28 Cdo 267/2012
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy
Brožové a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph. D., v právní
věci žalobkyně PREFA MAJETKOVÁ a. s., IČ 252 967 36, sídlem Rosice nad Labem, U
Prefy 579, zastoupené JUDr. Tomášem Chlostem, advokátem se sídlem Praha 4, Na
Zámecké 7, proti žalovaným 1) České republice – Ministerstvu financí, sídlem
Praha 1, Letenská 525/15, a 2) České republice – Ministerstvu spravedlnosti,
sídlem Praha 2, Vyšehradská 16, zastoupené Úřadem pro zastupování státu ve
věcech majetkových, sídlem Praha 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o náhradu škody
467,224.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp.
zn. 24 C 109/2006, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze
ze dne 31. 8. 2011, č. j. 53 Co 61/2011-222, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í (§ 243c odst. 2 o. s. ř.) :
Žalobkyně (dále také „dovolatelka“) řádně zastoupená advokátem podala dne 14. 10. 2011 včasné dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 8. 2011, č. j. 53 Co 61/2011-222, kterým odvolací soud potvrdil usnesení Obvodního
soudu pro Prahu 1 ze dne 16. 8. 2010, č. j. 24 C 109/2006-174. Dovolatelka
spatřuje přípustnost dovolání v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Jako
dovolací důvod uvedla, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.] a že
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Dovolatelka dále uvedla, že v řízení mohlo dojít k vadám řízení
uvedeným v § 242 odst. 3 o. s. ř. Podstatou dovolání je především polemika se
závěrem soudů nižších stupňů, dle kterých dovolatelka ani na základě výzvy
neodstranila vady žaloby a ta proto musela být jako neprojednatelná odmítnuta. První žalovaná ve svém vyjádření ze dne 5. 12. 2011 uvedla, že dovolání
dovolatelky je, stejně jako všechna její předchozí podání, zmatečné, a navrhla,
aby bylo odmítnuto. Druhá žalovaná se k dovolání nevyjádřila. V první řadě je třeba uvést, že v posuzované věci nebylo rozhodováno o věci
samé (předmětu řízení, pro něž se řízení vede), a dovolání proto nemůže být
přípustné podle § 237 o. s. ř. Jelikož dovolání v posuzované věci směřuje proti
usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně
o odmítnutí žaloby, dovolání může být v souladu s poslední větou § 239 odst. 3
o. s. ř. shledáno přípustným jen při splnění předpokladů uvedených v § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy pokud dovolací soud dospěje k závěru, že
napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má podle § 237 odst. 3 o. s. ř. po právní stránce
zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována
rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena
jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a)
a § 241a odst. 3 se nepřihlíží. Jinak řečeno, přípustnost dovolání podle § 239
odst. 3 o. s. ř. může být založena výhradně dovolacím důvodem podle § 241a
odst. 2 písm. b), tj. pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzením
věci, a naopak je vyloučeno, aby přípustnost dovolání byla založena uplatněním
dovolacího důvodu mířícího proti skutkovým zjištěním (§ 241a odst. 3 o. s. ř.)
nebo namítanou vadou řízení [§ 241a odst. 2 písm. b)]. Jelikož soudy správně
posoudily žalobu dovolatelky jako neprojednatelnou, dovolání za přípustné
považovat nelze. Podle § 79 odst. 1 věty druhé o. s. ř. musí návrh kromě obecných náležitostí (§
42 odst.
4) obsahovat jméno, příjmení, bydliště účastníků, popřípadě rodná
čísla účastníků (obchodní firmu nebo název a sídlo právnické osoby, označení
státu a příslušné organizační složky státu, která za stát před soudem
vystupuje), popřípadě též jejich zástupců, vylíčení rozhodujících skutečností,
označení důkazů, jichž se navrhovatel dovolává, a musí být z něj patrno, čeho
se navrhovatel domáhá. V žalobě musí být mimo jiné uvedeno, o čem a na jakém základě má soud ve sporu
rozhodnout. Tomuto účelu slouží „vylíčení rozhodujících skutečností“, které,
budou-li v řízení prokázány, povedou k závěru, že požadavek žalobce vyjádřený v
žalobním petitu je opodstatněný. Rozhodující skutečnosti musí být v žalobě
vylíčeny tak, aby z nich byl zřejmý skutkový děj, na jehož základě se žalobce
domáhá svého nároku, a to v takovém rozsahu, který umožňuje jeho jednoznačnou
individualizaci a vylučuje záměnu s jiným skutkovým dějem (srov. Drápal, L. in
Drápal, L., Bureš, J. et al. Občanský soudní řád I. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2009. s. 504 an.). S odvolacím soudem (jakož i soudem prvního stupně) je
tak třeba souhlasit v tom, že žalobu dovolatelky nelze ani po jejím doplnění
považovat za projednatelnou, neboť z ní není patrné, co je skutečným podkladem
požadovaného nároku na zaplacení částky 467.224.000,- Kč, a tedy co má být v
řízení prokazováno. Z žádného z rozsáhlých podání, jež dovolatelka učinila v
průběhu řízení, totiž v první řadě není zřejmé, z jakého konkrétního jednání
(nekonání) jakého orgánu státu dovolatelka svůj nárok na náhradu škody
dovozuje. Soud prvního stupně přitom v souladu s § 43 o. s. ř. usnesením ze dne
29. 6. 2010, č. j. 24 C 109/2006-158 vyzval dovolatelku, aby odstranila vady
svého podání a svou žalobu doplnila v usnesení blíže specifikovaným způsobem
(přičemž poučil dovolatelku o následcích její nečinnosti). Dovolatelka přesto
skutečnosti rozhodující pro posouzení svého nároku řádně nevylíčila. Poukázat
lze v této souvislosti např. na vyjádření dovolatelky ze dne 8. 7. 2010, v němž
dovolatelka k výše uvedené výzvě soudu prvního stupně uvedla: „Je zřejmé, že „…
kdo a jakým nekonáním jejich znehodnocení způsobil, …“ jsou zejména Policie ČR,
Krajské státní zastupitelství v Hradci Králové, Krajský soud v Hradci Králové a
Finanční úřad v Pardubicích.“ Z žádného podání dovolatelky tak mimo jiné nelze
dovodit, jaká část jejího nároku ve výši 467.224.000,- Kč se vztahuje k
pochybení kterého orgánu. Jinými slovy, dovolatelka neuvedla rozhodující
skutečnosti takovým způsobem, aby na jejich základě mohl být její žalobní nárok
po skutkové stránce jednoznačně individualizován. Pokud pak dovolatelka
dovozuje svůj nárok na náhradu škody (rovněž) z nezákonných rozhodnutí
některého ze státních orgánů, je k tomu pro úplnost možno uvést, že v souladu s
ustanovením § 8 zákona č.
82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při
výkonu veřejné moci, lze nárok na náhradu škody způsobené nezákonným
rozhodnutím uplatnit pouze za předpokladu, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro
nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem a že rozhodnutím tohoto
orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán; to však dovolatelka v průběhu
celého řízení přehlíží, neboť z žádného z jejich obsáhlých podání takovéto
(zrušené) rozhodnutí nelze identifikovat. Za této situace se s ohledem na
zásadu procesní ekonomiky dovolací soud nezabýval otázkou, zda dovolatelka
dostatečným způsobem vylíčila vzniklou škodu nebo příčinnou souvislost mezi
jednáním (nejednáním) žalované a touto škodu. Z důvodů shora uvedených dospěl dovolací soud k závěru o nepřípustnosti
dovolání. Vycházeje z toho, že obsah usnesení soudů obou stupňů i obsah
dovolání žalobkyně jsou účastníkům známy a jsou součástí procesního spisu
vedeného soudem prvního stupně, dovolání podle § 243b odst. 5 věty první a §
218 písm. c) o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je dán tím, že žalovaným prokazatelné
náklady nevznikly. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu. V Brně dne 22. května 2012