28 Cdo 2556/2003
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., v právní věci žalobce J. K., zastoupeného advokátem, proti žalovanému Zemědělskému družstvu Ž. v likvidaci, o poskytnutí náhrady za znehodnocené nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 23 C 121/99, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. 8. 2003, č. j. 6 Co 1556/2003-290, ve spojení s opravným usnesením téhož soudu ze dne 29. 10. 2003, č.j. 6 Co 1556/2003-297, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Českých Budějovicích jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 26. 9. 2002, č.j. 23 C 121/99-238, uložil žalovaným povinnost společně a nerozdílně zaplatit žalobci 233.469,- Kč. Po skutkové stránce vyšel ze zjištění, že právní předchůdci žalobce byli vlastníky předmětných nemovitostí, které byly podle § 13 vládního nařízení č. 50/55 Sb. přikázány Strojní a traktorové stanici v T. n. V., a to z užívání předchozího uživatele JZD H. Vzal za prokázáno, že v průběhu užívání předmětných nemovitostí žalovanými došlo k jejich devastaci. Stejně tak vzal za prokázáno, že tyto nemovitosti byly vráceny rodičům žalobce v roce 1971 a nebylo zjištěno, že by po tomto roce žalovaní předmětné nemovitosti užívali. Soud prvního stupně též zjistil, že škoda vzniklá na zemědělské usedlosti čp. 34 v H. za dobu od 1. 2. 1958 do roku 1971 v důsledku jejího užívání žalovanými představuje částku 233.469,- Kč. Vyslovil závěr, že žalobce jako právní nástupce předchozích vlastníků je oprávněnou osobou pro uplatnění nároku na náhradu podle § 23 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ,,zákon o půdě“). Dospěl k závěru, že oba žalovaní jsou ve věci pasivně legitimováni, a to pro rozhodnutí o nároku společně a nerozdílně, analogicky v souladu s ustanovením § 438 odst. 1 o.z., neboť nelze přesně oddělit užívání předmětných nemovitostí Strojní a traktorovou stanicí a JZD Ź. Tentýž soud doplňujícím rozsudkem ze dne 26. 9. 2002, 23 C 121/99-238, zamítl návrh žalobce, kterým by oběma žalovaným byla uložena povinnost společně a nerozdílně uvést zemědělskou usedlost, blíže specifikovanou ve výroku, do stavu, v němž se nacházela ke dni jejich odnětí podle vládního nařízení č. 50/55 Sb.
Krajský soud v Českých Budějovicích jako odvolací soud usnesením ze dne 1. 7. 2003, č.j. 6 Co 1565/2003-269, v odstavci I. řízení proti JUDr. B. Š., správkyni konkurzní podstaty Státního podniku zemědělské techniky v likvidaci, vyloučil k samostatnému řízení. Současně v odstavci II. rozsudek soudu prvního stupně ve znění doplňujícího rozsudku téhož soudu zrušil a řízení ohledně této žalované zastavil. Tentýž soud dále usnesením ze dne 23. 7. 2003, č.j. 6 Co 1556/2003-280, připustil změnu žaloby, aby žalovanému Zemědělskému družstvu Ž. v likvidaci byla uložena povinnost uvést předmětné nemovitosti do stavu, ve kterém se nacházely ke dni jejich odnětí podle vládního nařízení č. 50/1955, eventuelně zaplatit žalobci na náhradě škody částku 233.469,- Kč.
Odvolací soud dále rozsudkem ze 28. 8. 2003, č.j. 6 Co 1565/2003-290, změnil v odstavci I. rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalované Zemědělské družstvo Ž. v likvidaci je povinno zaplatit žalobci částku 233.469 Kč. Současně v odstavci II. zamítl návrh žalobce, kterým by žalovanému byla uložena povinnost uvést předmětné nemovitosti do stavu, ve kterém se nacházely ke dni jejich odnětí. Převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se rovněž s jeho právním posouzením s tím, že na daný případ je třeba aplikovat ustanovení § 23 odst. 1 zákona o půdě. V této souvislosti poukazoval na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 9. 1999, č.j. 24 Cdo 62/98-160, v němž zaujal právní názor, že pokud užívání obytné nebo hospodářské budovy organizací podle zvláštních předpisů skončilo před nabytím účinnosti zákona o půdě má právo na náhradu podle § 23 odst. 1 zákona o půdě i ten dědic původní vlastníka, který byl vlastníkem budov ke dni účinnosti zákona o půdě. Dále podle odvolacího soudu nelze vyhovět žalobě na uvedení předmětných nemovitostí do stavu, ve kterém se nacházely ke dni jejich odnětí podle vládního nařízení č. 50/1955 Sb., neboť zákon o půdě neumožňuje tzv. naturální restituci a nelze aplikovat ani ustanovení § 442 odst. 2 o.z. Vyslovil rovněž závěr, že nebyly zjištěny žádné důvody pro výjimečné použití § 438 odst. 1,2 o.z.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dne 24. 11.
2003 dovolání, jehož přípustnost dovozoval zřejmě z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Uplatnil existenci dovolacích důvodů podle § 241a odst. 2 písm. a), b) o.s.ř. Tvrdil, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Namítal, že předmětné stroje, které se v nemovitosti nachází, nejsou v jeho vlastnictví. Poukazoval na skutečnost, že soudy obou stupňů se nevypořádaly s tím, z jakého titulu uplatňuje žalobce svá práva ze zákona o půdě. Podle dovolatele nelze projednávanou věc podřadit pod režim tohoto zákona. Navrhl proto zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů a vrácení věci k dalšímu řízení a současně odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Žalobce navrhl odmítnutí dovolání.
Dovolání není přípustné.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání vycházel v souladu s body 1., 15., 17., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, z občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2001. Proto v tomto usnesení jsou uváděna ustanovení občanského soudního řádu ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen ,,o.s.ř.). Dovolací soud zjistil, že dovolání bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o.s.ř.). Přes formální znění výroku odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně změněn, bylo nutno mít na zřeteli, že šlo ve skutečnosti obsahově o rozhodnutí potvrzující.
Podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jimž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle § 237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
O takový případ v posuzované věci nejde.
S povahou přípustnosti dovolání podle citovaného ustanovení souvisí předpoklady uvedené v § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Předmětem dovolacího přezkumu takto nemohou být otázky skutkového zjištění, nýbrž pouze otázky právního posouzení.
Jak je patrno z obsahu odůvodnění odvolacího soudu, posouzení důvodnosti žaloby bylo závislé na zjištění, zda žalobci přísluší náhrada za znehodnocené nemovitosti podle zákona o půdě. Odvolací soud správně aplikoval v úvahu přicházející ustanovení zákona, jmenovitě § 23 odst. 1 zákona o půdě. Je nutno přisvědčit odvolacímu soudu, pokud uzavřel, že v projednávané věci je nutno vycházet z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 1999, č.j. 24 Cdo 62/98-160. Dovolací soud nemá důvodu se odchýlit ani od právního závěru odvolacího soudu, že ustanovení § 23 odst. 1 zákona o půdě neumožňuje tzv. naturální restituci.
Dovolací soud se výkladem tohoto ustanovení se vícekráte zabýval, a jeho judikatura se ustálila s přihlédnutím k tomu, že i ustanovení § 23 zákona o půdě bylo novelizováno. Pod pojmem “vlastník” použitým v ustanovení § 23 odst. 1 nelze dle názoru dovolacího soudu rozumět toho, kdo byl vlastníkem budov v době jejich znehodnocení při užívání organizacemi podle zvláštních předpisů, pokud nebyl jejich vlastníkem ke dni účinnosti zákona o půdě, ale v prvé řadě toho, kdo byl k tomuto dni (tj. 24. 6. 1991) jejich vlastníkem. Úmyslem zákonodárce bylo totiž založit právo na náhradu za znehodnocení budov současnému vlastníkovi, a umožnit mu tak obnovu hospodaření na půdě včetně budov potřebných k zajištění této výroby; doba účinnosti zákona se zpravidla shodovala s dobou zániku práva užívání (§ 22 odst. 1 zákona o půdě); v praxi ovšem docházelo k případům, kdy právo užívání skončilo před účinností zákona o půdě, např. rozhodnutím správního orgánu podle zákona č. 114/1990 Sb., jímž byl změněn a doplněn zákon č. 123/1975 Sb., o užívání půdy a jiného zemědělského majetku k zajištění výroby; podle něj se náhrada (byť jinak vyjádřená) poskytovala tomu, kdo byl vlastníkem v době rozhodnutí správního orgánu. Stanovisko občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu České republiky z 19. 12. 1995, publikované pod č. 16/1996 Sbírky soudního rozhodnutí a stanovisek, pak je v současné judikatuře vykládáno tak, že náhradu za znehodnocení budov podle ustanovení § 23 odst. 1 zákona o půdě nelze přiznat třetí osobě, která budovu získala již znehodnocenou, převodem od dřívějšího vlastníka. Rovněž Ústavní soud České republiky ve svém nálezu z 18. března 1999, sp. zn. IV. ÚS 435/98, zabývajícím se výkladem ustanovení § 23 odst. 1 zákona o půdě, vyslovil, že není rozhodující, kdo byl vlastníkem stavby v době jejího znehodnocení.
Dovolací soud v dané věci považuje za rozhodující, že žalobce byl vlastníkem předmětných zemědělských budov ke dni účinnosti zákona o půdě jako dědici původních vlastníků, a že budovy byly znehodnoceny v době užívání zemědělskou organizací podle zvláštních předpisů, jimiž je třeba rozumět i vládní nařízení č. 50/1955 Sb. Tím považuje za splněné podmínky vzniku nároku na náhradu za znehodnocené budovy podle ustanovení § 23 odst. 1 zákona o půdě žalobci jako vlastníku předmětných budov.
Posouzení věci odvolacím soudem tedy odpovídá závěrům dnes již konstantní soudní judikatury. Nelze proto přisvědčit žalovanému, že by přípustnost dovolání byla založena v této věci posouzením otázky zásadního právního významu.
Z uvedeného vyplývá závěr, že přípustnost dovolání nelze dovodit z žádného ustanovení o.s.ř. ve znění účinném od 1. 1. 2001. Dovolací soud proto podle § 243b odst. 5 o.s.ř. za použití ustanovení § 218 písm. c) o.s.ř. dovolání odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 1 o.s.ř. za použití § 224 odst. 1 o.s.ř., § 151 ost. 1 o.s.ř. a § 142 odst. 1 o.s.ř. Dovolatel sice neměl se svým dovoláním úspěch, vyjádření žalobce k podanému dovolání však nebylo možno zohlednit jako úkon právní služby ve smyslu ustanovení § 11 odst. 1 až 3 vyhč. 177/1996 Sb.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. července 2004
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu