28 Cdo 2594/2006
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a
soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Františka Ištvánka o dovolání
dovolatelů: A/ P. kraje, B/ M. kraje, C/ Východočeské galerii v P. a D.
Galerii výtvarných umění v O., proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové
– pobočka v Pardubicích z 15. 12. 2005, sp. zn. 22 Co 384/2005, vydanému v
právní věci vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 11 C 7/2003
(žalobců: 1. A. F., 2. A.-Ch. F., a 3. E. F. F., zastoupených advokátem,
proti žalovaným: A. P. kraji, B. M. kraji, C. Východočeské galerii v P. a D.
Galerii výtvarných umění v O., zastoupených advokátem, o vydání movitých
věcí), t a k t o:
I. Dovolání dovolatele P. kraje s e z a m í t á .
II. Dovolání dovolatele M. kraje s e z a m í t á .
III. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
O žalobě žalobců, podané u soudu 6. 1. 2003, bylo rozhodnuto rozsudkem
Okresního soudu v Pardubicích z 22. 12. 2004, č. j. 11 C 7/2003-508. Tímto
rozsudkem soudu prvního stupně byla především (výrokem označeným I/ připuštěna
změna žaloby žalobců v tomto znění: a) žalovaný P. kraj nebo žalovaná
Východočeská galerie v P. je povinen (je povinna) vydat žalobcům obraz autora
O. N. „Krajina“ (olej, plátno 9x113 cm, inventární číslo Vč. 6 D-1883), do 15
dnů od právní moci rozsudku: b) žalovaný M. kraj nebo žalovaná Galerie
výtvarného umění v O. je povinen (je povinna) vydat žalobcům umělecká díla: 1.
M. P.: Červené domy (kvaš, karton z roku 1922), 2. I. F. R.: Naďa (olej z roku
1976), 3. A. F.: Domy ve svahu (olej z roku 1907), 4. K. M.: Hlava horníka
(bronz z roku 1898), 5. E. M.: Jižní pobřeží (olej z roku 1910), 6. A. S.:
Kosatcové pole (olej z roku 1907), 7. K. H.: Krajina se smrky (akvarel z roku
1923), 8. A. F.: Květinové zátiší (olej z roku 1919), 9. G. F.: Květiny (kvaš,
karton), 10. O. L.: Lovecká scéna (olej z roku 1925), 11. O. K.: Pohled na
Cařihrad (olej z roku 1929), 12. V. B.: Portrét ženy v černých šatech (olej,
dřevo), 13. A. H.: Potok na podzim (olej, plátno), 14. A. S.: Přístav v Haifě
(olej, lepenka), 15. A. X. C. P.: Sklizeň melounů (olej, dřevo), 16. O. L.:
Slovácká vesnice (kvaš, akvarel), 17. U. L.: Studie krajiny (olej z 18920), 18.
M. L.: V zahradní restauraci (olej z roku 1910), 19. J. E.: Zátiší (olej z roku
1889) a 20. J. Ú.: Z kostela (Slovačky) /olej z roku 1898/. V následujícím
výroku (označeném IV.) bylo žalované Galerii výtvarného umění v O. uloženo
vydat žalobcům tato umělecká díla do 15 dnů od právní moci rozsudku. Dalším
výrokem (označeným II.) téhož rozsudku bylo uloženo Východočeské galerii v P.
vydat žalobcům obraz O. N.: Krajina (olej, plátno) do 15 dnů od právní moci
rozsudku, Výrokem rozsudku soudu prvního stupně (označeným V.) byl zamítnut
žalobní návrh na uložení povinnosti M. kraje vydat žalobcům umělecká díla,
která již výrokem rozsudku soudu prvního stupně (označeným IV.) byla uložena k
vydání žalované Galerii výtvarného umění v O. Ohledně nákladů řízení bylo
uloženo Galerii výtvarného umění v O. Ohledně nákladů řízení bylo uloženo
Galerii výtvarného umění v O. zaplatit žalobcům na náhradu nákladů řízení
25.850,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku a žalované Východočeské galerii v
P. bylo uloženo zaplatit žalobcům v téže lhůtě na náhradu nákladů řízení
6.850,- Kč; ve vztahu mezi žalobci a žalovaným P. krajem bylo rozhodnuto, že
proti sobě nemají nárok na náhradu nákladů řízení.
