28 Cdo 2597/2004
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Ludvíka
Davida, CSc., v právní věci žalobkyně M. Š. B., zastoupené advokátem, proti
žalovaným 1) M. B., 2) N. B. a 3) J., spotřebnímu družstvu v J. H., o určení
neplatnosti nájemní smlouvy, vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod
sp. zn. 5 C 758/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v
Českých Budějovicích ze dne 21.7.2004, č. j. 7 Co 1317/2004-68, takto :
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího
řízení.
Žalobou, podanou dne 29.7.2003 u Okresního soudu v Jindřichově Hradci domáhala
se žalobkyně vyslovení neplatnosti nájemní smlouvy, kterou uzavřel její bratr,
mj. jejím jménem podle plné moci matky žalobkyně s J., spotřebním družstvem v
J. H. Tvrdila, že rozsah plnění ze smlouvy a složitost výpočtu nájmu
odůvodňovala nutnost schválení tohoto neběžného úkonu soudem.
Okresní soud v Jindřichově Hradci jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne
2.4.2004, č.j. 5 C 758/2003-33, v odstavci I. určil, že nájemní smlouva
uzavřená dne 22.12.2000 mezi žalobkyní a prvním žalovaným jako pronajímateli a
třetím žalovaným jako nájemcem, je neplatná. Současně v odstavci II. žalobu na
určení téhož jako pod bodem I., pokud žaloba směřovala proti druhé žalované,
zamítl. Po skutkové stránce vyšel ze zjištění, že žalobkyně a první žalovaný
nabyli dědictvím po svém otci M. B., zemřelém dne 25.2.1999, a to každý z jedné
poloviny vlastnictví k nemovitostem zapsaným na LV č. 431 pro obec a
katastrální území D., a to dům č.p. 25/V na zastavěné ploše 1459/3, parcelu
č. 1459/3 zastavěná plocha občanská vybavenost a parcelu č. 1459/2 ostatní
plocha, manipulační plocha, přičemž podílové spoluvlastnictví obou bylo zapsáno
na LV č. 2220 pro obec a katastrální území D. Dále vzal za prokázané, že dne
22.12.2000 žalobkyně, zastoupená svou matkou N. B. a M. B. jako pronajímatelé
uzavřeli s třetím žalovaným nájemní smlouvu, která byla uzavřena na dobu 5-ti
let, a to ode dne 1.1.2000 do 31.12.2005 a nájemné bylo sjednáno ve výši 2,4 %
z docilovaného měsíčního maloobchodního obratu, nejméně však 19.200,-Kč za
kalendářní měsíc. Rovněž zjistil, že v předmětné smlouvě bylo uvedeno, že k
zaplacení zálohy na nájemné dojde předem a to ve výši 1.456.800,- Kč. Dále
zjistil, že smlouva je podepsána za pronajímatele pouze prvním žalovaným a to
nesprávně s označením, že jde o podpis nájemce a v záhlaví smlouvy je uvedeno,
že M. B. je na základě plné moci ze dne 9.10.2000 oprávněn ke všem právním
úkonům, které souvisejí s uzavíráním nájemní smlouvy týkající se objektu
specifikovaného ve smlouvě. Vzal též za prokázané, že Finanční úřad v D. neuzavřel daňovou záležitost žalobkyně, a to z důvodu podání žaloby na
neplatnost předmětné nájemní smlouvy. Vyslovil závěr, že právní úkon touto
nájemní smlouvou představovaný nebyl běžnou záležitostí a k jeho platnosti bylo
nutné schválení opatrovnickým soudem ve smyslu § 28 o.z, proto předmětná
nájemní smlouva je neplatná podle ustanovení § 39 o.z. Naléhavý právní zájem
podle ustanovení § 80 písm. c) o.s.ř. spatřoval v tom, že pro nejisté postavení
v předmětném právním vztahu by žalobkyně mohla být vystavena konkrétní újmě v
podobě daňového řízení, a to v situaci, kdy sama z předmětného právního úkonu
neměla žádný majetkový prospěch, nedostalo se jí z něj žádného plnění. Zaujal
názor, že předmětná smlouva byla uzavřena za složitých podmínek inkasování
nájemného, vázaných na maloobchodní obrat nájemce a výše nájemného činila
1.500.000,-Kč. Dovodil, že ani s přihlédnutím k věku žalobkyně, které bylo v
době uzavření předmětné smlouvy 17 let a 8 měsíců, nelze uzavřít, že by byla
způsobilá posoudit rozsah tohoto právního úkonu, neboť to nebylo přiměřené její
rozumové a volní vyspělosti. Dospěl k závěru, že zde byl i střet zájmů mezi
jejím bratrem (prvním žalovaným), kterému udělila plnou moc zákonná zástupkyně
žalobkyně k uzavření předmětné smlouvy, přičemž nebyl oprávněn nezletilou
zastupovat.
Dále vyslovil, že střet zájmů též nastal z důvodu, že se žalobkyni
nedostalo žádného plnění z předmětné smlouvy, ač plnění v rozsahu 1.500.000,-
Kč nastalo.
K odvolání třetího žalovaného Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud
odvolací rozsudkem ze dne 21.7.2004, č.j. 7 Co 1317/2004-68, změnil rozsudek
soudu prvního stupně tak, že žalobu na určení neplatnosti nájemní smlouvy
uzavřené dne 22.12.2000 mezi žalobkyní a prvním žalovaným jako pronajímateli a
třetím žalovaným jako nájemcem, zamítl. Vyšel ze skutkových zjištění soudu
prvního stupně, která doplnil kupní smlouvou uzavřenou mezi M. B., M. Š. B. na
straně prodávající a MVDr. M. Z. a J. Z. na straně kupující ze dne 25.3.2004,
neboť vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí na základě této smlouvy
byl proveden dne 7.4.2004 ( po vydání rozsudku soudu prvního stupně ). Odvolací
soud vzal za prokázané, že žalobkyně a první žalovaný nejsou již ke dni
rozhodování tohoto soudu vlastníky nemovitosti, v níž se nacházejí nebytové
prostory, které byly předmětem nájemní smlouvy. Na rozdíl od soudu prvního
stupně dospěl k závěru, že žalobkyně nemá na určovací žalobě naléhavý právní
zájem ve smyslu § 80 písm. c) o.s.ř, který nelze spatřovat v tom, že žalobkyně
byla vyzvána příslušným finančním úřadem k podání přiznání daně z příjmu, který
jí plynul z ,, pronájmu “ konkrétní nemovitosti. Zaujal názor, že z hlediska
daňového řízení se tedy nestává postavení žalobkyně nejistým bez určení
neplatnosti předmětné nájemní smlouvy. Naléhavý právní zájem žalobkyně na
určovací žalobě nemůže být v současné době dán ani proto, že žalobkyně již není
vlastníkem dané nemovitosti, tedy ani pronajímatelem nebytových prostor.
Neztotožnil se ani s právním závěrem soudu prvního stupně ohledně neplatnosti
nájemní smlouvy podle § 39 o.z. s odůvodněním, že posouzení běžné či neběžné
majetkové záležitosti je vždy třeba učinit na základě konkrétních okolností a
povahy konkrétního právního úkonu. Podle odvolacího soudu v dané věci nešlo o
nabytí či převod nemovitosti, resp. vlastnického podílu k ní a předmětnou
smlouvou nedošlo ani k zatížení nemovitosti věcným právem. Konstatoval, že
uzavření nájemní smlouvy na dobu pěti let je běžnou záležitostí při správě
majetku nezletilé a tuto smlouvu mohla tedy uzavřít i zákonná zástupkyně, její
matka N. B. podle § 26 o.z. Dále vyslovil, že v dané smlouvě je přesně uveden
rozsah pronájmu nemovitosti, určena doba, na níž je smlouva uzavírána, měsíční
nájemné, dohoda smluvních stran o záloze na nájemném a jejím vyúčtování a
nejasný není ani způsob platby nájemného. Podle odvolacího soudu i samotná
nezletilá mohla ve smyslu § 9 o.z. posoudit dosah konkrétního právního úkonu,
tedy nájemní smlouvy, neboť to bylo svou povahou přiměřené její tehdejší
rozumové i volní vyspělosti. Neshledal ani kolizi zájmu žalobkyně a prvního
žalovaného při uzavírání předmětné nájemní smlouvy, když část sjednané zálohy
byla poukázána na úhradu společného dluhu pronajímatelů a část složené zálohy
na účet pronajímatelů.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně včas dovolání, jehož
přípustnost dovozovala zřejmě z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.
Tvrdila existenci dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b)
o.s.ř., neboť rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Poukazovala na skutečnost, že zákonodárce stanovuje věkovou hranici pro
dosažení způsobilosti k právním úkonům, přičemž tuto hranici nelze posuzovat
individuálně z hlediska psychické vyspělosti jednotlivce. Namítala, že nemohla
ovlivnit obsah smlouvy, která se týkala věci vyšší hodnoty, tj. nájemné 1.456
800,- Kč, a v předmětné smlouvě nebylo zřetelně uvedeno, jakým způsobem bude
nezletilé plněno. Konstatovala, že právní úkon by tedy byl schválen pouze v
případě, je-li to v zájmu nezletilého ( viz. ustanovení § 179 zákona o
rodině ). Podle dovolatelky v případě uzavírání předmětné nájemní smlouvy došlo
ke kolizi zájmů žalobkyně - nezletilé a prvního žalovaného, který obdržel plnou
moc od matky nezletilé a tuto smlouvu uzavíral, který právě pro střet zájmů
nebyl oprávněn nezletilou zastupovat, což vyplývá z ustanovení § 37 odst. 1
zákona o rodině. Dále namítala, že ani v případě jejího nesouhlasu s obsahem
smlouvy, neměla žádnou právní možnost se tomuto chování bránit, neboť neměla
způsobilost k právním úkonům. Dovolatelka se ztotožnila s právním posouzením
soudu prvního stupně s tím, že uzavření nájemní smlouvy, na jejímž základě je
placeno nájemné předem ve výši 1.456.800,- Kč není běžnou záležitostí, jelikož
částka cca 750.000,-Kč ( tj. polovina nájemného, která by jí náležela)
představuje částku značně vysokou. Konstatovala též, že pro daňové účely je
rozhodující, zda smlouva je platná či nikoli, neboť správce daně při určení
daňové povinnosti vychází zcela ze smlouvy a není rozhodné skutečné plnění.
Navrhla proto zrušení rozhodnutí odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k
dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto
dovolání vycházel v souladu s body 1., 15., 17., hlavy první, části dvanácté,
zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů, z občanského soudní řádu ve znění účinném od
1. ledna 2001. Proto v tomto rozsudku jsou uváděna ustanovení občanského
soudního řádu ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen
„o.s.ř.“).
Zjistil dále, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou -
účastnicí řízení řádně zastoupenou advokátem ( § 240 odst. 1 o.s.ř., § 241
odst. 1 o.s.ř. ). Přípustnost dovolání v této věci vyplývá z ustanovení § 237
odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž
byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Přezkoumal proto
dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu a dospěl k závěru, že dovolání
není opodstatněné.
Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm.
b) o.s.ř. může spočívat buď v tom, že soud posoudí projednávanou věc podle
nesprávného právního předpisu nebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží
(viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí
a stanovisek, text na str. 13/45).
O takový případ v této věci nejde.
S přihlédnutím k uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b)
o.s.ř. a jeho obsahové konkretizaci půjde v dovolacím řízení především o
posouzení aplikace ustanovení § 80 písm. c) o.s.ř. To umožňuje žalobci uplatnit
žalobou, aby bylo rozhodnuto o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či
není, je-li na tom naléhavý právní zájem. Tato podmínka v této věci však dána
nebyla.
Naléhavý právní zájem na určení je totiž dán zejména tam, kde by bez tohoto
určení bylo ohroženo právo žalobce, nebo kde by se bez tohoto určení jeho
právní postavení stalo nejistým. Určovací žaloba má povahu preventivní; jejím
účelem je poskytnout ochranu právnímu postavení (právu) žalobce dříve, než
dojde k porušení právního vztahu nebo práva, a naopak, není namístě tam, kde
právní vztah nebo právo již porušeny byly, a kde je žalobci k dispozici žaloba
o splnění povinnosti podle § 80 písm. b) o.s.ř.; prevence již pozbývá smyslu a
přiléhavou se stává reparace v podobě odstranění následků porušení práva,
pročež žalobce právní zájem na určení právního vztahu nebo práva již mít
nemůže. Soudní praxe připouští, že i v případech, kdy lze žalovat o splnění
povinnosti, je naléhavý právní zájem na určení ve smyslu § 80 písm. c) o.s.ř.
dán, jestliže rozhodnutí o určovací žalobě je způsobilé vytvořit pevný základ
pro právní vztahy účastníků sporu a svými důsledky předejít případným dalším
žalobám na plnění, anebo jestliže případná žaloba o splnění povinnosti
nevystihuje (nemůže vystihnout) celý obsah a dosah sporného právního vztahu
nebo práva (a naopak určovací žaloba tak činí účinněji než jiné procesní
prostředky).
Tato otázka byla již řešena rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 26.10.2004,
sp. zn. 28 Cdo 2081/2004, v němž Nejvyšší soud zaujal názor, že lze-li žalovat
o určení práva nebo právního vztahu, není dán naléhavý právní zájem na určení
neplatnosti smlouvy, jež se tohoto práva nebo právního vztahu týká ( rozsudek
Nejvyššího soudu ČR ze dne 2.4.2001, sp. zn. 22 Cdo 2147/99, publikovaný ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2001, číslo 68, str. 201).
Na základě výše uvedeného se tedy dovolací soud ztotožňuje s právním závěrem
odvolacího soudu o tom, že naléhavý právní zájem žalobkyně na předmětné
určovací žalobě ve smyslu ustanovení § 80 písm. c) o.s.ř. není dán. V
projednávané věci proto není ani důvod v rámci dovolacího přezkumu zabývat se
dalšími argumenty uplatněnými dovolatelkou v dovolání. Dovolací důvod podle § §
241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. tak nebyl uplatněn důvodně.
V mezích dovolacího přezkumu je proto rozhodnutí odvolacího soudu správné.
Dovolací soud proto podle § 243b odst. 2 o.s.ř. dovolání žalobkyně zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 o.s.ř. za
použití § 224 odst.1 o.s.ř., § 151 odst. 1 o.s.ř. a § 142 odst. 1 o.s.ř.
Žalobkyně neměla se svým dovolání úspěch a žalovaným v souvislosti s podaným
dovoláním zřejmě žádné náklady řízení nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. listopadu 2004
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v.r.
předseda senátu