U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra
Krause ve věci žalobce J. S., zastoupeného JUDr. Janem Pavlokem, Ph.D.,
advokátem se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 391/7, proti žalované Z. Ř.,
zastoupené JUDr. Petrem Čichovským, advokátem se sídlem v Týnci nad Sázavou,
Družstevní 411, o zaplacení 500.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního
soudu v Benešově pod sp. zn. 10 C 99/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Praze ze dne 29. října 2009, č. j. 19 C 268/2009-126 (správně
19 Co 268/2009-126), takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení
částku 12.360,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta
JUDr. Petra Čichovského.
částky 500.000,- Kč s příslušenstvím (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů
řízení (výrok II.). Žalobce se domáhal žalované částky jako náhrady za
investice, které podle jeho tvrzení za trvání společného soužití s žalovanou
(tj. přibližně v letech 1988 – 2005) vynaložil na stavební úpravy nemovitosti,
jíž je žalovaná podílovou spoluvlastnicí a jíž obýval společně s žalovanou,
jejími dětmi a společnou dcerou. Soud dovodil, že v dané věci neexistoval žádný
právní titul, z něhož by žalobci vyplývalo právo na předmětné plnění, a věc je
tudíž třeba posoudit podle ustanovení o bezdůvodném obohacení jako plnění bez
právního důvodu. Rozsah provedených stavebních úprav a okolnost, jak se na nich
sám podílel, se však podle okresního soudu žalobci nepodařilo prokázat a soud
další dokazování neprováděl proto, že shledal důvodnou námitku promlčení
vznesenou žalovanou. Bylo-li plněno bez právního důvodu, počala promlčecí doba
(subjektivní i objektivní) běžet samostatně při každé jednotlivé opravě či
úpravě nemovitosti, jelikož k tomuto okamžiku obohacení vzniklo a současně
žalobce byl obeznámen s tím, kdo se na jeho úkor obohatil. Stavební úpravy
přitom byly realizovány postupně, poslední v roce 1996, k promlčení práva na
vydání obohacení vzniklého stavebními úpravami tudíž došlo nejpozději dne 31.
12. 1998, což vylučuje úspěšnost žaloby podané dne 28. 5. 2007. K argumentu
žalobce, že promlčecí doba měla začít běžet až ukončením společného soužití v
roce 2005, soud uvedl, že z učiněných zjištění vyplynulo, že účastníci spolu
nežili a nevedli společnou domácnost již od roku 2000, neboť není rozhodujícím,
zda bydleli oba dva v jednom domě, ale zda spolu skutečně žili a společně
uhrazovali náklady na své potřeby (a vedli tak společnou domácnost ve smyslu §
115 obč. zák.), a tedy i v takovém případě by promlčecí doba již dávno
uplynula. S ohledem na uvedené soud neshledal žalobu důvodnou a v plném rozsahu
ji zamítl.
K odvolání žalobce přezkoumal uvedené rozhodnutí Krajský soud v Praze a
rozsudkem ze dne 29. 10. 2009, č. j. 19 C 268/2009-126 (správně 19 Co
268/2009-126), je změnil pouze v délce lhůty, v níž byl žalobce povinen
zaplatit žalované náhradu nákladů řízení, ve zbytku je potvrdil (výrok I.) a
rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Podle odvolacího soudu
je třeba odlišit právní režim investic vynaložených žalobcem na přístavbu bytu
v nemovitosti a investic vynaložených na opravu a údržbu stávajících
nemovitostí, případně výstavbu vedlejších staveb. V případě rekonstrukce bytové
jednotky, v níž účastníci společně žili, odvolací soud dovodil existenci dohody
mezi účastníky o společném bydlení a o využívání bytu a nemovitosti žalobcem,
na základě níž se měl žalobce podílet na stavebních úpravách za účelem získání
lepších prostor pro společné bydlení a zároveň rekonstruovaný byt užívat ke
společnému bydlení. Po dobu existence této dohody tak nemohlo na straně
žalované vzniknout bezdůvodné obohacení, jež vzniklo až zánikem společného
bydlení odchodem žalobce ze společné domácnosti v roce 1995, kdy dosud
existující právní důvod odpadl. K tomuto datu počala rovněž běžet promlčecí
doba. Okolnost, že se žalobce po půl roce odděleného bydlení vrátil zpět do
nemovitosti, již nemohla způsobit přetržení a stavení promlčecí doby, a právo
se tak promlčelo již v roce 1997 (po uplynutí dvouleté subjektivní doby,
zatímco objektivní marně uplynula o rok později). V případě dalších investic do
majetku žalované týkajících se oprav stávající nemovitosti a výstavby
vedlejších staveb však nebyla prokázána existence dohody účastníků a k
obohacení plněním bez právního důvodu došlo na straně žalované již okamžikem
vnosu prostředků a práce žalobce do majetku žalované. Byly-li tyto stavby
realizovány v letech 1992 a 1996, eventuelně ještě v roce 2001, uplynula
promlčecí doba před podáním žaloby v roce 2007. Na základě těchto úvah dospěl
odvolací soud k závěru, že žalobě nelze vyhovět, pročež rozhodnutí soudu
prvního stupně jako věcně správné potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost je
podle něj dána zásadním právním významem napadeného rozhodnutí ve smyslu § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř. a důvodnost v souladu s § 241a odst. 2 písm. b) o. s.
ř. nesprávným právním posouzením věci. Podle dovolatele nebyla v judikatuře
dostatečně řešena situace majetkového vypořádání mezi blízkými osobami, které
fakticky založily rodinu a v rámci tohoto rodinného soužití byly investovány
prostředky jednoho z partnerů do majetku druhého. Doposud se soudy ve svých
rozhodnutích zabývaly pouze vztahy týkajícími se vypořádání společného jmění
bývalých manželů, nebylo však řešeno majetkové vypořádání mezi jinými osobami
žijícími v obdobných vztazích. Podle dovolatele by se měl Nejvyšší soud zabývat
především otázkou běhu promlčecích dob u majetkových práv faktických partnerů
po zrušení jejich soužití a po zániku jejich rodiny. V případě dovolatele soudy
nezohlednily, že žalovaný žil s žalovanou, jejich společnou dcerou a oběma
dětmi žalované z jejího předcházejícího manželství ve funkční rodině od roku
1988 až do roku 2005. Tato funkční rodina vykazovala všechny znaky společného
soužití, pouze v roce 1995 došlo mezi účastníky k rozporu, který žalobce přiměl
k tomu, aby se dočasně uchýlil ke své matce, šlo však o krizi přechodného rázu,
posléze bylo soužití opět obnoveno a tuto epizodu nelze považovat za okamžik
zániku rodiny. Po dobu trvání soužití byly majetkové vnosy žalobce nanejvýš
důvodné, neboť jejich účelem bylo zajistit rodině lepší bydlení a možnosti pro
fungování společné domácnosti a rodinného života. Právní důvod, dohoda o
majetkové koexistenci, odpadl až definitivním ukončením soužití účastníků v
roce 2005 a až od tohoto okamžiku se mohl dovolatel domáhat majetkového
vypořádání. Právní posouzení věci soudy obou stupňů tedy dovolatel nepovažuje
za správné a navrhl, aby Nejvyšší soud přistoupil ke zrušení rozhodnutí soudů
obou stupňů.
Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání označila tvrzení žalobce jako zkreslující
situaci týkající se jejich vzájemných vztahů, zpochybnila důvodnost jeho
argumentů a navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu („o. s. ř.“), ve znění účinném k datu rozhodnutí odvolacího
soudu, které je podle čl. II. bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241
odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. Jelikož napadený rozsudek
odvolacího soudu není měnícím § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., ani potvrzujícím
poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl
odvolacím soudem zrušen § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., přichází v úvahu
přípustnost dovolání toliko na základě § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud
musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce
zásadně významné. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu
po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je soudy
rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak.
