U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida,
CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše,
Ph.D., v právní věci žalobce J. V., zastoupeného JUDr. Martinem Řezáčem,
advokátem v Praze 7, Nad Štolou 18, proti žalovanému: Myslivecké sdružení
Jestřebnice, o. s., se sídlem v Ledči nad Sázavou, Dobrá Voda 13, zastoupenému
Mgr. Klárou Stibůrkovou, advokátkou v Benešově, Husova 2117, o neplatnost
rozhodnutí členské schůze, vedené u Okresního soudu v Havlíčkově Brodě pod sp.
zn. 10 C 103/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci
Králové ze dne 3. 3. 2010, č. j. 17 Co 21/2010-85, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na nákladech dovolacího
řízení částku 3.360,- Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k
rukám jeho advokátky Mgr. Kláry Stibůrkové.
Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové výše označeným byl ve výroku
I. potvrzen rozsudek Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 3. 11. 2009, č.
j. 10 C 103/2009-44, kterým byla zamítnuta žaloba o určení, že rozhodnutí
členské schůze žalovaného ze dne 19. 8. 2009 o uložení opatření žalobci v
podobě dočasného omezení lovu na dobu do 15. 5. 2010, je neplatné z
důvodu jeho nezákonnosti a rozporu se stanovami žalovaného. Rozsudkem
odvolacího soudu byla dále žalobci uložena povinnost zaplatit žalovanému na
náhradě nákladů odvolacího řízení částku 14.792,40 Kč, a to do tří
dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho advokátky Mgr.
Kláry Stibůrkové.
Odvolací soud dospěl ve shodě se soudem I. stupně k závěru, že právní
ochranu člena sdružení ve smyslu ust. § 15 odst. 1 zákona č. 83/1990 Sb., o
sdružování občanů, je třeba vykládat restriktivně tak, aby byla zachována
spolková autonomie (viz též rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo
2306/2008).
Dle výše zmíněného ustanovení platí, že považuje-li člen sdružení
rozhodnutí některého z jeho orgánů, proti němuž již nelze podle stanov podat
opravný prostředek, za nezákonné nebo odporující stanovám, může
do 30 dnů ode dne, kdy se o něm dozvěděl, nejpozději však do 6 měsíců od
rozhodnutí požádat okresní soud o určení, zda je takové rozhodnutí v souladu se
zákonem a stanovami.
V dané věci se nižší instance nezabývaly věcnou stránkou sporu, neboť
dovodily, že jelikož žalobce nevyužil svého práva odvolat se
proti rozhodnutí výboru žalovaného, který byl dle čl. 6 odst. 1 stanov sdružení
oprávněn k uložení příslušné sankce za porušení předpisů o
myslivosti, k členské schůzi, jež byla s uvedeným potrestáním žalobce pouze
seznámena. Jednání členské schůze nelze tudíž dle závěru soudů obou
stupňů považovat za rozhodnutí o této sankci a žalobce se tak
nemůže domáhat určení neplatnosti tohoto rozhodnutí soudní cestou podle ust. §
15 odst. 1 zákona č. 83/1990 Sb.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Dovodil
přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku ve věci samé
a jako důvod dovolání uvedl nesprávné právní posouzení věci. Za právní otázku
zásadního významu označil problematiku posuzování správnosti formálního postupu
při rozhodování občanských sdružení o právech svých členů, když dle jeho názoru
v předmětné věci z provedeného dokazování jasně vyplývá, že o udělení trestu
jeho osobě rozhodovala též členská schůze žalovaného, neboť na jejím zasedání
(konaném dne 19. 8. 2009) došlo k odhlasování příslušného trestu, který byl
žalobci uložen výborem sdružení v tentýž den. Dovolatel namítal, že tímto
postupem členské schůze byly zásadním způsobem porušeny stanovy
žalovaného a zkrácena tak jeho práva, neboť by za jiných okolností
mohl využít možnosti podat proti rozhodnutí výboru opravný prostředek, který by
byl dále předpokladem pro to, aby se žalobce mohl domáhat svého nároku soudní
cestou dle ust. § 15 zákona č. 83/1990 Sb. Dovolatel žádal, aby dovolací soud
zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání písemně vyjádřil. Trval na svých dosavadních
tvrzeních, nesouhlasil s dovolacími námitkami a navrhl, aby dovolací soud
dovolání žalobce odmítl.
Nejvyšší soud zjistil, že žalobce, zastoupený advokátem, podal dovolání
v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.). Žalobce dovozoval
přípustnost dovolání z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a dovolací
důvod, který by dovolací soud přezkoumal v případě přípustnosti dovolání, byl
uplatněn podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Dovolání není přípustné.
Pro shledání přípustnosti dovolání ve smyslu výše citovaných
ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí má ve
věci samé po právní stránce zásadní význam. Uvedené podmínky však rozhodnutí
odvolacího soudu ve spojení s dovoláním žalobce nesplňuje.
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci
samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy
rozhodována rozdílně nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak.
V této souvislosti je třeba odkázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne
15. 2. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1731/1999, v němž byl učiněn závěr, že pokud je
řešení konkrétní právní otázky spojeno s posuzováním jedinečného skutkového
základu, nečiní to rozhodnutí odvolacího soudu rozhodnutím po právní stránce
zásadního významu. V dané věci se nepochybně o uvedený
případ jedná, tudíž není možné shledat zásadní právní význam napadeného
rozhodnutí.
Nutno uvést, že nižší instance nepostupovaly správně, když došly k
závěru o nemožnosti uplatnění práva dovolatele soudní
cestou dle ust. § 15 odst. 1 zákona č. 83/1990 Sb. Toto ustanovení váže sice
možnost domáhat se určení, zda je rozhodnutí příslušného orgánu sdružení ve
shodě se zákonem a stanovami, na předchozí využití opravného prostředku, který
členu sdružení poskytují stanovy. V předmětné kauze byl však
dovolatel o možnost uplatnění tohoto opravného prostředku připraven,
a to rozhodnutím členské schůze, jež hlasovala v bezprostřední návaznosti na
rozhodnutí výboru žalovaného o uložené sankci. Sankce spočívající v dočasném
omezení lovu byla však žalobci uložena na časové období do 15.
5. 2010, z čehož vyplývá, že v současné době nelze již právní poměry dovolatele
v této věci ovlivnit.
Právní otázku lze pokládat za nevyřešenou a splňující atribut
zásadního právního významu, tj. mající judikatorní přesah, rovněž za
předpokladu, že nejde o obvyklou aplikaci, resp. interpretaci určitého
zákonného ustanovení, a obtížnost věci spočívá v jejím skutkovém základu (srov.
usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1603/99, 604/2000, 1731/99, Soubor
rozhodnutí NS sv. 2, C 103, 111, 203). Právní otázka tedy postrádá judikatorní
přesah, jestliže je příslušná zákonná úprava naprosto jednoznačná a nečiní v
rozhodovací praxi žádné aplikační ani výkladové obtíže. Nutno dodat, že
Nejvyšší soud je vázán skutkovým základem věci zjištěným nižšími instancemi a
není oprávněn – s výjimkou prokázání důvodů dovolání (tj. podle § 241a o. s. ř.
důvodů procesní povahy) – do něj jakkoli zasahovat případným prováděním dalších
důkazů (viz Bureš, J., Drápal, L., Mazanec, M. a kol.: Občanský soudní řád.
Komentář. C. H. Beck, 7. vydání, Praha 2006, zejména k § 243a o. s. ř.). V
posuzované věci došlo sice ke kontroverznímu rozhodování, které ovlivnilo práva
dovolatele, právní aspekty věci však dovolací soud nepovažuje za mimořádně
významné a judikatorně závažné.
Z výše uvedeného vyplývá, že nebylo možné dovodit přípustnost dovolání
dle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Nejvyšší soud proto podle § 243b
odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. dovolání žalobce jako
nepřípustné odmítl.
Žalovaný má podle § 243c odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. vůči žalobci
právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, vzniklých podáním
písemného vyjádření k dovolání prostřednictvím advokátky. Za tento úkon náleží
podle § 5 písm. d) vyhl. č. 484/2000 Sb. výchozí sazba odměny v částce
10.000,-- Kč, redukovaná dvakrát na polovinu (§ 14, § 15, § 18 odst. 1
cit. vyhlášky), tj. 2.500,- Kč. Poté je nutno přičíst režijní paušál ve výši
300,- Kč (§ 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.) a 20 % DPH. V součtu tedy náklady
přiznané žalovanému činí 3.360,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle
občanského soudního řádu.
V Brně dne 8. září 2010
JUDr. Ludvík D a v i d, CSc., v. r.
předseda senátu