28 Cdo 2653/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy
Brožové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a. JUDr. Josefa Rakovského v právní
věci žalobce Ing. J. T., zastoupeného JUDr. Věnceslavou Holubovou, advokátkou
se sídlem Praha 5, Renoirova 624, proti žalované České pojišťovně, a. s., se
sídlem Praha 1, Spálená 75/16, o zaplacení částky 420 000,- Kč s
příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 21 C 105/2006,
o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2008,
č. j. 69 Co 367/2008–90, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2008, č. j. 69 Co 367/2008–90,
se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
A. Předchozí průběh řízení
Žalobce se žalobou ze dne 29. 8. 2005 podanou u Obvodního soudu pro Prahu 1
domáhal po žalované vydání bezdůvodného obohacení ve výši 420 000,- Kč s
příslušenstvím. Vznik bezdůvodného obohacení odůvodnil tím, že plnil žalované,
protože ta plněním ve výši 420 000,- Kč podmiňovala výmaz zástavního práva,
ačkoliv žalobce již zaplatil částku, pro kterou bylo zástavní právo zřízeno.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 30. 11. 2007, č. j. 21 C 105/2006–
69, žalobě v plné výši vyhověl. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce
byl s žalovanou ode dne 3. 10. 1997 v právním vztahu založeném smlouvou o
obchodním zastoupení. Dne 29. 6. 2000 účastníci uzavřeli kupní smlouvu o
převodu vlastnictví jednotky v obci Praha v k. ú. L. (dále jen „byt“) a zřízení
zástavního práva (dále jen „kupní smlouva“). Kupní cena byla stanovena na 485
125,- Kč; první část kupní ceny ve výši 200 000,- Kč měla být zaplacena do
jednoho měsíce od podpisu kupní smlouvy, zbytek kupní ceny ve výši 280 125,- Kč
se žalobce zavázal splácet v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 12 926,-
Kč. V čl. III. kupní smlouvy bylo ujednáno, že způsob placení kupní ceny včetně
úroků je platný pouze po dobu trvání výkonu činnosti jednatele. V případě
zániku této činnosti se kupující zavázal uhradit prodávajícímu rozdíl mezi
splacenou části kupní ceny a pořizovací cenou; v článku II. bodě 2) kupní
smlouvy byla kupní cena vypočtena jako 60% z pořizovací ceny; pořizovací cena
tedy činila 800 208,- Kč. Dále soud prvního stupně zjistil, že žalobce na jaře
2003 několikrát neúspěšně žádal žalovanou o výmaz zástavního práva, nicméně
následně dne 29. 8. 2003 uzavřel s žalovanou dohodu o zaplacení závazku s
uznáním dluhu obsahující v čl. II. uznání dluhu v částce 320 083,- Kč s
příslušenstvím; v čl. I. bodě 4) je pak mimo jiné uvedeno, že (žalobce) ukončil
činnost jednatele pro společnost Česká spořitelna, a. s. dne 30. 4. 2001. Soud
prvního stupně dále zjistil, že dle potvrzení vydaného žalovanou dne 15. 5.
2003 žalobce dne 31. 7. 2002 zaplatil za koupi bytu 480 125,- Kč, a že žalovaná
na základě této platby dne 31. 10. 2003 vydala potvrzení o zániku zástavního
práva. Dle soudu prvního stupně žalovaná neprokázala, že by žalobci doručila
platně výpověď, a to s tím důsledkem, že závazek uvedený v čl. III. dohody ze
dne 29. 6. 2000 a v čl. II. dohody o zaplacení závazku s uznáním dluhu ze dne
29. 8. 2003 (tj. doplatit rozdíl mezi pořizovací a kupní cenou) nevznikl. Soud
prvního stupně dále dospěl k závěru, že dohoda o zaplacení závazku s uznáním
dluhu ze dne 29. 8. 2003 (včetně čl. II. o uznání dluhu) byla uzavřena v tísni
a za nápadně nevýhodných podmínek, neboť manželka žalobce se jako podnikatelka
dostala do finančních potíží, které byly řešitelné prodejem bytu
realizovatelném pouze v případě zrušení zástavního práva váznoucím na bytu.
Následně soud prvního stupně uzavřel, že dohoda ze dne 29. 8. 2003 je neplatná.
K odvolání žalované Městský soudu v Praze rozsudkem ze dne 31. 10. 2008, č. j.
69 Co 367/2008 – 90, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu na
zaplacení 420 000,- Kč s příslušenstvím v plném rozsahu zamítl. Odvolací soud
dospěl k závěru, že žalovaná doručení výpovědi prokázala a pracovní vztah tak
skončil ke dni 30. 4. 2001. Odvolací soud dále uvedl, že žalobce nebyl schopen
doložit, že by v období od 30. 4. 2001 uzavřel pro žalovanou nějakou pojistnou
smlouvu. Dle odvolacího soudu dohoda o zaplacení závazku s uznáním dluhu ze dne
29. 8. 2003 nebyla uzavřena ani v tísni, ani za nápadně nevýhodných podmínek.
Dále dovodil, že tíseň a nápadně nevýhodné podmínky nezakládají neplatnost
smlouvy, ale pouze právo účastníka od takové smlouvy odstoupit, k čemuž však v
daném případě nedošlo. Odvolací soud uzavřel, že dluh, který žalobce dne 29. 8.
2003 uznal, v době uznání existoval.
B. Dovolání a vyjádření k němu
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dne 19. 1. 2009 dovolání, které
dne 12. 2. 2009 doplnil. Přípustnost dovolání spatřoval v § 237 odst. 1 písm.
a) o.s.ř. Jako dovolací důvod žalobce uvedl nesprávné právní posouzení věci
podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Žalobce konkrétně namítal, že:
a) odvolací soud nezohlednil všechny v řízení prokázané skutečnosti a
stejně tak se nevypořádal se všemi důkazy, navíc důkazy provedené soudem
prvního stupně hodnotil jiným způsobem, aniž by je opakoval; odůvodnění
rozsudku nemá oporu v provedených důkazech,
b) dohodu o zaplacení závazku s uznáním dluhu ze dne 29. 8. 2003 uzavřel
v tísni za nápadně nevýhodných podmínek, neboť žalovaná podmiňovala výmaz
zástavního práva zaplacením částky, pro kterou zápis v katastru nemovitostí
nebyl učiněn, a žalobce nutně potřeboval zastavený byt prodat, aby získal
peníze na úhradu úvěru poskytnutého jeho podnikající manželce,
c) dohoda o zaplacení závazku s uznáním dluhu ze dne 29. 8. 2003 se
příčí dobrým mravům.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
C. Přípustnost
Dovolací soud zjistil, že dovolání je včasné, podané oprávněnou osobou,
zastoupenou advokátem a splňuje formální obsahové znaky předepsané v § 241a
odst. 1 o.s.ř.
Žalobce napadl rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu prvního
stupně ve věci samé změněn. Dovolání je tedy přípustné podle § 237 odst. 1
písm. a) o.s.ř.
D. Důvodnost
1. K námitce ad a) týkající dokazování
Dle § 213 odst. 2 o.s.ř. odvolací soud může zopakovat dokazování, na základě
kterého soud prvního stupně zjistil skutkový stav věci; dosud provedené důkazy
zopakuje vždy, má-li za to, že je z nich možné dospět k jinému skutkovému
zjištění, než které učinil soud prvního stupně.
Ustanovení § 213 odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. pamatuje na situace, kdy dle
odvolacího soudu by bylo možné důkazy hodnotit jinak, a tedy na jejich základě
dospět k jinému skutkovému zjištění, než jaké učinil soud prvního stupně. Je
nepřípustné, aby se odvolací soud odchýlil od hodnocení důkazů provedeného
soudem prvního stupně, aniž by důkaz sám provedl, a zjednal si tak rovnocenný
podklad pro případné odlišné zhodnocení důkazů (srov. Drápal, L., Bureš, J. a
kol., Občanský soudní řád II. § 201 až 276. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H.