V daném případě však nelze dovodit, že by problematika řešená v napadeném
rozhodnutí byla zásadního právního významu. Zdůrazňuje-li dovolatel potřebu
zvláštního judikatorního řešení právních vztahů týkajících se majetkového
vypořádání mezi osobami, jež spolu po určitou dobu žili jako rodina ve společné
domácnosti, přehlíží, že soudy jsou vázány zákonem a svou judikatorní činností
nemohou nijak tvořit právní úpravu tam, kde absentuje výslovné znění zákona,
přičemž se v projednávané věci není možné ani uchýlit k použití analogie (k
čemuž patrně směřoval dovolatel, odkázal-li ve svém dovolání na otázku
vypořádání společného jmění manželů jako problematiku obdobnou), jež je sice v
občanském právu obecně umožněna ustanovením § 853 obč. zák., z dikce uvedeného
ustanovení hovořícího o „občanskoprávních vztazích“ je však zcela zřejmé, že
analogii lze použít v právních vztazích již vzniklých a nelze s její pomocí
konstruovat nové právní vztahy založené například na soužití osob mimo rámec
manželství bez opory v zákoně. Majetkoprávní vztahy mezi partnery, jež společně
založí rodinu, aniž by uzavřeli manželství, je tedy třeba posuzovat podle
obecných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (případně jiných
obecně závazných právních předpisů) a nelze zde konstruovat žádnou speciální
úpravu vypořádání majetkových práv pro tyto případy a tedy ani odlišný počátek
běhu promlčecích dob v majetkových vztazích mezi spolužijícími osobami (k
tomuto závěru srov. např. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2009, sp.
zn. 22 Cdo 64/2008, publikované v Souboru civilních rozhodnutí NS pod C 7161,
CD 10/2009). Postup odvolacího soudu, jež se zabýval možnou existencí dohody
mezi účastníky, na základě níž bylo plnění žalobcem poskytováno, a dále
okamžikem odpadnutí tohoto právního důvodu pro poskytování plnění žalobcem,
tedy nelze považovat v dané situaci za nepřípadný (za příhodný lze považovat
rovněž odkaz odvolacího soudu na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2009,
sp. zn. 28 Cdo 2716/2008). Směřují-li další námitky k tomu, že odvolací soud
chybně vyhodnotil dočasné odstěhování dovolatele z nemovitosti žalované v roce
1995 jako ukončení smluvního vztahu mezi nimi, ačkoliv nešlo o definitivní
ukončení společného soužití ale – podle slov dovolatele – o přechodnou krizi,
jde především o zpochybnění správnosti skutkových zjištění odvolacího soudu, k
nimž však dovolací soud, zvažuje-li přípustnost dovolání v intencích ustanovení
§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., nemůže přihlížet. Dospěl-li odvolací soud ke
zjištění, že narušení vzájemných vztahů účastníků bylo již v roce 1995 takového
rázu, že z něj lze usoudit na ukončení smluvního vztahu účastníků týkajícího se
společného bydlení, nelze jeho závěr, že se právo na vydání obohacení vzniklého
na straně žalované odpadnutím právního důvodu začalo promlčovat již od tohoto
okamžiku, považovat za nesprávný. Z uvedeného je zřejmé, že z dovolatelem
předestřených námitek nelze dovozovat zásadní právní význam napadeného
rozhodnutí, Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle ustanovení § 243b odst.
5 a § 218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst.
3 o. s. ř. V dovolacím řízení vznikly žalované v souvislosti se zastoupením
advokátem náklady, které spočívají v odměně za zastupování ve výši 10.000,- Kč
podle ustanovení § 3 odst. 1 bodu 5., § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15 a § 18
odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., a v paušální částce náhrady výdajů za jeden
úkon právní služby ve výši 300,- Kč podle ustanovení § 13 odst. 3 vyhlášky č.
177/1996 Sb., obojí navýšené o 20 % DPH podle ustanovení § 137 odst. 1, 3 o. s.
ř., celkem tedy 12.360,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. listopadu 2010
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D., v. r.
předseda senátu