NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY 28 Cdo 2674/2010
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause ve
věci žalobce ZŘUD – Masokombinát Polička, a.s., IČ: 25945491, se sídlem v
Kamenci u Poličky 300, zastoupeného Mgr. Karlem Tománkem, advokátem se sídlem v
Čerčanech, Sokolská 505, proti žalované České republice – Ministerstvu financí
se sídlem v Praze 1, Letenská 15/525, o zaplacení 2,942.675,- Kč s
příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 17 C 134/2009,
o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. října
2009, č.j. 15 Co 412/2009-42, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci k rukám advokáta Mgr. Karla
Tománka na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12.360,- Kč do tří dnů od
právní moci tohoto usnesení.
prodlení (výrok I); současně bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího
řízení (výrok II).
Odvolací soud vyšel ze zjištění, že žalobce uplatnil vůči státu nárok
na náhradu škody, která mu vznikla v důsledku nezákonného rozhodnutí Finančního
ředitelství v H. K. ze dne 15. 2. 2006, č.j. 154/120/2005, zrušeného pro
nezákonnost rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 1. 2007, č.j.
31 Co 86/2006-55. Doložil, že v příčinné souvislosti s označeným rozhodnutím
vynaložil náklady v částce 3,035.300,- Kč, z nichž mu žalovaná po předběžném
projednání nároku dobrovolně nahradila toliko 92.625,- Kč. Dne 20. 5. 2009 bylo
žalované doručeno (spolu s žalobou) usnesení soudu prvního stupně ze dne 12.
5. 2009, č.j. 17 C 134/2009-12, o kvalifikované výzvě k podání vyjádření ve
věci podle § 114b odst. 1 občanského soudního řádu, ve znění účinném do 30. 6.
2009 (dále jen „o. s. ř.“), obsahující též poučení o následcích, pokud žalovaná
výzvě soudu v určené (třicetidenní) lhůtě nevyhoví (§ 114b odst. 5 o. s. ř.).
Aniž by žalovaná soudu sdělila, jaký (vážný) důvod ji v podání vyjádření v
určené lhůtě brání, písemné vyjádření ve věci podala až dne 24. 6. 2009, po
uplynutí stanovené lhůty. Povaha věci – její skutková a právní složitost – dle
názoru odvolacího soudu vydání usnesení podle § 114b odst. 1 o. s. ř. nebrání,
tím spíše, že žalovaná se s danou věcí již dříve seznámila při předběžném
projednání nároku. Tvrdí-li nyní, že ještě před uplynutím lhůty požádala
telefonicky soud (hovoříc s jeho zapisovatelkou) o prodloužení lhůty, jde o
skutečnost neprokázanou, nehledě k tomu, že nejde o řádný návrh účastníka
doprovázený sdělením vážných důvodů, které mu v podání vyjádření v určené lhůtě
brání. V dané věci – uzavřel odvolací soud – proto nastala fikce uznání nároku
podle § 114b odst. 5 o. s. ř., kdy soudu nezbývá, než rozhodnout o žalobě
rozsudkem pro uznání (§ 153a odst. 3 o. s. ř.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Co do jeho
přípustnosti odkázala na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., co do
důvodů měla za to, že řízení je postiženo vadou, jež mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), a že rozsudek
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2
písm. b/ o. s. ř.). Konkrétně namítala, že předpoklady pro vydání rozsudku pro
fikci uznání podle § 153a odst. 3 o. s. ř. nebyly v dané věci splněny.
Dovozovala, že žaloba po stránce věcné není opodstatněná, neboť žalobce žádá
náhradu neúčelných nákladů, jež mu vznikly nikoliv v příčinné souvislosti s
vydaným (později zrušeným) rozhodnutím správce daně. Podle názoru žalované
povaha věci (její skutková a právní složitost) ani okolnosti případu soudu
neumožňovaly, aby při přípravě jednání postupoval podle ustanovení § 114b o. s.
ř., namísto jinak obvyklého postupu podle ustanovení § 114a o. s. ř. A to i
proto – pokračovala žalovaná – že obrana státu byla soudu známa již ze
skutkového vylíčení věci v žalobě, nepostrádající rozhodující skutečnosti o
předběžném projednání nároku, byť jinak má žalovaná (současně) za to, že z
hlediska aplikované normy všechny rozhodující skutečnosti v žalobě vylíčeny
nejsou. Opatřujíc podklady pro podání vyjádření ve věci, nemohla žalovaná
soudem uložené povinnosti v určené lhůtě dostát, proto soud telefonicky
požádala o prodloužení lhůty. Vyjádření pak doručila soudu dříve, než ten
rozhodl o žalobě rozsudkem pro uznání. Postup odvolacího soudu pokládá za
formální a projednání věci v odvolacím řízení za velmi stručné, při němž ji
bylo upřeno právo repliky k vyjádření protistrany; z tohoto důvodu soudu vytýká
porušení zásady rovnosti účastníků řízení. Navrhla, aby dovolací soud zrušil
rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce označil dovolání za nepřípustné, směřující proti rozsudku
odvolacího soudu, který ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam.
Navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) věc
projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od
1. 7. 2009, neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl
vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a
další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku
odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení), za níž jedná
osoba s právnickým vzděláním (§ 241 odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), a ve lhůtě
stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti
dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud
to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Jelikož rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně
ve věci samé potvrzen a nejde o případ přípustnosti dovolání podle § 237 odst.
1 písm. b) o. s. ř. (již proto, že soudem prvního stupně nebyl vydán rozsudek,
který by byl odvolacím soudem dříve zrušen), může být dovolání přípustné jen
při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.,
tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní
význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve
smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy
rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2
písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího
soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, nýbrž tehdy, dospěje-li
k takovému závěru sám dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v
ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. Při úvaze o tom může dovolací soud posuzovat
jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (srov. § 242 odst.
3 věty první o. s. ř.) a jež byly pro rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé
významné (určující).
Řešení dovolatelkou položených otázek, týkajících se výkladu a
aplikace ustanovení § 114b o. s. ř. a předpokladů pro rozhodnutí o věci
rozsudkem pro fikci uznání (§ 153a odst. 3 o. s. ř.), na nichž rozhodnutí
odvolacího soudu ve věci samé spočívá, lze v rozhodovací praxi soudů pokládat
za ustálené. Již v rozsudku ze dne 12. 8. 2003, sp. zn. 21 Cdo 968/2003
(uveřejněném v časopise Soudní judikatura, č. 153, ročník 2003), Nejvyšší soud
vyložil, že „usnesení podle ustanovení § 114b odst. 1 o. s. ř. je právním
prostředkem přípravy jednání, kterou soud provádí se záměrem (srov. § 114a
odst. 1 o. s. ř.), aby bylo možné věc rozhodnout zpravidla při jediném (prvním)
jednání. K přípravě jednání – a v jejím rámci též k vydání usnesení podle
ustanovení § 114b odst. 1 o. s. ř. – soud přistoupí tehdy, jsou-li splněny
podmínky řízení a byly-li odstraněny případné vady v žalobě; soud může vydat v
souladu se zákonem usnesení podle ustanovení § 114b odst. 1 o. s. ř. a
rozhodnout rozsudkem pro uznání vydaným podle ustanovení § 114b odst. 5 a §
153a odst. 3 o. s. ř., jen jestliže nenastal takový nedostatek podmínky řízení,
pro který by řízení muselo být zastaveno (§ 104 odst. 1 o. s. ř.), a jestliže
žaloba není postižena takovými vadami, které by bránily pokračování v řízení“.
Povaha věci vyžaduje vydání usnesení podle § 114b o. s. ř. zejména tehdy, je-li
zjišťování skutkového stavu věci s ohledem na předpokládané množství odlišných
tvrzení účastníků a navrhovaných důkazů mimořádně obtížné, a kdy bez znalosti
stanoviska žalovaného nelze první jednání připravit tak, aby při něm bylo
zpravidla možné věc rozhodnout; ve zcela jednoduchých věcech, které nevyžadují
podrobnější a rozsáhlejší přípravu jednání, je vydání usnesení podle § 114b o.
s. ř. vyloučeno (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2004, sp. zn. 21
Cdo 1109/2004, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, č. 173, ročník 2004).
Uznání nároku ve smyslu ustanovení § 114b odst. 5 o. s. ř. nastává,
jestliže se žalovaný bez vážného důvodu na výzvu soudu podle ustanovení § 114b
odst. 1 o. s. ř. včas nevyjádří ve věci a ani ve stanovené lhůtě soudu nesdělí,
jaký vážný důvod mu v tom brání. Má-li se ve smyslu ustanovení § 114b odst. 5
o. s. ř. za to, že žalovaný nárok uplatněný proti němu žalobou uznal, soud
rozhodne podle ustanovení § 153a odst. 3 o. s. ř. rozsudkem pro uznání, i když
se žalovaný ještě před vydáním rozsudku pro uznání ve věci písemně vyjádřil
tak, že nárok žalobce zcela neuznává, a i když ve svém opožděném vyjádření
vylíčil rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji procesní obranu. Jestliže
žalovaný podal vyjádření ve věci až po uplynutí lhůty určené v usnesení o výzvě
k vyjádření vydaném podle ustanovení § 114b odst. 1 o. s. ř., nenastane fikce
uznání nároku uplatněného proti žalovanému v žalobě jen tehdy, jestliže
žalovaný prokáže, že mu v podání vyjádření bránil vážný důvod, a současně,
jestliže takový vážný důvod alespoň sdělil soudu ve lhůtě stanovené pro podání
vyjádření nebo jestliže šlo o tak vážný důvod, který mu zabránil v tom, aby
soudu byt' jen sdělil, že u něj tento vážný důvod nastal (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2005, sp. zn. 21 Cdo 1951/2004, uveřejněný ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 21/2006).
Citovanou judikaturou se při právním posouzení věci řídil i odvolací
soud, uzavřel-li, že předpoklady pro vydání usnesení o výzvě k vyjádření podle
ustanovení § 114b odst. 1 o. s. ř. a následně pro rozhodnutí o věci rozsudkem
pro fikci uznání podle § 153a odst. 3 o. s. ř. byly v souzené věci splněny.
Neopodstatněná je námitka žalované, že žaloba – jež nepostrádá vylíčení
rozhodujících skutečností o všech předpokladech vzniku odpovědnosti státu za
škodu – je žalobou vadnou (neúplnou či neurčitou). Z okruhu žalobcem tvrzených
skutečností je pak zřejmé, že povaha věci, určená typovou (skutkovou a právní)
obtížností, si pro účely přípravy jednání vyžadovala, aby měl soud k dispozici
kvalifikované stanovisko žalované k žalobě; proto podání vyjádření nebylo možné
ponechat jen na vůli žalované, jak by se stalo v případě postupu soudu podle
ustanovení § 114a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Dokladem typové složitosti věci je
i obsáhlé (avšak opožděně podané) vyjádření žalované. Přitom ani vyjádření
negativního postoje příslušného orgánu státu v předběžném projednání
uplatněného nároku na náhradu škody (§ 14 zákona č. 82/1998 Sb.) nevylučuje,
aby soud v později zahájeném řízení o náhradu škody vyzval žalovanou k podání
vyjádření k žalobě usnesením o kvalifikované výzvě podle ustanovení § 114b
odst. 1 o. s. ř. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2004, sp. zn.
25 Cdo 798/2003, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod
C 2627, sv. 29). Žalovaná byla o procesních důsledcích opožděně podaného
vyjádření soudem řádně poučena, ve stanovené době (určené soudem v souladu s
ust. § 114b odst. 1 o. s. ř.) se ovšem ve věci písemně nevyjádřila, ani soudu
nesdělila vážný důvod, který ji i v podání vyjádření brání. Opožděně podaným
vyjádřením důsledky dříve nastalé fikce uznání nároku (§ 114b odst. 5 o. s. ř.)
již zvrátit nemůže.
K vadám řízení – nejde-li při jejich řešení o „kvalifikovanou“ právní
otázku ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř., týkající se aplikace procesního práva
a mající vliv na rozhodnutí ve věci samé (srov. např. nález Ústavního soudu ze
dne 10. 5. 2005, sp. zn. IV. ÚS 128/05) – přihlíží Nejvyšší soud pouze tehdy,
je-li dovolání přípustné (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.). Jakkoliv se v případě
žalovanou namítaných vad (zejm. odvolacího) řízení o otázky zásadního právního
významu ve shora uvedeném smyslu nejedná, Nejvyšší soud ani tuto argumentaci
žalované nesdílí, dovozuje-li z ní žalovaná, že v řízení došlo k porušení
principu rovnosti účastníků řízení (§ 18 odst. 1 o. s. ř., čl. 37 odst. 3
Listiny základních práv a svobod). Z obsahu spisu – v rozporu s nedoloženým
tvrzením žalované – se totiž podává, že v zájmu naplnění zmíněného principu
zajistil soud oběma účastníkům stejné (rovnocenné) možnosti k uplatnění
(obraně) jejich práv, bez rozlišování jejich rozdílných subjektivních
předpokladů, ač jménem žalované jedná organizační složka státu k tomu odborně
(personálně) vybavená.
Z výše uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu – založený na
konstantní a nerozporné judikatuře, kterou dovolací soud ani v této věci
neopouští – nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam (ve smyslu § 237
odst. 1 písm. c/, odst. 3 o. s. ř.) a dovolání proti němu tudíž přípustné
není. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první
o. s. ř.), dovolání odmítl (§ 243b odst. 5 věty první, § 218 písm. c/ o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b
odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 části věty před středníkem a §
146 odst. 3 o. s. ř., podle nichž je žalovaná – jejíž dovolání bylo odmítnuto –
povinna nahradit žalobci v dovolacím řízení účelně vynaložené náklady v plné
výši. K těmto nákladům žalobce patří odměna advokáta stanovená paušální sazbou
20.000,- Kč (§ 10 odst. 3, § 14 odst. 1 a § 15 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve
znění pozdějších předpisů), krácená o 50% na částku 10.000,-Kč (§ 18 odst. 1
téže vyhlášky), paušální náhrada hotových výdajů advokáta za jeden úkon právní
služby ve výši 300,- Kč (§ 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění
pozdějších předpisů) a částka 2.060 Kč odpovídající 20% dani z přidané hodnoty
z odměny a z náhrad (§ 137 odst. 3 o. s. ř.), tj. celkem 12.360,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 4. května 2011
JUDr. Jan E l i á š, Ph.D., v. r.
předseda senátu