28 Cdo 262/2002
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha
Jehličky, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc.,
o dovolání I. T., zastoupené advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Brně
z 25.10.2001, sp. zn. 13 Co 249/99, vydanému v právní věci vedené u Městského
soudu v Brně pod sp. zn. 15 C 165/92 (žalobkyně I. T., zastoupené advokátkou,
proti žalovaným: 1. Památkovému ústavu B., 2. Krajskému památkovému ústavu v P.
a 3. Historickému muzeu ve S., zastoupenému advokátem, o vydání věcí), takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o
dovolání.
O žalobě žalobkyně, podané u soudu 1.4.1992, rozhodl posléze Městský
soud v Brně rozsudkem ze 7.12.1998, čj. 16 C 165/92-170, a to tak, že zamítl
žalobní návrh žalobkyně, aby žalovaný Památkový ústav B. byl uznán povinným
uzavřít se žalobkyní dohodu o vydání movitých věcí, uvedených v soupisu v
příloze č. 1, předloženém žalobkyní, ohledně majetku ze Státního zámku B. a
státních zámků L., M., R.-J. a L., k němuž má právo hospodaření Památkový ústav
v B. Dalším výrokem uvedeného rozsudku byl zamítnut žalobní návrh žalobkyně,
aby žalovaný Památkový ústav v P. byl povinen uzavřít se žalobkyní dohodu o
vydání movitých věcí, uvedených v soupisu v příloze č. 2 majetku umístěného ve
Státním zámku S., ke kterému má právo hospodaření Památkový ústav v P. Posléze
byl výrokem téhož rozsudku zamítnut žalobní návrh žalobkyně, aby žalovanému
Historickému museu S. bylo uloženo uzavřít se žalobkyní dohodu o vydání majetku
umístěného v Museu města S., uvedeného v soupisu majetku č. 4 zámku ve S., k
němuž má právo hospodaření Museum města S. Bylo také rozhodnuto, že žádný z
účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně bylo uvedeno, že původní
vlastník v žalobě žalobkyně uvedených věcí – A. S. zemřel 26.4.1957 ve Vídni. V
řízení nebylo prokázáno, že by nabyl A. S. v poválečném období nazpět
československé státní občanství. Žalobkyně je dcerou původního vlastníka věci
A. S. a je státní občankou České republiky. Ohledně zemědělského majetku A. S.
došlo ke konfiskaci ve smyslu ustanovení dekretu č. 12/1945 Sb., jak bylo
zjištěno z vyhlášky bývalého Okresního národního výboru v U. B. z 25.7.1945,
č.j. B – 2693/1945, a z vyhlášky bývalého Okresního národního výboru v T. z
27.5.1945, č.j. 360/X/FÚ-1945. Výzva k vydání majetku A. S. byla žalobkyní
doručena Památkovému ústavu v B. 30.9.1991. Výzva se týkala movitého majetku,
který patřil k datu 25.2.1948 do evidence státního zámku L. u T. Soud prvního
stupně byl toho názoru, že ve výzvě žalobkyně k vydání věcí, doručené 30.9.1991
nebyla označena odpovídající povinná osoba a nebyl v ní specifikován vymáhaný
majetek. Soud prvního stupně měl za to, že ani žaloba žalobkyně, podaná u soudu
1.4.1992, neobsahovala specifikaci majetku, jehož vydání se žalobkyně domáhá.
Dodatečná specifikace žalobního návrhu byla ze strany žalobkyně provedena,
podle názoru soudu prvního stupně, po uplynutí lhůty podle ustanovení § 5 odst.
4 zákona č. 87/1991 Sb. Návrhu žalobkyně, aby soud připustil, aby do řízení
přistoupily další povinné osoby byl soudem prvního stupně převážně zamítnut s
výjimkou Historického musea S. Dospěl proto soud prvního stupně k výslednému
závěru, že tu nedošlo k řádnému uplatnění nároku žalobkyně v propadné lhůtě
podle ustanovení § 5 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. Žalobkyně v žádném případě
neuplatnila výzvu k vydání movitých věcí ze zámku L. Kromě toho byl soud
prvního stupně toho názoru, že ke konfiskaci majetku původního vlastníka A. S.
došlo před rozhodnou dobou ve smyslu ustanovení § 1 zákona č. 87/1991 Sb. Z
uvedených důvodů byla žaloba žalobkyně zamítnuta.
O odvolání žalobkyně proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně
rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem z 25.10.2001, sp. zn. 13 Co 249/99.
Rozsudek soudu prvního stupně byl potvrzen. Bylo rozhodnuto, že ve vztahu mezi
žalobkyní a žalovaným Krajským památkovým ústavem v P. nemá žádný z těchto
účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Žalobkyni bylo uloženo
nahradit Historickému museu ve S. náklady odvolacího řízení částkou 575 Kč do
tří dnů od právní moci rozsudku.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání
žalobkyně nelze přisvědčit.