Beck. 2009, s. 1715). Dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu ČR má-li totiž
ke změně skutkového stavu dojít jen v důsledku odchylného hodnocení důkazů,
musí (soud) – v závislosti na povaze důkazů – rozhodné důkazy sám opakovat,
popřípadě řízení doplnit jinými důkazy. Povaha důkazů sama o sobě určuje, zda
možnost poznání výsledků dokazování je u obou soudů stejná či nikoliv. Typicky
je tento rozdíl v možnostech poznání dán u důkazů výslechem účastníků řízení či
svědků. Při hodnocení těchto důkazů spolupůsobí totiž vedle věcného obsahu
výpovědi i další skutečnosti (například způsob reprodukce vylíčených okolností,
chování v průběhu výpovědi apod.), které – ač nejsou bez vlivu na posouzení
věrohodnosti výpovědí – nemohou být vyjádřeny v protokolu o jednání. Má-li tedy
odvolací soud jiný názor na věrohodnost výpovědi účastníků nebo svědků než soud
prvního stupně, nesmí z toho vyvodit jiný skutkový závěr, než soud prvního
stupně (a ani závěr, že tyto výpovědi jsou z hlediska výsledků dokazování
irelevantní), jestliže dané důkazy sám neopakoval, popřípadě řízení jinými
důkazy sám nedoplnil (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. 7. 2007,
sp. zn. 28 Cdo 1703/2007, také rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 7. 11. 2007,
sp. zn. 28 Cdo 3409/2007).
Soudy nižších stupňů považovaly pro posouzení věci za rozhodující především
(sporné) skutkové zjištění, zda žalovaná doručila žalobci výpověď smlouvy o
obchodním zastoupení, a zda tedy došlo k zániku právního vztahu založeného mezi
žalobcem a žalovanou smlouvou o obchodním zastoupení ze dne 3. 10. 1997.
Většina provedených důkazů se proto vztahovala k této otázce.
Dle soudu prvního stupně se žalované doručení výpovědi nepodařilo prokázat.
Soud prvního stupně k prokázání této skutečnosti při ústním jednání konaném dne
14. 3. 2007 provedl výslech svědka J. V. (srov. č. l. 50), který uvedl, že není
schopen určit, zda žalobce k datu 30. 4. 2001 pracoval u žalované. Dle svědka
se výpověď obvykle dávala na pracovišti, dotyčný buď příjem podepsal, nebo
nepodepsal. V případě, že se dotyčný pracovník na pracovišti nevyskytoval,
zaslala se mu poštou. Svědek dále uvedl, že žalobce patřil mezi dobré
pracovníky. Obdobně se vyjádřila i svědkyně J. K., která uvedla (srov. č. l.
51), že žalobce vystupoval vždy slušně, poctivě, choval se kolegiálně. Na
ústním jednání (srov. č. l. 62) konaném dne 3. 10. 2007 byl proveden důkaz
knihou odeslané pošty ze dne 26. 1. 2001, ze které dle soudu prvního stupně
vyplynulo (ač v ní bylo dle soudu prvního stupně škrtáno), že na adresu žalobce
byla odeslaná blíže nespecifikovaná doporučená zásilka, která mohla obsahovat
výpověď, ale i jiný dokument (žalobce k tomu podotkl, že mu v průběhu trvání
právního vztahu byla doručována korespondence různého charakteru týkající se
např. nájmu dvougaráží, nebo stavebních úprav domu obsahující i obsáhlejší
zásilku). Žalobce dále dle soudu prvního stupně ceníkem pošty prokázal, že cena
za jeden doporučený dopis činila v rozhodné době 14,40 Kč. Na ústním jednání
konaném dne 26. 11. 2006 (srov. č. l. 65) soud prvního stupně vyslechl žalobce
jako účastníka řízení. Žalobce mimo jiné uvedl, že žádnou výpověď neobdržel a
pracoval u žalovaného až do léta 2003.
