28 Cdo 2600/2012
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a
soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause a o dovolání dovolatelů:
1. F. S., T., a 2. M. S., E., zastoupených JUDr. Vladimírem Jablonským,
advokátem, 110 00 Praha 1, Ulice 28. října 1001/3, proti rozsudku Krajského
soudu v Plzni z 15. 12. 2011, sp. zn. 10Co 399/2011, vydanému v právní věci
vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 20C 397/2006 (žalobců F. a M. S.,
zastoupených JUDr. Vladimírem Jablonským, advokátem, 110 00 Praha 1, Ulice 28.
října č. 1001/3, proti žalovanému Městu Sokolov, IČO 0025 9586, Sokolov,
Rokycanova 1929, zastoupenému JUDr. Václavem Krondlem, advokátem, 360 00
Karlovy Vary, Jiráskova č. 2, o uložení povinnosti žalovanému uzavřít se
žalobci smlouvu o vydání nemovitostí), t a k t o :
I. Dovolání dovolatelů s e o d m í t á .
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení
o dovolání.
O žalobě žalobců, podané u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 20C
397/2006, bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Chebu z 21. 2. 2011, č. j. 20C 397/2006-862. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba
žalobců, domáhajících se, aby žalovanému městu bylo uloženo uzavřít se žalobci
smlouvu o vydání nemovitostí“ domu s pozemkem a s částí pozemku v katastrálním
území S., dále domu s částí pozemku a domu s částí pozemku v katastrálním
území S., také i části pozemku v katastrálním území S., také i části pozemku v
katastrálním území S., rovněž pozemků v katastrálním území S., jakož i domu a
částí pozemků v katastrálním území S. Žalobcům bylo uloženo zaplatit společně a
nerozdílně Okresnímu soudu v Chebu na náhradu jím placených nákladů tohoto
řízení 53.298,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Žalobcům bylo také
uloženo zaplatit společně a nerozdílně žalovanému městu na náhradu nákladů
řízení 64.027,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. O odvolání žalobců proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo
rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Plzni z 15. 12. 2011, sp. zn. 10 Co
399/2011. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Okresního soudu v Chebu
z 21. 2. 2011, č. j. 20 C 397/2006-862, potvrzen co do části rozsudku odvoláním
dotčené ohledně zamítnutí žaloby o vydání pozemků, co do vydání pozemku v
katastrálním území S. a co do vydání pozemku v katastrálním území S.; potvrzeny
byly i výroky uvedeného rozsudku soudu prvního stupně týkající se náhrady
nákladů řízení od žalobců žalovanému městu a co do náhrady nákladů tohoto
řízení placených státem ze strany žalobců. V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud
přezkoumal podle ustanovení § 212 a § 212a občanského soudního řádu rozsudek
soudu prvního stupně v části odvoláním dotčené a dospěl k závěru, že odvolání
žalobců není důvodné. Odvolací soud poukazoval především na to, že toto soudní řízení bylo
zahájeno podáním žaloby žalobců, kteří se domáhali uložení povinnosti
žalovaného města uzavřít se žalobci dohodu o vydání nemovitostí, které byly
původně ve vlastnictví E. a F. S. (právních předchůdců žalobců), jež se stali
za druhé světové války obětí rasové perzekuce, zemřeli v koncentračním táboře a
jejich majetek byl za nacistické okupace tzv. arizován; po roce 1948 pak přešlo
vlastnictví k nemovitostem, uvedeným v žalobě žalobců, na československý stát;
žalobci ve své žalobě uváděli, že ve smyslu ustanovení § 4 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. jsou tu oprávněnými osobami co do nemovitostí, které přešly na stát
podle ustanovení § 6 zákona č. 87/1991 Sb. a že žalované město bylo žalobci
vyzváno podle §5 zákona č. 87/1991 Sb. k vydání nemovitostí, ale této jejich
výzvě nebylo vyhověno. Odvolací soud byl toho názoru, že se soud prvního stupně správně
vypořádal s tím, že žalobci jsou v této právní věci oprávněnými osobami podle
zákona č. 87/1991 Sb., ale správně také dospěl k závěru, že žalobci uváděné
budovy už právní předchůdci žalobců převedli kupními smlouvami na jiné fyzické
osoby za úplatu a až následně byly nemovitosti těmto fyzickým osobám
zkonfiskovány.
Odvolací soud tedy shodně se soudem prvního stupně byl toho
názoru, že na straně žalobců tu není dána aktivní věcná legitimace v tomto
sporu. Odvolací soud měl za to, že soud prvního stupně rovněž správně vycházel
z výsledků dokazování (zejména i z posudku znalce Ing. V. K.), z nichž
vyplývalo, že zejména dům a pozemky v katastrálním území S. žalované město
nevlastnilo a nedrželo, dále že na pozemku je postavena zrekonstruovaná stavba
a že pozemky v katastrálním území S., která jsou v katastru nemovitostí zapsány
pro žalované město, jsou zastavěny komunikací s chodníkem nebo parkovištěm,
také že na pozemku je zbudována přístavba, jež se nachází i na pozemku. Odvolací soud pokládal za správný závěr soudu prvního stupně, že tedy i pro
zastavěnost uvedených pozemků v katastrálním území S. nebylo možné žalobě
žalobců vyhovět vzhledem k ustanovení § 8 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. Odvolací soud shledal správným i závěr soudu prvního stupně ohledně pozemku v
katastrálním území S., jenž tvoří funkční celek s pozemkem v katastrálním
území S., a navíc je rovněž zastavěn komunikací; totéž se týká i pozemku v
katastrálním území S., který je součástí pozemku a je na něm chodník a
komunikace před domem, takže ani tyto pozemky, jejichž vlastníkem je žalované
město, nebylo pro jejich zastavěnost možné vydat žalobcům. Odvolací soud také zdůrazňoval, že pozemky v katastrálním území S. se
nestaly předmětem řízení, když nebyly uvedeny v žalobě žalobců a pro tento
důvod o nich nebylo možné rozhodnout ani v odvolacím řízení. Odvolací soud poukazoval i na to, že v daném případě nedošlo ohledně
uvedených pozemků zastavěných komunikací k tomu, že by oprávněné osoby se
dohodly s povinnou osobou na oddělení pozemků na základě geometrického
oddělovacího plánu (čímž by se vydělená část stala samostatnou věcí v právním
smyslu), takže by byla dána možnost uzavřít dohodu o vydání nově vzniklého
pozemku, který byl dříve součástí pozemku většího. Z uvedených důvodů odvolací soud potvrdil odvoláním napadený rozsudek
soudu prvního stupně jako věcně správný podle ustanovení § 219 občanského
soudního řádu (včetně výroků o nákladech řízení).
O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle
ustanovení § 224 a § 142 odst. 1 občanského soudního řádu. Rozsudek odvolacího soudu byl doručen dne 19. 1. 2012 advokátu, který
žalobce v tomto řízení zastupoval, a dovolání ze strany žalobců, zastoupených
tímto advokátem bylo podáno u soudu prvního stupně dne 19. 3. 2012, tedy ve
lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu. Dovolatelé navrhovali, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího
soudu z 15. 12. 2011 (sp. zn. 10Co 399/2011 Krajského soudu v Plzni) a aby věc
byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatelé mají za to, že je jejich dovolání
přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu a
jako dovolací důvod uplatňovali, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na
nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b) občanského soudního
řádu). Dovolatelé ve svém dovolání opakovali, že v odvolacím řízení
navrhovali, aby odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že se
jejich žalobě vyhovuje co do vydání pozemků v katastrálním území S., jakož i co
do vydání pozemků v katastrálním úzamí S. Dovolatelé nesdílejí názor odvolacího soudu, že je tu dán důvod
nevydání pozemků ve smyslu ustanovení § 8 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. jako
pozemků zastavěných, když se na nich nacházejí chodníky a místní komunikace s
parkovištěm; dovolatelé mají za to, že tu jde „pouze o zpracování povrchu,
nikoliv o stavbu ve smyslu ustanovení § 8 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb., takže
tu jde o posouzení kvality pozemku“. „V předmětném případě se nejedná o stavby
způsobilé být předmětem občanskoprávních vztahů“, dovozovali dovolatelé. Podle
názoru dovolatelů pozemky tu „nemohou být současně pozemkem a současně stavbou
ve smyslu občanskoprávním, které by mohly mít rozdílný právní režim či osud;
nelze je od pozemek oddělovat“. Dovolatelé jsou i toho názoru, že „nelze
oddělit pouze část pozemku na základě rozhodnutí soudu, když je pozemek
částečně zastavěn“. Dovolatelé tedy mají za to, že tu rozhodnutím odvolacího soudu došlo k
nesprávnému výkladu zákona v ustanovení § 8 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb., a to
při řešení otázky, která má po právní stránce zásadní význam, a mají za to, že
tímto rozhodnutím došlo k rozporu i s ústavně právními předpisy, a to k
porušení článku 11 odst. 1 a článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Ve vyjádření žalovaného Města Sokolov k dovolání žalobců bylo uvedeno,
že by tomuto dovolání nemělo být vyhověno. Uvedený žalovaný má za to, že
pozemek je třeba považovat za zastavěný, a to i tehdy, je-li zastavěn
komunikací, neboť i komunikaci lze považovat za stavbu a za samostatnou věc v
právním smyslu (je tu třeba rozlišovat pojmy silniční pozemek a stavbu
komunikace, která je umístěna na silničním pozemku).
Žalované město ve svém
vyjádření ještě i uvádělo, že pokud jde o pozemek v katastrálním území Sokolov,
tento pozemek vlastní Česká republika – Ministerstvo vnitra, takže ohledně
uplatnění nároku na vydání tohoto pozemku není žalované město pasívně
ligitimováno; ohledně pozemků v katastrálním území S., jde jmenovitě o
přístupovou komunikaci ke stavbám a tvoří s nimi jeden funkční celek, což lze
ostatně „vztáhnout i k ostatním pozemkovým parcelám uvedeným v dovolání
dovolatelů“. Žalované město je nad to i toho názoru, že v daném případě žalobci
nejsou oprávněnými osobami podle ustanovení § 3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.,
když ostatně i sami žalobci v řízení netvrdili, že jsou u nich splněny
předpoklady podle ustanovení § 1, § 2, § 3 a § 6 zákona č. 87/1991 Sb. Přípustnost dovolání dovolatelů bylo tu třeba posoudit podle ustanovení
§ 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné
dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu
prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že
rozhodnutí odvolacího soudu, napadené dovoláním, má po právní stránce zásadní
význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy
rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2
písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). V daném případě posoudil odvolací soud projednávanou právní věc zejména
podle ustanovení § 8 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních
rehabilitacích, v souvislosti i s ustanovením § 3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. Podle ustanovení § 3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. je oprávněnou osobou
podle tohoto zákona fyzická osoba, jejíž věc přešla do vlastnictví státu v
případech uvedených v § 6 zákona č. 87/1991 Sb., pokud je státním občanem České
republiky. Podle § 3 odst. 2 téhož zákona je tu oprávněnou osobou též fyzická
osoba, která splňuje podmínky stanovené v § 3 odst. 1 uvedeného zákona a která
v den přechodu věci na stát podle § 6 zákona č. 87/1991 Sb. měla na ni nárok
podle dekretu prezidenta republiky č. 5/1945 Sb., o neplatnosti některých
majetkově právních jednání z doby nesvobody a o národní správě hodnot N., M.,
zrádců a kolaborantů a některých organizací a ústavů, nebo podle zákona č. 128/1946 Sb., o neplatnosti některých majetkově právních jednání z doby
nesvobody a o nárocích z této neplatnosti a z jiných zásahů do majetku
vzcházejících, pokud k převodu nebo přechodu vlastnického práva, prohlášeným za
neplatné podle těchto zvláštních předpisů z důvodu rasové perzekuce, a tento
nárok nebyl po 25. únoru 1948 uspokojen z důvodů uvedených v § 2 odst. 1 písm. c) zákona č. 87/1991 Sb. Podle ustanovení § 8 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. pozemek, na němž je
umístěna stavba, která byla zřízena až po převzetí pozemku státem, se nevydává. V rozhodnutí uveřejněném pod č.
70/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, byl zaujat právní názor, že jde-li o
jediný pozemek (s jedním parcelním číslem), je nutno jej považovat za zastavěný
i tehdy, je-li stavba umístěna jen na jeho (neoddělené) části. Je-li pozemek zastavěn komunikací, lze (s ohledem na znění zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích) pokládat i komunikaci za stavbu a
samostatnou věc v právním smyslu (k tomuto závěru dospěl dovolací soud např. v
rozhodnutí 21Cdo 692/2005 Nejvyššího soudu). V nálezu Ústavního soudu ČR z 15. 3. 2000, IV.ÚS 127/99 (uveřejněném
pod č. 39 ve svazku 17 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR) byl zaujat
právní názor: „Pokud je v řízení jednoznačně zjištěno, že pozemek byl po
převodu do vlastnictví státu zastavěn (přičemž i stavba nemá charakter stavby v
zákoně uvedený) nelze nadměrně extenzívním výkladem posuzovat podmínky pro
vydání nemovitosti“. V nálezu Ústavního soudu ČR ze 6. 5. 2003, (uveřejněném pod č. 60 ve
svazku 30 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR) byl zaujat právní názor
k otázkám pozemku a tělesu komunikace na něm: „Pevné spojení věci se zemí musí
být takové, aby bylo schopno odolat zejména účinkům přírodního vlivu dané
lokality na věc i účinkům vlastního působení nemovité věci.“
Vzhledem k těmto uvedeným ustanovením právních předchůdců i vzhledem k
citovaným právních závěrům z judikatury soudů (zejména ze Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem) i z nálezů Ústavního soudu
ČR (jimiž jsou obecné soudy vázány), z nichž dovolací soud vycházel i v daném
případě, nemohl dovolací soud dospět přesvědčivě k závěru, že by rozhodnutí
odvolacího soudu z 15. 12. 2011 (sp. zn. 10Co 399/2011 Krajského soudu v
Plzni), proti němuž směřuje dovolání dovolatelů řešilo některou právní otázku v
rozporu s hmotným právem (zejména s hmotněprávními ustanoveními zákona č. 87/1991 Sb.) nebo právní otázku, která by v konkrétním vymezení byla
rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. Zejména výsledný
závěr odvolacího soudu o nevydání pozemků podle § 8 odst. 3 zákona č. 87/1991
Sb., když na pozemcích je umístěna komunikace, která byla zřízena až po
převzetí pozemků státem, nelze označit za odporující znění zákona ani závěrům v
judikatuře uplatněnému výkladu ustanovení § 8 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. Nebyly tedy u dovolání dovolatelů shledány zákonné předpoklady přípustnosti
dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního
řádu, ale ani podle jiného ustanovení občanského soudního řádu upravujícího
přípustnost dovolání proti pravomocným rozhodnutím odvolacích soudů. Nezbylo tedy dovolacímu soudu než přikročit podle ustanovení § 243b
odst. 5 a § 218 písm. c) občanského soudního řádu k odmítnutí dovolání
dovolatelů, a to jako dovolání nepřípustného. Dovolatelé nebyli v řízení o dovolání úspěšní a ohledně nákladů
vynaložených v dovolacím řízení žalovaným na vyjádření k dovolání dovolatelů,
použil dovolací soud ve smyslu ustanovení § 243b odst.
5 a § 224 občanského
soudního řádu ustanovení § 150 téhož právního předpisu, umožňujícího nepřiznání
náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníku řízení, a náhradu těchto
nákladů žalovanému městu nepřiznal. Dovolací soud přihlížel jednak k právní
povaze projednávané věci a jednak i k obsahu již zmíněného vyjádření žalovaného
k dovolání žalobců, které rekapitulovalo v podstatě to, co již bylo uplatněno a
vyjádřeno žalovaným před soudy obou stupňů. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle
občanského soudního řádu. V Brně dne 19. září 2012
JUDr. Josef Rakovský
předseda senátu