O odvolání žalobců i žalované Východočeské galerie v P. a žalované Galerie
výtvarného umění v O. rozhodl Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v
Pardubicích rozsudkem z 15. 12. 2005, sp. zn. 22 Co 384/2005. Tímto rozsudkem
odvolacího soudu byl uvedený rozsudek soudu prvního stupně změněn ve věci samé
takto. Žalovanému P. kraji bylo uloženo vydat žalobcům obraz O. N.
„Krajina“ (olej, plátno) do 15 dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu;
žalobní návrh žalobců, aby vydání tohoto obrazu bylo uloženo Východočeské
galerii v P. byl zamítnut.
Žalovanému M. kraji bylo uloženo vydat žalobcům umělecká díla uvedená pod č. 1
– 20 ve výroku rozsudku soudu prvního stupně /označeném I./; žalobní návrh
žalobců aby vydání týchž uměleckých děl bylo uloženo žalované Galerii
výtvarného umění v O. byl také zamítnut.
O nákladech řízení před soudem prvního stupně bylo měnícím rozsudkem odvolacího
soudu rozhodnuto tak, že žalovanému P. kraji bylo uloženo zaplatit každému ze
žalobců 2.283,50 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu;
žalovanému M. kraji bylo uloženo zaplatit každému ze žalobců 8.617,- Kč rovněž
do 3 dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu; bylo také rozhodnuto, že ve
vztahu mezi žalobci a žalovanou Východočeskou galerií v P. a ve vztahu mezi
žalobci a žalovanou Galerií výtvarného umění v O. nemá žádný z nich právo na
náhradu nákladů řízení.
O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud tak, že žalovaný Pardubický
kraj je povinen nahradit každému ze žalobců částku 2.208,50 Kč do 3 dnů od
právní moci rozsudku odvolacího soudu; také žalovanému M. kraji bylo uloženo
zaplatit v téže lhůtě na náhradu nákladů odvolacího řízení každému ze žalobců
8.542,- Kč. Ve vztahu mezi žalobci a žalovanou Galerií výtvarného umění v O.
bylo rozhodnuto, že žádný z nich nemá právo na náhradu nákladů odvolacího
řízení.
O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud tak, že žalovaný
Pardubicích kraj je povinen nahradit každému ze žalobců částku 2.208,50 Kč do 3
dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu; žalovanému M. kraji bylo uloženo
zaplatit v téže lhůtě na náhradu nákladů odvolacího řízení každému ze žalobců
8.542,- Kč. Ve vztahu mezi žalobci a žalovanou Galerií výtvarného umění v O.
bylo rozhodnuto, že žádný z nich nemá právo na náhradu nákladů odvolacího
řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že z výroků rozsudku soudu
prvního stupně nebyla odvoláním žalobců a žalované Východočeská galerie v P. a
žalované Galerie výtvarných umění v O. napadena jen část výroku označeného I. o
připuštění změny žaloby žalobců; tato část výroku nabyla právní moci a nebyla
odvolacím soudem přezkoumávána.
Odvolací soud pak měl za to, že „soudu prvního stupně lze vytknout toliko
nesprávné právní posouzení věci z hlediska pasívní věcné legitimace, která tu
správně svědčila žalovanému P. kraji a žalovanému M. kraji“, takže „se zřetelem
na splnění předpokladů skutkové podstaty restitučního důvodu byl proto rozsudek
soudu prvního stupně změněn ve výrocích (označených II. a V.) podle § 220 odst.
1 a 2 občanského soudního řádu tak, že žalobě o vydání uměleckých děl vůči
žalovaném P. kraji a žalovanému M. kraji bylo vyhověno, zatím co proti žalované
Východočeské galerii v P. a proti Galerii výtvarných umění v O. byla žaloba
žalobců zamítnuto“.
Odvolací soud poukazoval zejména na to, že soud prvního stupně při posuzování
žalobou žalobců uplatněného nároku (jako potomků – vnuků původního vlastníka v
žalobě uvedených uměleckých děl O. F., na vydání věcí odňatých za podmínek
uvedených v ustanovení § 3 odst. 1 zákona č. 212/2000 Sb., vycházel z
ustanovení tohoto zákona (o zmírnění některých majetkových křivd způsobených
holocaustem a o změně zákona č. 243/1992 Sb., kterým byly upraveny některé
otázky související se zákonem č. 229/1991 Sb. – zákonem o půdě) a se zřetelem
na § 3 odst. 1 a 2 zákona č. 212/2000 Sb.dovodil, že pasívně věcně
legitimovanými tu mohou být v tomto případě organizace hospodařící a dotčeným
majetkem.
