28 Cdo 263/2010
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu
JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra
Krause ve věci žalobce M. M., zastoupeného Mgr. Miroslavem Neradem, advokátem
se sídlem v Praze 2, Slezská 3, proti žalovanému M. M., zastoupenému JUDr.
Olgou Vaňkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 28/559, o
zaplacení 480.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha –
východ pod sp. zn. 4 C 8/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského
soudu v Praze ze dne 28. července 2009, č. j. 31 Co 193/2009-98, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
(výrok I); současně rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
Žalobou uplatněné právo odůvodňoval žalobce tvrzením, že jedná se o
majetkový prospěch, který na jeho úkor získal žalovaný užíváním nemovitosti v
jeho vlastnictví. Soud prvního stupně vzal za prokázané, že žalobce je
vlastníkem stavby bez čísla popisného i evidenčního (haly) na pozemku stav.
parc. č. 727 v kat. území S. a byl jím již v roce 2002, tj. v období, za které
požaduje náhradu za prospěch získaný užíváním této nemovitosti. Prostory, které
se v hale nacházejí, v rozsahu odpovídajícímu 500 m2 fakticky užíval žalovaný,
a to na základě nájemní smlouvy, kterou uzavřel dne 28. 12. 2000 na dobu
neurčitou s pronajímatelem P. K.; jemu za užívání prostor platil sjednané
nájemné ve výši 35.000,- Kč měsíčně. Jelikož se posléze ukázalo, že P. K. není
a nebyl vlastníkem nemovitosti (a neměl ani jiný titul opravňující jej k
nakládání s touto nemovitostí), dospěl soud prvního stupně k závěru, že nájemní
smlouva, kterou P. K. uzavřel s žalovaným, je neplatná. Usoudil, že žalovaný
prostory v nemovitosti ve vlastnictví žalobce užíval bez právního důvodu a je
proto povinen vydat žalobci takto získané bezdůvodné obohacení. Jeho hodnotu
soud určil ve výši obvyklého nájemného, jež v tomto případě koresponduje výši
nájemného sjednaného smlouvou. Současně vzal ovšem za prokázané, že žalobce i
P. K. jednotlivým nájemcům nebytových prostor, mezi nimi i žalovanému,
oznámili, aby sjednané nájemné platili k rukám P. K., jehož úkolem bylo provést
vypořádání s žalobcem. Uzavřel tudíž, že dluh žalovaného, který „nájemné“
zaplatil k rukám P. K. „v dobré víře“, zanikl splněním (§ 559 odst. 1 zákona č.
40/1964, občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „obč.
zák.“).
K odvolání žalobce Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze
dne 28. července 2009, č.j. 31 Co 193/2009-98, rozsudek soudu prvního stupně ve
výroku o věci samé potvrdil a změnil jej toliko ve výroku o náhradě nákladů
řízení (výrok I); současně rozhodl i o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok
II). Se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně se odvolací soud ztotožnil a
za správný označil i jeho právní závěr o neplatnosti nájemní smlouvy uzavřené
mezi žalovaným a P. K., který nebyl vlastníkem ani většinovým podílovým
spoluvlastníkem nemovitosti pronajímané dalším osobám. Na rozdíl od soudu
prvního stupně dospěl však k závěru, že mezi účastníky tohoto řízení závazkový
právní vztah z bezdůvodného obohacení vůbec nevznikl. S odkazem na v odůvodnění
citovanou judikaturu Nejvyššího soudu usoudil, že žalovaný je odpovědný pouze
za vydání bezdůvodného obohacení ve vztahu k P. K., které mu vzniklo užíváním
prostor na základě neplatné smlouvy, jíž účastníci jsou podle § 457 obč. zák.
povinni vrátit si vzájemně poskytnutá plnění. V právním vztahu k žalobci
(vlastníku nemovitosti) je pouze P. K., „domnělý vlastník“, který nemovitost
držel na základě kupní smlouvy ze dne 8. 5. 1999, posouzené později soudem jako
neplatné; nemovitost tedy užíval bez platného právního důvodu (skutková
podstata bezdůvodného obohacení podle § 451 odst. 1 obč. zák.) Povinnost k
vydání bezdůvodného obohacení ve vztahu k žalobci má tedy pouze P. K. jako
„domnělý vlastník“, nikoliv žalovaný. Již z tohoto důvodu odvolací soud shledal
rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé věcně správným a v tomto
rozsahu jej potvrdil (§ 219 občanského soudního řádu – dále jen „o. s. ř.“).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost
dovozoval z ustanovení § 237 odst. 1 pím. c) o. s. ř. Na zásadní význam
rozsudku po právní stránce usuzoval z toho, že „řešení právní otázek, k němuž
dospěl odvolací soud v napadeném rozsudku, je v rozporu s rozhodovací praxí
dovolacího soudu“; odkázal přitom na dovolací důvody podle ustanovení § 241a
odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Konkrétněji pak namítal, že odvolací soud si
učinil o věci jiné (vlastní) skutkové závěry, aniž by sám provedl či alespoň
zopakoval důkazy potřebné k prokázání rozhodných skutečností; přitom věc
nesprávně právně posoudil. Podle názoru žalobce jsou nesprávná i skutková
zjištění soudů obou stupňů o době užívání halových prostor žalovaným, při nichž
odvolací soud vycházel pouze ze znění nájemní smlouvy uzavřené dne 28. 12. 2000
a pominul skutečnosti tomu předcházející. Oporu v provedeném dokazování podle
žalobcových námitek nemá ani závěr soudu o zmocnění P. K. ke správě nemovitostí
a k výběru nájemného. Jde-li o právní posouzení věci, souhlasí žalobce s tím,
že nájemní smlouva uzavřená mezi P. K. a žalovaným je neplatná; za nesprávný
ovšem pokládá závěr odvolacího soudu o věcné legitimaci účastníků. Mezi
žalobcem a P. K. nebyla totiž uzavřena žádná smlouva opravňující P. K. k
užívání nemovitosti a nelze za ni pokládat ani neplatnou kupní smlouvou ze dne
8. 5. 1999, z níž jejím účastníkům sice vznikla povinnost vrátit si vzájemně
poskytnutá plnění (kupní cenu a předmět prodeje), užitky získané budoucím
užíváním věci mezi takto vzájemně si poskytnutá plnění ovšem nepatří. Plnění,
která získal na základě neplatné nájemní smlouvy, jíž uzavřel s žalovaným, je
P. K. povinen vydat nikoliv žalobci, nýbrž žalovanému. I z toho žalobce
dovozuje, že v právním vztahu s ním je toliko žalovaný, který fakticky užíval
prostory v nemovitosti v jeho vlastnictví bez platně uzavřené smlouvy a
neposkytoval mu za to žádné plnění. Jestliže odvolací soud připodobňuje
postavení P. K. k postavení nájemce, či „domnělého nájemce“, jež je v právním
vztahu k žalobci, jde o závěry nesprávné, neboť P. K. neměl právo nemovitost
užívat ani s ní nakládat, přičemž jejím faktickým uživatelem byl žalovaný.
Rozhodnutí Nejvyššího soudu, na která pak odvolací soud poukazuje v odůvodnění
rozsudku, pokládá žalobce na nepřípadná, v nichž jde o řešení případů typově
odlišných. Navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu
vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) věc projednal podle
zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 7.
2009, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po
30. 6. 2009 (srov. článek II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další
související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku
odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou
advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř.,
se zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to
zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§ 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.),
nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým tento soud
rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl
vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§ 237
odst. 1 písm. b/ o. s. ř.), anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm.
b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci
samé po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.); to
neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o
peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč a v obchodních věcech 100 000 Kč,
přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky (§ 237 odst. 2 písm. a/ o. s.
ř.), ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení
nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení
(popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení (§ 237 odst. 2 písm. b/ o.
s. ř.) a ve věcech mezinárodních únosů dětí podle mezinárodní smlouvy, která je
součástí právního řádu, nebo podle přímo použitelného předpisu Evropských
společenství (§ 237 odst. 2 písm. c/ o. s. ř.).
Jelikož rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně
potvrzen a nejde ani o případ skryté diformity rozhodnutí ve smyslu § 237 odst.
1 písm. b) o. s. ř. (již proto, že soudem prvního stupně nebyl vydán rozsudek,
který by byl odvolacím soudem zrušen), může být dovolání přípustné je při
splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.,
tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní
význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu
§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy
rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2
písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s.
ř.).
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není
založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu
má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává
tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v
ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí
odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam vskutku má.
Dovolací soud přitom může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v
dovolání označil (srov. § 242 odst. 3 věty prvé o. s. ř. o vázanosti dovolacího
soudu uplatněnými dovolacími důvody).
Již z výše řečeného tedy vyplývá, že žalobcem namítané vady při
shromažďování, provádění a hodnocení důkazů odvolacím soudem (vady řízení z
pohledu ustanovení § 241a odst. 1 písm. a) o. s. ř.) způsobilým dovolacím
důvodem v posuzovaném případě být nemohou. Při zkoumání otázky přípustnosti
dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není dovolateli k dispozici ani
dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., určený ke zpochybnění správnosti
skutkových závěrů odvolacího soudu; z nich dovolací soud ve svých dalších
úvahách vychází.
Předmětem dovolacího přezkumu v posuzovaném případě může být tudíž toliko
prověření správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem v žalobcem
nastolené právní otázce věcné legitimace subjektů k uplatnění práva na vydání
bezdůvodného obohacení, na jejímž řešení rozsudek odvolacího soudu spočívá.
