U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana
Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause ve věci
žalobce Ing. I. M., zastoupeného JUDr. Janem Bébrem, advokátem se sídlem v
Praze 5, Ostrovského 3, proti žalované České republice – Ministerstvu
spravedlnosti se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení 29.742,80 Kč s
příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 14 C 11/2008,
o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. února
2009, č. j. 28 Co 502/2008-37, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
zaplatit mu částku 29.742,80 Kč s příslušenstvím (výrok I.), a rozhodl o
náhradě nákladů řízení (výrok II.). Obvodní soud vyšel ze zjištění, že
rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 17. 3. 2005, sp. zn. 26 C 34/2003,
ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 16. 9. 2005 bylo vyhověno
žalobě na náhradu škody, jež žalobci vznikla tím, že v důsledku nesprávného
úředního postupu soudu – věc nebyla projednána v přiměřené lhůtě – se nemohl
domoci svého nároku, jelikož se jeho dlužník Tesla, VÚST, s. p. (dále též jen
„dlužník“ nebo „státní podnik“), stal v průběhu soudního řízení nemajetným.
Současně bylo zjištěno, že usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 1. 8.
2006, sp. zn. 13 Nc 15028/2002, byla zastavena exekuce zahájená na návrh ze dne
12. 4. 2002, jelikož bylo zjištěno, že dlužník žalobce jako povinný nemá žádný
postižitelný majetek. Tímto usnesením bylo současně uloženo žalobci zaplatit
exekutorovi náklady exekuce v částce 3.795,40 Kč a povinnému zaplatit žalobci
jako náhradu nákladů vynaložených v exekučním řízení částku 25.947,40 Kč.
Povinný tuto částku neuhradil, pročež se náhrady nákladů, jež byly žalobcem
vynaloženy v souvislosti s uplatněním nároku na náhradu škody, žalobce domáhal
v tomto řízení jako další části škody vzniklé nesprávným úředním postupem soudu
v původním řízení. Soud při svých úvahách vyšel dále ze zjištění, že dluhující
státní podnik byl zrušen na základě rozhodnutí zřizovatele ze dne 6. 12. 1999,
a dovodil, že pokud průtahy v řízení byly příčinou toho, že se pohledávka za
státním podnikem stala fakticky nevymahatelnou, jelikož povinný již nemá žádný
majetek, přičemž tento stav byl znám již z předchozích rozhodnutí zřizovatele
týkající se jeho zrušení, pak nelze spatřovat příčinnou souvislost mezi
nesprávným postupem soudu a bezvýslednou exekucí. Byla-li nemajetnost dlužníka
naprosto zřejmá a bezvýslednost exekučního řízení zcela evidentní, nebylo třeba
podávat návrh na zahájení exekuce, a stát tedy nemůže nést odpovědnost za její
bezvýslednost, jelikož průtahy v původním nalézacím řízení nebyly bezprostřední
příčinou vzniku nákladů žalobcem vynaložených na exekuční řízení. Obvodní soud
s ohledem na uvedené aplikoval na věc § 441 obč. zák., podle nějž je poškozený,
tj. žalobce, povinen nést škodu vzniklou jeho zaviněním, a žalobu jako
nedůvodnou zamítl.
K odvolání žalobce přezkoumal napadené rozhodnutí Městský soud v Praze, jenž je
rozsudkem ze dne 11. 2. 2009, č. j. 28 Co 502/2008-37, potvrdil (výrok I.) a
rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Odvolací soud shledal skutková
zjištění soudu prvního stupně dostatečnými a ztotožnil se s jeho skutkovým i
právním posouzením věci. Uvedl dále, že v daném případě vylučuje existenci
příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem státu a náklady
vynaloženými žalobcem na exekuci (krom důvodů uvedených soudem prvního stupně)
skutečnost, že žalobce věděl, že rozhodnutí ministra průmyslu a obchodu o
zrušení státního podniku bez likvidace předcházel prodej jeho majetku v rámci
privatizace. Nedostatky předmětného rozhodnutí jsou zcela formální a zcela bez
vlivu na stav majetku zanikajícího státního podniku. I když žalobce podal návrh
na zahájení exekuce dříve, než byla podána žaloba na náhradu škody proti státu,
s ohledem na časový odstup od uvedeného rozhodnutí ministra průmyslu a obchodu
se jeví jako nevěrohodné, že by žalobce v téměř shodném období považoval svou
pohledávku za vymahatelnou v exekučním řízení a současně nevymahatelnou v
řízení o náhradě škody, jestliže nedošlo k žádné změně údajů v obchodním
rejstříku. Z těchto důvodu odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního
stupně.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost
dovozuje ze zásadního právního významu napadeného rozhodnutí ve smyslu § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř. a důvodnost z nesprávného právního posouzení věci ve
smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. Dovolatel zdůraznil, že třebaže věděl o
rozhodnutí ministra průmyslu a obchodu, jímž měl být v roce 1999 zrušen
dluhující státní podnik, bylo toto rozhodnutí stiženo tak zásadními vadami, že
ke zrušení podniku v roce 1999 vůbec nedošlo a ani dojít nemohlo. V okamžiku,
kdy byl nucen podat návrh na exekuci, byl dluhující státní podnik zapsán v
obchodním rejstříku s mnohamilionovým kmenovým jměním, přičemž teprve usnesením
Městského soudu v Praze ze dne 7. 11. 2007 byla nařízena jeho likvidace.
Dovolatel v dobré víře v zápis v obchodním rejstřík pak mohl důvodně
předpokládat, že jeho nárok bude exekucí vymožen. I kdyby se později na základě
některých indicií mohl začít domnívat, že dlužník postižitelný majetek nemá,
nebyl by to důvod k zastavení exekuce, neboť musel relevantním způsobem
prokázat insolventnost dlužníka v řízení o náhradu škody. Nalézací soud pak
podle dovolatele dovodil svůj závěr o nedostatku postižitelného majetku právě z
výsledku písemného šetření exekutorky, z čehož je zřejmé, že nebylo-li by
pokračováno v exekučním řízení, nemohl by soud v řízení o náhradu škody přiznat
dovolateli žalovanou pohledávku. Dovolatel označil svůj postup za zcela logický
a v souladu s právním řádem a připomněl, že návrh na zastavení exekuce podal
poté, co byl předložen soudu důkaz přípisem exekutora a byly odstraněny
problémy s doručováním. Tuto část škody přitom nemohl uplatnit v původním
řízení o náhradu škody, neboť toto řízení skončilo dne 15. 11. 2005, zatímco
řízení exekuční bylo pravomocně skončeno až dne 14. 9. 2006. Odvolací soud se
plně nevypořádal s tvrzenou příčinnou souvislostí mezi průtahy v původním
řízení a škodou spočívající v přiznaných nákladech řízení exekučního. Pokud by
k těmto průtahům nedošlo, dlužník by měl postižitelný majetek a zřejmě i vůli
svému závazku dostát, a i kdyby odmítl zaplatit, byla by případná exekuce
úspěšná. Dovolatel přitom sám žádné průtahy nezpůsobil, a náklady exekučního
řízení by tudíž neměly jít k jeho tíži. Závěrem dovolatel upozornil na
rozpornou rozhodovací praxi soudů nižších stupňů v obdobných sporech a navrhl,
aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a vrátil mu věc k dalšímu
řízení.
Žalovaná ve svém stručném vyjádření označila rozhodnutí odvolacího soudu za
správné a navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu („o. s. ř.“), ve znění účinném k datu rozhodnutí odvolacího
soudu, které je podle čl. II bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241
odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Přípustnost dovolání dovolatele proti rozsudku soudu odvolacího bylo třeba
posoudit podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., podle nějž je
dovolání přípustné i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže dovolací soud dospěje k
závěru, že dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce
zásadní význam.
Podle ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu ve věci
samé má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je
odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li
právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Zvažuje-li dovolací soud, zdali je možno dovoláním napadené rozhodnutí
považovat za zásadně právně významné, je vázán skutkovými zjištěními učiněnými
soudy nižších stupňů a nemůže nijak přihlížet k námitkám směřujícím ke
zpochybnění správnosti skutkových zjištění, neboť dovolací důvod, jehož
prostřednictvím lze poukázat na rozpor učiněných skutkových zjištění s
provedeným dokazováním, umožňuje občanský soudní řád v § 241a odst. 3 uplatnit
pouze tehdy, je-li přípustnost dovolání dána ustanoveními § 237 odst. 1 písm.
a) a b) o. s. ř. Označil-li dovolatel nařízení exekuce proti svému dlužníku
jako nezbytný krok k prokázání jeho insolventnosti a tedy i k úspěchu v řízení
vedeném proti státu o náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem, pak
je toto tvrzení v rozporu se skutkovými zjištěními, jimiž je Nejvyšší soud
vázán, a nemůže tak zpochybnit správnost závěrů soudů nižších stupňů. Soudy
obou stupňů dospěly k závěru, že i přes chybný zápis v obchodním rejstříku byla
již při podání návrhu na exekuci naprosto zřejmá nemajetnost dlužníka a s touto
skutečností byl obeznámen i žalobce. Dovolacím tvrzením vycházejícím ze
zpochybnění těchto zjištění s ohledem na výše předestřené meze, v nichž se
dovolací soud při řešení otázky přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř. může pohybovat, tudíž nelze přiznat relevanci. Zároveň lze
podotknout, že argumentuje–li dovolatel tím, že k zániku dluhujícího státního
podniku nedošlo již v roce 1999 na základě rozhodnutí ministra průmyslu a
obchodu a že kvůli vadám tohoto rozhodnutí byl podnik zrušen až o osm let
později, nijak tím nevyvrací soudy učiněné zjištění, že už v době, kdy bylo
toto rozhodnutí vydáno, byla zjevná faktická nemajetnost podniku, jelikož jeho
majetek byl již dříve prodán v rámci privatizace. Za opodstatněné nelze za
daných okolností považovat ani tvrzení dovolatele o tom, že se soudy
nevypořádaly s příčinnou souvislostí mezi průtahy v původním řízení a náklady
vynaloženými v řízení exekučním. Učinily-li soudy ze skutkových zjištění právní
závěr, že škoda byla způsobena zaviněním poškozeného ve smyslu § 441 obč. zák.,
nelze jim vytknout, že se pak již nezabývaly příčinnou souvislostí mezi průtahy
v původním řízení a náklady vynaloženými v řízení exekučním.
Poukázal-li dovolatel na to, že soudem prvního stupně i soudem odvolacím bylo
řešeno více sporů s takřka totožným skutkovým základem a soudy obou stupňů při
jejich projednávání postupují nejednotně, a je tedy na dovolacím soudu, aby
sjednotil jejich rozhodovací praxi, je třeba uvést následující. Nejvyšší soud
má sice v souladu s ustanovením § 14 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a
soudcích, zajišťovat jednotu rozhodování soudů, nemůže tak ovšem činit ve
vztahu ke sporům s obdobným skutkovým základem, ale pouze ve vztahu k určité
právní otázce, což odpovídá i dikci ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3
o. s. ř. Ačkoliv si je Nejvyšší soud vědom toho, že mu bylo k dovolacímu
přezkumu předloženo více obdobných sporů, je v každém z nich vázán skutkovými
zjištěními v daném řízení učiněnými a konkrétně vymezenými dovolacími důvody
jednotlivých dovolatelů, na základě nichž může vyslovit svůj právní názor.
Nebyla-li přitom dovolatelem předestřena relevantní právní otázka, o jejíž
odlišné posouzení by mělo jít, ale především námitky týkající se skutkových
zjištění soudů nižších stupňů, nelze ani z nejednotnosti rozhodovací činnosti
soudů nižších stupňů dovodit zásadní právní význam napadeného rozhodnutí.
Nejvyšší soud současně podotýká, že právní závěr, o nějž opřely svá rozhodnutí
soudy obou stupňů, odpovídá názoru dovolacího soudu vyslovenému v obdobné věci
vedené pod sp. zn. 28 Cdo 2057/2009, dle nějž podání návrhu na exekuci v
situaci, kdy je naprosto zřejmé, že dlužník je nemajetný, je možno považovat za
porušení prevenční povinnosti dle § 415 obč. zák., a škodu takto vzniklou je
pak třeba posoudit jako škodu vzniklou zaviněním poškozeného ve smyslu § 441
obč. zák.
Z uvedeného je tedy patrné, že rozsudku odvolacího soudu není možno přiznat
zásadní právní význam a dovodit tak přípustnost podaného dovolání, pročež je
Nejvyšší soud podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné
odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst.
3 o. s. ř. s tím, že na straně žalované, jež by na jejich náhradu měla v zásadě
právo, žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 4. května 2011
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D., v. r.
předseda senátu