28 Cdo 2608/2003
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Ludvíka
Davida, CSc., v právní věci žalobců A) M. K., zastoupené advokátem, B) J. H.,
a C) S. H., proti žalovanému T. B. zastoupenému advokátem, o vyklizení
nebytových prostor, vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 8 C 309/98, o
dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 28.5.2003,
č. j. 51 Co 298/2002-139, takto :
Rozsudek Krajského soudu ze dne 28.5.2003, č. j. 51 Co 298/2002-139, se
zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobou podanou dne 30.12.1998 u Okresního soudu v Opavě domáhala se žalobkyně
uložení povinnosti žalovanému vyklidit nebytové prostory, blíže popsané v
petitu, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku. Tvrdila, že žalovaný užívá
předmětné místnosti bez právního důvodu. Podle žalobkyně žalovaný uzavřel
dodatek k nájemní smlouvě ze dne 18.10.1994, avšak tento dodatek je neplatný,
neboť byl sjednán pronajímatelem, t.j. Realitní kanceláří R., který nebyl
oprávněn nebytové prostory žalovanému pronajmout.
Okresní soud v Opavě jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 20.10.2000, č.j.
8 C 309/98-44, připustil v odstavci I. změnu návrhu, učiněnou do protokolu o
jednání ze dne 6.10.2000. Současně v odstavci II. žalobě vyhověl. Dospěl k
závěru, že smlouva o nájmu nebytových prostor uzavřena mezi Okresním úřadem v
O. a žalovaným dne 16.3.1994 včetně jejího dodatku ze dne 18.10.1994, je
neplatná. K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací
usnesením ze dne 30.3.2001, č.j. 51 Co 56/2001-64, rozsudek soudu prvního
stupně v napadené části, s výjimkou odstavce I. výroku, zrušil a věc vrátil
tomuto soudu k dalšímu řízení, a to pro procesní vady, aniž vyslovil závazný
právní názor ve věci samé.
Soud prvního stupně poté rozsudkem ze dne 29.3.2002, č.j. 8 C 309/98-92, žalobu
zamítl. Vyšel ze zjištění, že na základě kupní smlouvy uzavřené dne 14.5.1997
žalovaná nabyla do svého vlastnictví od České republiky, jednající Okresním
úřadem v O., spoluvlastnický podíl v rozsahu ideálních 60/1000 ke
zdravotnickému středisku č.p. 3126 v K. spolu s pozemky p.č. 677/4 - zastavěná
plocha a p.č. 677/3 - ostatní plocha, přičemž vklad vlastnického práva do
katastru nemovitostí byl pro žalobkyni i ostatní podílové spoluvlastníky v
počtu 22 povolen Katastrálním úřadem v O. dne 16.6.1998 s účinky vkladu dne
13.5.1998. Vzal za prokázáno, že v dubnu a květnu roku 2000 uzavřeli
spoluvlastníci dohodu o užívání společné věci, na základě které je žalobkyně
oprávněna užívat sedm místností v druhém nadzemním podlaží, které jsou
označeny v situačním plánku ( t.j. příloze dohody spoluvlastníků o užívání
společné věci ) číslem 9. Rovněž vzal za prokázané, že dne 22.6.1993 byla
uzavřena mandátní smlouva mezi Okresním úřadem v O. jako mandantem a PaedDr. B. S. a Ing. R. D. jako mandatáři, podle které se mandatáři zavázali zajišťovat
pro mandanta správu, údržbu a provoz nemovitého majetku, včetně služeb
spojených s pronájmem nebytových a bytových prostor ve spravovaných domech dle
přílohy č. 1 včetně sjednávání nájemních smluv na užívání bytů a nebytových
prostor a pozemků. Dne 1.1.1994 byl uzavřen dodatek k této mandátní smlouvě
mezi mandantem a mandatáři, který byl podepsán mandantem PaedDr. B. S. a
opatřen razítkem společnosti R., s.r.o. s textem, že s účinností od 1.1.1994
vstupuje na místo mandatáře, respektive mandatářů R., s.r.o. Z plné moci ze dne
22.6.1993 vzal za prokázané, že Okresní úřad v O. zmocnil PaedDr. B. S. a Ing. R. D. k veškerým právním úkonům týkajícím se zajišťování správy, údržby a
provozu nemovitého majetku včetně sjednávání nájemních smluv, inkasování
nájemného a úhrady za služby a k dalším tam uvedeným úkonům, a to jak jimi
společně, tak i samostatně. Dále z plné moci ze dne 13.1.1994 zjistil, že
PaedDr. B. S. zmocnil P. M. k uzavírání nájemních smluv s nájemci zdravotních
středisek. Věc posoudil podle § 566 odst. 1, 2 obchodního zákoníku s tím, že
mandátní smlouva a její dodatek splňují všechny patřičné náležitosti. Vyslovil
závěr, že od 1.1.1994 byl majetek ČR obhospodařovaný Oresním úřadem v O. oprávněn spravovat R., s.r.o., přičemž nedostatek podpisu Ing. R. D. mohl mít
pouze za následek, že vztah založený mandátní smlouvou ze dne 22.6.1993 mezi
Okresním úřadem v O. a Ing. D. nebyl ukončen a trval i nadále. Dále zaujal
názor, že jednajícím zástupcem Okresního úřadu v O. byl R., s.r.o., který jako
právnická osoba byl ve smyslu § 31 odst. 2 o.z. oprávněn udělit plnou moc i
jiné osobě, než je statutární orgán, požadavek písemnosti a podpisu byl tedy
splněn. Platnost smlouvy o nájmu nebytových prostor posoudil též z hlediska
ustanovení § 3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb. s odůvodněním, že v dané věci
nebylo třeba souhlasu orgánu obce.
Uzavřel, že žalovaný neužívá nebytové
prostory na základě neplatné nájemní smlouvy, tedy bez právního důvodu a o jeho
vyklizení není možno rozhodnout ani na základě výpovědi z nájmu nebytových
prostor.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací rozsudkem ze dne
28.5.2003, č.j. 51 Co 298/2002-139, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak,
že žalobě vyhověl. Podle odvolacího soudu na základě listiny označené jako
dodatek č. 1 ze dne 1.1.1994 nedošlo k převodu práv a závazků z mandátní
smlouvy ze dne 22.6.1993 na nový subjekt v postavení mandatáře, t.j. R., s.r.o.
Na rozdíl od soudu prvního stupně dovodil, že R., s.r.o., nebyla oprávněna za
Okresní úřad v O. jako pronajímatele jednat a činit jeho jménem právní úkony,
navíc vyžadující pro svou platnost obligatorně písemnou formu ve smyslu § 3
odst. 3 zákona č. 116/1990 Sb. Uzavřel, že žalovaný tedy nemá právní titul pro
užívání předmětných nebytových prostor, tyto užívá bez právního důvodu a
žalobkyně se proto podle § 126 odst. 1 o.z. právem domáhá jejich vyklizení.
Dále vyslovil, že při závěru o neplatnosti smlouvy o nájmu nebytových prostor
ze dne 16.3.1994 je pak bez právního významu dodatek k ní ze dne 18.10.1994 o
změně doby nájmu.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný včas dovolání, jehož
přípustnost dovozoval z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Tvrdil, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci podle
§ 241 odst. 2 písm. b) o.s.ř.. Podle dovolatele nájemní smlouvu ze dne
16.3.1994 ve znění dodatku k ní ze dne 18.10.1994 na dobu určitou do 31.12.2014
uzavřel prostřednictvím zmocněnce dle plné moci stát zastoupen tehdejším
Okresním úřadem v O. spravujícím státní majetek zaniklého Okresního ústavu
národního zdraví v O. Konstatoval, že přednosta Okresního úřadu zřídil dne
22.6.1993 ve prospěch PaedDr. B. S. a Ing. R. D. jako zmocněnců - majitelů
realitní kanceláře R. plnou moc a tito zmocněnci transformovali svou
podnikatelskou činnost prováděnou společně a na základě živnostenských listů
fyzických osob s označením R O. do podoby právnické osoby nazvané R. s.r.o.,
jejichž byli výlučnými vlastníky. Poukazoval na skutečnost, že rozhodování o
tom, s kým a na jakou dobu uzavřít nájemní smlouvu nebo její dodatky nebylo
věcí volného rozhodování zmocněnců, ale tito plnili vůli Okresního úřadu,
protože postupovali podle jeho pokynů. Dále tvrdil, že všichni nájemci byli při
podpisu nájemních smluv i dodatků k nim v dobré víře, že smlouvy uzavírají s
oprávněným subjektem a prostřednictvím oprávněného zmocněnce. Namítal, že pokud
Okresní úřad v O. jednal s žalovaným jako s řádným, oprávněným nájemcem,
považoval nájemní smlouvu ze dne 16.3.1994 včetně jejího dodatku ze dne
18.10.1994 za platnou, překročení pravomocí zmocněnců tedy akceptoval a mlčky
schválil. Vytýkal též odvolacímu soudu, že nepřihlédl k ustanovení § 33a o.z.,
§ 33 odst. 1,2 o.z. a k § 32 odst. 2, druhá část věty o.z. Navrhl proto zrušení
rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně navrhla odmítnutí dovolání.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání
vycházel v souladu s body 1., 15., 17., hlavy první, části dvanácté, zákona č.
30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů, z občanského soudní řádu ve znění účinném od 1. ledna
2001. Proto v tomto rozsudku jsou uváděna ustanovení občanského soudního řádu
ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „o.s.ř.“).
Zjistil dále, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou –
účastníkem řízení řádně zastoupeným advokátem ( § 240 odst. 1 o.s.ř., § 241
odst. 1 o.s.ř. ). Přípustnost dovolání v této věci vyplývá z ustanovení § 237
odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž
byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Přezkoumal proto
dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu a dospěl k závěru, že dovolání v
této věci nelze upřít opodstatnění.
Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm.
b) o.s.ř. může spočívat buď v tom, že soud posoudí projednávanou věc podle
nesprávného právního předpisu nebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží
(viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí
a stanovisek, text na str. 13/45). O takový případ v této věci nejde.
Předpokladem úspěšnosti žaloby na vyklizení je na straně žalobce tvrzení (a
ovšemže prokázání) (spolu)vlastnického práva k předmětu vyklizení, případně
jiného titulu opravňujícího jej k užívání předmětu nájmu. Ve vztahu k subjektu,
ohledně něhož je požadováno uložení povinnosti vyklidit předmět nájmu, je
zapotřebí tvrdit a prokázat, že tomuto nesvědčí žádný právní důvod k užívání
předmětu nájmu.
Odvolací soud předně vyslovil závěr, podle něhož PaedDr. B. S. a Ing. R. D.
uzavřeli dne 22. 6. 1993 jako podnikatelé – fyzické osoby, v postavení
mandatářů, s Okresním úřadem v O. jako mandantem podle ustanovení § 566 a násl.
obchodního zákoníku mandátní smlouvy. Podle ní se zavázali provádět pro
mandanta správu, údržbu a provoz nemovitého majetku, specifikovaného v příloze
č. 1 této smlouvy, tedy i zdravotnického střediska v K., a to včetně uzavírání
smluv o nájmu nebytových prostor nacházejících se v těchto nemovitostech. Pro
změny této smlouvy byla jejími účastníky sjednána ve smlouvě písemná forma
dodatků.
Pro účely plnění mandátní smlouvy byla mandatářům vystavena dne 22. 6. 1993
mandantem písemná plná moc, která je zmocňovala k činění potřebných právních
úkonů, a to nejen společně, nýbrž i samostatně. Tato mandátní smlouva byla
ukončena až na podzim roku 1998 na základě výpovědi mandanta.
Po vzniku společnosti R. s.r.o. dne 15. 12. 1993, jejímiž jedinými jednateli a
společníky byli od počátku PaedDr. B. S. a Ing. R. D., byla dne 1. 1. 1994
sepsána listina označená jako dodatek č. 1 mandátní smlouvy ze dne 22. 6. 1993,
dle níž s účinností od 1.1.1994 vstupuje na místo mandatáře, respektive
mandatářů, to je paedDr. B. S. a ing.R. D., jak jsou také v úvodu této listiny
označeni, R. s.r.o. se všemi právy a povinnostmi pro něj, respektive pro ně ze
smlouvy vyplývajícími.
Tato zjištění hodnotil odvolací soud tak, že uvedený dodatek mandátní smlouvy
své zamýšlené účinky, totiž převod práv a závazků mandatářů, to je fyzických
osob PaedDr. B. S. a Ing. R. D. ze smlouvy mandátní na R. s.r.o. jako nového
mandatáře na místo dosavadních dvou mandatářů, jak snad bylo zamýšleno,
nevyvolal. Podle odvolacího soudu i pokud by bylo možno připustit, při vědomí
specifického obsahu vztahu mezi mandantem a mandatářem podle ustanovení § 566 a
násl. obchodního zákoníku, že lze připustit převod práv a závazků mandatáře na
jiný subjekt na základě dohody stran dle ustanovení § 516 o.z., pak základní
podmínkou platnosti takové dohody je požadavek, aby šlo o dohodu všech tří
stran, to je mandanta, mandatáře a subjektu, který se má stát mandatářem na
místě dosavadního mandatáře.
Z listiny obsahující tento dodatek však bylo zjištěno, že byla dohodnuta a
podepsána pouze mandantem a jedním z mandatářů, a to PaeDr. B. S., nikoli též
druhým mandatářem Ing. R. D. a již zcela absentovala účast a akceptace této
dohody, která by byla prezentována i jeho řádným podpisem, se strany subjektu,
který se měl stát novým mandatářem, to je R. s.r.o., když pouhý otisk razítka
této společnosti, navíc zřejmě učiněný až dodatečně a bez vědomí statutárních
orgánů jednajících stran, je v tomto směru bez právního významu.
Proto podle názoru odvolacího soudu touto dohodou, která měla modifikovat
původně uzavřenou mandátní smlouvu a která proto ke své platnosti vyžadovala
dle smluvních ujednání písemnou formu, tedy k převodu k práv a závazků z
mandátní smlouvy ze dne 22. 6. 1993 na nový subjekt v postavení mandatáře, to
je R. s.r.o., nedošlo, aniž by byla prokázána jiná právní skutečnost svědčící
pro závěr, že by se R. s.r.o. stal mandatářem Okresního úřadu v O. ve vztahu k
předmětu nájmu. Z toho důvodu nebyl R. s.r.o. oprávněn za Okresní úřad v O.
jako pronajímatele jednat a činit jeho jménem právní úkony, navíc vyžadující
pro svou platnost obligatorně písemnou formu (§ 3 odst. 3 zákona č.116/1990
Sb.). Při závěru o neplatnosti smlouvy ze dne 16. 3. 1994 je pak zcela bez
právního významu dodatek k ní ze dne 18. 10. 1994 o změně doby nájmu.
Proti tomu dovolatel (jak shora uvedeno) namítá, že nájemní smlouva ze dne
16.3.1994, ve znění dodatku k ní ze dne 1á. 10. 1994 na dobu určitou do 31. 12.
20014, o pronájmu ordinace byla se žalovaným,k ale stejně tak s dalšími lékaři
působícími e stejném zdravotním středku. Smlouvu uzavřel stát zastoupen an
základě § 761 odst. 1 obchodního zákoníku v tehdy účinném znění tehdejším
Okresním úřadem v O. spravujícím státní majetek zaniklého Okresního ústavu
národního zdraví v O. Za významné pak dovolatel považuje, že přednosta
Okresního úřadu v O. vystavil dne 22. 6. 1993 plnou moc pro PaedDr. B. S. a
Ing. R. D. Šlo o fyzické osoby majitele realitní kanceláře R. O., jak plyne z
výslovného označení v plné moci. Svou podnikatelskou činnost provozovali podle
živnostenských listů fyzických osob a později ji transformovali do podoby
právnické osoby R. s.r.o., jíž byli výlučnými vlastníky. Pokud proto jmenovaní
činili na základě uvedené plné moci právní úkony za okresní úřad, byli k tomu
oprávněni buďto svými právními úkony nebo prostřednictvím zaměstnanců své firmy
(což se vztahuje i na zaměstnance M.). Rozhodování o tom, s kým a na jakou dobu
uzavřou nájemní smlouvu nebo dodatek k ní bylo věcí jejich volného rozhodování,
přičemž však plnili vůli okresního úřadu, protože postupovali podle jeho
pokynů. V této souvislosti dovolatel podrobně poukazuje na genezi celého
procesu privatizace předmětného objektu, - budovy zdravotního střediska v K.,
na četnost jednání různých státních orgánů v tomto procesu činných, přičemž
zdůrazňuje, že nikdy se strany okresního úřadu nebyla zpochybněna platnost
uzavíraných smluv, žádný podobný úkon vůči třetím osobám okresní úřad neučinil.
Pak se ovšem uplatní ustanovení § 33 odst. 1, 2 a § 32 odst. 2, druhá část věty
o.z. při překročení zmocnění oprávnění zmocněnce.
Dovolací soud v tomto směru je nucen přisvědčit důvodům dovolání shora
uvedených. Pro posouzení platnosti původní smlouvy nájemní ze dne 16. 3. 1994,
jakož i dodatku ji měnícího ze dne 18. 10. 1994 nemohl ponechat stranou
důsledky plynoucí ze zákonných ustanovení, na něž dovolatel shora poukazuje.
Podle ustanovení § 32 odst. 2 o.z. jedná-li zmocněnec jménem zmocnitele v
mezích oprávnění zastupovat, vzniknou tím práva a povinnosti přímo zmocniteli.
Pokyny dané zmocněnci, které nevyplývají z plné moci, nemají vliv na právní
účinky jednání, ledaže by byly známé osobám, vůči kterým zmocněnec jednal.
Podle § 33 odst. 1 překročil-li zmocněnec své oprávnění vyplývající z plné
moci, je zmocnitel vázán jen pokud toto překročení schválil. Neoznámí-li však
zmocnitel osobě, se kterou zmocněnec jednal, svůj nesouhlas bez zbytečného
odkladu po tom, co se o překročení oprávnění dozvěděl, platí, že překročení
schválil. Podle
§ 32 odst. 2 o.z. překročil-li zmocněnec při jednání své oprávnění jednat za
zmocnitele nebo jedná-li někdo za jiného bez plné moci, je z tohoto jednání
zavázán sám,l ledaže ten, za koho bylo jednán, právní úkon dodatečně bez
zbytečného odkladu schválí.
Z výše uvedených ustanovení vyplývá vcelku srozumitelný a přehledný závěr,
podle něhož za rozhodující pro právní posouzení prejudicielní otázky existence
a platnosti právního titulu, z něhož žalovaný odvozuje své právo předmět nájmu
užívat, je třeba považovat okolnost, že v době uzavírání obou citovaných
smluvních ujednání byl subjektem, který spravoval předmětné zdravotnické
zařízení, stát jednající Okresním úřadem v O. Pakliže i podle závěrů odvolacího
soudu tento subjekt vybavil PaedDr. B. S. a Ing. R. D. plnou mocí zahrnující i
oprávnění k uzavírání příslušných nájemních smluv ohledně tohoto předmětu
nájmu, přičemž tato plná moc zanikla až na podzim roku 1998, je třeba z této
okolnosti důsledně vycházet. Smluvní vztah ze smlouvy o nájmu nebytových
prostor takto vznikl mezi Okresním úřadem v O. a žalovaným, a to na základě
právního úkonu učiněného platně pověřenými zmocněnci (dr. S. a ing. D.), to vše
za trvání vztahu ze zastoupení založeného 22. 6. 1993. Jde o důsledek plynoucí
z ustanovení § 22 odst. 1 o.z., podle něhož ze zastoupení vznikají totiž
práva a povinnosti přímo zastoupenému. Na hodnocení dalších úkonů (v této věci
dodatku ze dne 18. 10. 1994) je pak nutno vztáhnout důsledky plynoucí z
ustanovení § 33 odst. 1 o.z. Citované ustanovení vychází ze zásady ovládající
platné právo, které stojí na pricipu ochrany dobré víry třetích osob,
jednajících se zmocněncem. Ve světle tohoto hodnocení je proto třeba hodnotit
smlouvu ze dne 16. 3. 1994, včetně dodatku k ní ze dne 18. 10. 1994. Pro
posouzení, zda byly (s přihlédnutím ke všem okolnostem případu, zejména
tvrzením dovolatelem v dovolání uplatněným) podmínky ustanovení § 33 odst. 1
o.z. bylo ovšem namístě provést tomu odpovídající důkazy, k jejichž navržení by
měli být účastníci vyzváni.
Z toho co bylo shora uvedeno tak plyne, že rozhodnutí odvolacího soudu v
rozsahu přípustného dovolacího přezkumu, nelze považovat za správné. Dovolací
soud proto přistoupil k zrušení dovoláním napadeného rozsudku podle ustanovení
§ 243b odst. 2 i.f. o.s.ř. Podle
§ 243b odst. 3, věty první o.s.ř. vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
V novém rozhodnutí o věci rozhodne odvolací soud o náhradě nákladů dovolacího
řízení (§ 243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.)
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. prosince 2004
JUDr. Josef Rakovský
předseda senátu