Odvolací soud zdůrazňoval, že je povinností oprávněné osoby podle
ustanovení § 3 zákona č. 87/1991 Sb. prokázat, zda je oprávněnou osobou, kdo
je povinnou osobou k vydání věcí, jakým způsobem přešly vymáhané věci na stát,
kdy se tak stalo a zda se tak stalo některým ze způsobů upravených v ustanovení
§ 6 zákona č. 87/1991 Sb.; u požadovaných movitých věcí je povinností
oprávněné osoby věci popsat (individualizovat) a to tak, aby nebylo možné
zaměnit vymáhanou věc s jinou věcí. Podle ustanovení § 5 odst. 2 zákona č.
87/1991 Sb. je nezbytným předpokladem pro zachování nároku na vydání věcí
podání výzvy k vydání věcí ve lhůtě uvedené v § 5 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.
Věc musí být ve výzvě označena tak, aby bylo zřejmé, že jde o věc původní,
převzatou státem; není-li věc takto již „ve výzvě ztotožněna s věcí původní,
nelze se s úspěchem domáhat jejího vydání“.
Pokud šlo o projednávanou právní věc byl odvolací soud toho názoru, že
výzva k vydání movitého majetku, doručená Památkovému ústavu v B., byla sice
podána ve lhůtě stanovené v § 5 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., ale tato výzva
nesplňovala požadavky na individualizaci movitých věcí, jejichž vydání se
žalobkyně domáhala; údaj uvedený ve výzvě, že jde „o obrazy, nábytek a jiné
cenné předměty, které se dnes nacházejí na různých místech, na různých zámcích,
které patří pod Vaši správu“, je nekonkrétní a neumožňuje ztotožnění
požadovaných věcí s věcmi původními, které stát převzal. Odvolací soud byl
proto toho názoru, že „jestliže zde nebylo jiné výzvy, která by předmětné
movité věci individualizovala, nárok žalobkyně na vydání odňatých věcí zanikl“.
Ve vztahu žalované ke Krajskému památkovému ústavu v P. a Historickému museu ve
S. pak žalobkyně neučinila výzvu k vydání věcí a žalobu vůči těmto subjektům
uplatnila až po uplynutí lhůty upravené v ustanovení § 5 odst. 4 zákona č.
87/1991 Sb., takže nárok žalobkyně vůči nim zanikl.
Z uvedených důvodů odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně
jako věcně správný podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu a o náhradě
nákladů odvolacího řízení rozhodl podle ustanovení § 142 odst. 1 a § 224 odst.
1 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátce, která žalobkyni v
řízení zastupovala dne 28.11.2001 (stejně jako Krajskému památkovému ústavu v
P. a advokátu, který v řízení zastupoval žalované Historické museum ve S.) a
dne 29.11.2001 byl tento rozsudek doručen i Památkovému museu v B., takže
uvedený rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci. Dovolatelka dne 18.12.2001
podala proti rozsudku odvolacího soudu své dovolání, takže toto dovolání bylo
podáno ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu (ve znění
před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).
Dovolatelka ve svém dovolání navrhovala, aby rozsudek odvolacího soudu
byl zrušen a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatelka měla za to, že
její dovolání je přípustné, protože rozsudek odvolacího soudu, proti němuž
dovolání směřuje, řeší otázku zásadního právního významu ohledně trvání či
zániku nároku na vydání věci pro neúplnost výzvy k vydání věcí. Jako dovolací
důvod dovolatelka uplatňovala, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na
nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelka zdůrazňovala, že je nesprávný právní závěr odvolacího, že z
ustanovení § 5 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. plyne, že vyzyvatel musí zcela
splnit důkazní břemeno, spočívající v tom, že požadované movité věci budou
individuálně určeny tak, aby je bylo možné jednotlivě odlišit od věcí ostatních
a ztotožnit je s původními odňatými věcmi. Z ustanovení § 5 odst. 1 a 2 nelze
vyvodit, že takové důkazní břemeno musí být splněno již v písemné výzvě k
vydání věcí. Takový požadavek přesahuje náležitosti stanovené zákonem č.
87/1991 Sb. pro výzvu k vydání věcí. V daném případě uplatněného nároku na
vydání velkého množství movitých věcí, umístěných na více místech, nebyla
odvolacím soudem vyžadovaná konkretizace prakticky možná v krátké době 6
měsíců. Dovolatelka vyslovovala své přesvědčení, že k účinnosti výzvy k vydání
věcí postačovalo, aby věci byly uvedeny v ní označením postačujícím způsobem,
aby bylo patrno, o které věci jde, aby ve výzvě byla označena oprávněná, osoba
povinná k vydání věcí a aby byl uveden důvod odůvodňující nárok na vydání věcí.
Dovolatelka měla za to, že z její výzvy, doručené 30.9.1991, bylo patrno, že
jde o věci, které patřily k datu 25.2.1948 do evidence u státního zámku v L. u
T.; šlo o nábytek, obrazy a jiné cenné předměty, které jsou nyní na různých
zámcích pod správou žalovaného Památkového ústavu B. Při uplatnění výzvy k
vydání věcí uváděného obsahu nelze mít za to, že by tu došlo k zániku nároku na
vydání věcí, a to i přesto, že pak v dalším průběhu soudního řízení došlo k
přesné specifikaci nároku, jakmile se podařilo zjistit příslušné inventární
soupisy movitého majetku pocházejícího ze zámku v L. u T.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení dvanácté
části, hlavy první, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož dovolání proti
rozsudkům odvolacího soudu, vydaným přede dnem účinnosti tohoto zákona nebo
vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se
projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních právních.
Také odvolacím soudům je v bodě 15 uváděných přechodných ustanovení zákona č.
30/2000 Sb. uloženo projednat odvolání proti rozhodnutím soudu prvního stupně,
vydaným přede dnem účinnosti zákona č. 30/2000 Sb. (tj. před 1.1.2001), jako
tomu bylo i v daném případě, a rozhodnout o těchto odvoláních podle dosavadních
právních předpisů (tedy zejména podle ustanovení občanského soudního řádu –
zákona č. 99/1963 Sb. ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).
Dovolání dovolatelky v daném případě směřovalo proti rozsudku odvolacího soudu,
jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně; přípustnost dovolání proti
tomuto rozsudku nebyla vyslovena výrokem rozsudku odvolacího soudu podle
ustanovení § 239 odst. 1 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací
zákonem č. 30/2000 Sb.) a nebyly tu také důvody přípustnosti dovolání, které
mělo na zřeteli ustanovení § 238 odst. 1 písm. b/ občanského soudního řádu (v
již citovaném znění) týkající se rozhodnutí soudu prvního stupně rozdílného od
jeho dřívějšího rozhodnutí, jež bylo zrušeno rozhodnutím odvolacího soudu.
Bylo proto nutno posoudit přípustnost dovolání dovolatelky bez dalšího jen
podle ustanovení § 239 odst. 2 občanského soudního řádu (ve znění před
novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.). Podle tohoto ustanovení nevyhověl-li
odvolací soud návrhu účastníka řízení na vyslovení přípustnosti dovolání, který
byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, je dovolání
podané tímto účastníkem řízení přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k
závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce
zásadní význam.
Zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle tohoto ustanovení jsou
stanoveny kogentně včetně požadavku návrhu účastníka řízení na vyslovení
přípustnosti dovolání, učiněného nejpozději před vyhlášením potvrzujícího
rozsudku odvolacího soudu.
Dovolatelka ve svém zevrubném dovolání neuváděla, že by uplatnila nejpozději
před vyhlášením potvrzujícího rozsudku odvolacího soudu návrh na vyslovení
přípustnosti dovolání proti tomuto rozsudku. V obsahu protokolu o jednání před
odvolacím soudem (Krajským soudem v Brně) z 25.10.2001 (sp. zn. 13 Co 249/99,
na č.l. 204) není uvedeno přednesení návrhu žalobkyně na vyslovení přípustnosti
dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jenž by byl učiněn před vyhlášením
potvrzujícího rozsudku odvolacího soudu. Žádný takový návrh není obsažen ani v
odvolání žalobkyně I. T. – S. z 25.2.1999 (založeném na č.l. 177 a 178 spisu
Městského soudu v Brně sp. zn. 15 C 165/92), ani v právním odůvodnění tohoto
odvolání z 19.3.1999, založeném na č.l. 183 až 186 spisu Městského soudu v Brně
sp. zn. 15 C 165/92.
Nebyl tedy v případě dovolání dovolatelky splněn předpoklad přípustnosti
dovolání, stanovení kogentně v § 239 odst. 2 občanského soudního řádu (ve znění
před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.), že by tu šlo o nevyhovění návrhu
účastníka řízení na vyslovení přípustnosti dovolání, který by byl v odvolacím
řízení učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku odvolacího
soudu. Jen totiž v těchto případech mohl dovolací soud uvažovat o posouzení
toho, zda dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce
zásadní význam.
Dovolacímu soudu proto nezbylo než přikročit k odmítnutí dovolání dovolatelky
podle ustanovení § 243b odst. 4 a § 218 odst. 1 písm. c/ občanského soudního
řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.), a to jako
dovolání směřujícího proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není
dovolání přípustné podle ustanovení § 236 odst. 1 a § 239 odst. 2
občanského soudního řádu (v již citovaném znění).
Dovolatelka nebyla v řízení o dovolání úspěšná a žalovaným v dovolacím řízení
náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 28. ledna 2003
JUDr. Oldřich Jehlička, CSc., v.r.
předseda senátu