Odvolací soud naproti tomu konstatoval, že poté, kdy hodnotil listinné důkazy
jiným způsobem, dospěl k závěru, že žalovaný doručení této písemnosti (výpovědi
smlouvy o obchodním zastoupení) žalobci prokázal. Odvolací soud dále uvedl, že
s ohledem na obsah listin, zejména knihy odeslané pošty, je zřejmé, že žádná z
doporučeně zasílaných zásilek není označena konkrétně tak, aby pouze z označení
byl identifikovatelný i její obsah. Přesto dovodil, že argument žalobce
spočívající v tom, že z knihy odeslané pošty nelze zjistit, zda v zásilce byla
výpověď smlouvy o obchodním zastoupení, nemůže sám o sobě obstát. Odvolací soud
označil za právně nevýznamný i závěr soudu prvního stupně, že běžná cena
doporučené zásilky papíru A4 činí 14,40 Kč, zatímco cena doručované zásilky
žalobci činila dle knihy odeslané pošty 19,40 Kč. Skutečnost, že právní vztah
mezi žalovanou a žalobcem byl ukončen, žalobce výslovně potvrdil i v dohodě o
zaplacení závazku s uznáním dluhu uzavřené dne 29. 8. 2003. Odvolací soud dále
uvedl, že se žalobci navíc nepodařilo doložit, že by v období od 30. 4. 2001 do
srpna 2002 uzavřel pro žalovanou nějakou pojistnou smlouvu, tedy že by pro něj
nadále vykonával činnost. Odvolací soud rovněž považoval za právně nevýznamný i
argument, že žalobce patřil mezi dobré pracovníky, a proto nebyly důvody, aby
mu byla dána výpověď. Na skutkových závěrech nemohla dle odvolacího soudu nic
změnit ani svědecká výpověď J. V.
Z výše uvedeného je zřejmé, že soudy dospěly k rozdílným skutkovým zjištěním,
přičemž soud prvního stupně vycházel z listinných důkazů, výslechu svědků a
výslechu žalobce jako účastníka řízení, odvolací soud k opačnému skutkovému
závěru dospěl výhradně po zhodnocení listin, jimiž však důkaz u odvolacího
řízení neprovedl a pominul svědecké výpovědi, ač zejména ty mají význam, nejen
z hlediska věcného, ale s ohledem na zásadu přímosti a ústnosti ovládající
občanské soudní řízení také z hlediska věrohodnosti.
Pokud odvolací soud chtěl důkazy provedené soudem prvního stupně hodnotit
rozdílně, měl v souladu s § 213 odst. 2 o.s.ř. tyto důkazy také zopakovat, a
dát účastníkům příležitost se k nim vyjádřit. Jak vyplývá z předeslaného a z
obsahu spisu, před odvolacím soudem proběhlo jediné jednání dne 31. 10. 2008,
na kterém však zástupci účastníků pouze odkázali na obsah písemných vyjádření
(srov. č. l. 88). Jinými slovy, dovolací soud znovu uvádí, že odvolací soud
žádný z důkazů, na základě kterých dospěl k opačnému skutkovému závěru než soud
prvního stupně, neprovedl, a tím nedal účastníkům možnost, aby se k důkazům
vyjádřili.
Podle § 132 o.s.ř. hodnotí soud důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz
jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě
přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci.
V souzené věci odvolací soud v odůvodnění rozhodnutí k svědecké výpovědi J. V.
pouze obecně uvedl, že jeho výpověď nemůže na závěrech odvolacího soudu nic
měnit. Svědeckou výpověď J. K. a výslech žalobce jako účastníka řízení pak
odvolací soud v odůvodnění rozsudku zcela pominul. Dále odvolací soud uvedl, že
vycházel zejména z knihy odeslané pošty, ačkoli podle protokolu o jednání
konaném před soudem prvního stupně byl originál knihy odeslané pošty se
zástupci žalovaného vrácen zpět (srov. č. l. 63, ve spise zůstala založena
pouze fotokopie jedné stránky knihy odeslané pošty). Konečně odvolací soud
označil v odůvodnění rozhodnutí za právně nevýznamný závěr soudu prvního
stupně, že běžná cena doporučené zásilky papíru A4 činí 14,40 Kč, zatímco cena
doručované zásilky činila dle knihy odeslané pošty 19,40 Kč, k čemuž uvedl, že
cena doručovaných zásilek je mimo jiné určována i váhou zásilky. Tento argument
je přitom v přímém logickém rozporu s ceníkem pošty - důkazem provedeným soudem
prvního stupně a opomenutým soudem odvolacím. Z tohoto důkazu vyplývá, že pošta
v rozhodné době za doporučené psaní do 20 gramů účtovala 14,40 Kč, do 50 gramů
18,- Kč a do 200 gramů 21,- Kč. Částka 19,40 Kč se tak v ceníku pošty v
rozhodném období, kdy měla být doručena výpověď z pracovního poměru, vůbec
nevyskytovala. Řečeno jinak, odvolací soud zcela pominul důkaz založený ve
spise (ceník pošty), který úzce souvisel s věrohodností údajů zapsaných v knize
odeslané pošty, a v jehož světle se část argumentace odvolacího soudu ukazuje
jako nelogická. Za této situace dospěl dovolací soud k závěru, že námitka
týkající se dokazování je z pohledu § 213 odst. 2 o.s.ř. i § 132 o.s.ř.
důvodná.
2. K námitce ad b) týkající se uzavření smlouvy v tísni za nápadně nevýhodných
podmínek
Dle § 49 obč. zák účastník, který uzavřel smlouvu v tísni za nápadně
nevýhodných podmínek, má právo od smlouvy odstoupit.
V soudním řízení se může účastník, který uzavřel smlouvu v tísni za nápadné
nevýhodných podmínek, domáhat toho, co bylo přijato na základě smlouvy zrušené
odstoupením. Jde tehdy o platnou smlouvu, kdy má prodávající právo od ní
odstoupit (srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol., Občanský soudní řád II. § 201 až
276. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck. 2009, s. 398). Jestliže žalobce
namítá, že dohodu o zaplacení závazku s uznáním závazku ze dne 29. 8. 2003
uzavřel v tísni za nápadně nevýhodných podmínek, pak je nutno konstatovat, že
ani v případě prokázání takového tvrzení by nemohl být učiněn závěr o
neplatnosti této dohody, neboť okolnost, že účastník smlouvu (dohodu) uzavřel v
tísni za nápadně nevýhodných podmínek, zakládá takovému účastníku pouze právo
od smlouvy (dohody) odstoupit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 7.
2008, sp. zn. 28 Cdo 1856/2008). Tato skutečnost však v řízení nebyla žalobcem
ani prokázána, ani tvrzena.
3. K námitce ad a) týkající se neplatnosti dohody o uznání dluhu pro rozpor s
dobrými mravy
Podle § 39 obč. zák. je neplatný právní úkon, který svým obsahem nebo účelem
odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.
Za situace, kdy nebyl řádně zjištěn skutkový stav, především pak existence
závazku zaplatit pořizovací cenu bytu v důsledku zániku pracovního vztahu dle
kupní smlouvy ze dne 29. 6. 2000, který žalobce dohodou o zaplacení závazku s
uznáním závazku ze dne 29. 8. 2003 potvrdil, je posouzení této právní otázky
předčasné.
Dovolací soud tak uzavírá, že odvolací soud hodnotil důkazy provedené soudem
prvního stupně jiným způsobem, aniž by znovu provedl dokazování, část důkazů
při hodnocení zcela opomněl, u části pouze zcela obecně odůvodnil, proč je pro
posouzení věci považoval za nepodstatné. Hodnocení důkazů rovněž vykazuje
některé logické nesrovnalosti. Odvolací soud tak řízení zatížil vadou, která
by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Nejvyšší soud proto
rozsudek odvolacího soudu bez jednání (§ 243a odst. 1 o.s.ř.) podle § 243b
odst. 2, věty za středníkem o.s.ř. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
V dalším řízení je odvolací soud vázán právními názory soudu dovolacího (§ 243d
odst. 1 ve sp. s § 226 odst. 1 o.s.ř.) V jeho rámci bude při rozhodování o
nákladech řízení brán zřetel i na náklady dovolacího řízení (§ 243d odst. 1
o.s.ř.).
Citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu jsou k dispozici na
internetových stránkách www.nsoud.cz a nalus.usoud.cz.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 21. října 2010
JUDr. Iva B r o ž o v á, v. r.
předsedkyně senátu