Podle ustanovení § 451 odst. 1 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně
obohatí, musí obohacení vydat. Bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch
získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo
plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z
nepoctivých zdrojů (§ 451 odst. 2 obč. zák.); bezdůvodně se obohatí i ten, za
nějž bylo plněno, co po právu měl plnit sám (§ 454 obč. zák.). Z takto
citovaných ustanovení zákona vyplývá, že je třeba přísně rozlišovat mezi
skutkovou podstatou plnění bez právního důvodu a skutkovou podstatou plnění z
neplatného právního úkonu, jež jsou definovány v ustanovení § 451 odst. 2 obč.
zák. Důsledkem plnění z neplatné smlouvy je povinnost účastníků smlouvy
vzájemně si vrátit vše, čeho plněním ze smlouvy nabyli, jak výslovně stanoví
ustanovení § 457 obč. zák; z něj současně vyplývá, že spočívá-li bezdůvodné
obohacení v plnění na základě neplatné smlouvy, jsou ve vzájemném vztahu pouze
její účastníci. To platí bez ohledu na to, zda se v souvislosti s plněním z
neplatné smlouvy obohatil i někdo jiný nebo zda v souvislosti s plněním z této
smlouvy došlo k bezdůvodnému obohacení i na úkor někoho jiného. Podle ustálené
judikatury Nejvyššího soudu věcná legitimace (ať už aktivní nebo pasivní) je
tedy dána pouze na straně účastníků smlouvy (z mnohých rozhodnutí Nejvyššího
soudu řešících tuto problematiku srovnej například rozsudek ze dne 20. 4. 2005,
sp. zn. 33 Odo 369/2004, nebo rozsudek ze dne 5. 5. 2005, sp. zn. 33 Odo
351/2004; ústavní stížnosti proti nim podané Ústavní soud odmítl – viz nález
sp. zn. I. ÚS 383/05, resp. usnesení sp. zn. III. ÚS 366/05).
V posuzované věci má bezdůvodné obohacení žalovaného spočívat v užívání
nemovitosti (v ní určených prostor) na základě neplatné nájemní smlouvy
uzavřené s třetí osobou. O prospěch získaný plněním bez právního důvodu, jak
argumentuje žalobce v dovolání, se tudíž v poměrech žalovaného nejedná. Jelikož
vzájemnou restituční povinnost podle § 457 obč. zák. mají toliko účastníci
neplatné (či zrušené) smlouvy, pak i povinnost k vydání bezdůvodného obohacení
získaného plněním z neplatné smlouvy má žalovaný pouze vůči tomu, kdo byl
druhou smluvní stranou, nikoli vůči žalobci, který účastníkem smlouvy nebyl; ve
vztahu k žalovanému proto žalobce aktivně legitimovaným subjektem není.
Ačkoliv v posuzované věci pronajímatel P. K. nebyl vlastníkem pronajímané
nemovitosti (jím byl, objektivně posuzováno, stále žalobce, jak bylo později
deklarováno v jiném soudním řízení, rozsudkem Okresního soudu Praha–východ ze
dne 26. 4. 2006, č. j. 11 C 235/2005-47, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu
v Praze ze dne 9. 1. 2007, č. j. 31 Co 436/2006-75), v době uzavření nájemní
smlouvy (jež byla z tohoto důvodu shledána neplatnou), nakládal s nemovitostí
jako s věcí vlastní. Byl tudíž jejím držitelem (srov. § 129 odst. 1 obč. zák.),
opíraje své postavení o kupní smlouvu, jíž uzavřel s žalobcem dne 8. 5. 1999 a
na jejím podkladě provedený zápis v katastru nemovitostí. I z tohoto důvodu je
správný závěr odvolacího soudu, že v právním vztahu k žalobci je nikoliv
žalovaný, jež uzavřel nájemní smlouvu s držitelem (slovy odvolacího soudu
„domnělým vlastníkem“) pronajímané nemovitosti P. K., nýbrž právě a pouze jen
P. K. Obecně vzato ani v takovém případě vlastník věci nezůstává bez ochrany;
tvrdí-li, že se na jeho místo staví jiná osoba neoprávněně a konzumuje přitom
i užitky vlastnictví, je věcně legitimován i k uplatnění nároku na vydání
prospěchu získaného na jeho úkor touto osobou, kdy ovšem třeba zkoumat i to,
zda osoba, která získala majetkový prospěch držbou věci, byla držitelem
oprávněným (§ 130 obč. zák.) či neoprávněným (§ 131 obč. zák.).
Ke stejným závěrům v otázce věcné legitimace subjektů k vydání
bezdůvodného obohacení dospěl přitom Nejvyšší soud i v jiné typově podobné věci
téhož žalobce (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 2. 2010, sp. zn. 28 Cdo
4226/2009). Neshledává důvody, pro které by se od dříve přijatých závěrů měl
odchýlit právě v nyní posuzované věci.
Právní otázky, na jejichž vyřešení rozhodnutí o věci samé i v nyní
posuzované věci spočívá, posoudil tedy odvolací soud správně, v souladu s
hmotným právem a konstantní judikaturou. Jím vydaný rozsudek není proto
rozhodnutím po právní stránce zásadně významným ve smyslu § 237 odst. 1 písm.
c) o. s. ř. a dovolání proti němu přípustné není. Nejvyšší soud proto – aniž
nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty prvé o. s. ř.) – dovolání odmítl (§ 243b
odst. 5 věty první, § 218 písm. c) o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b
odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a 146 odst. 3 o. s. ř. za
situace, kdy žalovanému, který by jinak na náhradu nákladů tohoto řízení měl
zásadně právo, v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. května 2010
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D., v. r.
předseda senátu