28 Cdo 2656/2008
U S N E S E N
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa
Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v
právní věci žalobkyně Ing. E. H, zastoupené advokátem, proti žalované J. B.,
zastoupené advokátkou, o zaplacení 621.704,- Kč, vedené u Krajského soudu v
Ústí nad Labem pod sp. zn. 32 Cm 18/2003, o dovolání žalované proti rozsudku
Vrchního soudu v Praze ze dne 11.2.2008, č.j. 3 Cmo 342/2007-72, takto:
I. Dovolání se odmítá
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne
24.7.2007, č.j. 32 Cm 18/2003-54, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni
částku 621.704,- Kč, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku. Žalobě vyhověl
rozsudkem pro uznání (§ 153a odst. 3 o. s. ř.), protože se žalovaná na výzvu
soudu prvního stupně podle § 114b odst. 1 a 5 o. s. ř. (usnesení ze dne
30.5.2006, č. j. 32 Cm 18/2003-40), která jí byla doručena dne 26.6.2006, ve
stanovené lhůtě nevyjádřila ke skutkovým tvrzením obsaženým v žalobě, neuvedla
konkrétní rozhodující skutečnosti na obranu proti žalobou uplatněnému nároku a
ani neoznačila příslušné důkazy, přestože byla poučena o následcích své
nečinnosti ve smyslu § 114b odst. 5 o.s.ř. Žalovaná pouze podáním ze dne
21.7.2006, namítla místní nepříslušnost Krajského soudu v Ústí nad Labem s tím,
aby věc byla postoupena Okresnímu soudu v Děčíně jako soudu místně příslušnému
podle trvalého bydliště žalované. Dovodil, že žalovaná nárok, který je proti ní
žalobou uplatňován, uznává.
K odvolání žalované Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne
11.2.2008, č.j. 3 Cmo 342/2007-72, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně.
Shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že v dané věci byly splněny
zákonné podmínky pro vydání rozsudku pro uznání ve smyslu § 153a odst. 1 a 3
o.s.ř.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná včas dovolání, jehož
přípustnost dovozovala z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. s tím, že
rozhodnutí odvolací soudu má po právní stránce zásadní význam. Tvrdila
existenci dovolacích důvodů podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a), b)
o.s.ř. Nesprávné právní posouzení věci spatřovala v tom, že soud vůči ní
uplatnil domněnku uznání podle ustanovení § 153a odst. 3 o.s.ř. a ve věci
rozhodl rozsudkem pro uznání, i když se řádně a včas vyjádřila, tj. podala
námitku místní nepříslušnosti. Namítala, že oprávněnost nároku nebyla v
důsledku fikce přezkoumávána a že se u ní nejednalo o neznalost práva, nýbrž o
neznalost výkladu práva a ta by jí neměla být dána k tíži. Vadu řízení, která
měla za následek nesprávné právní posouzení věci, dovozovala ze skutečnosti, že
jí byla doručena žaloba až po třech letech, t.j. teprve dne 26.6.2006. Podle
dovolatelky soud prvního stupně zavinil, že její pohledávka, kterou by mohla
vůči žalobkyni uplatnit, t.j. započíst, byla v době, kdy dostala možnost se k
podané žalobě vyjádřit, již promlčena. Poukazovala na skutečnost, že ze strany
soudu došlo u ní k porušení práva na spravedlivý proces, stejně jako k porušení
rovnosti účastníků řízení, neboť byla porušena zásada rychlosti řízení a tedy
její právo na projednání věci bez zbytečných průtahů. Podle dovolatelky jí bylo
znemožněno uplatnit pohledávku vůči žalobkyni. V této souvislosti odkazovala na
rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 24.6.1999, sp.zn. 2 Cdon 804/96 a ze dne
8.2.2001, sp.zn. 25 Cdo 38/2000, v nichž se dovolací soud zabýval otázkou
průtahů řízení. Namítala, že doba průběhu řízení neodpovídala složitosti,
skutkové a právní náročnosti projednávané věci. Podle dovolatelky uplatnila
svůj nárok ve výši 621.704,- Kč z důvodu vypořádání majetku ze zaniklého
sdružení. Navrhla proto zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto
soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně navrhla zamítnutí dovolání. Připomněla, že výše částky, o níž bylo
rozhodnuto rozsudkem pro uznání, není relevantní při úvaze o přípustnosti
vydání takového rozhodnutí. K námitkám nesoucím se k postupu soudu odkázala na
ustanovení zákona č. 82/1998 Sb.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto
dovolání zjistil, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou -
účastnicí řízení řádně zastoupenou advokátem (§ 240 odst. 1 o.s.ř., § 241 odst.
1 o.s.ř.), že však jde o dovolání v této věci nepřípustné.
Podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu, jimž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže
dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a
dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam.
Podle § 237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce
zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s
hmotným právem.
O takový případ v posuzované věci nejde.
Dovolací soud nemá důvodů zpochybnit správnost závěrů odvolacího soudu, které
jasně a přesvědčivě vysvětlují naplnění předpokladů pro vydání rozsudku pro
uznání podle § § 153a odst. 3 o. s. ř. o.s.ř. soudem prvního stupně a pro
stručnost na ně odkazuje.
Dovolací soud k tomu dodává, že z žádného ustanovení procesního práva nelze
předně dovodit závěr, podle něhož účastník, který obdrží výzvu ve smyslu § 114
b odst. 5 o.s.ř., se zbavil důsledku plynoucího z citovaného ustanovení tím, že
uplatní námitky nikoliv ve věci samé, nýbrž jen námitku procesní povahy, jak se
to stalo v této věci.
Smyslem ustanovení § 153a a § 114b os.ř. je docílení nejen zrychlení řízení,
nýbrž rovněž zaručení práva na řádný proces, který žalovanému přísluší.
Koncentrační zásada se přitom tomuto právu nepříčí, naopak vyjadřuje tendenci k
rovnému postavení účastníků, v zájmu zabránění obstrukcí a průtahů v řízení. Je
jinak věcí pečlivosti a předvídavosti účastníka, v souladu se zásadou
„vigilantibus iura“, aby věnoval své procesní obraně, ve věci samé, patřičnou
pozornost. Obracet tuto svou povinnost, respektive důsledky jejího nesplnění,
vůči protistraně či soudu, který ve věci rozhoduje, je nepřípadné.
Dovolací soud v této souvislosti připomíná ustanovení § 82 odst. 1 o.s.ř.,
podle něhož řízení je zahájeno dnem, kdy došel soudu návrh na jeho zahájení
nebo kdy bylo vydáno usnesení, podle něhož se řízení zahajuje bez návrhu.
Stejně tak se sluší připomenout důsledky plynoucí z ustanovení § 83 odst. 1
(důsledky litispendence) a ovšemže i důsledky stavění promlčecí lhůty. Z
žádného dostupného v úvahu přicházejícího ustanovení tak neplyne, že by tyto
účinky byly vázány jen na podání žaloby u místně příslušného soudu. Dokonce i v
případě podání učiněných u místně nepříslušného soudu je podle výslovného znění
§ 42 odst. 2 o.s.ř. podáním, které má tytéž účinky, jakoby se stalo přímo u
příslušného soudu. Tato zásada je ostatně promítnuta i do ustanovení o dovolání
(srov. § 240 odst. 2 o.s.ř.). Jinak vyjádřeno, okolnost podání žaloby u byť i
místně nepříslušného soudu, neodklízí hmotněprávní a tím spíše ne
procesněprávní důsledky, které zákon s takovou skutečností spojují.
V důsledku toho nelze odepřít místně příslušnému soudu, ve vztahu k němuž byla
vznesena námitka místní nepříslušnosti, oprávnění vyzvat žalovaného k podání
vyjádření k žalobě ve smyslu § 114b odst. 5 o.s.ř. a dovozovat tak možnost
odsunutí důsledků plynoucích pro žalovaného vyjádřit se k žalobě jen proto, že
tento vznesl námitku nedostatku místní příslušnosti.
V souladu s vyjádřením žalobkyně neshledává dovolací soud ani důvod k
zohlednění námitek dovolatelky nesoucích se k tvrzenému porušení postupu soudu
vzhledem k délce řízení a datu, kdy jí byla žaloba doručena. Předně její
tvrzení o údajné možnosti namítat promlčení či existenci protipohledávky spadá
do kategorie tvrzení hypotetických a tedy nepřípustných. Odkaz na jí uvedená
rozhodnutí dovolacího soudu jsou nepřípadná, neboť se dotýkají náhrady škody a
vybočují tedy z mezí řízení v přezkoumávané věci.
Pro závěr dovolacího soudu je tak rozhodné právní posouzení věci odvolacím
soudem, který uzavřel, že žalovaná ve lhůtě 30 dnů ode doručení usnesení
Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30.5.2006, č.j. 32 Cm 18/2003 - 40,
povinnost svědčící jí podle § 114b odst. 1 a 5 o.s.ř. nesplnila. Důvody pro
vydání rozsudku pro uznání aplikované soudem prvního stupně a potvrzené soudem
odvolacím, tak jsou správné a dovolací soud s nimi ztotožňuje.
Na základě výše uvedeného dovolací soud proto podle § 243b odst. 5 o.s.ř. za
použití ustanovení § 218 písm. c) o.s.ř. dovolání odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 1 o.s.ř. za
použití § 224 odst. 1 o.s.ř., § 151 odst. 1 o.s.ř. a § 142 odst. 1 o.s.ř.
Dovolatelka sice neměla se svým dovoláním úspěch, vyjádření žalované k podanému
dovolání nebylo možno zohlednit jako úkony právní služby ve smyslu ustanovení §
11 odst. 1 až 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 21. července 2009
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v. r.
předseda senátu