele č. 3 o
výměře 354 m2, pozemek stavební parcela č. 3 o výměře 354 m2, pozemek parcela
č. 4 o výměře 117 m2, vše zapsané v katastru nemovitostí na LV č.
337 pro obec a k.ú. J., a ohledně ideální jedné čtvrtiny vydávaných
nemovitostí byl rozsudek soudu prvního stupně v jeho odvoláním napadené části
potvrzen. Současně byl rozsudkem odvolacího soudu změněn rozsudek soudu prvního
stupně o zaplacení soudního poplatku a náhradě nákladů řízení v návaznosti na
poměr úspěšnosti účastníků ve věci.
Odvolací soud změnil částečně odvoláním napadený rozsudek soudu prvního
stupně ve věci vycházeje z názoru (rozdílně od soudu prvního stupně, který
pasivní věcnou legitimaci žalované vztahoval k celým nemovitostem), že „věcí
vydání schopnou“ podle § 5 zákona č. 87/1991 Sb. (dále „zákona o mimosoudních
rehabilitacích“) je ideální polovina sporných nemovitostí vzhledem k rozsahu
zákonného podílu žalobkyně jako oprávněné osoby, a ve vztahu k tomuto podílu je
nutno také posuzovat vydání nemovitostí žalovanou jako povinnou osobou podle §
4 odst. 2 zákona o mimosoudních rehabilitacích. Pokud je žalovaná povinnou
osobou k vydání ideální poloviny sporných nemovitostí jako celku, pak ve
vztahu k zákonnému podílu žalobkyně jako oprávněné osoby (ideální polovina) je
povinna vydat žalobkyni pouze ideální čtvrtinu sporných nemovitostí.
Proti rozsudku odvolacího soudu, v části, kterou byl změněn rozsudek
soudu prvního stupně, podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o §
237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. a dovolací důvod uplatňuje podle § 241a odst. 2
písm. b/ a odst. 3 o.s.ř. Závěry odvolacího soudu nejsou správné a nemají ani
oporu v provedeném dokazování. Ve výzvě z 18.7.1991 požadovala dovolatelka,
jménem svým a své sestry, vydání celých nemovitostí, a to bez ohledu na důvody
nabytí svých podílů.V podání žaloby u soudu se dovolatelka domáhala vydání
poloviny nemovitostí, rovněž bez ohledu na důvody nabytí jednotlivých podílů
nemovitostí žalovanou. Dovolatelce měla být tedy vydána ideální polovina
nemovitostí, neboť ve výzvě požadovala vydání celé nemovitosti a v žalobě
ideální polovinu nemovitostí, která jí také byla soudem přiznána. Dovolatelka
navrhla, aby rozhodnutí odvolacího soudu bylo zrušeno v části napadené
dovoláním, a věc vrácena v tomto rozsahu odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací zjistil, že dovolání
podala v dovolací lhůtě k němu oprávněná osoba, zastoupená advokátem (§ 240
odst. 1, § 241 odst. 1 občanského soudního řádu).
Dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ občanského soudního
řádu (dále o.s.ř.).
Dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř., že rozhodnutí vychází ze
skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v
provedeném dokazování, dovolatelka blíže neodůvodnila. Ve spojení se svými
argumenty směřujícími k uplatnění dovolacího důvodu nesprávného právního
posouzení věci pouze zmiňuje výzvu z 18.7.1991, podanou žalobu a závěry soudu.
Odvolací soud vycházel v napadeném rozhodnutí i z listinného důkazu výzvou z
18.7.1991, který soud prvního stupně provedl v souladu s § 129 odst. 1 o.s.ř.
Žaloba a závěry soudu jsou obsahem spisu, přičemž je navíc pojmově vyloučeno,
aby zejména v prvním případě šlo o skutková zjištění. Takto tvrzený dovolací
důvod neshledal tedy dovolací soud důvodným.
Dovolání je však částečně důvodné podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže soud posoudil věc podle
právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá nebo správně určil právní
normu na zjištěný skutkový stav, tuto normu však nesprávně interpretoval.
Připustil-li dovolací soud dovolání podané proti měnícímu rozhodnutí
odvolacího soudu podle § 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., přezkoumával správnost
právního posouzení věci v celém rozsahu vzhledem k části předmětu řízení
napadené dovoláním; vázán zjištěným skutkovým stavem, do kterého není oprávněn
zasahovat.
Ohledně splnění zákonných předpokladů pro uplatnění restitučního nároku
žalobkyně (mimo dovoláním napadený rozsah vydání nemovitostí) odkazuje dovolací
soud na odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího soudu. Dovolací soud se
ztotožňuje i s právním posouzením rozsahu aktivní věcné legitimace žalobkyně.
Věcí, která má být vydána (§ 5 odst. 1 zákona o mimosoudních rehabilitacích),
je i spoluvlastnický podíl na věci, jež byla před odnětím státem v podílovém
spoluvlastnictví oprávněných osob. Oprávněná osoba může z důvodu podílového
spoluvlastnictví sama uplatnit jen nárok na vydání spoluvlastnického podílu
(srovnej stanovisko občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne
15.7.1993, Cpjn 50/1993, publikované ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek, ročník 1993, číslo 34, str. 118(252)). Osobám
odvozujícím nárok na vydání věci z poměru k původním spoluvlastníkům odňaté
věci se nemůže dostat více, než činil podíl jejich právního předchůdce, a to
ani tehdy, jestliže zbylí původní spoluvlastníci, případně další oprávněné
osoby uvedené v § 3 odst. 4 zákona o mimosoudních rehabilitacích, nárok na
vydání věci neuplatnily (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11.3.1998, sp. zn.
23 Cdo 374/98, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek,
ročník 1999, číslo 32). Dovolatelka je tak oprávněnou osobou podle § 3 odst. 1
zákona o mimosoudních rehabilitacích, vzhledem k ideální jedné šestině sporných
nemovitostí jako původní vlastnice a oprávněnou osobou podle § 3 odst. 2 písm.
e/, nyní odst. 4, zákona o mimosoudních rehabilitacích, vzhledem k ideálním
dvěma šestinám sporných nemovitostí jako dítě zemřelého sourozence původního
vlastníka (tety K. Š. - zemřelé bezdětné, bez manžela a bez zanechání závěti).
Žalobkyně je tedy aktivně legitimována k vydání ideální jedné poloviny
sporných nemovitostí. Ohledně druhé ideální poloviny sporných nemovitostí
přicházely v úvahu jako osoby oprávněné, ve světle výše uvedené judikatury,
osoby odlišné od dovolatelky, jak rovněž podrobně odůvodnily soudy nižších
instancí.
Žalovaná nabyla ideální jednu čtvrtinu sporných nemovitostí jako
dědický podíl po matce, ideální jednu čtvrtinu darem od bratra a ideální jednu
polovinu darem od otce, přičemž rodiče žalované nabyli nemovitosti od státu v
rozporu s tehdy platnými předpisy. Žalovaná není tedy povinnou osobou (§ 4
odst. 2 zákona o mimosoudních rehabilitacích – a contrario) vzhledem k ideální
jedné čtvrtině sporných nemovitostí, kterou nabyla darem od svého bratra, který
nenabyl spoluvlastnický podíl bezprostředně od státu (obdobně rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 17.12.1997, sp.zn.3 Cdon 372/96), a ze stejných důvodů
je povinnou osobou vzhledem k ideální jedné polovině nemovitostí, kterou nabyla
darem od otce. Potud se dovolací soud rovněž ztotožňuje s právními závěry
odvolacího soudu.
Ve vztahu k dědickému podílu po matce však dovolací soud poukazuje na
výše citované stanovisko Nejvyššího soudu č. 34/1993. Převodem ve smyslu
ustanovení § 4 odst. 2 (in fine) zákona o mimosoudních rehabilitacích není
míněn případ nabytí věci děděním. Na takového nabyvatele však přechází
povinnost zemřelé osoby do výše nabytého dědictví (popřípadě do výše toho, co
bylo získáno z nabytí věci od státu v rozporu s tehdy platnými předpisy nebo na
základě protiprávního zvýhodnění). Tyto důsledky dědění, vyložené ve stanovisku
Nejvyššího soudu a respektované nadále judikaturou (např. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 14.3.2000, sp.zn. 28 Cdo 273/99), odvolací soud pominul. Důsledkem
je nesprávně vymezený rozsah přisouzeného vydání ideálního podílu nemovitostí.
V tomto spočívá napadené rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci (§
241a odst. 2 písm.b/ o.s.ř.).
Odvolací soud správně posoudil podstatu zjišťování rozsahu pasivní
věcné legitimace žalované - od předmětu vydání podle § 5 odst. 1, zákona o
mimosoudních rehabilitacích, (ideální jedna polovina sporných nemovitostí, k
jejichž vydání je dovolatelka aktivně věcně legitimována) se musí následně
odvíjet i polovina rozsahu pasivní věcné legitimace žalované jako povinné
osoby vzhledem k celku. Jak je výše vyloženo, je žalovaná pasivně věcně
legitimována jako povinná osoba podle § 4 odst. 2, zákona o mimosoudních
rehabilitacích, k vydání ideální jedné poloviny sporných nemovitostí jako celku
vzhledem k takto nabytému podílu darem od otce a k vydání ideální jedné
čtvrtiny sporných nemovitostí jako celku, když v tomto rozsahu na ni přešla
povinnost její zemřelé matky. K předmětu vydání (ideální jedna polovina) je
pak nutno podíly k vydání ze strany žalované vždy dělit dvěma. Pokud odvolací
soud pominul ideální jednu čtvrtinu podílu k vydání ze strany povinné osoby
vzhledem k celku (podíl nabytý na základě dědictví), pak ve vztahu k vydávané
ideální jedné polovině rozhodl nesprávně v rozsahu ideální jedné osminy
nemovitostí.
Není rozhodné, jak dovolatelka koncipovala výzvu k vydání, případně
žalobu, nýbrž v jakém rozsahu je uplatněný nárok důvodný. Skutečnosti
sdělované v dovolání nejsou tak právně relevantní.
Dovolací soud nezjistil, že by řízení bylo postiženo některou z vad
uvedených v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/, a odst. 3
o.s.ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci (§ 242 odst. 3 o.s.ř.) a rozhodnutí odvolacího soudu bylo
přezkoumáno pouze z pohledu uplatněného dovolacího důvodu nesprávného právního
posouzení věci a posuzování otázky, zda rozhodnutí vychází ze skutkového
zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném
dokazování.
Z důvodu částečně nesprávného právního posouzení věci dovolací soud
částečně napadené rozhodnutí zrušil a vrátil věc v tomto rozsahu odvolacímu
soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 a odst. 3, věta první o.s.ř.). Jinak
posoudil dovolací soud dovolání jako nedůvodné (nezatížené vadou podle
namítaného dovolacího důvodu a částečně spočívající na správném právním
posouzení věci), a proto dovolání částečně zamítl (§ 243b odst. 2,
věta před středníkem o.s.ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný. Odvolací
soud rozhodne dále i o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího, a o
zaplacení soudního poplatku podle poměru úspěšnosti účastníků ve věci.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle
občanského soudního řádu.
V Brně dne 25. srpna 2004
JUDr. Ludvík David, CSc., v.r.
předseda senátu