28 Cdo 2603/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce: Česká republika – Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem Praha 2, Rašínovo nábřeží 390/42, proti žalované: obec Skryje, se sídlem Skryje 15, Skryje u Rakovníka, zastoupena Prof. JUDr. Alešem Gerlochem, CSc., advokátem v Praze 2, Botičská 4, o určení vlastnictví k pozemkům, vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 5 C 107/2008, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. 3. 2010, č. j. 28 Co 3/2010-240,
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 11. 3. 2010, č. j. 28 Co 3/2010-240, jakož i rozsudek Okresního soudu v Rakovníku ze dne 15. 10. 2009, č. j. 5 C 107/2008-183, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Rakovníku k dalšímu řízení.
Rozsudkem Krajského soudu v Praze výše označeným byl ve výroku I. potvrzen rozsudek Okresního soudu v Rakovníku ze dne 15.10.2009, č.j. 5 C 107/2008-183, kterým bylo určeno, že vlastníkem předmětných pozemků (tj. parc. č. st. 122/1, parc. č. 75, parc. č. 244/1, parc. č. 997, zapsané na LV č. 476 vedeném Katastrálním úřadem pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Rakovník, pro katastrální území S. a obec Skryje) je Česká republika a příslušnost hospodařit s těmito pozemky náleží Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových. Odvolací soud současně ve výroku II. rozsudku rozhodl, že žádný u účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Ve věci se žalobce domáhal určení, že je vlastníkem výše uvedených pozemků, přičemž žalobu odůvodnil naléhavým právním zájmem na určení vlastnictví. Ten má být dán potřebou odstranit dvojí zápis vlastnictví k předmětným pozemkům. Žalovaná se žalobou nesouhlasila, protože podle jejího tvrzení je vlastníkem předmětných pozemků obec Skryje a nikoliv Česká republika. Před odvolacím soudem se tak domáhala změny, případně zrušení výše uvedeného rozsudku prvního stupně. Své vlastnické právo k předmětným nemovitostem dovodila z § 2 zákona č. 172/1991 Sb., jelikož ke dni 31.12.1949 byla jejich vlastníkem. Předmětné nemovitosti, které spolutvořily školní areál, byly majetkem zvláštního školního fondu ve smyslu § 82 zákona č. 95/1948 Sb. a podle tohoto ustanovení přešly do vlastnictví nositele školního nákladu, jímž byla žalovaná. Ta fakticky financovala výstavbu i provoz obecné školy. Dále žalovaná opírala své vlastnické právo o vydržení nemovitostí (§ 134 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „obč. zák.“), jelikož v dobré víře pozemky držela po dobu více než deseti let.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že na žalovanou nepřešlo vlastnické právo k předmětným pozemkům podle § 1 zákona č. 172/1991 Sb., protože nebyla splněna jedna ze tří stanovených kumulativních podmínek. Žalovaná totiž nepředložila žádné relevantní důkazy o tom, že ke dni 24.5.1991 s předmětnými pozemky hospodařila a naopak bylo prokázáno, že k uvedenému datu s předmětnými pozemky hospodařil stát. Soud prvního stupně se rovněž zabýval otázkou vydržení, resp. dobré víry žalované při držení nemovitostí.
Žalovaná však podle závěrů soudu nemohla svou dobrou víru odvozovat od zákona č. 172/1991 Sb., resp. označovat jej jako domnělý právní titul; soud připustil, že pro posouzení otázky bylo zapotřebí komplikovaného postupu seznamování se s prvorepublikovými a „rakousko- uherskými“ předpisy. V odůvodnění k tomu dále uvedl, že žalovaná podala proti Školskému úřadu Most žalobu k Okresnímu soudu v Rakovníku (sp.zn. 4 C 493/1992) o uložení povinnosti vydat jí podle § 2 písm. c) zákona č. 172/1991 Sb. nemovitosti.
V návrhu žalovaná uvedla, že do 24.4.1991 byly nemovitosti v užívání Okresního úřadu v Mostě, od roku 1992 přešly na základě delimitační dohody na Školský úřad v Mostě. Okresní úřad v Mostě zpochybnil přechod vlastnictví nemovitostí na žalovanou, vyjma budovy školy, pozemku č. 122/1 a č.
75. Tyto skutečnosti podle soudu snižují dobou víru žalované jako držitelky, neboť měla mít pochybnosti o tom, zda jí vlastnické právo k předmětným nemovitostem náleží. Žalovaná nedisponovala žádným nabývacím titulem, od kterého by mohla objektivně odvozovat svou dobrou víru.
Odvolací soud ve svém rozsudku shledal závěry soudu prvního stupně jako správné. Předpoklady pro přechod předmětných nemovitostí na žalovanou podle § 1 zákona č. 172/1991 Sb. nebyly naplněny a závěry soudu v tomto ohledu nejsou v rozporu ani s judikaturou Nejvyššího soudu, na kterou žalovaná odkazovala. Podmínky uvedené v § 2 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. nebyly rovněž splněny, protože nebylo prokázáno, že nemovitosti byly ke dni 31.12.1949 ve vlastnictví žalované. V dalším textu odůvodnění odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně rozlišil mezi místní školní radou, školní obcí a Obecnou školou Skryje.
Zabýval se přitom právní úpravou před rokem 1950 (§ 17 odst. 1, § 25, § 35 zákona č. 292/1920 Sb., § 4 odst. 2 zákona č. 77/1927 Sb., § 2 zákona č. 16/1873, zákonem č. 233/1935 Sb. apod.), příslušnými rozhodnutími a dalšími dokumenty. K tomu uzavřel, že předmětné nemovitosti (budova školy spolu s pozemky) měly povahu samostatného účelového jmění, tedy fondu, jemuž byla přiznána povaha zvláštního právního předmětu. Neměly však charakter školního fondu ve smyslu § 82 zákona č. 95/1948 Sb. Žalovaná nebyla ani nositelem školního nákladu a nemohla se tak stát k 1.9.1948 ex lege jejich vlastníkem.
Ke dni 31.12.1949 tak nebyly historickým majetkem žalované a vlastnické právo k nim na žalovanou nemohlo podle § 2 zákona č. 172/1991 Sb. přejít (ke dni 24.5.1991). Vzhledem k tomu, že pozemky nebyly ani ve vlastnictví školní obce a nepřešly na stát podle § 38 zákona č. 279/1949 Sb. (tj. ke dni 1.1.1950), soud uzavřel, že se nemovitosti staly vlastnictvím státu uchopením bez právního důvodu po 1.1.1950. Odvolací soud se ve svém rozhodnutí neztotožnil se závěry Krajského soudu v Ústí nad Labem o povaze obecné školy jako školního fondu (rozsudek ze dne 14.3.1995, sp.zn. 11 Co 1/94).
V závěru odůvodnění se soud zabýval otázkou vydržení vlastnického práva k předmětným pozemkům. Uvedl příslušná rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR (např. 22 Cdo 1398/2000, 22 Cdo 508/2001 a další) a dovodil, že žalovaná může opírat svou dobrou víru o vydržení o zákon č. 172/1991 Sb., jestliže byla v dobré víře, že splňuje podmínky uvedeného zákona pro přechod vlastnického práva na ni ze státu. Tyto podmínky jsou však v zákoně zcela jednoznačně definovány a pokud jde o důvod uvedený v § 1 tamtéž, nemohla být žalovaná v dobré víře, že tyto podmínky splňuje (viz žaloba u Okresního soudu v Rakovníku, sp.zn. 4 C 493/1992).
Pokud šlo o důvod pro přechod majetku podle § 2 zákona č. 172/1991 Sb., došel soud k závěru, že žalovaná se rovněž nemohla domnívat, že jde o její historický majetek, a to zejména proto, že nebyla zapsána v pozemkové knize jako vlastník (tam byla zapsána Obecná škola ve Skryjích). I když žalovaná byla začátkem 90. let 20. století zapsána jako výlučný vlastník nemovitostí do katastru nemovitostí a žalobkyně zpochybnila její vlastnické právo až v roce 2008, jednalo se o zápis učiněný na základě listin předložených žalovanou.
To však musela učinit s vědomím, resp. nutnou pochybností o tom, že nesplňuje podmínky pro přechod vlastnictví.
Právní omyl žalované tak nebyl omluvitelný, protože si musela uvědomovat, že nesplňuje zákonem stanovené podmínky a od zápisu vlastnického práva do katastru nemovitostí nemůže svou dobrou víru odvozovat. Odvolací soud tak rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil, když správným shledal i výrok o nákladech řízení a o soudním poplatku.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. V něm se zabývala jak otázkou tzv. historického majetku podle § 2 zákona č. 172/1991 Sb., tak i otázkou namítaného vydržení nemovitostí. V textu dovolání rozebrala rozhodnutí soudu prvního stupně i soudu odvolacího, při čemž se opírala o jednotlivá, již výše jmenovaná zákonná ustanovení a předestřela několik právních otázek:
1. Lze za omluvitelný právní omyl považovat takový, jehož příčinou je objektivně komplikovaný výklad již několik desítek let neplatných a tedy nepoužívaných právních předpisů, které lze v plném rozsahu správně posoudit pouze se znalostí dobové literatury a judikatury, na něž se zároveň liší náhled jednotlivých soudů, tj. lze považovat správné vyhodnocení důsledků plynoucích z takové již neplatné právní úpravy za okolností, jejichž znalost je po právním laikovi možno požadovat z toho hlediska, aby postupoval s „běžnou mírou opatrnosti“?
2. Lze vyloučit dobrou víru u obce jakožto právnické osoby, aniž by byla zkoumána dobrá víra fyzických osob zastávajících funkci jejích statutárních orgánů, případně dalších funkcionářů obce, a to s přihlédnutím k tomu, že v pochybnostech se oprávněnost držby předpokládá?
3. Lze za přerušení doby trvání dobré víry, jež jednou provždy vyloučí možnost vydržení, považovat takové zpochybnění dobré víry, jež je sice učiněno, avšak následně ten, kdo dobrou víru zpochybňuje, již neučiní nic proto, aby nabytí nemovitosti držitelem zabránil, tedy na své námitce nedostatku oprávněnosti držby nijak netrvá? Obnovuje se v takovém případě dobrá víra vydržitele?
4. Lze za okolnost vylučující dobrou víru vydržitele považovat takovou procesní námitku, jež se týká jen některých ze sporných nemovitostí s tím, že vlastnické právo ostatních nemovitostí výslovně zpochybněno není, naopak je uznáno, přičemž dobrá víra ohledně oprávněnosti držby je vyloučena ve vztahu ke všem sporným nemovitostem, tj. i k těm, k nimž vlastnické právo nebylo nijak zpochybněno? Na závěr dovolání žalovaná navrhla rozsudek odvolacího soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud zjistil, že žalovaná, zastoupená advokátem, podala dovolání včas (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.). Přípustnost dovolání žalovaná dovozovala z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c). odst. 3 o. s. ř. (zásadní právní význam napadeného rozhodnutí). Dovolací důvod byl uplatněn podle § 241a