Bylo tu v řízení před soudem prvního stupně prokázáno, že v žalobě žalobců
uvedená umělecká díla (převážně obrazy), patřící původnímu vlastníku O. F.
(dědovi žalobců), byla za války konfiskována postupem německých orgánů na území
Protektorátu Čechy a Morava, a to ve prospěch Německé říše; bylo také doloženo,
že po válce držel tyto obrazy a další umělecká díla čs. stát na základě
konfiskačního výměru, vydaného podle dekretu č. 108/1945 Sb. (rozhodnutím
bývalého Jednotného národního výboru v O. z 24. 4. 1951, č. j.
193/1-24/4-1951-VII, ve spojení s rozhodnutím bývalého Krajského národního
výboru v O. ze 4. 6. 1951, sp. zn. VIII/1-193/1-1/4-1951). Tyto skutkové
okolnosti tu nevylučovaly aplikaci ustanovení § 3 zákona č. 212/2000 Sb. na
daný případ, protože tu šlo o umělecká díla, která byla v období od 29. 9. 1938
do 4. 5. 1945 odňata fyzické osobě v důsledku převodů nebo přechodů
vlastnického práva, jež byly prohlášeny za neplatné dekretem č. 5/1945 Sb.,
popřípadě zákonem č. 128/1946 Sb., a která ke dni nabytí účinnosti zákona č.
212/2000 Sb. byla ve vlastnictví státu. Dopadalo tedy na tyto věci (umělecká
díla) ustanovení § 3 odst. 1 zákona č. 212/2000 Sb. ohledně bezúplatného
převodu věci na základě žádosti, kterou bylo možné uplatnit vůči tomu, kdo s
dotčenými uměleckými díly hospodařil, a to do 31. 12. 2006.
Pokud šlo o otázku aktivní věcné legitimace žalobců (jako právních nástupců –
vnuků původního vlastníka O. F.), pokládal ji odvolací soud za prokázanou
doložením dědických nároků žalobců po smrti O. F., jeho manželky E. F. a jejich
syna J. F. Vlastnické právo původního vlastníka O. F. pokládal odvolací soud
(shodně se soudem prvního stupně) za doložené dostupnými dobovými listinami
(nebo jejich opisy) z dostupných archivů; poukazováno bylo odvolacím soude
zejména na „zápis na pamětnou z 5. 5. 1942“ s přílohou (seznamem pořízeným
sepisujícím H. B.) a na něj navazující dodatek k uvedenému zápisu, který byl
pořízen 12. 8. 1942; dále bylo odvolacím soudem poukazováno na seznam (z
archivu Ministerstva financí) majetku zavlečeného Němci za okupace z
vlastnictví tehdejšího generálního ředitele společnosti V. horní a hutní
těžařstvo – O. F. (deponovaného v Městském muzeu v O.), sepsaného J. K. a Ing.
V. v roce 1949. Pokud šlo o zabavující opatření německých orgánů na území tzv.
Protektorátu Čechy a Moravy, šlo tu o majetkový přechod ve smyslu ustanovení §
2 zákona č. 128/1946 Sb., který je tu kladen na roveň neplatnému majetkovému
převodu.
Pokud šlo o otázku pasívní legitimace na straně žalovaných tomto sporu,
vycházel odvolací soud z ustanovení § 3 odst. 2 zákona č. 212/2000 Sb., které
považuje za adresáta žádosti o bezúplatný převod věcí (uměleckých děl) toho,
kdo s dotčeným majetkem hospodaří podle zvláštních předpisů. V daném případě je
nepochybné, dovozoval odvolací soud, že žalobci uváděná umělecká díla přešla z
majetku České republiky do majetku krajů (P. a M.) podle zákona č. 157/2000 Sb.
(účinného od 1. 1. 2001) a tyto kraje se staly ve smyslu ustanovení § 4 zákona
č. 157/2000 Sb. povinnými osobami podle zvláštních právních předpisů (např. i
předpisů restitučních), jak na to poukazuje § 1 zákona č. 157/2000 Sb. Podle
názoru odvolacího soudu tedy pasívní věcná legitimace v daném případě leží na
žalovaném P. kraji a na žalovaném M. kraji, zatím co podle zřizovacích listin
žalovaná Východočeská galerie v P.a žalovaná Galerie výtvarného umění v O. měly
pouhou „správu uměleckých děl, shromážděných v těchto galeriích“ a nikoli
„hospodaření s nimi ve vlastním smyslu“, které tu náleží jen zřizovatelům.
