28 Cdo 2673/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a
soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause, o dovolání dovolatelů
Ing. D. R. a Pozemkového fondu ČR proti rozsudku Krajského soudu v Brně z 26.
1. 2012, sp. zn. 14 Co 336/2010, vydanému v právní věci vedené u Okresního
soudu v Břeclavi pod sp. zn. 8 C 332/2008 (žalobkyně Ing. D. R., zastoupené
JUDr. Marií Doležalovou, advokátkou, 332 03 Šťáhlavy, Na Parníku č. 107, proti
žalovaným: 1. Pozemkovému fondu České republiky, IČ 4579 7072, Praha 3,
Husinecká 1024/11a, který byl v řízení před soudy obou stupňů zastupován JUDr.
Petrem Pisarovičem, advokátem, 690 00 Břeclav, Náměstí T. G. Masaryka č. 1, a
2. B. P., zastoupenému Mgr. Petrem Houžvičkou, advokátem, 690 00, Břeclav, Jana
Palacha č. 8, o určení neplatnosti smlouvy o převodu pozemku a o nahrazení
projevu vůle uzavřít smlouvu o převodu pozemku), takto:
I. Dovolání dovolatelky žalobkyně Ing. D. R. se zamítá.
II. Dovolání dovolatele žalovaného Pozemkového fondu ČR se odmítá.
III. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů tohoto
řízení o dovolání.
O žalobě žalobkyně, podané u soudu 10. 12. 2008 (s doplněním ze dne 30. 11.
2009), bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 17. 6. 2010,
č. j. 8 C 332/2008-135. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně bylo jednak určeno
(výrokem označeným I.), že je neplatná smlouva o převodu pozemku parc. č. 40 v
katastrálním území L., uzavřená dne 16. 12. 2005 mezi Pozemkovým fondem ČR a B.
P. (s vkladem do katastru nemovitostí, povoleným rozhodnutím Katastrálního
úřadu pro Jihomoravský kraj, katastrální pracoviště Břeclav, č. j. V
3885/2005-704); dalším výrokem (označeným II.) téhož rozsudku soudu prvního
stupně bylo žalovanému Pozemkovému fondu ČR uloženo uzavřít se žalobkyní Ing.
D. R. smlouvu o převodu pozemku parc. č. 40 v katastrálním území L. (o výměře
968 m2) podle ustanovení § 11a odst. 11 zákona č. 229/1991 Sb. O nákladech
řízení bylo rozhodnuto tak, že žalovaní Pozemkový fond ČR a B. P. jsou povinni
zaplatit (každý z jedné poloviny) žalobkyni Ing. D. R. na náhradu nákladů
řízení 31.786,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
O odvoláních žalovaných i žalobkyně proti uvedenému rozsudku soudu prvního
stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Brně z 26. 1. 2012, sp. zn.
14 Co 336/2010. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Okresního soudu v
Břeclavi ze dne 17. 6. 2010, č. j. 8 C 332/2008-135, změněn (ve výroku
označeném II.) tak, že byla zamítnuta žaloba žalobkyně domáhající se toho, aby
bylo rozhodnuto, že žalovaný Pozemkový fond ČR je povinen uzavřít se žalobkyní
smlouvu o převodu pozemku parc. č. 40 v katastrálním území L. Odvolací soud
rozhodl rovněž o nákladech řízení, a to tak že žádný z účastníků řízení nemá
právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud
přezkoumal odvoláními napadený rozsudek soudu prvního stupně a po doplnění
dokazování dospěl k závěru, že odvolání žalovaných jsou zčásti důvodná.
Odvolací soud se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že žalobkyně má v
daném případě naléhavý právní zájem na určení neplatnosti jí uváděné smlouvy ze
dne 16. 12. 2005 o převodu pozemku parc. č. 40 v katastrálním území L., neboť
žalobkyně je oprávněnou osobou k převodu tohoto pozemku jako pozemku náhradního
podle ustanovení § 11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. (zákona o půdě) a postup
žalovaného Pozemkového fondu ČR při veřejné nabídce pozemku a následném
uzavření smlouvy o jeho převodu byl v rozporu s ustanoveními zákona č. 95/1999
Sb. (o podmínkách převodu zemědělských a lesních pozemku z vlastnictví státu na
jiné osoby), neboť nerealizoval tímto předpisem stanovený postup (tj. aby v
případě podmínek vzniku přednostního práva u více oprávněných osob vyzval tyto
osoby k nabídce kupní ceny a aby prodal zemědělský pozemek té z oprávněných
osob, která se s nejvyšší cenou umístnila na prvním místě). V daném případě
žalobkyně i žalovaný B. P. reagovali na nabídku prodeje pozemku ve smyslu
ustanovení § 7 zákona č. 95/1999 Sb.; žalovaný Pozemkový fond ČR tu měl obě
uvedené oprávněné osoby s přednostním právem vyzvat, aby nabídly kupní cenu a
uzavřít smlouvu o převodu pozemku s tou z těchto osob, která se s nejvýše
nabídnutou kupní cenou umístnila na prvním místě; takto však žalovaný Pozemkový
fond ČR nepostupoval, a to v neprospěch žalobkyně, která proto je oprávněna
domáhat se nápravy takto porušeného jejího právního postavení, a to i
uplatněním žaloby o neplatnost smlouvy o převodu nemovitosti, „aby mohla se o
získání pozemku od žalovaného Pozemkového fondu ČR znovu usilovat“.
Z těchto důvodů odvolací soud potvrdil výrok (označený I.) rozsudku soudu
prvního stupně o určení neplatnosti uvedené smlouvy ze dne 16. 12. 2005 (o
prodeji pozemku kupujícímu B. P.) jako věcně správný podle ustanovení § 219
občanského soudního řádu.
Pokud šlo o žalobní návrh žalobkyně na uložení povinnosti žalovaného
Pozemkového fondu ČR uzavřít s ní smlouvu o převodu pozemku parc. č. 40 v
katastrálním území L., dospěl odvolací soud posléze k závěru, že po prohlášení
smlouvy ze dne 16. 12, 2005 za neplatnou, lze nadále nárok žalobkyně a nárok
žalovaného B. P. vůči žalovanému Pozemkovému fondu ČR ochránit v daném případě
jen tak, že jim zůstává právo na převod pozemku od žalovaného Pozemkového fondu
ČR postupem podle ustanovení § 11a zákona č. 229/1991 Sb. Jestliže by žalovaný
Pozemkový fond ČR pozemek nezařadil bez zbytečného odkladu v přiměřené lhůtě do
veřejné nabídky, bude každá z těchto oprávněných osob moci se domáhat vydání
pozemku ve svůj prospěch; v dané situaci nemůže však soud, podle názoru
odvolacího soudu, přiznat sám bez dalšího právo na pozemek, o nějž jde v tomto
řízení, jen žalobkyni k tíži žalovaného B. P., aniž by proběhl postup podle již
uvedeného ustanovení § 11a zákona č.229/1991 Sb., k čemuž zatím nedošlo.
Proto odvolací soud změnil (podle § 220 občanského soudního řádu) rozsudek
soudu prvního stupně ve výroku označeném II., a to tak, že žalobní návrh
žalobkyně, domáhající se uložení povinnosti žalovanému Pozemkovému fondu ČR
uzavřít s ní dohodu o převodu pozemku parc. č. 40 v katastrálním území L.,
zamítl.
O nákladech řízení před soudy obou stupňů rozhodl odvolací soud a poukazem na
ustanovení § 224 odst. 1 a § 142 odst. 2 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl dne 29. 2. 2012 doručen advokátu, který žalovaný
Pozemkový fond ČR v řízení zastupoval, a dovolání ze strany tohoto žalovaného
byla dne 20. 4. 2012 podáno soudu prvního stupně, tedy ve lhůtě stanovené v §
240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolací soudu byl také dne 5. 3. 2012 doručen advokátce, zastupující
žalobkyni, a dovolání ze strany žalobkyně bylo podáno soudu prvního stupně v
pondělí dne 7. 5. 2012, tedy také ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 (s
přihlížením i k ustanovení § 57 odst. 2) občanského soudního řádu.
Dovolávající se Pozemkový fond ČR navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek
odvolacího soudu z 26. 1. 2012 (sp. zn. 14 Co 336/2010 Krajského soudu v Brně)
ve výrocích označených Ia i II. (tedy ve výrocích o určení neplatnosti smlouvy
ze dne 16. 12. 2005 a o nákladech řízení před soudy obou stupňů) a aby věc byla
v tomto rozsahu vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Uvedený dovolatel má za to, že je jeho dovolání přípustné podle ustanovení §
237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu a jako dovolací důvod uplatňoval,
že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§
241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu).
Právní názor soudu obou stupňů, že žalovaný Pozemkový fond ČR měl v sdaném
případě postupovat podle ustanovení § 7 odst. 9 zákona č. 95/1999 Sb. a měl
vyzvat oprávněné osoby splňující podmínky pro vznik přednostního práva na
převod pozemku k nabídce kupní ceny za pozemek a prodat pak zemědělský pozemek
té z oprávněných osob, která by se umístila na prvním místě nabídnutou kupní
cenou, pokládá dovolávající se Pozemkový fond ČR za nesprávný. Má totiž za to,
že „novelizovanou právní úpravu v podobě § 11a zákona č. 229/1991 Sb. nelze
aplikovat na tento případ“ a soudy měly uvažovat, zda byl v tomto případě
uskutečněn převod pozemku parc. č. 40 v katastrálním území L. na základě
„restituční nabídky“ již v roce 2005 a byl tu vybrán nabyvatel předmětného
pozemku. Soudy obou stupňů při posuzování žalobního návrhu na uložení
povinnosti žalovanému Pozemkovému fondu ČR uzavřít se žalobkyní smlouvu o
převodu pozemku nezjistily skutečný stav věci a rozhodly v rozporu s právními
předpisy, které tu byly účinné v době předmětné veřejné nabídky a v době
uzavírání smlouvy o převodu pozemku (tzn. v listopadu a prosinci 2005).
Dovolávající se Pozemkový fond ČR má za to, že tato právní věc je jednou z
právních věcí toho druhu, v nichž je nejednotnost a neustálenost v rozhodování
soudů při posunování podmínek postupu podle zákona č. 95/1999 Sb.“.
V dovolání žalobkyně Ing. D. R. bylo navrženo, aby dovolací soud zrušil měnící
výrok (označený I.b/) rozsudku odvolacího soudu o zamítnutí žaloby žalobkyně
ohledně povinnosti žalovaného Pozemkového fondu ČR k uzavření smlouvy o převodu
pozemku, jakož i výrok o nákladech řízení, a aby věc byla vrácena odvolacímu
soudu k dalšímu řízení v tomto rozsahu.
Uvedená dovolatelka má za to, že je její dovolání přípustné podle ustanovení §
237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu a jako dovolací důvod
uplatňovala, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním
posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu).
Nesprávný právní názor odvolacího soudu spočívá, podle názoru dovolatelky,
zejména v tom, že nebral při rozhodování o žalobním návrhu na uložení
povinnosti k uzavření smlouvy o převodu pozemku parc. č. 40 v katastrálním
území L. v úvahu to, že v roce 2005, kdy byla neplatně uzavřena kupní smlouva
ze dne 16. 12. 2005. uzavřená mezi Pozemkovým fondem ČR a žalovaným B. P.,
platila ustanovení zákona č. 95/1999 Sb., která se vztahovala i na oprávněné
osoby, kterým vzniklo právo na jiný pozemek podle ustanovení § 11 odst. 2
zákona č. 229/1991 Sb., a tedy Pozemkový fond ČR byl povinen postupovat podle
ustanovení § 5 odst. 6 zákonka č. 95/1999 Sb. Pozemkový fond ČR však žádosti
žalobkyně (doručené fondu 27. 6. 2005) vyhověl pouze částečně a převedl do
jejího vlastnictví pozemky parc. č. 48 a parc. č. 60/20 v katastrálním území L.
a pozemek parc. č. 40 učinil předmětem veřejné nabídky; další funkčně
související pozemky na žalobkyni nepřevedl; při prodeji pozemku parc. č. 40
postupoval Pozemkový fond ČR, podle názoru dovolatelky, v rozporu s ustanovením
§ 7 odst. 9 zákona č. 95/1999 Sb. Dovolatelka v této souvislosti má také za to,
že „skutečnost, že žalobkyně byla nucena pozemkovým fondem podat žádost o
převod pozemku parc. č. 40 (v katastrálním území L.) ve veřejné nabídce,
neznamená, že nemůže uplatnit po zrušení neplatné kupní smlouvy svůj přednostní
nárok na převod pozemku nyní podle ustanovení § 11a odst. 11 zákona č. 229/1991
Sb.“; žalobkyně je i nadále vlastnicí staveb, které s pozemkem parc. č. 40
funkčně souvisí a je vlastnicí nároku ve výši ceny předmětného pozemku;
žalobkyně má ostavení právního nástupce oprávněné osoby; pozemek parc. č. 40 v
katastrálním území L. lze tu tedy převést mimo veřejnou nabídku.
