28 Cdo 2622/2000
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl o dovolání žalobce J. S., zast.
advokátkou, které bylo podáno proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22.
června 2000, sp. zn. 14 Co 172/2000 (v právní věci žalobce J. S., zast.
advokátkou, proti žalovaným 1) B. A., 2) J. A., 3) Městská část P., o vydání
nemovitosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp.zn. 10 C 277/95) takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 27. ledna 2000 pod č.j. 10 C 277/95 -
96 zamítl návrh na uzavření dohody o vydání nemovitostí, které jsou předmětem
sporu.
Tento rozsudek, napadený odvoláním žalobce, Městský soud v Praze rozsudkem ze
dne 22. června 2000 pod č.j. 14 Co 172/2000-111 ve věci samé potvrdil s tím, že
žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Návrh na
připuštění dovolání byl zamítnut.
Skutkovým základem sporu jsou okolnosti zjištěné soudem I. stupně. Původní
žalobkyně M. S. získala předmětné nemovitosti na základě smlouvy trhové ze dne
20. 4. 1937. Po její emigraci za války z důvodů rasové perzekuce jí byly
nemovitosti vráceny dle dekretu prezidenta republiky č. 5/1945 Sb. dne 13. 3.
1946. Rozhodnutím rady MNV K. ze dne 19. 9. 1959 byla na nemovitosti zavedena
dle § 3 téhož dekretu opětovně národní správa s odůvodněním, že majitelka je v
cizině a její právní zástupce neprovádí nutné opravy nemovitosti. Usnesením
Okresního soudu Praha-východ ze dne 11. 11. 1965, sp. zn. E 1092/65, které
nabylo právní moci 30. 11. 1965, byl nařízen podle rozsudku Okresního soudu
Praha-východ ze dne 17. 9. 1965, sp. zn. C 776/65, výkon rozhodnutí prodejem
předmětných nemovitostí. Předmětem soudního řízení bylo zaplacení částky
19.000,- Kčs za nutné opravy nemovitosti, které vynaložil MNV K., jelikož
nebyly hrazeny právním zástupcem M. S. Rozhodnutím Státního notářství
Praha-východ ze dne 3. 6. 1966, sp. zn. Nsn 623/65 byly nemovitosti ve výkonu
rozhodnutí prodány žalovaným manželům A. za odhadní cenu 32.214,- Kčs.
Městský soud v Praze dospěl i po doplnění dokazování k právním závěrům totožným
s rozhodnutím soudu první instance. Žalobci - který se domáhá vydání věci podle
§ 6 odst. 1,2 zák. č. 87/1991 Sb. - se totiž podle názoru soudů obou instancí
nepodařilo prokázat nabytí vlastnictví k předmětným nemovitostem ze strany
státu. Podle dikce § 6 odst. 1 cit. zákona "povinnost vydat věc se vztahuje na
ty případy, kdy v rozhodném období věc přešla na stát". Tento předpoklad nebyl
v souzeném případě naplněn, neboť žalovaní nezískali věc od státu, ale v rámci
výkonu rozhodnutí v souladu s tehdejšími předpisy. Žalovaní tak nemohou být
povinnými osobami dle zákona o mimosoudních rehabilitacích, protože na ně
vlastnické právo přešlo přímo z původní vlastnice způsobem předpokládaným
zákonem. Na základě výše uvedeného odvolací soud napadený rozsudek jako věcně
správný potvrdil. Návrh na připuštění dovolání podaný žalobcem dle § 239 o.s.ř.
byl zamítnut s tím, že v restitučním řízení nelze řešit jako zásadní otázku,
zda původní vlastnice byla vlastnictví zbavena či ne v obecné poloze.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, kterým usiluje o právní
posouzení přechodu vlastnického práva ve smyslu § 6 odst. 2 zák. č. 87/1991 Sb.
v daném případě. Dovozuje, že citované ustanovení se netýká pouze přechodu
vlastnictví, ale i okupace převzetí věci bez právního důvodu, což je dle názoru
žalobce právě jeho případ. Z průběhu jednání státu jemuž byla původní vlastnice
vystavena vyplývá, že právní předchůdkyně žalobce byla svého majetku zbavena
způsobem, který porušuje obecně uznávaná lidská práva a svobody ve smyslu ust.
§ 2 odst. 1, písm. c) zák. č. 87/1991 Sb, neboť byla vynechána z řádného
soudního procesu způsobem, který je nutno v demokratické společnosti odmítnout.
Dovolání bylo podáno včas. Dovolací soud se však především musel zabývat
otázkou, zda v daném případě - kdy byl ve věci samé odvolacím soudem potvrzen
rozsudek soudu prvního stupně - je dovolání přípustné, přičemž dovolatelem
podaný návrh na vyslovení přípustnosti dovolání byl odvolacím soudem zamítnut.
Nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání,
je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k
závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní
význam. V souladu s ustanovením § 239 odst. 2 o.s.ř. tedy bylo nutno posoudit,
zda dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má nebo nemá po právní
stránce zásadní význam.
Nálezem Ústavního soudu ČR z 23.8.1995, III ÚS, uveřejněném ve Sbírce nálezů a
usnesení Ústavního soudu ČR, ve svazku 4, pod č. 19 (usnesení) byl vysloven
názor, že za rozhodnutí "po právní stránce zásadního významu" je nutno
považovat zejména ta rozhodnutí, která se odchylují od ustálené judikatury nebo
přinášejí judikaturu novou, a to s možným dopadem na rozhodování soudů v
obdobných případech.
Také Nejvyšší soud ČR za rozhodnutí po právní stránce zásadního významu
považuje zejména i takové rozhodnutí, které novým způsobem vykládá ustanovení
právního řádu.
Z obsahu dovolaní učiněného žalobcem lze dovodit, že otázkou, o jejíž právní
posouzení dovolateli jde, jsou okolnosti přechodu vlastnického práva, které
byly rozhodujícím způsobem ovlivněny institutem národní správy, která byla na
předmětné nemovitosti zavedena. Otázka postupu státu související se zavedením
národní správy již byla v rozhodování vyšších soudů opakovaně řešena.
Judikatura se ustálila na stanovisku, že následkem zavedení národní správy -
přestože vedla k omezení užívání a disponování věcmi - nebyl přechod věci na
stát ve smyslu § 6 odst. 1 zák. č. 87/1991 Sb. ani převzetí státem bez právního
důvodu ve smyslu ustanovení 6 odst. 2 cit. zák. (srovnej nález Ústavního soudu
ze dne 25. dubna 1995 sp. zn. I. ÚS 3/94, rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne
20. února 1996 sp. zn. 3 Cdon 193/96). Také v rozhodnutí uveřejněném pod č.
21/1997 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem,
bylo poukázáno na to, že zavedení národní správy podle dekretu č. 5/1945 Sb.
neznamenalo odnětí vlastnictví ve prospěch jiného subjektu. I v souzené věci
platí, že zavedení národní správy neznamenalo změnu vlastnického práva matky
dovolatele. K převodu tohoto práva došlo až následně při výkonu rozhodnutí
prodejem předmětných nemovitostí.
Nejvyšší soud tedy vzhledem k výše uvedenému dospěl k názoru, že v daném
případě nejde o otázku, jejímž řešením by napadené rozhodnutí odvolacího soudu
nabylo po právní stránce zásadního významu.
Nezbylo proto než dovolání žalobce jako nepřípustné podle § 243b odst.
4 a § 218 odst. 1 písm. c) o.s.ř. odmítnout, když nebyl shledán žádný důvod
přípustnosti dovolání, k němuž by dovolací soud musel přihlédnout, i když v
dovolání nebyl uplatněn ( § 241 odst. 3 písm. a), § 242 odst. 3 věta druhá
o.s.ř. v souvislosti s ustanovením § 237 odst. 1 o.s.ř. ).
O nákladech řízení o dovolání rozhodl dovolací soud podle ustanovení §
243b odst. 4 a § 224 odst. 1 o.s.ř., protože dovolatel nebyl v dovolacím řízení
úspěšný a žalovaným náklady řízení nevznikly ( § 243b odst. 4, § 224 odst. 1
o.s.ř. ).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle
občanského soudního řádu.
V Brně dne 20. prosince 2000
JUDr. Oldřich J e h l i č k a , CSc., v.r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Marcela Jelínková