28 Cdo 2603/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc.,
a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci
žalobce: Česká republika – Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se
sídlem Praha 2, Rašínovo nábřeží 390/42, proti žalované: obec Skryje, se sídlem
Skryje 15, Skryje u Rakovníka, zastoupena Prof. JUDr. Alešem Gerlochem, CSc.,
advokátem v Praze 2, Botičská 4, o určení vlastnictví k pozemkům, vedené u
Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 5 C 107/2008, o dovolání žalované proti
rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. 3. 2010, č. j. 28 Co 3/2010-240,
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 11. 3. 2010, č. j. 28 Co 3/2010-240,
jakož i rozsudek Okresního soudu v Rakovníku ze dne 15. 10. 2009, č. j. 5 C
107/2008-183, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Rakovníku k dalšímu
řízení.
Rozsudkem Krajského soudu v Praze výše označeným byl ve výroku I. potvrzen
rozsudek Okresního soudu v Rakovníku ze dne 15.10.2009, č.j. 5 C 107/2008-183,
kterým bylo určeno, že vlastníkem předmětných pozemků (tj. parc. č. st. 122/1,
parc. č. 75, parc. č. 244/1, parc. č. 997, zapsané na LV č. 476 vedeném
Katastrálním úřadem pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Rakovník, pro
katastrální území S. a obec Skryje) je Česká republika a příslušnost hospodařit
s těmito pozemky náleží Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových.
Odvolací soud současně ve výroku II. rozsudku rozhodl, že žádný u účastníků
řízení nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Ve věci se žalobce domáhal určení, že je vlastníkem výše uvedených pozemků,
přičemž žalobu odůvodnil naléhavým právním zájmem na určení vlastnictví. Ten má
být dán potřebou odstranit dvojí zápis vlastnictví k předmětným pozemkům.
Žalovaná se žalobou nesouhlasila, protože podle jejího tvrzení je vlastníkem
předmětných pozemků obec Skryje a nikoliv Česká republika. Před odvolacím
soudem se tak domáhala změny, případně zrušení výše uvedeného rozsudku prvního
stupně. Své vlastnické právo k předmětným nemovitostem dovodila z § 2 zákona č.
172/1991 Sb., jelikož ke dni 31.12.1949 byla jejich vlastníkem. Předmětné
nemovitosti, které spolutvořily školní areál, byly majetkem zvláštního školního
fondu ve smyslu § 82 zákona č. 95/1948 Sb. a podle tohoto ustanovení přešly do
vlastnictví nositele školního nákladu, jímž byla žalovaná. Ta fakticky
financovala výstavbu i provoz obecné školy. Dále žalovaná opírala své
vlastnické právo o vydržení nemovitostí (§ 134 zákona č. 40/1964 Sb., občanský
zákoník, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „obč. zák.“), jelikož v dobré
víře pozemky držela po dobu více než deseti let.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že na žalovanou nepřešlo vlastnické právo
k předmětným pozemkům podle § 1 zákona č. 172/1991 Sb., protože nebyla splněna
jedna ze tří stanovených kumulativních podmínek. Žalovaná totiž nepředložila
žádné relevantní důkazy o tom, že ke dni 24.5.1991 s předmětnými pozemky
hospodařila a naopak bylo prokázáno, že k uvedenému datu s předmětnými pozemky
hospodařil stát. Soud prvního stupně se rovněž zabýval otázkou vydržení, resp.
dobré víry žalované při držení nemovitostí. Žalovaná však podle závěrů soudu
nemohla svou dobrou víru odvozovat od zákona č. 172/1991 Sb., resp. označovat
jej jako domnělý právní titul; soud připustil, že pro posouzení otázky bylo
zapotřebí komplikovaného postupu seznamování se s prvorepublikovými a „rakousko-
uherskými“ předpisy. V odůvodnění k tomu dále uvedl, že žalovaná podala proti
Školskému úřadu Most žalobu k Okresnímu soudu v Rakovníku (sp.zn. 4 C 493/1992)
o uložení povinnosti vydat jí podle § 2 písm. c) zákona č. 172/1991 Sb.
nemovitosti. V návrhu žalovaná uvedla, že do 24.4.1991 byly nemovitosti v
užívání Okresního úřadu v Mostě, od roku 1992 přešly na základě delimitační
dohody na Školský úřad v Mostě. Okresní úřad v Mostě zpochybnil přechod
vlastnictví nemovitostí na žalovanou, vyjma budovy školy, pozemku č. 122/1 a č.
75. Tyto skutečnosti podle soudu snižují dobou víru žalované jako držitelky,
neboť měla mít pochybnosti o tom, zda jí vlastnické právo k předmětným
nemovitostem náleží. Žalovaná nedisponovala žádným nabývacím titulem, od
kterého by mohla objektivně odvozovat svou dobrou víru.
Odvolací soud ve svém rozsudku shledal závěry soudu prvního stupně jako
správné. Předpoklady pro přechod předmětných nemovitostí na žalovanou podle § 1
zákona č. 172/1991 Sb. nebyly naplněny a závěry soudu v tomto ohledu nejsou v
rozporu ani s judikaturou Nejvyššího soudu, na kterou žalovaná odkazovala. Podmínky uvedené v § 2 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. nebyly rovněž splněny,
protože nebylo prokázáno, že nemovitosti byly ke dni 31.12.1949 ve vlastnictví
žalované. V dalším textu odůvodnění odvolací soud na rozdíl od soudu prvního
stupně rozlišil mezi místní školní radou, školní obcí a Obecnou školou Skryje. Zabýval se přitom právní úpravou před rokem 1950 (§ 17 odst. 1, § 25, § 35
zákona č. 292/1920 Sb., § 4 odst. 2 zákona č. 77/1927 Sb., § 2 zákona č. 16/1873, zákonem č. 233/1935 Sb. apod.), příslušnými rozhodnutími a dalšími
dokumenty. K tomu uzavřel, že předmětné nemovitosti (budova školy spolu s
pozemky) měly povahu samostatného účelového jmění, tedy fondu, jemuž byla
přiznána povaha zvláštního právního předmětu. Neměly však charakter školního
fondu ve smyslu § 82 zákona č. 95/1948 Sb. Žalovaná nebyla ani nositelem
školního nákladu a nemohla se tak stát k 1.9.1948 ex lege jejich vlastníkem. Ke
dni 31.12.1949 tak nebyly historickým majetkem žalované a vlastnické právo k
nim na žalovanou nemohlo podle § 2 zákona č. 172/1991 Sb. přejít (ke dni
24.5.1991). Vzhledem k tomu, že pozemky nebyly ani ve vlastnictví školní obce a
nepřešly na stát podle § 38 zákona č. 279/1949 Sb. (tj. ke dni 1.1.1950), soud
uzavřel, že se nemovitosti staly vlastnictvím státu uchopením bez právního
důvodu po 1.1.1950. Odvolací soud se ve svém rozhodnutí neztotožnil se závěry
Krajského soudu v Ústí nad Labem o povaze obecné školy jako školního fondu
(rozsudek ze dne 14.3.1995, sp.zn. 11 Co 1/94). V závěru odůvodnění se soud
zabýval otázkou vydržení vlastnického práva k předmětným pozemkům. Uvedl
příslušná rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR (např. 22 Cdo 1398/2000, 22 Cdo
508/2001 a další) a dovodil, že žalovaná může opírat svou dobrou víru o
vydržení o zákon č. 172/1991 Sb., jestliže byla v dobré víře, že splňuje
podmínky uvedeného zákona pro přechod vlastnického práva na ni ze státu. Tyto
podmínky jsou však v zákoně zcela jednoznačně definovány a pokud jde o důvod
uvedený v § 1 tamtéž, nemohla být žalovaná v dobré víře, že tyto podmínky
splňuje (viz žaloba u Okresního soudu v Rakovníku, sp.zn. 4 C 493/1992). Pokud
šlo o důvod pro přechod majetku podle § 2 zákona č. 172/1991 Sb., došel soud k
závěru, že žalovaná se rovněž nemohla domnívat, že jde o její historický
majetek, a to zejména proto, že nebyla zapsána v pozemkové knize jako vlastník
(tam byla zapsána Obecná škola ve Skryjích). I když žalovaná byla začátkem 90. let 20. století zapsána jako výlučný vlastník nemovitostí do katastru
nemovitostí a žalobkyně zpochybnila její vlastnické právo až v roce 2008,
jednalo se o zápis učiněný na základě listin předložených žalovanou. To však
musela učinit s vědomím, resp. nutnou pochybností o tom, že nesplňuje podmínky
pro přechod vlastnictví.
Právní omyl žalované tak nebyl omluvitelný, protože si
musela uvědomovat, že nesplňuje zákonem stanovené podmínky a od zápisu
vlastnického práva do katastru nemovitostí nemůže svou dobrou víru odvozovat. Odvolací soud tak rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil,
když správným shledal i výrok o nákladech řízení a o soudním poplatku.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. V něm se
zabývala jak otázkou tzv. historického majetku podle § 2 zákona č. 172/1991
Sb., tak i otázkou namítaného vydržení nemovitostí. V textu dovolání rozebrala
rozhodnutí soudu prvního stupně i soudu odvolacího, při čemž se opírala o
jednotlivá, již výše jmenovaná zákonná ustanovení a předestřela několik
právních otázek:
1. Lze za omluvitelný právní omyl považovat takový, jehož příčinou je
objektivně komplikovaný výklad již několik desítek let neplatných a tedy
nepoužívaných právních předpisů, které lze v plném rozsahu správně posoudit
pouze se znalostí dobové literatury a judikatury, na něž se zároveň liší náhled
jednotlivých soudů, tj. lze považovat správné vyhodnocení důsledků plynoucích z
takové již neplatné právní úpravy za okolností, jejichž znalost je po právním
laikovi možno požadovat z toho hlediska, aby postupoval s „běžnou mírou
opatrnosti“?
2. Lze vyloučit dobrou víru u obce jakožto právnické osoby, aniž by byla
zkoumána dobrá víra fyzických osob zastávajících funkci jejích statutárních
orgánů, případně dalších funkcionářů obce, a to s přihlédnutím k tomu, že v
pochybnostech se oprávněnost držby předpokládá?
3. Lze za přerušení doby trvání dobré víry, jež jednou provždy vyloučí
možnost vydržení, považovat takové zpochybnění dobré víry, jež je sice učiněno,
avšak následně ten, kdo dobrou víru zpochybňuje, již neučiní nic proto, aby
nabytí nemovitosti držitelem zabránil, tedy na své námitce nedostatku
oprávněnosti držby nijak netrvá? Obnovuje se v takovém případě dobrá víra
vydržitele?
4. Lze za okolnost vylučující dobrou víru vydržitele považovat takovou
procesní námitku, jež se týká jen některých ze sporných nemovitostí s tím, že
vlastnické právo ostatních nemovitostí výslovně zpochybněno není, naopak je
uznáno, přičemž dobrá víra ohledně oprávněnosti držby je vyloučena ve vztahu ke
všem sporným nemovitostem, tj. i k těm, k nimž vlastnické právo nebylo nijak
zpochybněno?
Na závěr dovolání žalovaná navrhla rozsudek odvolacího soudu zrušit a věc mu
vrátit k dalšímu řízení.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud zjistil, že žalovaná, zastoupená advokátem, podala dovolání včas
(§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.). Přípustnost dovolání žalovaná
dovozovala z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c). odst. 3 o. s. ř. (zásadní
právní význam napadeného rozhodnutí). Dovolací důvod byl uplatněn podle § 241a
odst. 2 písm. b) o. s. ř. (tvrzené nesprávné právní posouzení věci).
Dovolání je důvodné.
Podle § 130 odst. 1 obč. zák. „je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v
dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným. V
pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná“.
Podle § 134 odst. 1 obč. zák. se oprávněný držitel stává vlastníkem
nemovitosti, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu deseti let. Podle § 134 odst.
3 a 4 obč. zák. se do této doby započte i doba, po kterou měl věc v oprávněné
držbě právní předchůdce; pro počátek a trvání této doby se přiměřeně použijí
ustanovení o běhu promlčecí doby.
Ustanovení § 130 odst. 1 upravuje tzv. držbu oprávněnou. Předpokladem pro
existenci držby je faktický výkon panství nad věcí a dále pak vůle držitele
nakládat s věcí jako s věcí vlastní. O oprávněnou držbu půjde v případě, že
držitel je vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo
patří.
Pojmové vymezení oprávněné držby je významné zejména proto, že pouze oprávněný
držitel může nabýt vlastnické právo vydržením. Naproti tomu neoprávněná držba
je dána tehdy, kdy držitel vykonává faktické panství nad věcí a má vůli
nakládat s touto věcí jako s věcí vlastní, se zřetelem ke všem okolnostem mu
však musí být známo, že není vlastníkem věci. Taková osoba je držitelem
neoprávněným a má povinnost věc vydat vlastníkovi. Vymezení těchto dvou forem
držby bylo zavedeno zákonem č. 509/1991 Sb. Ten navíc zavádí vyvratitelnou
právní domněnku existence oprávněné držby. Existenci neoprávněné držby tak musí
vždy prokazovat ten, kdo na ni poukazuje.
Oprávněným držitelem je v první řadě vlastník věci (movité či nemovité). Může
jím však být (za předpokladu corporis possessionis) i ten, kdo svou držbu opírá
o jiný právní titul, jenž může být i domnělý.
Hlavním kritériem, který odlišuje obě formy držby – tedy oprávněnou od
neoprávněné – je (ne)existence dobré víry. Dobrou víru je vždy nutné posuzovat
objektivně („se zřetelem ke všem okolnostem“), a nikoliv subjektivně
(psychologicky), tedy se zřetelem k osobnímu přesvědčení držitele. Podstatné
jsou tedy vnější okolnosti, z nichž je možné posoudit, zda má držitel
dostatečný důvod domnívat se, že mu určitý objekt právem náleží. Subjektivní
držitelova představa v tomto ohledu není rozhodujícím faktorem. K tomu se
vyjadřuje i judikatura, podle které skutkový omyl sám o sobě nevylučuje
držitelovu dobrou víru a oprávněnost jeho držby.
Složitější je však otázka spojená s problematikou právního omylu (error iuris)
a omylu o právu, neznalosti práva (ignoratia iuris). Omyl o právu vzhledem k
zásadě vylučující omluvitelnou neznalost zákona totiž nemůže vést k existenci
dobré víry. Naopak právní omyl (omyl o obsahu právní normy) vznik dobré víry
sám o sobě nevylučuje. Hranice mezi obojím však není jasná a ukazuje se tak
stále citelněji absence konstrukce poctivého držitele v našem právu – tj.
držitele, který sice nemá formálně bezvadný titul, ale přesto je zjevně
vzhledem k okolnostem i svým osobním poměrům v dobré víře, že mu věc patří.
Judikatura totiž při v takových případech často tíhne spíše k závěrům v
neprospěch držitele, protože otázku právního omylu posuzuje z hlediska
právnického vnímání zákonného textu a nikoliv z hlediska nahlížení „průměrné
osoby“. Mohou tak nastat situace, kdy ten, kdo např. drží nemovitou věc na
základě smlouvy uzavření v ústní formě v roce 1965, zůstává po dlouhá
desetiletí neoprávněným držitelem s právními důsledky z toho plynoucími.
K otázce posuzování dobré víry držitele se i opakovaně vyjádřil Ústavní soud,
který ve svém rozhodnutí ze dne 3. 4. 2004 vydaném pod sp. zn. III. ÚS 50/04
uvedl, že při posuzování otázky, zda byl držitel „se zřetelem ke všem
okolnostem v dobré víře, že mu věc patří“, je třeba vycházet z toho, zda při
zachování náležité (běžné) opatrnosti, kterou lze s přihlédnutím k okolnostem
konkrétního případu po každém subjektu práva požadovat, měl, respektive mohl
mít, během vydržecí doby důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří
(vycházející z toho, jak by věc posoudil průměrný člověk při zachování obvyklé
opatrnosti).
Oprávněná držba se však může v průběhu existence držby změnit v neoprávněnou;
to má značný význam v případě posouzení otázky vydržení podle § 134 obč. zák.
Občanský zákoník však v tomto směru neobsahuje žádné pravidlo a je tedy nutné
posuzovat každý případ jednotlivě, se zřetelem ke všem jeho okolnostem. Složité
situace mohou nastat v průběhu soudních sporů. Je v nich zapotřebí mj.
posuzovat, zda v určitém stádiu soudního řízení držitel musel z okolností
případu zjistit, ze mu věc nepatří. V případě posouzení otázky vydržení se
podle § 134 odst. 4 obč. zák. uplatní pravidlo zakotvené v § 112 obč. zák.. To
však platí pouze v případě, že je žalováno o vydání věci. (srov. – i k
předchozímu - Velký akademický komentář k občanskému zákoníku. 1. svazek (§ 1 -
§ 487). Komentář K. Eliáše k § 130 odst. 1 obč. zák. Praha: Linde, 2008, s. 569
– 571.).
Nejvyšší soud dospěl ze všech uvedených okolností případu k závěru, že
posouzení alternativy oprávněné držby žalovaným ve vztahu k předmětným
nemovitostem nebylo – ve světle nyní provedeného výkladu – ze strany nižších
instancí přiléhavé ani úplné.
Je třeba vycházet z toho, že již v žalobě, jejímž účelem je především
odstranění duplicity zápisů v katastru nemovitostí, se v roce 2008 tvrdí, že v
mezidobí hospodařila s nemovitostmi obec Skryje.
Pokud jde o soudní řízení – jak předchozí, v němž obec žalovala s tvrzenou
oporou v zákoně č. 172/1991 Sb., tak současné -, je otázkou, nakolik se obec
během těchto řízení dozvěděla takové skutečnosti, které by vylučovaly její
oprávněnou držbu. V předchozím řízení se mohla toliko dozvědět, že jí nenáleží
zákonný vlastnický titul podle zákona upravujícího obecní restituce. Týž závěr
však zůstal sporným i v tomto řízení, v němž se velmi podrobně zjišťovalo a
činily se detailní právní závěry ohledně toho, jaký byl právní režim školského
majetku do 31. 12. 1949. Právní obsažnost a relevance těchto závěrů, a zde lze
přisvědčit tvrzením dovolatelky, dost dobře nemohla být účastníkům zřejmá
předem. Nynější žalobce k osvětlení problematiky nemohl nijak přispět, s
výjimkou poukazu na existenci státní školské správy a vlastnictví nemovitostí,
to ovšem před datem 24. 5. 1991. Nelze ani opomenout, že po posledně uvedeném
datu se na základě přijetí nových školských zákonů změnil právní režim škol
včetně škol nejnižších stupňů, a to ohledně jejich zřizování i vlastnictví.
Zůstává tedy nadále sporné, zda se v dosavadních řízeních strana žalovaná
dozvěděla, resp. mohla dozvědět taková fakta či právní závěry, jež by
zpochybňovaly jí tvrzenou oprávněnost držby. Samotná existence či průběh těchto
řízení nejsou tím, co by bylo možné za relevantní skutečnosti označit. Právní
závěry k potenciálnímu obecnímu restitučnímu vlastnickému titulu byly sice
přijaty již v prvním z obou shora zmiňovaných řízení, postaveny najisto však
byly až rozhodnutím odvolací instance v řízení druhém.
Nelze také přehlédnout, že přes právněhistorické reflexe přezkoumávané věci
nejsou zákony psány jen pro dobu svého vzniku, ale také (viz obecní restituce)
pro přítomnost. Je třeba vzít v úvahu, jaký je současný stav užívání
předmětných pozemků, zda náležejí k areálu školy či nikoli, kdo je zřizovatelem
školy, kdo v období rozhodném pro vydržení nemovitostí tyto co do užívání a
údržby financoval apod. Všechny tyto okolnosti mají též význam z hlediska
posouzení otázky oprávněné držby, na níž poukazuje žalovaný.
Nižším instancím jsou tedy předestřeny právní závěry i skutečnosti, které by
měly být, včetně závaznosti podle § 243d odst. 1 a návazných ustanovení o. s.
ř., předmětem doplnění dokazování a následného opětovného právního posouzení
věci.
Poněvadž lze zjištěná pochybení přičíst ve smyslu § 243b odst. 2 věty za
středníkem a odst. 3 o. s. ř. kromě odvolacího soudu též soudu prvního stupně,
zrušil Nejvyšší soud i jeho rozsudek a věc mu vrátil k dalšímu řízení; v něm se
rozhodne též o nákladech řízení dovolacího.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. dubna 2011
JUDr. Ludvík D a v i d, CSc., v. r.
předseda senátu