Dovolatelka také uváděla, že žalobkyně uplatnila svým žalobním návrhem nárok
vlastnice stavby na převod sousedícího a funkčně souvisejícího pozemku (srov. §
11a odst. 11 zákona č.229/1991 Sb.).
Dovolatelka považuje za nesprávný i názor odvolacího soudu, že pokud o převod
téhož pozemku projevil zájem i žalovaný B. P., musí mít stejnou možnost k jeho
získání; tento žalovaný však o uvedený pozemek před jeho neplatným převodem na
jeho osobu se o tento pozemek nijak nezajímal a nárok na převod náhradního
pozemku mu byl postoupen až po vyhlášení veřejné nabídky; také žádné z jeho
nemovitostí s pozemkem parc. č. 40 v katastrálním území L. nesousedí a žalobce
B. P. není zemědělcem, nikdy nehospodařil na zemědělské půdě a předmětný
pozemek neužíval.
Dovolatelka ještě dodávala, že veškeré náklady tohoto soudního řízení vyvolal
žalovaný Pozemkový fond ČR svým nezákonným postupem vůči žalobkyni a měl by
tedy být on zavázán k povinnosti nahradit žalobkyni náklady řízení před soudy
obou stupňů.
Ve vyjádření žalovaného B. P. k dovolání žalovaného Pozemkového fondu ČR bylo
jen uvedeno, že tento žalovaný „plně respektuje právo žalovaného Pozemkového
fondu ČR na podání dovolání a chápe motivy, které jej přitom vedly“; žalovaný
B. P. proto „nerozporuje právní názor a zhodnocení celé situace v dovolání
žalovaného Pozemkového fondu ČR“.
Ve vyjádření žalovaného B. P. k dovolání žalobkyně Ing. D. R. bylo uvedeno, že
tento žalovaný je přesvědčen o tom, že on je osobou, která oprávněně nabyla od
Pozemkového fondu ČR pozemky smlouvou ze dne 16. 12. 2005 (včetně pozemku, o
nějž jde v tomto řízení) a že je vlastníkem vykonávajícím právo v dobré víře.
Právní úkon převodu pozemku parc. č. 40 v katastrálním území L. byl učiněn v
souladu s platnými právními předpisy. Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu
z 26. 1. 2012 (sp. zn. 14 Co 336/2010 Krajského soudu v Brně), s nímž ne zcela
souhlasil, však nepodával, neboť je toho názoru, že „závěr odvolacího soudu v
jeho rozsudku z 26. 1. 2012 právní řád neporušuje a zdá se být spravedlivým pro
všechny účastníky řízení“. Žalovaný B. P. se neztotožňuje s právním názorem
žalobkyně uvedeným v jejím dovolání. Rozhodnutím soudu prvního stupně o uložení
povinnosti Pozemkového fondu ČR uzavřít se žalobkyní smlouvu o převodu pozemku
parc. č. 40 v katastrálním území L. byl žalovaný Pozemkový fond ČR omezen
(podle názoru žalovaného B. P.) na svých právech přiznaných mu právními
předpisy. Žalobkyni se ostatně v tomto soudním řízení nepodařilo prokázat
(podle názoru žalovaného B. P.) tvrzenou funkční souvislost uvedeného pozemku
parc. č. 40 s pozemky ve vlastnictví žalobkyně; také „tvrzení žalobkyně o
úmyslech a postavení žalovaného B. P. jsou nepodložená“. Vyjadřující se
žalovaný B. P. má proto za to, že by dovolání dovolatelky Ing. D. R. nemělo být
vyhověno.
Přípustnost dovolání žalobkyně, směřující proti výroku rozsudku odvolacího
soudu, jímž byl změněn výrok rozsudku soudu prvního stupně ve věcí samé bylo tu
třeba posoudit podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního
řádu, podle něhož je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž
byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Přípustnost dovolání dovolávajícího se žalovaného Pozemkového fondu ČR,
směřujícího proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen výrok
rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé, bylo tu třeba posoudit podle
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je
přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen výrok
rozsudku soudu prvního stupně, jestliže ovšem odvolací soud dospěje k závěru,
že rozhodnutí odvolacího soudu, napadené dovoláním, má po právní stránce
zásadní význam.
Podle ustanovení § 237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí
odvolacího soudu ve věci samé má po právní stránce zásadní význam zejména
tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím
soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Jak dovolávající se žalobkyně, tak i dovolávající se žalovaný Pozemkový fond ČR
uplatňovali ve svých dovoláních dovolací důvod, že rozhodnutí odvolacího soudu
spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/
občanského soudního řádu).
Rozhodnutí soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, jestliže soud
posoudí věc podle nesprávného právního předpisu anebo si publikovaný právní
předpis nesprávně vyloží (viz z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek text na str. 13 /45/).
Odvolací soud posoudil projednávanou právní věc, jak vyplývá z odůvodnění jeho
rozsudku ze dne 26. 1. 2012 (sp. zn. 14 Co 336/2010 Krajského soudu v Brně)
zejména podle ustanovení § 11 odst. 2 a § 11a zákona č. 229/1991 Sb. (zákona o
půdě) v souvislosti s ustanoveními § 5 a § 7 zákona č. 95/1999 Sb. (o
podmínkách převodu zemědělských a lesních pozemků z vlastnictví státu na jiné
osoby).
V ustanovení § 11 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. jsou stanoveny případy, v
nichž pozemky nebo jejich části nelze podle tohoto zákona vydat. Podle
ustanovení § 11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. pak pozemkový fond převádí v
případech uvedených v ustanovení § 11 odst. 1 téhož zákona oprávněné osobě do
vlastnictví jiné pozemky ve vlastnictví státu, a to pokud možno v téže obci, ve
které se nachází převážná část pozemků původních, pokud s tím oprávněná osoba
souhlasí.
V ustanovení § 7 odst. 5 zákona č. 95/1999 Sb. byly uvedeny oprávněné osoby,
které měly před ostatními osobami uvedenými v § 7 odst. 1 zákona č. 95/1999 Sb.
přednostní právo na prodej pozemků.
Zákonem č. 131/2006 Sb. (účinném od 14. 4. 2006) bylo do zákona č. 229/1991 Sb.
včleněno ustanovení § 11a upravující podrobněji postup při převodu náhradních
pozemků oprávněným osobám. Podle tohoto ustanovení Pozemkový fond sestavuje
veřejné nabídky pozemků, o jejichž převod mohou oprávněné osoby žádat, přičemž
při konkurenci více oprávněných osob pak mohou tyto osoby nabízet za pozemek
vyšší plnění a podle pořadí těchto nabídek Pozemkový fond ČR pak Pozemkový fond
navrhuje uzavření smlouvy o převodu pozemku (ve smyslu ustanovení § 11 odst. 9
zákona č. 229/1991 Sb.).
V nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 4. 3. 2004, III. ÚS 495/02 (uveřejněném pod
č. 33 ve svazku 32 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR) byly zaujaty k
otázce postavení Pozemkového fondu ČR při převádění pozemků na oprávněné osoby
tyto závěry: Účel zákona č. 229/1991 Sb. (zákona o půdě) nemůže být pominut
odkazem na specialitu zákona č. 95/1999 Sb. (o podmínkách převodu zemědělských
a lesních pozemků z vlastnictví státu na jiné osoby). Znění § 1 odst. 2 písm.
a) zákona č. 95/1999 Sb., podle kterého tento zákon upravuje postup Pozemkového
fondu při převodu zemědělských pozemků na oprávněné osoby, je nutno
interpretovat s ohledem na ustanovení § 19 odst. 1 zákona č. 95/1999 Sb., které
deklarovalo nedotčenost zákona o půdě.
V nálezu Ústavního soudu ČR z 30. 10. 2007, III. ÚS 495/05 (uveřejněném pod č.
174 ve svazku 47 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR) byly k otázce
postavení Pozemkového fondu ČR při převádění majetku na oprávněné osoby zaujaty
tyto právní závěry: „Účel zákona č. 229/1991 Sb. (zákona o půdě) nemůže být
pominut odkazem na specialitu zákona č. 95/1991 Sb. (podmínkách převodu
zemědělských a lesních pozemků z vlastnictví státu na jiné osoby). Nedbání a
nerespektování právního názoru, obsaženého v nálezu Ústavního soudu ČR, III. ÚS
495/02 (uveřejněného pod č. 33 ve svazku 32 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního
fondu ČR – viz shora) vede i k porušování ústavnosti právní úpravy.“
V nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 13. 1. 2010, I. ÚS 3169/07 (uveřejněném pod
č. 5 ve svazku 56 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR) byly k otázce
legitimního očekávání oprávněných osob na vydání náhradních pozemků Pozemkovým
fondem ČR zaujaty tyto právní závěry: „Pozemkový fond České republiky se nemůže
zbavovat své zákonné povinnosti, tj. nabízet dostatečné množství vhodných
náhradních pozemků oprávněným osobám. Nesmí upřednostňovat ani mezi skupinami
subjektů, které mají nárok na tento převod. Obecné soudy musí rovněž zkoumat,
zda tu nedošlo k libovůli v situaci, kdy Pozemkový fond ČR vykonává vůli státu
v právních vztazích, v níž má stát postavení dlužníka co do nároků oprávněných
osob na vydání náhradních pozemků. Lze dovodit, že podle okolností konkrétního
případu je dán i nárok na uzavření smlouvy o převodu konkrétního náhradního
pozemku ve vlastnictví státu.“
Vzhledem k uvedeným ustanovením právních předpisů i vzhledem k citovaným
závěrům z nálezů Ústavního soudu ČR, z nichž dovolací soud vychází i v daném
případě, nemohl dovolací soud tu dospět přesvědčivě k závěru o přípustnosti
dovolání žalovaného Pozemkového fondu ČR proti rozsudku odvolacího soudu z 26.
1. 2012 (sp. zn. 14 Co 336/2010 Krajského soudu v Brně). Nelze mít za to, že tu
odvolací soud řešil tímto svým rozsudkem některou právní otázku v rozporu s
hmotným právem (zejména s hmotněprávními ustanoveními zákona č. 229/1991 Sb. i
zákona č. 95/1999 Sb.) v souvislosti i s rozdílným rozhodováním odvolacích
soudů nebo dovolacího soudu či s neřešením některé právní otázky v rozhodování
dovolacího soudu (s přihlížením k citovaným právním závěrům Ústavního soudu ČR,
jimiž jsou obecné soudy vázány).
Nezbylo tedy dovolacímu soudu než přikročit k odmítnutí dovolání dovolávajícího
se Pozemkového fondu ČR podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c)
občanského soudního řádu, a to jako dovolání nepřípustného.
Také však vzhledem k uvedeným ustanovením právních předpisů i k citovaným
právním závěrům z nálezů Ústavního soudu ČR nemohl dovolací soud přesvědčivě
dospět k závěru o důvodnosti přípustného dovolání žalobkyně Ing. D. R.
(směřujícího proti výroku rozsudku odvolacího soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn.
14 Co 336/2010 Krajského soudu v Brně, jímž byl změněn výrok rozsudku soudu
prvního stupně ve věci samé), když tu nebylo na místě mít za to, že by tu
odvolací soud posoudil projednávanou právní věc podle nesprávného právního
předpisu anebo že by si odvolací sou aplikovaný právní předpis nesprávně
vyložil (zejména v rozporu s citovanými právním závěry Ústavního soudu ČR).
Přikročil tedy dovolací soud k zamítnutí dovolání uvedené dovolatelky podle
ustanovení § 243b odst. 2 občanského soudního řádu, a to jako dovolání
nedůvodného, neboť tu nešlo o rozhodnutí nerespektující existující nárok
dovolatelky, jako oprávněné osoby (ve smyslu ustanovení § 11 odst. 2 zákona č.
229/1991 Sb.), nýbrž o rozhodnutí nevylučující uspokojení nároku oprávněné
osoby na náhradní pozemek nadále trvající povinností Pozemkového fondu ČR,
ovšem za předpokladu dodržení zákonného postupu při výběru oprávněné osoby či
více oprávněných osob na náhradní pozemek (náhradní pozemky), a to jeho
(jejich) převodem ze strany Pozemkového fondu ČR.
Dovolávající se žalobkyně i dovolávající se žalovaný Pozemkový fond ČR nebyli v
řízení o dovolání úspěšní a k přiznání náhrady nákladů řízení žalovanému B. P.,
vynaložených na vyjádření k oběma uvedeným dovolání, dovolací soud nepřikročil
s poukazem na ustanovení § 243c, § 224 a § 150 občanského soudního řádu.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 18. října 2012
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu