28 Cdo 2578/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a
soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., o dovolání
dovolatelky MUDr. V. K., zastoupené advokátem, proti rozsudku Městského soudu v
Praze z 23. 10. 2007, sp. zn. 24 Co 391/2007, vydanému v právní věci vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 5 C 156/2003 (žalobkyně MUDr. V. K.,
zastoupené advokátem, a ostatních účastníků řízení: 1. M. Z., 2. R. Z.,
zastoupených advokátem, 3. A. I., zastoupené advokátem, 4. R. P., státního
podniku /v likvidaci/, 2. zastoupených advokátkou, a 5. P. f. Č.R., o
vlastnické právo k nemovitostem), takto:
Dovolání se odmítá.
Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
O žalobě žalobkyně, podané u soudu 17. 4. 2003, bylo rozhodnuto rozsudkem
Obvodního soudu pro Prahu 10 ze 14. 12. 2005, č. j. 5 C 156/2003-69. Tímto
rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobkyně o určení, že je
vlastnicí pozemku parc. č. 1 (o výměře 18221 m2) s objektem čp. 1 (včetně
jejich součástí a příslušenství), dosud vedených na listech vlastnictví č. 326
a č. 356 pro katastrální území P. (obec H. m. P.) u Katastrálního úřadu P.
Dalším výrokem téhož rozsudku soudu prvního stupně byla zamítnuta i žaloba
žalobkyně, aby bylo určeno, že vlastníkem týchž nemovitostí není účastnice
tohoto řízení A. I. Žalobkyni bylo uloženo nahradit účastníkům tohoto řízení M.
Z. a R. Z. náklady řízení částkou 5.266,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.
Žalobkyni bylo dále uloženo nahradit A. I. náklady řízení částkou 3.800,- Kč do
3 dnů od právní moci rozsudku. Také bylo žalobkyni uloženo nahradit účastníku
tohoto řízení R. P., státnímu podniku (v likvidaci), náklady řízení částkou
3.723,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.
O odvolání žalobkyně proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo
rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze z 23. 10. 2007, sp.zn. 24 Co
391/2007. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl potvrzen rozsudek Obvodního
soudu pro Prahu 10 ze 14. 12. 2005-69 (ve znění opravného usnesení z 3. 7.
2007, č. j. 5 C 156/2003-95, a ve znění doplňujícího usnesení z 3. 7. 2007, č.
j. 5 C 156/2003-96). Žalobkyni bylo uloženo zaplatit na náhradu nákladů
odvolacího řízení účastníkům tohoto řízení M. Z. a R. Z. 4.224,50 Kč, účastníci
tohoto řízení A. I. 5.000,- Kč a účastníku řízení R. P., s. p. (v likvidaci)
2.800,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu. Rovněž bylo
rozhodnuto, že ve vztahu mezi žalobkyní a účastníkem řízení P. f. Č.R. nemá
žádný z nich právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že po přezkoumání rozsudku
soudu prvního stupně (ve smyslu ustanovení § 212 a § 214 odst. 1 občanského
soudního řádu) dospěl odvolací soud k závěru, že odvolání žalobkyně není
důvodné.
Odvolací sud poukazoval především na to, že tomuto soudním řízení předcházelo
řízení u P. ú. v P. podle ustanovení zákona č. 229/1991 Sb., v němuž bylo
vydáno rozhodnutí uvedeného pozemkového úřadu ze 7. 3. 2003, č. j. PÚ 319/00/1,
jímž bylo určeno, že A. I. je vlastníkem pozemku parc. č. 1 (o výměře 18.221
m2) s objektem čp. 1 v katastrálním území P. (obec H. m. P.) a zároveň bylo
určeno, že M. Z. a R. Z., V. D. a MUDr. V. K. nejsou vlastníky uvedených
nemovitostí v katastrálním území P. (obec H. m. P.). V řízení před správním
orgánem bylo zjištěno, že tyto nemovitosti nebyly součástí dědictví po původním
vlastníku R. D., neboť z jeho vlastnictví byly odňaty podle zákona č. 142/1947
Sb., o revizi pozemkového reformy, již v roce 1948. Z podnětu A. I. bylo u
Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. D 1222/93 zahájeno dodatečné projednání
dědictví, v němž A. I. předložila závěť R. D. ze 6. 6. 1952 a z 24. 6. 1952,
podle nichž A. I. se stala univerzální dědičkou zůstavitele R. D., přičemž bylo
třeba posoudit, zda osoba, která závěť původního vlastníka předložila při tomto
dodatečném dědickém řízení, má prioritní postavení podle ustanovení § 4 odst. 2
písm. a) zákona č. 229/1991 Sb.
Odvolací soud měl za to, že vzhledem k dodatečnému předložení závěti A. I. bylo
nutno posoudit v této právní věci otázku vztahu lhůty podle ustanovení § 13
odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb. (končící dnem 31. 1.1993) a nezbytností
předložit v dědickém řízení závěť zůstavitele. Při posuzování uvedené právní
otázky odvolací soud poukazoval na právní závěr vyjádřený v nálezu Ústavního
soudu z 28. 11. 2001, II. ÚS 408/01, jímž bylo rozhodnuto o ústavní stížnosti,
kterou podala A. I. proti rozsudku Městského soudu v Praze z 19. 4. 2001, sp.
zn. 38 Ca 309/2000 (i proti rozhodnutí M. h. m. P. – Pozemkovému úřadu P. z 12.
5. 2000, č. j. PÚ 2194/94, týkajícímu se rovněž pozemku v katastrálním území
P.; šlo o právní závěr ve znění: „Je-li prokázáno, že další oprávněná osoba
uplatnila své restituční právo a prokáže-li se, že jí zůstavitel v závěti
učinil univerzální dědičkou, je právně irelevantní, zda platná závěť byla
předložena v původním řízení o dědictví po zemřelém vlastníkovi nebo až v
dodatečném řízení o dědictví“. Odvolací soud vycházel z toho právního závěru
Ústavního soudu ČR a na jeho základě dospěl ke svému výslednému právnímu
závěru, že totiž okolnost, že závěť byla předložena po 31. 1. 1993 (tedy po
lhůtě uvedené v § 13 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb.), nezbavuje oprávněnou
osobu jejího postavení podle § 4 odst. 2 písm. a) zákona č. 229/1991 Sb. Lhůtu
uvedenou v § 13 odst. 4, věta první, zákona č. 229/1991 Sb., dovozoval odvolací
soud, je nutno posuzovat jako lhůtu prekluzívní pouze ve vztahu k uplatnění
restitučního nároku, kdežto existenci podmínek svědčících o prioritním
postavení oprávněné osoby, obsažených v § 4 odst. 2 písm. a) zákona č. 229/1991
Sb., je třeba prokazovat až v průběhu řízení o uplatněném restitučním nároku;
splnění podmínky o předložení závěti v dědickém řízení tu může nastat i po 31.
1. 1993.
Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně, zamítající žalobu žalobkyně,
potvrdil jako věcně správný podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu.
O nákladech odvolacího řízení bylo odvolacím soudem rozhodnuto s poukazem na
ustanovení § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 i § 245 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen dne 2. 1. 2008 advokátu, který žalobkyni
v řízení zastupoval, a dovolání ze strany žalobkyně bylo dne 14. 2. 2008
předáno na poště k doručení Obvodnímu soudu pro Prahu 10, tedy ve lhůtě
stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolatelka navrhovala, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a
aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatelka měla za to, že je její
dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního
řádu, protože směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, které řešilo právní
otázku v rozporu s hmotným právem. Jako dovolací důvod dovolatelka uplatňovala,
že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§
241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu).
Dovolatelka vytýkala rozsudku odvolacího soudu, že nesprávně zaujal právní
závěr, že je nerozhodné, zda byla závěť předložena oprávněnou osobou před nebo
po uplynutí lhůty k uplatnění restitučního nároku podle ustanovení § 13 odst. 4
zákona č. 229/1991 Sb. Podle názoru dovolatelky je třeba toto ustanovení zákona
o půdě vykládat stejně jako je vykládáno ustanovení § 5 odst. 2 zákona č.
87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, tj. že i podmínka předložení závěti
v dědickém řízení musí být jako podmínka vzniku nároku na vydání věci podle
ustanovení zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, splněna
nejpozději do konce lhůty uvedené v ustanovení § 5 odst. 2 zákona č. 87/1991
Sb. (tj. do 31. 1. 1993, jak to bylo uvedeno v rozhodnutí uveřejněném pod č.
23/1995 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Ve vyjádření účastníce řízení A. I. k dovolání dovolatelky bylo uvedeno, že by
tomuto dovolání nemělo být vyhověno. Odvolací soud v daném případě správně
zdůraznil, že by tomuto dovolání nemělo být vyhověno. Odvolací soud v daném
případě správně zdůraznil, že jeho rozhodnutí vychází z jiné právní úpravy, tj.
ze zákona č. 229/1991 Sb., a nikoli z právní úpravy obsažené v zákoně č.
87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, které byla věnována judikatura
dovolacího soudu, jež byla publikována. Odvolací soud v této souvislosti
poukazoval i na závěr Ústavního soudu ČR (v nálezu II. ÚS 408/01), podle něhož
lhůtu uvedenou v § 13 odst. 4, věta první, zákona č. 229/1991 Sb. je nutno
posuzovat jako lhůtu prekluzívní pouze ve vztahu k uplatnění nároku, kdežto
existenci podmínek svědčících o prioritním postavení oprávněné osoby,
obsažených v § 4 odst. 2 písm. a) zákona č. 229/1991 Sb., je třeba prokazovat
až v průběhu řízení o uplatněném restitučním nároku, takže splnění podmínky o
předložení závěti v dědickém řízení může nastat i po 31. 1. 1993.
Účastnice řízení MUDr. V. K. ve svém vyjádření k dovolání dovolatelky také
zdůrazňovala, že je státní občankou ČR, že svůj nárok podle zákona č. 229/1991
Sb. řádně uplatnila, a to u příslušného orgánu a že podle závěti, předložené v
dodatečném řízení o dědictví v říjnu 1993 se stala univerzální dědičkou po
zemřelém R. D., původním vlastníku nemovitostí, o něž jde v tomto řízení.
Přípustnost dovolání bylo třeba v tomto případě posoudit podle ustanovení § 237
odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i
proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního
stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že
dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní
význam.
Podle ustanovení § 237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí
odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní
otázku, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, nebo právní
otázku, která je rozhodována rozdílně v rozhodování odvolacích soudů nebo
dovolacího soudu, anebo řešil-li odvolací soud svým rozhodnutí, napadeným
dovoláním, některou právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V daném případě odvolací soud posoudil projednávanou právní věc zejména podle
ustanovení § 4 odst. 2 a § 13 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě
vlastnických vztahů k půdě a k jinému zemědělskému majetku.
Podle ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. zemřela-li osoba, jejíž
nemovitost přešla v době od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990 do vlastnictví státu nebo
jiné právnické osoby v případech uvedených v § 6 zákona č. 229/1991 Sb. před
uplynutím lhůty uvedené v § 13 téhož zákona, nebo byla-li před uplynutím této
lhůty prohlášena za mrtvou, jsou oprávněnými osobami, pokud jsou státními
občany ČSFR (České republiky), fyzické osoby v pořadí, v němž na místě ad a) je
dědic ze závěti, jež byla předložena při dědickém řízení, který nabyl celé
dědictví.
Podle ustanovení § 13 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb. právo na vydání
nemovitosti podle § 6 téhož zákona mohla oprávněná osoba (s výjimkou oprávněné
osoby, kterou má na zřeteli ustanovení § 13 odst. 5 zákona č. 229/1991 Sb.)
uplatnit do 31. ledna 1993.
Z obsahu a slovního znění těchto ustanovení odvolací soud ve svém rozsudku z
23. 10. 2007 (sp. zn. 24 Co 391/2007 Městského soudu v Praze), proti němuž
směřuje dovolání dovolatelky, vycházel při jejich aplikaci.
Pro výklad těchto ustanovení měl odvolací soud v soudním spise (sp. zn. 5 C
156/2003 Obvodního soudu pro Prahu 10) k dispozici stejnopis nálezu Ústavního
soudu ČR z 28. 11. 2001, II. ÚS 408/01, jenž byl vydán o ústavní stížnosti A.
I. (která je také účastníkem řízení v této právní věci) proti rozsudku
Městského soudu v Praze z 19. 4. 2001, sp. zn. 38 Ca 309/2000, a proti
rozhodnutí M. H. m. P. – P. ú. P. z 12. 5. 2000, zn. PÚ 2194/94. V tomto nálezu
Ústavního soudu ČR byl zaujat zejména tento výsledný právní závěr: „právně
významná pro restituční nárok podle § 4 odst. 2 písm. a) zákona č. 229/1991 Sb.
je skutečnost, aby existovala platná závěť, kterou byl původním vlastníkem
potenciálně restituovaných nemovitostí ustanoven univerzální dědic, a aby tato
závěť byla předložena v dědickém řízení. Je právně irelevantní, aby se tak
stalo v dědickém řízení původním nebo v řízení dodatečném. Dále je nutné, aby
podle tehdy platné právní úpravy platilo, že dědictví se nabývá zůstavitelovou
smrtí.
Z těchto výkladových závěrů, obsažených v citovaném nálezu Ústavního soudu ČR
odvolací soud ve svém rozhodnutí z 23. 10. 2007 v daném případě vycházel a
tento výklad doplnil jemu neodporujícím dalším výkladovým závěrem, že
„okolnost, že závěť byla předložena po 31. 1. 1993, nezbavuje dědice ze závěti
postavení oprávněné osoby podle § 4 odst. 2 písm. a) zákona č. 229/1991 Sb.
Lhůtu uvedenou v § 13 odst. 4, věta první, zákona o půdě, je třeba posuzovat
jako lhůtu prekluzívní pouze ve vztahu k uplatnění restitučního nároku podle
zákona č. 229/1991 Sb., kdežto existenci podmínek svědčících o postavení
oprávněné osoby, obsažených v § 4 odst. 2 písm. a) zákona č. 229/1991 Sb., je
třeba prokazovat až v průběhu řízení o uplatněném restitučním nároku.“
Vzhledem k těmto uvedeným okolnostem ohledně podkladů a východisek, na základě
nichž dospěl odvolací soud ke svému výslednému závěru při aplikaci a výkladu
ustanovení § 4 odst. 2 a § 13 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., jenž neodporoval
obsahu a slovnímu znění těchto ustanovení, ani výkladu týchž ustanovení (nikoli
obdobných ustanovení jiných právních předpisů) v uveřejněné judikatuře soudů a
navazoval bezprostředně na právní závěr z nálezu Ústavního soudu ČR, týkajícího
se stejné účastnice řízení a jejího obdobného právního vztahu ve srovnání s
právním vztahem posuzovaným v této právní věci, bylo stěží možné pro dovolací
soud dospět k závěru, že tu došlo k řešení právní otázky odvolacím soudem v
rozporu s hmotným právem (zejména s již uvedenými hmotněprávními ustanoveními
zákona č. 229/1991 Sb.).
A protože tu odvolací soud svým rozsudkem, napadeným dovoláním dovolatelky,
neřešil ani právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy
nebo dovolacím soudem, anebo právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v
rozhodování dovolacího soudu (s přihlížením i k právním závěrům Ústavního soudu
ČR), nebylo tu možné shledat u dovolání dovolatelky zákonné předpoklady
přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3
občanského soudního řádu, ale ani podle jiného ustanovení občanského soudního
řádu, upravujícího přípustnost dovolání proti pravomocným rozhodnutím
odvolacích soudů.
Přikročil proto dovolací soud podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c)
občanského soudního řádu k odmítnutí dovolání dovolatelky, a to jako dovolání
nepřípustného.
Dovolatelka nebyla v řízení o dovolání úspěšná a ohledně nákladů vynaložených
účastnicí řízení A. I. na vyjádření k dovolání dovolatelky použil dovolací soud
ve smyslu ustanovení § 243b odst. 5 a § 224 odst. 1 občanského soudního řádu
ustanovení § 150 téhož právního předpisu, umožňujícího nepřiznání náhrady
nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníku řízení; dovolací soud tu
přihlížel jednak k právní povaze projednávané právní věci a jednak i k obsahu
již zmíněného vyjádření A. I. k dovolání dovolatelky, rekapitulujícího v
podstatě to, co bylo touto účastnicí řízení již uplatněno a předneseno v řízení
před soudy obou stupňů.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 24. března 2009
JUDr. Josef R a k o v s k ý, v. r.
předseda senátu