28 Cdo 2613/2012
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana
Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Zdeňka Sajdla a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., ve
věci žalobců a) V. F., bytem v P., b) M. F., bytem v P., zastoupených JUDr.
Josefem Havlůjem, advokátem se sídlem v Praze 5, Staropramenná 17, proti
žalovanému JUDr. Tomáši Pelikánovi se sídlem v Praze 1, Dušní 22, správci
konkurzní podstaty úpadce Mototechna s. p. „v likvidaci“, IČ: 00009334, se
sídlem v Praze 5, Bavorská 856, zastoupenému JUDr. Jiřinou Lužovou, advokátkou
se sídlem v Praze 1, Dušní 22, o zaplacení 1.465.800,- Kč s příslušenstvím,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 57 C 85/2006, o dovolání
žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. září 2011, č. j.
29 Co 34/2011-333, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen nahradit žalobcům, každému rovným dílem, k rukám JUDr.
Josefa Havlůje, advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení náklady
dovolacího řízení ve výši 16.456,- Kč.
Shora označeným rozsudkem odvolací soud potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro
Prahu 4 ze dne 11. 10. 2010, č. j. 57 C 85/2006-283, ve výroku I., jímž bylo
žalovanému uloženo, aby žalobcům zaplatil 1.465.800,- Kč se specifikovanými
úroky z prodlení, a v nákladových výrocích III. až V. (výrok II.). Výrokem I.
odvolací soud odmítl odvolání žalovaného směřující proti výroku II. rozsudku
soudu prvního stupně, jímž byla žaloba v části o zaplacení 880.347,80 Kč s
příslušenstvím zamítnuta. Rozhodl rovněž o nákladech odvolacího řízení (výrok
III.).
Odvolací soud vyšel ze zjištění, že úpadce (konkurz na jeho majetek prohlášen
usnesením Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 16. 2. 1999, sp. zn. 96 K
20/98), správcem jehož konkurzní podstaty je žalovaný, v období od 1. 4. 2003
do 31. 7. 2005 bez jakéhokoliv právního důvodu užíval pozemky katastrálního
území S. v podílovém spoluvlastnictví žalobců jako součást jím provozovaného
oploceného areálu. Pozemky jsou zcela zastavěny objekty vlastněnými úpadcem. Na
pozemku úpadce zřídil pozemní komunikace a parkoviště. Na části pozemku a na
celém pozemku se pak nachází zeleň. Na uvedených pozemcích jsou též uloženy
elektrické kabely a stavby vodovodního, kanalizačního a plynového řadu a
sdělovacího kabelu vlastněné úpadcem. Tyto pozemky tvoří funkční celek s
ostatními nemovitostmi nacházejícími se uvnitř oploceného areálu provozovaného
úpadcem. Obvyklá výše nájemného za užívání obdobných pozemků v daném místě za
dobu od 1. 4. 2003 do 31. 7. 2005 odpovídá částce 1.465.800,- Kč. Na základě
takto zjištěného skutkového stavu odvolací soud dovodil, že v důsledku
bezesmluvního užívání předmětných pozemků vlastněných žalobci se úpadce na
jejich úkor bezdůvodně obohatil o plnění získané bez právního důvodu (§ 451
odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších
předpisů, dále jen – „obč. zák.“). Dospěl proto k závěru, že žalovaný je za
bezesmluvní užívání předmětných pozemků v období od 1. 4. 2003 do 31. 7. 2005
povinen poskytnout žalobcům peněžitou náhradu ve výši 1.465.800,- Kč s
příslušenstvím odpovídající obvyklému nájemnému za užívání obdobných pozemků.
Žalobě tudíž v uvedeném rozsahu vyhověl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání žalovaný. Co do jeho
přípustnosti odkázal na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního
řádu (dále jen „o. s. ř.“), co do důvodů měl za to, že rozhodnutí odvolacího
soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.
s. ř.), řízení je postiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávnost
rozhodnutí o věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.) a rozhodnutí vychází ze
skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v
provedeném dokazování (§ 241a odst. 3 o. s. ř.). Konkrétně stran pozemkové
parcely č. 1050/383, na níž se nachází parkoviště a pozemní komunikace,
namítal, že úpadce užíval pouze uvedené zpevněné asfaltové plochy, jež byly v
jeho vlastnictví, a nikoliv pozemek žalobců, na němž jsou dotčené stavby
postaveny. Užíváním dotčených ploch se dle názoru dovolatele úpadce na úkor
žalobců bezdůvodně neobohatil. Vytýkal též, že při posuzování výše bezdůvodného
obohacení nebylo přihlédnuto k tomu, že vlastníkem uvedených zpevněných ploch
nejsou žalobci, ale úpadce. Namítal rovněž, že části pozemků, na nichž se
nachází zeleň úpadce ke své podnikatelské činnosti neužívá. Vyjadřoval názor,
že užívání pozemku nelze dovozovat pouze z okolnosti, že se nachází v oploceném
areálu provozovaném jiným vlastníkem. Poukazoval taktéž na okolnost, že nebyl
proveden jím označený důkaz místním šetřením za účelem posouzení rozsahu, v
němž jsou předmětné pozemky úpadcem užívány. Navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudky
soudů nižšího stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
K důvodům uvedeným v doplnění dovolání, jež dovolatel adresoval soudu prvního
stupně v podání odevzdaném k poštovní přepravě dne 2. 5. 2012, přihlížet nelze,
neboť dovolání bylo v rozporu s ustanovením § 242 odst. 4 o. s. ř. doplněno po
uplynutí dvouměsíční dovolací lhůty, jež počala běžet dne 19. 12. 2012, kdy byl
rozsudek odvolacího soudu doručen dovolateli (§ 240 odst. 1 o. s. ř.).
Žalobci se ztotožnili se závěry odvolacího soudu. K námitkám dovolatele přitom
uvedli, že soudy nižšího stupně i ustanovený soudní znalec při zjišťování výše
bezdůvodného obohacení vycházeli z toho, že zpevněné komunikace i venkovní
úpravy nacházející se na předmětných pozemcích jsou vlastněny úpadcem. Navrhli,
aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) věc projednal podle
občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012, neboť dovoláním byl
napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1. 1. 2013 (srov.
článek II., bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony). Po
zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno
oprávněnou osobou (účastníkem řízení) zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o.
s. ř.) a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou
přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§ 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.),
nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým tento soud
rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl
vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§ 237
odst. 1 písm. b/ o. s. ř.), anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm.
b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci
samé po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.).
Proti napadenému rozsudku odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního
stupně potvrzen (aniž by soudem prvního stupně byl dříve vydán rozsudek, který
by byl odvolacím soudem zrušen; § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.), může být
dovolání přípustné jen za podmínky uvedené v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c)
o. s. ř., tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce
zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy
rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2
písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s.
ř.). Při úvaze o přípustnosti dovolání může dovolací soud posuzovat jen takové
právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (srov. § 242 odst. 3 věty
prvé o. s. ř. o vázanosti dovolacího soudu uplatněnými dovolacími důvody).
O nesprávné právní posouzení věci může jít tehdy, posoudil-li odvolací soud
věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav věci nedopadá, nebo
právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný
skutkový stav nesprávně aplikoval.
Rozsudek odvolacího soudu je založen na závěru, že se úpadce v důsledku
bezesmluvního užívání pozemků vlastněných žalobci, nacházejících se v jím
provozovaném oploceném areálu a zastavěných jeho stavbami (včetně pozemních
komunikací a zpevněných asfaltových ploch), bezdůvodně obohatil na úkor žalobců.
Namítá-li dovolatel, že se úpadce na úkor žalobců bezdůvodně neobohatil
užíváním komunikací a zpevněných asfaltových ploch, neboť tím užíval pouze
stavby ve svém vlastnictví, a nikoliv pozemky, na nichž byly tyto stavby
zřízeny, je třeba uvést, že podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu k
obohacení vlastníka stavby na úkor vlastníka pozemku dochází již ze samotného
titulu vlastnického práva, které zakládá jeho oprávnění stavbu na cizím pozemku
užívat, a to bez ohledu na to, jakým způsobem své vlastnické právo ke stavbě
realizuje (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2006, sp. zn.
33 Odo 1405/2005). Závěr odvolacího soudu, podle kterého je žalovaný povinen
vydat žalobcům bezdůvodné obohacení (§ 451 odst. 1, 2 obč. zák.), jež na jejich
úkor získal úpadce v důsledku bezesmluvního užívání pozemků v jejich
vlastnictví, na nichž byly úpadcem vybudovány pozemní komunikace a zpevněné
asfaltové plochy, tudíž odpovídá judikatuře Nejvyššího soudu, od níž se není
důvodu odchylovat ani v posuzovaném případě.
Spatřuje-li dovolatel nesprávnost právního posouzení věci v závěru o výši
bezdůvodného obohacení, jež byla odvolacím soudem v souladu s judikaturou
Nejvyššího soudu odvozena od částek vynakládaných obvykle v daném místě a čase
na užívání obdobných pozemků, zpravidla formou nájmu (srov. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 25 Cdo 2578/98, uveřejněný ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek, roč. 2000, č. R 53/2000), sluší se uvést, že uvedený
závěr (o obvyklé výši nájemného za předmětné pozemky v daném období) není
výsledkem aplikace právních norem na zjištěný skutkový stav. Nejedná se tudíž o
závěr právní ale o závěr skutkový, jakožto výsledek hodnocení provedených
důkazů. Dovolatel tak uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř.
(rozhodnutí vychází ze skutkových zjištění, která nemají podle obsahu spisu v
podstatné části oporu v provedeném dokazování), jehož prostřednictvím ovšem na
zásadní právní významnost napadeného rozsudku odvolacího soudu usuzovat nelze
(§ 237 odst. 3 o. s. ř.). K námitkám dovolatele je přitom v uvedené souvislosti
třeba dodat, že soudy nižšího stupně i ustanovený soudní znalec při zjišťování
obvyklé výše nájemného z dovolatelem tvrzené skutečnosti, že pozemky jsou
zčásti zastavěny pozemními komunikacemi vlastněnými úpadcem, vycházeli (srov.
např. popis nemovitostí na listu č. 3 znaleckého posudku vypracovaného
ustanoveným soudním znalcem Ing. J. A.).
Přípustnost dovolání nelze dovodit ani z námitek dovolatele, že úpadce pozemky
žalobců osázené zelení neužíval. Tyto námitky totiž rovněž směřují ke
zpochybnění skutkových závěrů učiněných soudy nižšího stupně na základě
provedeného dokazování. Závěr odvolacího soudu o rozsahu užívání předmětných
pozemků úpadcem přitom odpovídá též ustálené judikatuře Nejvyššího soudu, dle
níž osoba provozující oplocený areál získává v důsledku užívání v něm
umístěných pozemků, náležejících jinému vlastníkovi, na jeho úkor bezdůvodné
obohacení bez ohledu na to, jak intenzivně tu kterou část oplocených pozemků
užívá (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2001, sp. zn. 25 Cdo
845/99).
Vytýká-li dovolatel soudům nižšího stupně, že neprovedly jím označený důkaz
provedením místního šetření, je předně třeba podotknout, že prostřednictvím
dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.
(řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci) na přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. usuzovat
nelze, ledaže by zásadní právní významnost rozsudku odvolacího soudu vyplývala
ze způsobu, jakým odvolací soud aplikoval normy procesního práva. O takový
případ však v projednávané věci nejde. V postupu soudů nižšího stupně ostatně
ani dovolatelem vytýkanou vadu řízení spatřovat nelze. Soud je totiž oprávněn
rozhodovat o tom, které z navrhovaných důkazů provede a které nikoliv (§ 120
odst. 1 věty druhé o. s. ř.). Nemusí přitom provést ty důkazy, jimiž mají být
prokazovány skutečnosti, které jsou pro posouzení uplatňovaného nároku
nerozhodné a právně nevýznamné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1.
1972, sp. zn. 6 Co 344/71, uveřejněné ve Sborníku stanovisek, zpráv o
rozhodování soudů a soudních rozhodnutí Nejvyšších soudů 1970 – 1983, str.
1084). V posuzovaném případě soudy nižšího stupně v souladu s ustálenou
judikaturou Nejvyššího soudu založily své úvahy o rozsahu užívání předmětných
pozemků na účastníky řízení nezpochybňovaném závěru, že se pozemky nacházejí v
oploceném areálu provozovaném úpadcem. Soudy tudíž nepochybily, jestliže důkaz
místním šetřením označený za účelem prokázání intenzity užívání jednotlivých
oplocených pozemků jako nadbytečný neprovedly.
Z výše uvedených důvodů dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu ve
věci samé po právní stránce zásadně významným neshledává (§ 237 odst. 1, písm.
c/, odst. 3 o. s. ř.). Dovolání proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1
věty první o. s. ř.), jako nepřípustné odmítl (§ 243b odst. 5 věty první, § 218
písm. c/ o. s. ř.).
Podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 části věty před
středníkem, § 146 odst. 3 o. s. ř. mají žalobci vůči žalovanému, jehož dovolání
bylo odmítnuto, právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení
sestávajících z odměny za zastupování účastníků advokátem ve výši 13.000,- Kč
(§ 3 odst. 1, bod 5, § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15, § 18 odst. 1, § 19a
vyhl. č. 484/2000 Sb. ve znění účinném do 29. 2. 2012), paušální náhrady
hotových výdajů advokáta ve výši 600,- Kč (§ 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.)
a 21 % daně z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 o. s. ř.). Nejvyšší soud proto
žalovanému uložil, aby žalobcům, každému rovným dílem, nahradil náklady
dovolacího řízení v celkové výši 16.456,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. dubna 2013
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu