28 Cdo 2663/2008
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a JUDr. Ludvíka
Davida, CSc., v právní věci žalobce Z. S., zastoupeného advokátem, proti
žalovanému P. S., zastoupenému advokátkou, o 302.249,50 Kč, vedené u Okresního
soudu v Prachaticích pod sp. zn. 8 C 190/2006, o dovolání žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. června 2007, č. j. 22
Co 970/2007-54, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci částku 302.249,50 Kč a rozhodl o
náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že pravomocným rozsudkem Okresního
soudu v Prachaticích ze dne 11. 4. 2006, č. j. 5 C 93/2004-94, bylo žalovanému
uloženo zaplatit žalobci částku 400.000,- Kč. S poukazem na posledně uvedené
rozhodnutí, zejména pak na závěr, že za situace, kdy na jednu směnku plnil
žalobce dvakrát,
a pokud byla proti němu vedena exekuce pro částku 400.000,- Kč poté, kdy ji již
jednou uhradil, byla vedena „zcela neoprávněně“, soud prvního stupně s odkazem
na § 135 odst. 2 o. s. ř. dovodil, že žalovaný se takto bezdůvodně obohatil (ve
smyslu § 451 obč. zák.) o částku 105.452,20 Kč představující úroky z prodlení a
částku 1.330,30 Kč představující směnečnou odměnu. Dále žalované částky
představující náklady řízení (nalézacího ve výši 53.710,- Kč a exekučního ve
výši 141.754,- Kč) posoudil jako nárok na náhradu škody ve smyslu § 424 obč.
zák. s tím, že pokud žalovaný, kterému bylo již na směnku žalobcem plněno, se
domáhal vydání směnečného platebního rozkazu na zaplacení téže částky, jednal
úmyslně proti dobrým mravům.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 7.
6. 2007, č. j. 22 Co 970/2007-54, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že
žalobu na zaplacení částky 302.249,50 Kč s příslušenstvím v plném rozsahu
zamítl
a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Dovodil, že vymáhání
peněžitého plnění přiznaného vykonatelným soudním rozhodnutím (úroky z
prodlení, směnečná odměna) nelze podřadit pod žádný z případů vypočtených v §
451 odst. 2 obč. zák., tudíž se nejedná o plnění, které představuje na straně
oprávněného (žalovaného) bezdůvodné obohacení, případně škodu na straně
povinného. Vzhledem k tomu, že pravomocný rozsudek je třeba pokládat za
nezměnitelný (ledaže došlo za podmínek stanovených zákonem k jeho zrušení nebo
změně cestou mimořádného opravného prostředku), je zřejmé, že postup žalobce v
tomto řízení nelze než označit za pokus o „obejití“ zákazu uvedeného v § 159a
odst. 5 o. s. ř., neboť se takto snažil napravit důsledky svého předchozího
opomenutí (podání námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu, příp. využití
mimořádného opravného prostředku). Odvolací soud podotýká, že možnost vynutit
povinnost uloženou ve výroku soudního rozhodnutí představuje jednu ze složek
tzv. materiální právní moci rozsudku. Pokud se tedy osoba, jíž podle
vykonatelného rozhodnutí svědčí určité právo, obrátí na soud s návrhem na
nařízení výkonu rozhodnutí (podle § 251 a násl. o. s. ř.), popř. podá návrh na
nařízení exekuce (podle § 40 a násl. zákona č. 120/2001 Sb.), nelze takto
vymožený nárok považovat za bezdůvodné obohacení a náklady nalézacího a
exekučního řízení za škodu vzniklou povinnému – žalobci úmyslným jednáním
oprávněného – žalovaného proti dobrým mravům. Odvolací soud dále dovodil, že
rozsudek Okresního soudu v Prachaticích ze dne 11. 4. 2006, č. j. 5 C
93/2004-94, nelze považovat za rozhodnutí o předběžné otázce ve vztahu k
předmětu tohoto řízení, byť nároky uplatněné v obou těchto řízeních spolu
souvisí. Už pojmově je vyloučeno, aby zmíněný rozsudek, ukládající povinnost k
peněžitému plnění, byl ve vztahu k jinému rozhodnutí, rovněž o nároku na
zaplacení peněžitého plnění, pokládán za rozhodnutí o předběžné otázce.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §
237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a odůvodňuje je nesprávným právním posouzením
[§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Nesouhlasí s výkladem § 135 odst. 2, věta
druhá, o. s. ř. odvolacím soudem. S odkazem na rozhodnutí R 48/2001 nelze
považovat rozsudek Okresního soudu v Prachaticích ze dne 11. 4. 2006, č. j. 5 C
93/2004-94, za rozhodnutí o předběžné otázce ve vztahu k předmětu „nového“
řízení. Tvrdí, že obě věci (posuzovaná a sp. zn. 5 C 93/2004) jsou totožné,
tedy mají stejný skutkový základ a stejný okruh účastníků. Odvolací soud musel
(závazně) vycházet z posledně uvedeného rozhodnutí a soudy obou stupňů nemohly
učinit jiný závěr o existenci zbytku pohledávky žalobce, než jak bylo
zhodnoceno v předchozím pravomocně ukončeném řízení (sp. zn. 5 C 93/2004).
Dovolatel navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc
vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že
dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu §
241 odst. 1 o. s. ř., přezkoumal napadené rozhodnutí podle § 242 odst. 3 o. s.
ř. a dospěl k závěru, že dovolání, které je přípustné podle § 237 odst. 1 písm.
a) o. s. ř., není důvodné.
Totožnost věci ve smyslu ustanovení § 159a odst. 5 o. s. ř. je dána nejen
totožností účastníků řízení (žalobce a žalovaného), ale i totožností předmětu
řízení.
V řízení, které lze zahájit jen k návrhu, je předmět řízení určován obsahem
konečného návrhu (žalobního petitu). Tentýž předmět řízení je dán tehdy,
jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem vyplývá ze stejných
skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn (ze stejného skutku).
Nelze přisvědčit námitce dovolatele, že věc vedená Okresním soudem v
Prachaticích pod sp. zn. 5 C 93/2004 je totožná s právě posuzovanou věcí (byť
věci spolu souvisí a okruh účastníků je stejný). Jedná se o samostatné nároky,
z nichž každý vyplývá z odlišných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn
(jistina pohledávky, příslušenství pohledávky a náklady řízení), a každý je tak
předmětem samostatného řízení. V posuzovaném případě tedy aplikace ustanovení §
135 odst. 2, věta druhá, o. s. ř. nepřichází v úvahu, jak správně dovodil
odvolací soud.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska námitek
uplatněných v dovolání správný, a proto dovolací soud dovolání žalobce zamítl
(§ 243b odst. 2, věta před středníkem, o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5,
§ 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když dovolatel s ohledem na výsledek
dovolacího řízení nemá na náhradu jeho nákladů právo a straně žalované náklady
nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 4. září 2008
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu