28 Cdo 2618/2007
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida,
CSc., ve věci žalobce RNDr. F. Č., zastoupeného advokátem, proti žalovanému S.
v. j. d. č. p. 679 P. 8 T., V. ul., zastoupenému advokátem, o zrušení
rozhodnutí podle § 11 zákona č. 72/1994 Sb., vedené u Obvodního soudu pro Prahu
8 pod sp. zn. 24 C 43/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v
Praze ze dne 31. ledna 2007, č. j. 12 Co 450/2006-129, takto:
I. Dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. ledna
2007, č. j. 12 Co 450/2006-129, se v rozsahu, v němž směřuje do výroku o
nákladech řízení, odmítá.
II. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 31. ledna 2007, č. j. 12 Co
450/2006-129, se zrušuje a věc se tomuto soudu vrací k dalšímu řízení.
(žalovaného) v rozsahu specifikovaném ve výroku tohoto rozsudku, a rozhodl o
náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně na základě provedeného dokazování zjistil, že žalobce je
výlučným vlastníkem bytové jednotky č. 679/13 včetně podílu na společných
částech domu č. p. 679, V. ul. v P. 8, a nebytového prostoru – sklepa. Žalovaný
vznikl dne 21. 5. 2001 jako právnická osoba, jejímž předmětem činnosti je
správa domu č. p. 679, ul. V. v P. 8 (dále jen „dům“ nebo „předmětný dům“). Dne
29. 9. 2004 se konalo shromáždění vlastníků jednotek sdružených v žalovaném, na
němž bylo přijato žalobou napadené usnesení, týkající se rozpočítávání nákladů
na správu a zpracování vyúčtování podle přepočítávacích jednotek. Shromáždění
se zúčastnila nadpoloviční většina všech vlastníků jednotek oprávněných k
hlasování, napadené usnesení bylo přijato tříčtvrtinovou většinou přítomných
hlasů, přičemž žalobce ve všech bodech, jež napadá žalobou, hlasoval proti.
Soud prvního stupně na základě takto zjištěného skutkového stavu dovodil, že
žalobce jako přehlasovaný spoluvlastník byl podle § 11 odst. 3 zákona č.
72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a
některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé
zákony (dále jen „zákon o vlastnictví bytů“, popř. „z. č. 72/1994 Sb.“),
oprávněn napadnout přijaté usnesení žalobou, neboť jde o důležitou záležitost a
žaloba byla podána v zákonné šestiměsíční lhůtě. Žalobu však neshledal
důvodnou, neboť usnesení bylo přijato k tomu oprávněným orgánem žalovaného,
zákonem stanovenou tříčtvrtinovou většinou přítomných hlasů, nedošlo k porušení
právních předpisů a napadené usnesení není ani v rozporu s dobrými mravy, jak
žalobce namítal.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 31.
1. 2007, č. j. 12 Co 450/2006-129, napadený rozsudek soudu prvního stupně
potvrdil, pokud jím bylo rozhodnuto o věci samé, a změnil jej ve výroku II.,
jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud dále rozhodl o
náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud vycházel ze skutkového stavu, jak byl zjištěn soudem prvního
stupně, dospěl však k závěru, že soud prvního stupně nesprávně posoudil otázku
pasivní věcné legitimace. Odvolací soud dovodil, že s. v. j. má povahu
samostatné právnické osoby toliko v záležitostech uvedených v ustanovení § 9
odst. 1 zákona o vlastnictví bytů ve znění účinném ke dni 29. 9. 2004, což se
projevuje zejména ve vztahu ke třetím osobám, s nimiž jedná v mezích pravomocí
přenesených na ně jednotlivými vlastníky jednotek. Takto vymezená právní
subjektivita je však odlišná od právní subjektivity potřebné k pasivní
legitimaci v projednávaném sporu, konstatoval odvolací soud s odkazem na
rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 2381/2002. Podle odvolacího soudu
z dikce ustanovení § 11 odst. 3 zákona o vlastnictví bytů vyplývá, že spory dle
tohoto ustanovení jsou spory svou povahou spoluvlastnickými, tedy spory mezi
jednotlivými členy s. v. j., nikoli spory mezi společenstvím vlastníků jednotek
jako právnickou osobou a jejím členem. Pro tento závěr dle odvolacího soudu
svědčí rovněž podobnost zákonné úpravy obsažené v cit. ustanovení § 11 odst. 3
zákona o vlastnictví bytů a ustanovení § 139 odst. 2, 3 občanského zákoníku
upravujícího otázky hospodaření spoluvlastníků se společnou věcí. Se zřetelem k
uvedenému odvolací soud uzavřel, že nedostatek pasivní věcné legitimace musí
bez dalšího vést k zamítnutí žaloby, a proto se meritem sporu nezabýval.
Rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu napadl žalobce dovoláním, jehož
přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního
řádu (dále jen „o. s. ř.“) za výslovného uplatnění dovolacího důvodu podle §
241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Dovolatel vytýká odvolacímu soudu, že jeho
právní posouzení otázky věcné pasivní legitimace ve smyslu ustanovení § 11
odst. 3 z. č. 72/1994 Sb. je v rozporu s hmotným právem a odporuje právnímu
názoru vyslovenému Ústavním soudem ČR v nálezu ze dne 8. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS
646/04, vydanému v typově obdobné věci, jímž byl současně zrušen rozsudek
Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. 28 Cdo 2381/2002, na nějž
odvolací soud v odůvodnění napadeného rozsudku odkazuje. Podle dovolatele se
odvolací soud mohl výjimečně odchýlit od právního názoru vysloveného v nálezu
Ústavního soudu ČR, jenž je při řešení typově shodných případů závazný (odkaz
na usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 14. 10. 2002, sp. zn. II. ÚS 355/02),
potom se však měl v odůvodnění svého rozhodnutí s tímto nálezem vypořádat
novými právními argumenty, což v daném případě neučinil. Dovolatel proto s
odkazem na shora citovaný nález Ústavního soudu ČR navrhuje, aby dovolací soud
napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu
řízení.
Žalovaný ve svém vyjádření k dovolání připomíná, že „otázka sjednocování
judikatury obecných soudů je plně a výhradně úlohou Nejvyššího soudu České
republiky, a tedy nikoliv Ústavního soudu České republiky“, jak vyplývá i z
četných rozhodnutí Ústavního soudu ČR, na něž žalovaný příkladmým výčtem
odkazuje. Úloha Ústavního soudu ČR je v soudním systému České republiky podle
žalovaného zcela odlišná, proto odvolací soud nepochybil, rozhodoval-li v
souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu ČR, který se dotčenou
problematikou mnohokrát zabýval. Vzhledem k tomu, že v dané věci není splněn
předpoklad přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm c) o. s. ř., navrhuje
žalovaný, aby dovolací soud dovolání jako nepřípustné odmítl a žalovanému
přiznal náklady dovolacího řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo
podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s.
ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst.
1 a 4 o. s. ř.).
Následně se Nejvyšší soud zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného
prostředku, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být
přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných
(způsobilých) dovolacích důvodů.
Dovolatel dovolání podává „proti všem výrokům a v celém rozsahu“ rozsudku
odvolacího soudu, je tedy zřejmé, že rozsudek odvolacího soudu napadá i v
částech výroku, kde bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Z ustanovení § 167
odst. 1 o. s. ř. vyplývá, že rozhodnutí o nákladech řízení má povahu usnesení,
kterou neztrácí ani v případě, jestliže je přičleněno k rozhodnutí o věci samé,
pro nějž je stanovena forma rozsudku. Přípustnost dovolání proti výrokům o
nákladech řízení je proto třeba zkoumat z hledisek zákonných ustanovení, která
stanoví podmínky přípustnosti dovolání proti usnesení odvolacího soudu. Z
ustanovení § 237 až § 239 o. s. ř. ovšem vyplývá, že dovolání proti výroku
usnesení odvolacího soudu o nákladech řízení není podle právní úpravy
přípustnosti dovolání v občanském soudním řádu účinné od 1. 1. 2001 přípustné,
a to bez zřetele k povaze takového výroku, tedy bez ohledu na to, zda jde např.
o měnící nebo potvrzující rozhodnutí o nákladech řízení (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ČR ze dne 31.1.2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2003). Protože dovolání v této
části směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný
prostředek přípustný, dovolací soud jej v rozsahu, v němž napadá rozsudek
odvolacího soudu ve výrocích o nákladech řízení, podle § 243b odst. 5 věty
první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozhodnutí odvolacího soudu ve věci
samé je upravena ustanoveními § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř.
Podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. není dovolání v dané věci přípustné
proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem, bylo
jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena
b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3
o. s. ř.) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího
soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím
soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným
právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je spjata
se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také
dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým
dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen
důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze
namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím
naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst.
3 o. s. ř.). Jelikož ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud – s
výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro
úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či
nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu
spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl.
Dovoláním předestřenou otázku pasivní věcné legitimace ve sporech podle
ustanovení § 11 odst. 3 zákona o vlastnictví bytů shledal dovolací soud zásadně
právně významnou, neboť za případ diformity právních názorů vyšších soudů je
třeba pokládat i rozpor mezi právním názorem Nejvyššího soudu a Ústavního
soudu.
Odvolací soud v posuzované věci vycházel z právního názoru vysloveného v
rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. 28 Cdo 2381/2002.
Tento rozsudek však byl na základě podané ústavní stížnosti zrušen nálezem
Ústavního soudu ČR ze dne 8. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 646/04, publikovaným ve
Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 49, svazek č. 36, s. 525.
Ústavní soud ČR v citovaném nálezu vyslovil právní názor, že hlasování podle §
11 odst. 3 zákona o vlastnictví bytů je sice rozhodováním ve vztahu mezi
spoluvlastníky, a to i tehdy, je-li s. v. j. právnickou osobou, avšak
existuje-li s. v. j. v podobě právnické osoby, je toto hlasování vlastníků
jednotek současně projevem tvorby vůle této právnické osoby. Přijaté rozhodnutí
zavazuje nejen spoluvlastníky budovy, ale také s. v. j., protože jde o
rozhodnutí jeho nejvyššího orgánu – shromáždění vlastníků jednotek. Výsledkem
hlasování je projev vůle společenství (plurality vlastníků) a podle toho, zda
toto společenství má či nemá právní subjektivitu, je dána i pasivní legitimace
v případném sporu podle § 11 odst. 3 zákona o vlastnictví bytů. Nemá-li s. v.
j. právní subjektivitu, jsou pasivně legitimováni jednotliví vlastníci
jednotek, vzniklo-li s. v. j. v podobě právnické osoby, je pasivně legitimována
tato právnická osoba.
Nejvyšší soud ČR respektuje zásadu vyjádřenou v čl. 89 odst. 2 Ústavy České
republiky, že vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu jsou závazná pro všechny
orgány i osoby, nemá důvod se od shora uvedeného právního názoru zaujatého
Ústavním soudem ČR v typově obdobné věci odchýlit, a právní názor vyslovený v
rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 2381/2002 tudíž považuje za překonaný.
S ohledem na shora uvedené nelze posouzení otázky pasivní věcné legitimace
odvolacím soudem považovat za správné. Dovolacímu soudu proto nezbylo, než
napadený rozsudek odvolacího soudu podle § 243b odst. 2 věty za středníkem o.
s. ř. zrušit v celém rozsahu a věc vrátit odvolacímu soudu k dalšímu řízení
podle § 243b odst. 3 věty první o. s. ř.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný. O náhradě nákladů
řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci
(§ 243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. srpna 2007
JUDr. Robert W a l t r
předseda senátu