Odvolací soud ještě dodával, že shodně s názorem soudu prvního stupně nesdílí
opodstatněnost námitky žalovaných, kteří poukazovali na vypořádání nároků
žalobců cestou dohody mezi vládou Československa a vládou Kanady z 18. 4. 1973.
Odvolací soud dovozoval, že v daném případě bylo oprávněná osoba kanadským
státním občanem později než ke dni vstupu v platnost opatření, jež se týkalo
dotčeného majetku původního vlastník; O. F. se totiž stal kanadským občanem až
po odnětí a konfiskaci jeho majetku Německou říší.
O nákladech řízení před soudem prvního stupně i před soudem odvolacím rozhodl
odvolací soud s poukazem na ustanovení § 142 odst. 1, § 150 a § 224 odst. 1 i
na ustanovení vyhlášek č. 177/1996 Sb. a č. 484/2000 Sb.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen žalovanému P. kraji dne 26. 1. 2006 a
dovolání ze strany tohoto žalovaného bylo podáno dne 24. 3. 2006 u Okresního
soudu v Pardubicích, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského
soudního řádu. V tomto dovolání bylo navrženo, aby dovolací soud zrušil
rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a aby věc byla
vrácena k dalšímu řízení. Podle názoru tohoto dovolatele je jeho dovolání
přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu
vzhledem ke změně výroku rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé odvolacím
soudem; jako dovolací důvody bylo v dovolání uplatňováno, že řízení v této
právní věci je postiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci samé a že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového
zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném
dokazování.
Vadu řízení v této právní věci spatřoval dovolávající se P. kraj především v
tom, že ke změně výroku rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé tu došlo na
základě odvolání žalobců, které však neobsahovalo náležitosti, jež jsou pro
odvolání stanoveny v § 205 odst. 1 občanského soudního řádu; toto odvolání,
podle svého znění, bylo podáno jen „z opatrnosti, poněvadž odvolací soud bude
opětovně posuzovat pasívní legitimaci žalovaných, ale žalobci přitom pokládají
rozsudek odvolacího soudu za správný a spravedlivý“. Další vadu v řízení
spatřoval uvedený dovolatel v tom, že se tu odvolací soud vůbec nezabýval
námitkou žalovaného P. kraje, že v době války vydané rozhodnutí německého
říšského protektora pro Čechy a Moravu, týkající se konfiskace uměleckých děl
O. F., děda žalobců, bylo nicotným rozhodnutím. Z výsledků provedeného
dokazování v tomto řízení totiž vůbec nebylo zřejmé, zda mělo jít o rozhodnutí
písemné či ústní, na základě jakého předpisu bylo vydáno, zda toto rozhodnutí
nabylo právní moci a zda je vykonatelné a zda tu vůbec šlo o úřední výrok,
který by byl podřaditelný pod ustanovení zákona č. 128/1946 Sb.
Dovolávající se žalovaný P. kraj je i toho názoru, že v tomto řízení nebylo
vůbec zjištěno, zda umělecká díla, o něž jde v tomto řízení, byla skutečně
vlastnictvím O. F. Nebyla objasněna závažná otázka, které věci (zejména obrazy)
ve V. zámku byly majetkem V. horního a hutního těžařství (v jeho
reprezentačních místnostech zámku) a které skutečně patřily O. F.; odvolací
soud ostatně sám poukazoval na to, že přesná rekonstrukce rozhodných
skutečností je tu po více než šedesáti letech prakticky nemožná; přitom z
výsledků provedeného dokazování vyplývalo, že pochybnosti o tom, které z věcí,
jež se nacházely ve V. zámku, jsou vlastnictvím O. F., existovaly již v době,
kdy k údajné konfiskaci F. věcí za války mělo dojít. Vzhledem k tomu, že i
mezi dříve pořízenými seznamy, z nichž odvolací soud vycházel při svém
rozhodování (tzv. B. seznam a prohlášení H. F., sepsané v roce 1956 v N. Y.),
byly podstatné rozpory a rozdíly, není, podle názoru uvedeného dovolatele,
jasné, z čeho soudy obou stupňů dovodily vlastnické právo O. F. k uměleckým
dílům, o něž jde v tomto řízení.
Dovolávající se P. kraj měl za to, že rozhodnutí odvolacího soudu z 15. 12.
2005 (sp. zn. 22 Co 384/2005 Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v
Pardubicích) je nepřezkoumatelné v tom smyslu, že odvolací soud se zevrubněji
nezabýval tím, zda se na projednávanou právní věc vůbec vztahuje zákona č.
212/2000 Sb., o zmírnění některých majetkových křivd způsobených holocaustem. V
tomto případě byla sice důvodná emigrace O. F. pro obavy z rasové perzekuce a
lze mít za to, že takto holocaustu unikl, ale „jeví se sporné, zda majetkové
škody, které utrpěl, lze považovat za křivdy způsobené holocaustem, jak to
předpokládá část první zákona č. 212/2000 Sb.
Dovolatel P. kraj posléze poukazoval na to, že stejně jako v průběhu řízení
před soudy obou stupňů i nadále trvá na tom, že ustanovení § 3 zákona č.
212/2000 Sb. ukládá povinné osobě, aby umělecká díla převedla do vlastnictví
oprávněné osoby a že tedy pouze na splnění takové povinnosti může znít žalobní
návrh oprávněných osob v tomto sporu a nemá tu tedy místa žalobní návrh na
vydání věci, jak je tomu naopak u nároků podle zákonů č. 403/1990 Sb., č.
87/1991 Sb. a č. 229/1991 Sb., tedy u předpisů plně restituční povahy.
Dovolatel má proto za to, že jej odvolací soud nemohl zavázat k vydání obrazů
žalobcům, aniž by bylo stanoveno něco jiného než povinnost k bezúplatnému
převodu uměleckých děl vůči těmto subjektům a také aniž by bylo stanoveno, zda
se stanou spoluvlastníky těchto uměleckých děl a jaké budou jejich
spoluvlastnické podíly.
Rozsudek odvolacího soudu byl také doručen dne 26. 1. 2006 advokátovi, který v
řízení zastupoval žalovaný M. kraj. Dovolání tohoto žalovaného bylo pak podáno
dne 22. 3. 2006 u Okresního soudu v Pardubicích, tedy ve lhůtě stanovené v §
240 odst. 1 občanského soudního řádu. V tomto dovolání bylo navrženo zrušení
rozsudku odvolacího soudu i soudu prvního stupně a vrácení věci k dalšímu
řízení. Co do přípustnosti dovolání dovolatel poukazoval na ustanovení § 237
odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu a jako dovolací důvody dovolatel
uplatňoval, že řízení v této právní věci je postiženo vadami, které mohly mít
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dále že rozhodnutí odvolacího soudu
spočívá na nesprávném právním posouzení věci, jakož i to, že jeho dovoláním
napadené rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá
podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Dovolávající se M. kraj spatřoval vadu řízení především v tom, že odvolací soud
změnil zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně ve vztahu k M. kraji na základě
odvolání žalobců, které nebylo projednatelné, neboť neobsahovalo náležitosti
stanovené v 205 odst. 1 občanského soudního řádu. V odvolání žalobců nebyl
uveden ani rozsah, v jakém odvolatelé rozsudek soudu prvního stupně napadají,
ani to, všem je spatřována nesprávnost tohoto rozhodnutí a chyběl i údaj o tom,
čeho se dovolatelé domáhají, když totiž žalobci zároveň uváděli, že pokládají
odvoláním napadený rozsudek za věcně správný a spravedlivý. Další vada, kterou
je řízení v této právní věci postiženo, spočívá, podle názoru dovolatele, v
tom, že se odvolací soud vůbec nezabýval námitkou, že za války vydané
rozhodnutí o konfiskaci uměleckých děl původního vlastníka těchto děl,
uvedených v žalobě žalobců, O. F., nemělo povahu řádného rozhodnutí, ale šlo o
rozhodnutí nulitní.
Dovolatel M. kraj je přesvědčen, že rozhodnutí odvolacího soudu, napadené jeho
dovoláním, nemá oporu v provedeném dokazování. To se týká zejména objasnění a
doložení toho, zda O. F. byl skutečným vlastníkem uměleckých děl, která uvádí
rozhodnutí odvolacího soudu, a zda tato díla byla skutečně za války
konfiskována ve prospěch Německé říše v době po 29. 9. 1938 do 4. 5. 1945. V
řízení nebylo také zjištěno, komu patřily věci (umělecká díla, zejména obrazy)
uvedená v tzv. B. seznamu, pořízeném ve V. zámku, který byl nejen bytem
generálního ředitele V. horního a hutního těžařství, jímž byl O. F., ale také
tu byly reprezentační místnosti uvedené těžařské společnosti; v průběhu
dokazování tu nebylo bezpečně prokázáno, zda a které věci byly vlastnictvím O.
F. a které patřily této vítkovické těžařské společnosti. Kromě toho odvolací
soud pokládal za prokázané, že vlastnictvím O. F. byly např. i obrazy, které
nebyly uvedeny ani ve zmíněném B. seznamu, ani v prohlášení znalce H. F. z roku
1956, z nichž jinak odvolací soud vycházel; to se týkalo např. obrazu O. L.
„Lovecká scéna“ nebo obrazu A. F. „Domov ve svahu“.
Dovolatel M. kraj byl také toho názoru, že odvolací soud se nevypořádal se
základní otázkou právního posouzení této projednávané věci – s aplikací
ustanovení zákona č. 212/2000 Sb., neboť dovolatel mí za to, že majetkové
škody, které utrpěl O. F., děd žalobců, nelze přesvědčivě považovat za křivdy
způsobené holocaustem, jak to předpokládá zákon č. 212/2000 Sb., o zmírnění
některých majetkových křivd způsobených holocaustem.
Dovolatel M. kraj měl posléze za to, že žalobní návrh žalobců, uplatněný v této
právní věci, neodpovídá ustanovení § 3 zákona č. 212/2000 Sb., které ukládá
povinné osobě, aby umělecká díla převedla bezúplatně do vlastnictví oprávněné
osobě a nikoli, aby věc (věci) vydala oprávněné osobě. Uvedená právní úprava
neodpovídá tedy tomu, že žalobci v této právní věci podali reivindikační
žalobu. Odvolací soud této žalobě nesprávně vyhověl, a to i v tom, ž zavázal
dva žalované kraje k vydání uměleckých děl žalujícím subjektům, aniž by bylo
stanoveno, zda se tyto subjekty stanou spoluvlastníky vydaných věcí a jaké
budou jejich spoluvlastnické podíly.
Žalobci ve svých vyjádřeních k dovoláním M. kraje a P. kraje navrhovali, aby
dovoláním dovolatelů nebylo vyhověno. Podle názoru žalobců bylo dokazování v
řízení o této právní věci provedeno velmi podrobně a správně; žalobci podali
své odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně jen výlučně kvůli problematice
pasívní legitimace žalovaných (tato otázka byla odvolacím soudem přezkoumána,
zhodnocena a posouzena). Podle názoru žalobců byla správně posouzena otázka
odnětí majetku O. F. v době existence a právních předpisů tzv. Protektorátu
Čechy a Morava. Správně byla posouzena i otázka vlastnictví uměleckých předmětů
patřících O. F., což dokládají listinné doklady, které měly soudy k dispozici v
průběhu řízení, a z nichž vyplývá i to, že umělecká díla, uvedená v žalobě
žalobců, patřila O. F. a nešlo o vlastnictví jiného subjektu. Podle názoru
žalobců na tuto právní věc dopadají ustanovení zákona č. 212/2000 Sb., o
zmírnění některých majetkových křivd způsobených holocaustem; žalobci mají za
to, že účelem přijetí zákona č. 212/2000 Sb. byla (srov. § 3 tohoto zákona)
vrácení majetku osobám, které holocaust přežily, popřípadě jejich právním
nástupcům. Žalobci také opodstatněně uplatnili v tomto sporu žalobu o vydání
požadovaných celých uměleckých děl, a to zejména z důvodu vykonatelnosti
rozhodnutí soudu ohledně těchto věcí; žalobci tu jsou v postavení aktivní
solidarity, s tím, že podíly na převáděných movitých věcech jsou u nich stejné.
Přípustnost dovolání obou dovolatelů tu bylo možné posoudit podle ustanovení §
237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu, protože směřovalo proti rozsudku
odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Oba dovolatelé uplatňovali jako dovolací důvody, že řízení v této právní věci
bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci
(§ 241a odst. 2 písm. a/ občanského soudního řádu) a že rozhodnutí soudu tu
vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části
oporu v provedeném dokazování (§ 241a odst. 3 občanského soudního řádu).
Pokud dovolatelé uváděli, že v řízení došlo k vadám řízení, které měly za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, vycházel dovolací soud z právních závěrů
obsažených v rozhodnutí uveřejněném pod č. 49/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem; podle těchto závěrů jde tu o takovou
vadu, při níž šlo o postup soudu, který se projevil v průběhu řízení (např. při
vadném předvolání účastníků řízení k jednání u soudu), nikoli až při
rozhodování, a šlo-li o nesprávný postup, jímž byla účastníku řízení
(účastníkům řízení) odňata možnost jednat před soudem. Takovou vadu řízení
dovolací soud z obsahu spisu v daném případě neshledal.
K výkladu ustanovení § 241a odst. 3 občanského soudního řádu vycházel dovolací
soud z právních závěrů, obsažených v rozhodnutí uveřejněném pod č. 8/1994
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem: Rozhodování
soudu vychází ze skutkového zjištění, jež nemá v podstatné části oporu v
dokazování, jestliže soud vzal za zjištěno něco, co ve spise vůbec není, ale
také jestliže soud nepokládá za zjištěnou podstatnou skutečnost, která bez
dalšího naopak z obsahu spisu vyplývá; musí jít o zjištění právně významné.
Vadná nebo neúplná skutková zjištění v občanském soudním řízení nejsou sama o
sobě dovolacím důvodem, nýbrž jen tehdy, jestliže zakládají některý z důvodů
uvedených v ustanoveních občanského soudního řádu o dovolacích důvodech.
Dovolacím důvodem nemohou být vady a omyly při hodnocení důkazů (§ 132
občanského soudního řádu).
Nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního
řádu) může spočívat buď v tom, že soud posoudí projednávanou právní věc podle
nesprávného právního předpisu, anebo v tom, že si soud použitý právní předpis
nesprávně vyloží (viz z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek text na str. 13 /45/).
V daném případě posoudil odvolací soud projednávanou právní věc podle
ustanovení zákona č. 212/2000 Sb., o zmírnění některých majetkových křivd
způsobených holocaustem.
Podle ustanovení § 3 odst. 1 zákona č. 212/2000 Sb. umělecká díla, která byly v
období od 29. 9. 1938 do 4. 5. 1945 odňata fyzickým osobám v důsledku převodů
nebo přechodů vlastnického práva, jež byly prohlášeny za neplatné dekretem č.
5/1945 Sb. nebo zákonem č. 128/1946 Sb. a které jsou ke dni nabytí účinnosti
zákona č. 212/2000 Sb. ve vlastnictví státu, převedou se bezúplatně do
vlastnictví fyzické osoby, která je před odnětím vlastnila, a pokud tato osoba
zemřela, převedou se do vlastnictví jejího manžela anebo do vlastnictví jejích
potomků, pokud původní vlastník a jeho manžel již zemřeli.
Podle ustanovení § 3 odst. 2 zákona č. 2123/200 Sb. se bezúplatný převod podle
§ 3 odst. 1 téhož zákona provede na základě žádosti, kterou lze uplatnit vůči
tomu, kdo s dotčeným majetkem hospodaří podle zvláštního právního předpisu, do
31. 12. 2006; jinak nárok zaniká.
Podle ustanovení § 4 zákon č. 212/2000 Sb. bezúplatný převod věci podle § 1
téhož zákona je povinen provést ten, kdo s dotčeným majetkem ve vlastnictví
České republiky hospodaří podle zvláštního předpisu.
Podle ustanovení § 5 zákona č. 212/2000 Sb. spory z uplatňování části (§ 1 - §
5 téhož zákona) rozhodují soudy.
Ve stanovisku pléna Ústavního soudu ČR z 1. 11. 2005, Pl. ÚS – st, 21/05
(uveřejněném sdělením č. 477/2000 Sb.) byl zákon č. 212/2000 Sb., o zmírnění
některých majetkových křivd způsobených holocaustem, uveden mezi předpisy,
jejichž účelem bylo napravit, zmírnit některé převážně majetkové křivdy, které
jsou skupinou norem, ne vždy shodné terminologie, avšak vždy téhož účelu
(stejně jako např. zákon č. 403/1990 Sb., zákon č. 87/1991 Sb. a zákon č.
229/1991 Sb.).
V nálezu Ústavního soudu ČR z 2. 6. 1999, I. ÚS 118/98 (uveřejněném pod č. 84
ve svazku 14 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR) bylo zdůrazněno, že
je „třeba mít neustále na zřeteli samotný smysl restitučních předpisů, jenž
spočívá ve snaze státu o zmírnění následků některých majetkových a jiných
křivd. V tomto duchu je nutno restituční předpisy vykládat; to znamená, že
způsob interpretace by měl být orientován na snahu o navrácení věcí původním
vlastníkům (oprávněným osobám) ve všech případech, kdyby tím nevznikly křivdy
nové.“
V nálezu Ústavního soudu ČR z 2. 4. 2002, I. ÚS 553/2000 (uveřejněném pod č. 43
ve svazku 26 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR) bylo ke zmírnění
některých majetkových křivd, způsobených holocaustem, vyloženo: Je nezbytné
vycházet z individuálních závěrů každého jednotlivého případu, které tu jsou
založeny na zjištěných okolnostech. Nelze přehlédnout ani ustanovení § 2 odst.
2 zákona č. 243/1992 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), jež bylo do uvedeného
zákona vloženo zákonem č. 212/2000 Sb., podle něhož jde o v r á c e n í
majetku oprávněné osobě, kterého pozbyla v období od 29. 9. 1938 do 8. 5. 1945
(na základě neplatných majetkově právních jednání ve smyslu ustanovení dekretu
č. 5/1945 Sb. nebo zákona č. 128/1946 Sb.) a tento majetek nebyl oprávněné
osobě podle uvedených předpisů vrácen, ač podle nich měl být, ani nedošlo k
odškodnění podle mezinárodních smluv, uzavřených mezi Československou
republikou a jinými státy po druhé světové válce.
Vzhledem k těmto uvedeným ustanovením právních předpisů (zejména zákona č.
212/2000 Sb.) a vzhledem k uvedeným uveřejněným právním závěrům, z nichž
dovolací soud vychází i v daném případě, nemohl dovolací soud dospět
přesvědčivě k závěru, že by tu odvolací soud ve svém rozsudku z 15. 2. 2005
(sp. zn. 22 Co 384/2005 Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v
Pardubicích), napadeném dovoláním dovolatelů, řešil některou právní otázku v
rozporu s uvedenými hmotněprávními ustanoveními zákona č. 212/2000 Sb., o
zmírnění některých majetkových křivd způsobených holocaustem, anebo jiných
předpisů restituční povahy, popřípadě právní otázku s uvedenou problematikou,
která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu (s přihlížením i
k právním závěrům Ústavního soudu ČR, jimiž jsou obecné soudy vázány). Nebylo
tu možné, vzhledem k těmto uvedeným okolnostem, přisvědčit zejména názoru
dovolatelů, že tu nešlo o pozbytí majetku na základě neplatného majetkového
jednání z období od 29. 9. 1938 do 8. 5. 1945, které vedlo k pozbytí majetku
původního vlastníka uměleckých děl, a že tu údajně došlo k nesprávnému
hodnocení důkazů ohledně rozsahu majetku tohoto původního vlastníka i že
uložení povinnosti soudem k v r á c e n í těchto uměleckých děl jejich
vydáním brání to, že tato umělecká díla nebyla dosud bezúplatně převedena
žalovanými (popírajícími ovšem v celém období od účinností zákona č. 212/2000
Sb. do současnosti nárok žalobců) do vlastnictví potomků zemřelého původního
vlastníka uměleckých děl, o něž šlo v tomto řízení.
Nebylo proto při posuzování přípustných dovolání dovolatelů shledáno, že by
odvolací soud posoudil projednávanou právní věc podle nesprávných právních
předpisů, anebo že by si použitý právní předpis nesprávně vyložil tak, aby bylo
nutno rozsudek odvolacího soudu zrušit ve smyslu ustanovení § 243b odst. 2
občanského soudního řádu jako rozsudek nesprávný. Přikročil proto dovolací soud
podle téhož ustanovení občanského soudního řádu k zamítnutí dovolání dovolatelů
jako nedůvodných.
Dovolatelé nebyli v řízení o dovolání úspěšní a ohledně nákladů řízení,
vynaložených žalobci na vyjádření k dovoláním dovolatelů použil dovolací soud
ve smyslu ustanovení § 243b odst. 5 a § 224 občanského soudního řádu ustanovení
§ 150 téhož právního předpisu, umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů i v
řízení úspěšnému účastníku řízení, takže náhrada nákladů dovolacího řízení
nebyla žalobcům přiznána; dovolací soud tu přihlížel jednak k povaze
projednávané právní věci a jednak i k obsahu zmíněného vyjádření žalobců k
dovoláním dovolatelů, rekapitulujícím v podstatě to, co žalobci již uvedli v
řízení před soudy obou stupňů.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 24. října 2007
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v. r.
předseda senátu