28 Cdo 2665/2005
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z
předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a soudců JUDr. Josefa
Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání dovolatelky M. V.,
zastoupen advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Brně z 27. 6. 2005, sp.
zn. 17 Co 187/2003, vydanému v právní věci vedená u Okresního soudu ve Znojmě
pod sp. zn. 6 C 300/92 (žalobkyně Mileny Veselé, zastoupené JUDr. Pavlem
Čapkou, advokátem, proti žalovanému J. kraji, o uzavření dohody o vydání
nemovitostí) takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Žalobou, podanou u soudu 24. 3. 1992, se žalobkyně domáhala, aby žalovanému
bylo uloženo uzavřít se žalobkyní dohodu o vydání domu čp. 3 s pozemky parc. č.
2843 (o výměře 244 m2) a parc. č. 2842 (o výměře 1495 m2) v katastrálním území
Z. V žalobě bylo uvedeno, že tyto nemovitosti získala žalobkyně v roce 1938. Do
domu čp. 3 ve Z. byli později přiděleni nájemníci a pak byl v tomto domě zřízen
dětský domov. Nájemné za dům bylo placeno malými částkami a nepravidelně a
pětičlenná rodina žalobkyně žila z příjmu 1.800,- Kč měsíčně, takže za této
situace se žalobkyně podvolila nátlaku ze strany finančního odboru Okresního
národního výboru ve Z. a převedla dne 18. 7. 1967 dům v tísni a za nápadně
nevýhodných podmínek na stát. O vydání domu, který takto převzal stát způsobem
uvedeným v § 6 odst. 1 písm. g) zákona č. 87/1991 Sb., za kupní cenu 170.670,-
Kč, vyzvala žalobkyně písemně 27. 9. 1991, ale bezvýsledně.
Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby s tím, že k převodu domu čp. 3 ve Z. došlo za
kupní cenu odpovídající tehdy platnému cenovému předpisu. V době prodeje byl už
v domě dětský domov a do budovy byly vloženy investice v částce 500.000,- Kč.
Podle názoru žalovaného nebyla kupní smlouva z 18. 7. 1967 uzavřena ze strany
žalobkyně v tísni a tím méně za nápadně nevýhodných podmínek.
Rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě ze 4. 8. 1994, čj. 6 C 300/92-38, bylo
žalovanému uloženo uzavřít se žalobkyní dohodu o vydání domu čp. 1691 s
pozemkem parc. č. 2883 (o výměře 244 m2) a s pozemkem parc. č. 2842 (o výměře
145 m2), zapsaných na listu vlastnictví č. 683 pro katastrální území Z. do 3
dnů od právní moci rozsudku. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení
nemá právo na náhradu nákladů řízení.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně usnesením ze 17. 5. 1995 sp. zn. 17
Co 574/94, zrušil uvedený rozsudek soudu prvního stupně a věc byla vrácena k
dalšímu řízení u soudu prvního stupně. Podle názoru odvolacího soudu neměl soud
prvního stupně podklady pro posouzení toho, zda byla či nebyla smlouva z 18. 7.
1967 uzavřena za nápadně nevýhodných podmínek; tyto podklady si bude muset soud
prvního stupně opatřit, což se neobejde bez znaleckého posudku o ceně stavební
nemovitosti v době jejího prodeje.
V dalším průběhu řízení vynesl Okresní sodu ve Znojmě rozsudek z 30. 9. 1996,
čj. 6 C 300/92-108, kterým byla zamítnuta žaloba žalobkyně, aby Dětskému domovu
ve Z. bylo uloženo uzavřít se žalobkyní dohodu o vydání domu čp. 1691 se
stavební parcelou č. 2843 a zahradou parc. č. 2842 v katastrálním území Z. Bylo
rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení;
ani státu nebylo přiznána náhrada zálohové placených nákladů řízení.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně usnesením z 21. 10. 1998, sp. zn. 17
Co 45/97, zrušil rozsudek Okresního soudu ve Znojmě z 30. 9. 1998, čj. 6 C
300/92-108, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V odůvodnění
rozsudku dovolacího soudu bylo uvedeno, že soud prvního stupně bude muset
opětovně zabývat otázkou tísně při uzavírání kupní smlouvy z 18. 7. 1967 na
straně žalobkyně a také otázkou žalobkyní tvrzených nápadně nevýhodných
podmínek při tomto prodeji nemovitostí. K oběma otázkám bude nutno trvat na
tom, aby žalobkyně své nároky a tvrzení prokázala navrženými důkazy, zejména jí
uváděnými důkazy listinnými.
Po zrušovacím usnesení dovolacího soudu bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního
soudu ve Znojmě z 28. 4. 2000, čj. 6 C 300/92-214. Tímto rozsudkem soudu
prvního stupně byl zamítnut žalobní návrh žalobkyně, aby bylo Dětskému domovu
ve Z., uloženo uzavřít se žalobkyní dohodu o vydání domu čp. 1691 se stavební
parcelou č. 2843 a zahradou parc. č. 2842 v katastrálním území Z. Bylo také
rozhodnuto, že žádnému z účastníků řízení se nepřiznává náhrada nákladů řízení;
také státu nebyla přiznána náhrada zálohově placených nákladů v tomto řízení
17.201,90 Kč.
K odvolání žalobkyně byl rozsudek Okresního soudu ve Znojmě z 28. 4. 2000, čj.
6 C 300/92-234, zrušen a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu
řízení. Odvolací soud vytýkal soudu prvního stupně, že se nezabýval důvodnosti
žaloby žalobkyně z pohledu restitučního důvodu uvedeného v ustanovení § 2 odst.
1 písm. c) v návaznosti na ustanovení § 6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. Dále
vytýkal odvolací soud soudu prvního stupně, že jeho závěry k otázce, zda
žalobkyně byla či nebyla v tísni při uzavírání kupní smlouvy z 18. 7. 1967,
byly předčasné, takže je nutné se posouzením stavu tísně na straně žalobkyně
znovu zabývat. Odvolací soud ukládal soudu prvního stupně, aby se zabýval i
otázkou nápadně nevýhodných podmínek při uzavírání uvedené smlouvy, při opírání
se o revizní znalecký posudek, ale zároveň při vypořádání se s námitkami
žalobkyně, které proti tomuto posudku vnesla.
Usnesením Okresního soudu ve Znojmě z 18. 4. 2002, čj. 6 C 300/92-245, bylo
připuštěno, aby do řízení vstoupil místo dosavadního žalovaného Dětského domova
ve Z. J. kraj .
Rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě z 18. 4. 2003, čj. 6 C 300/92-245, byl vůči
žalovanému J. kraji zamítnuta žaloba žalobkyně o uzavření dohody o vydání
nemovitostí (budovy čp. 1691 ve Z., pozemku parc. č. 2843 /o výměře 244 m2) i
pozemku parc. č. 2843 /o výměře 1.495 m2/ v katastrálním území Z., tedy
nemovitostí tvořících památkově chráněné území. Bylo také rozhodnuto, že
žádnému z účastníků řízení se nepřiznává náhrada nákladů řízení. Rovněž státu
nebyla přiznána náhrada nákladů placených v tomto řízení částkou 20.281,90 Kč.
I rozsudek Okresního soudu ve Znojmě z 18. 4. 2003, čj. 6 C 300/92-304, byl k
odvolání žalobkyně zrušen usnesením Krajského soudu v Brně z 30. 9. 2003, sp.
zn. 17 Co 214/2003, a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V
odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že se v průběhu řízení o
této právní věci stala spornou otázka, zda žalobkyně uplatnila u povinné osoby
včas svůj nárok na vydání věci. Odvolacímu soudu proto nezbylo než odvoláním
napadený rozsudek soudu prvního stupně zrušit a věc vrátit k dalšímu řízení u
soudu prvního stupně.
Okresní soud ve Znojmě posléze rozhodl rozsudkem z 21. 1. 2005, čj. 6 C
300/92-479, o zamítnutí žaloby žalobkyně M. V. o uložení povinnosti žalovanému
J. kraji uzavřít s ní dohodu o vydání budovy čp. 1691 ve Z. a pozemků parc. č.
2842 (o výměře 1.495 m2) a parc. č. 2843 (o výměře 244 m2) v katastrálním území
Z. Bylo také rozhodnuto, že žádnému z účastníků řízení se nepřiznává náhrada
nákladů řízení. Rovněž bylo rozhodnuto, že náklady řízení zálohově placené
státem částkou 20.281,90 Kč si hradí stát sám.
V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně bylo uvedeno, že se tento soud
zabýval znovu otázkou naplnění restitučního důvodu ve smyslu ustanovení § 6
odst. 1 písm. g) zákona č. 87/1991 Sb., tedy zda v daném případě věci, o něž v
tomto řízení jde, přešly v rozhodném období (25.2.1948 až 1. 1. 1990) na stát
na základě kupní smlouvy uzavřené vtísni a za nápadně nevýhodných podmínek.
Pokud šlo o žalobkyní tvrzený stav tísně v době uzavření kupní smlouvy uzavřené
18. 7. 1967, poukazoval soud prvního stupně na to, že vlastně nebylo v řízení
prokázáno, že by žalobkyně podnikla nějaké kroky nutné k realizaci návratu do
domu ve Z., třebaže tu samou smlouvou byla dána možnost uvolnění bytu pro
potřeby členů rodiny žalobkyně. Dále soud prvního stupně měl za to, že
skutečnost, že žalobkyni bylo při jednání o prodeji domu státu sděleno, že lze
případně uplatit i možnost vyvlastnění budovy, v níž je umístěn dětský domov,
nebyla sama o sobě s to vyvolat u žalobkyně stav tísně; stejně tak pokládal
soud prvního stupně za nedoložené, že by stav tísně na straně žalobkyně byl
vyvolán obecně žalobkyní uváděným nátlakem ze strany bývalého Okresního
národního výboru ve Z. vůči žalobkyni před i při prodeji nemovitostí smlouvou z
18. 7. 1967. Soud prvního stupně pokládal dále za doloženo, že „přes problémy s
nepřijetím syna žalobkyně na střední školu, byl mu posléze umožněn přístup ke
vzdělání“; odepření vydání cestovního pasu manželu žalobkyně téměř 20 roků před
prodejem domu ve Z. a tomuto manželovi udělená důtka 8 roků po prodeji domu je
pro zdůvodnění tísně na straně žalobkyně bezpředmětné, protože to postrádá
souvislost s předmětem tohoto soudního sporu; také vzhledem k příjmům rodiny
žalobkyně, které odpovídaly tehdy běžné životní úrovni, nelze z nich, podle
názoru soudu prvního stupně, dovozovat stav hospodářské tísně na straně
žalobkyně.
Soud prvního stupně dále uváděl, že po doplnění dokazování revizním znaleckým
posudkem má za to, že nebyla naplněna ani zákonem stanovená podmínka, že by
kupní smlouva z 18. 7. 1967 byla uzavřena za nápadně nevýhodných podmínek. Za
nemovitosti byla vyplacena částka 170.670,40 Kč a podle tehdy platných cenových
předpisů měla kupní cena činit 127.000,- Kč, takže prodej nemovitostí tu byl
pro prodávající výhodný a nešlo tu o nápadně nevýhodné podmínky prodeje.
Podle názoru soudu prvního stupně tu také nedošlo k postižení žalobkyně z
důvodů jejích politických postojů, příslušnosti k určité sociální, majetkové či
náboženské skupině nebo z jiných důvodů, které jsou uváděny v ustanovení § 2
odst. 2 a 3 zákona č. 87/1991 Sb.
Vzhledem k těmto uvedeným okolnostem soud prvního stupně žalobu žalobkyně
zamítl a o náhradě nákladů řízení rozhodl s poukazem na ustanovení § 142 odst.
1 a § 148 odst. 1 občanského soudního řádu.
O odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu ve Znojmě z 21. 1. 2005,
čj. 6 C 300/92-474, rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem z 27. 6. 2005, sp.
zn. 17 Co 187/2005. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu
potvrzen. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na
náhradu nákladů odvolacího řízení.
V odůvodnění rozsudku dovolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalobkyně
nebylo shledáno důvodným.
Odvolací soud byl toho názoru (na rozdíl od soudu prvního stupně), že žalobkyně
písemně vyzvala 27. 9. 1991 povinnou osobu (Okresní úřad ve Z., který výzvu
postoupil Školskému úřadu ve Z.) k vydání nemovitostí, takže tato výzva byla
učiněna řádně a včas.
Plně se však odvolací soud ztotožnil se závěry soudu prvního stupně v tom, že
na straně žalobkyně nebyla prokázána tíseň ani nápadně nevýhodné podmínky v
souvislosti s uzavřením kupní smlouvy z 18. 7. 1967 ohledně nemovitostí, o něž
v tomto soudním řízení jde. Stejně tak se odvolací soud ztotožnil s právními
závěry soudu prvního stupně, týkajícími se toho, zda v daném případě došlo k
politické perzekuci nebo k postupu poručujícímu obecně uznávaná lidská práva a
svobody (ve smyslu ustanovení § 2 zákona č. 87/1991 Sb.), přičemž měl odvolací
soud za to, že k porušení uvedených zásad nedošlo. Odvolací soud měl také za
to, že „nebyla shledána intenzita postižení sféry zájmů žalobkyně v daných
souvislostech“, takže tyto zásahy nemohou být podřazeny pod ustanovení § 6 a §
2 zákona č. 87/1991 Sb.
Odvolací soud byl dále toho názoru, že v řízení před soudy obou stupňů nedošlo
k neúplnému zjištění skutkového stavu věci. Odvolací soud byl toho názoru, že
tu nebylo potřebné vypracování seperrevizního znaleckého posudku“ podle návrhu
žalobkyně; provedení tohoto důkazu by bylo nadbytečné, bylo by to nehospodárné
a vedlo by to ke zbytečnému oddálení soudního rozhodnutí ve věci.
Odvolací soud proto zhodnotil rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný
podle ustanovení § 219 odst. 1 občanského soudního řádu ve spojení s
ustanovením § 150 občanského soudního řádu.
Rozhodnutí odvolacího soudu bylo doručeno advokátu, který žalobkyni v řízení
zastupoval, dne 8. 8. 2005 a dovolání ze strany žalobkyně bylo předáno na poště
3. 10. 2005 k doručení Okresnímu soudu ve Znojmě, tedy ve lhůtě uvedené v
ustanovení § 240 odst. 1 občanského soudního řádu. Dovolatelka co
do přípustnosti dovolání měla za to, že je její dovolání přípustné podle
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, neboť tu jde o
rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam. Jako
dovolací důvod dovolatelka uplatňovala, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá
na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelka především vytýkala, že v občanském soudním řízení v této právní
věci, v jehož průběhu došlo již ve čtyřech případech ke zrušení rozhodnutí
soudu prvního stupně rozhodnutím odvolacího soudu, přičemž ve třech z těchto
případů se soud prvního stupně v dalším průběhu řízení nezabýval otázkami a
pokyny odvolacího soudu a neřídil se důsledně těmito pokyny.
Podle názoru dovolatelky spočívá rozsudek odvolacího soudu na nesprávném
právním posouzení věci, zejména pokud jde o posouzení tísně a nápadně
nevýhodných podmínek na straně žalobkyně při uzavírání kupní smlouvy z 18. 7.
1967.
Pokud šlo o posouzení otázky nápadně nevýhodných podmínek, poukazovala
dovolatelka na to, že např. revizní znalecký posudek znaleckého ústavu
Nemoconsult, s.r.o., zpochybňoval znalecký posudek znaleckého ústavu S.,
s.r.o., a to i např. ohledně vybavení prádelny u domu čp. 3 ve Z. pračkou, dále
ohledně stavu nemovitostí v roce 1967, kdy došlo ke kupní smlouvě. Podle názoru
dovolatelky je vypracovaný revizní posudek znaleckého ústavu neobjektivní a
nevěrohodný; na základě tohoto posudku nebylo možné zjišťovat skutkový stav
věci a rozhodovat na jeho základě o nápadně nevýhodných podmínkách uváděné
smlouvy z roku 1967.
Dovolatelka pokládala závěry soudů obou stupňů ohledně tísně na straně
žalobkyně při prodeji nemovitostí kupní smlouvou z 18. 7. 1967 rovněž za
nesprávné. Dovolatelka poukazovala zejména na případy perzekuce manžela
žalobkyně, na kterého byla žalobkyně při svém onemocnění obrnou značně
odkázána. Šlo zejména o to, že zcela bezvýsledné bylo úsilí manžela žalobkyně
dostat se na uvolněné místo faráře evangelické církve ve Z.; perzekuční postup
tehdejšího režimu k manželu žalobkyně vyplýval i z toho, že mu už v roce 1948
byl odmítnut cestovní doklad pro cestu od zahraničí, později byla manželu
žalobkyně udělena ze strany ONV S. dokonce udělena důtka s výstrahou za jeho
počínání ve funkci faráře evangelické církve; do roku 1989 byl manžel žalobkyně
trvale sledován politickými orgány jako osoba nepřátelská vůči tehdejšímu
politickému režimu. Ve vztahu k synovi žalobkyně došlo k jeho nepřijetí na
střední školu v roce 1958, a to s odůvodněním, že bylo třeba dát „přednost
žákům z dělnických rodin s příznivějšími politickými a ideologickými
předpoklady“. Podle názoru dovolatelky tu šlo o dlouholetý proces politického
nátlaku vůči rodině žalobkyně, jehož výsledkem bylo, že dovolatelka za uvedené
situace její rodiny učinila právní úkon převodu nemovitostí na stát, který by
jinak nebyl. Dovolatelka je proto přesvědčena, že u ní byly dány zákonné
předpoklady ve smyslu ustanovení § 6 odst. 2 a § 2 odst. 1 písm. c) zákona č.
87/1991 Sb.
Dovolatelka souhrnně vytýkala soudů, že v této právní věci, že „veškeré důkazy
byly hodnoceny jako důkazy mající význam k prokázání nároku žalobkyně, které
však nikterak nezpochybňovaly a naopak dokládaly stanovisko žalovaného“.
Přípustnost dovolání dovolatelky bylo možné posuzovat jen podle
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádum podle
něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl
potvrzen rozsudkem soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací
soud dospěje k závěru, že rozhodnutí, napadené dovoláním, má po právní stránce
zásadní význam.
Podle ustanovení § 237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí
odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní
otázku, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu nebo právní
otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem,
případně právní otázku, jež by byla odvolacím soudem řešena v rozporu s hmotným
právem.
V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. 6 C 300/92
Okresního soudu ve Znojmě), že by tu odvolací soud svým rozhodnutím, proti
němuž směřuje dovolání dovolatelky, řešil právní otázku, která by byla
rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. V řízení o
dovolání bylo ovšem třeba ještě posoudit, zda odvolací soud ve svém rozhodnutí
řešil některou právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování
dovolacího soudu, anebo která by byla řešena v rozporu s hmotným právem.
Odvolací soud posoudil projednávanou právní věc podle ustanovení § 6 odst. 1
písm. g) zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Podle tohoto
ustanovení se povinnost vydat věc podle tohoto zákona vztahuje i na případy,
kdy v rozhodném období (25. 2. 1948 až 1. 1.1990) věc přešla na stát na základě
kupní smlouvy uzavřené vtísni za nápadně nevýhodných podmínek.
K tomuto ustanovení zákona o mimosoudních rehabilitacích bylo v rozhodnutí
uveřejněném pod č. 36/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané
Nejvyšším soudem, podrobně vyloženo:
Tíseň a nápadně nevýhodné podmínky ve smyslu ustanovení § 6 odst. 1 písm. g) je
třeba posuzovat odděleně, třebaže věcně, případně skutkově spolu často souvisí,
jako dva předpoklady, bez jejichž současného naplnění v době právního úkonu
nelze opodstatněně uplatňovat nárok podle uvedeného ustanovení.
Tísní se rozumí objektivní hospodářský nebo sociální, někdy i psychický stav
(např. rozrušení, obavy o blízkou osobu apod.), jenž takovým způsobem a s
takovou závažností doléhá na osobu uzavírající smlouvu, že ji omezuje ve
svobodě rozhodování natolik, že učiní právní úkon, jenž by jinak neučinila.
Rovněž nápadně nevýhodné podmínky musí objektivně existovat v době právního
úkonu a nemohou spočívat v subjektivním cítění dotčené osoby. Zda jde o nápadně
nevýhodné podmínky, je nutno posuzovat vždy konkrétně podle okolností
jednotlivého konkrétního případu. U úplatných smluv půjde především o
posuzování toho, zda nebyla porušena ekvivalentnost vzájemných plnění. Jinou v
tomto smyslu relevantní skutečností by mohly být při kupní smlouvě dotčené
osobě značně nevýhodné podmínky či vedlejší ujednání, souvisící s předmětem
plnění, které by ji ve svých důsledcích významně a zjevně znevýhodňovaly v
porovnání a před smluvním stavem.
Dovolatelka vyslovovala v daném případě ve svém dovolání přesvědčení, že tu
soud prvního stupně, ale i odvolací soud provedené důkazy nesprávně zhodnotil a
v důsledku toho dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním.
V této souvislosti bylo třeba mít v dovolacím řízení na zřeteli právní závěry
obsažené v rozhodnutí uveřejněném pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, v němž bylo vyloženo: Vadná anebo i nesprávná skutková zjištění v
občanském soudní řízení nejsou sama o sobě dovolacím důvodem, nýbrž jen tehdy,
jestliže zakládají některý z dovolacích důvodů, které jsou stanoveny v
občanském soudním řádu. Dovolacím důvodem nemohou být ani vady nebo omyly při
hodnocení důkazů (§ 132 občanského soudního řádu). Rozhodnutí soudu vychází ze
skutkového zjištění, jež nemá v podstatné části oporu v dokazování, jestliže
soud vzal za zjištěno, něco, co ve spise vůbec není, ale také jestliže soud
nepokládá za zjištěnou podstatnou skutečnost, která bez dalšího z obsahu spisu
naopak vyplývá; musí jít o zjištění právně významné.
Z uvedených právních závěrů z uveřejněné judikatury soudů vycházel dovolací
soud i v daném případě, v němž námitky dovolatelky spočívaly především ve
výtkách neúplného nebo nesprávného zjištění skutkového stavu, jmenovitě v
neprovedení „superevizního znaleckého posudku“ a dále pokud šlo o doložení
zákonného předpokladu nápadně nevýhodných podmínek uzavřené kupní smlouvy z 18.
7. 1967, kterou nemovitosti, o něž v tomto řízení šlo, přešly na stát.
Dovolací soud však musel zároveň konstatovat, že z již citovaných právních
závěrů z uveřejněné judikatury soudů vycházel v podstatě i odvolací soud ve
svém rozhodnutí, proti němuž směřovalo dovolání dovolateky. Nemohl tedy
dovolací soud dospět přesvědčivě k závěru, že by to odvolací soud řešil
některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku,
která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu. A protože ani v
tomto rozhodnutí odvolacího soudu nešlo, jak již shora uvedeno, o řešení právní
otázky, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím
soudem, nebyly tu u dovolání dovolatelky dány zákonné předpoklady přípustnosti
dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního
řádu, ale ani podle jiného ustanovení občanského soudního řádu, upravujícího
přípustnost dovolání proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu.
Nezbylo tedy dovolacímu soudu než přikročit k odmítnutí dovolání podle
ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) občanského soudního řádu, a to jako
dovolání nepřípustného.
Dovolatelka nebyla v řízení o dovolání úspěšná a žalovanému v řízení o dovolání
náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 22. prosince 2005
JUDr. Oldřich Jehlička, CSc., v. r.
předseda senátu