II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným na nákladech dovolacího řízení
částku 1.675,- Kč na účet advokátky, a to do tří dnů od právní moci tohoto
usnesení.
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 29. 6. 2000,
č.j. 22 Co 201/2000, 22 Co 202/2000 - 166 potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro
Prahu 2 ze dne 7. 10. 1999, č. j. 17 C 19/97 - 111 ve znění opravného usnesení
ze dne 18. 11. 1999, č.j 17 C 19/97 -127 ve věci samé, jakož i ve výroku o
nákladech řízení. Rozhodl o nákladech odvolacího řízení a zamítl návrh
žalobkyně na připuštění dovolání proti svému rozsudku.
Podle odvolacího soudu uplatnila žalobkyně v souladu s tvrzeními žaloby
podané dne 30. 1. 1997 nárok na uzavření dohody o vydání nemovitosti ve smyslu
zákona č. 87/1991 Sb., ve znění nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 4. 12. 1996
zveřejněného ve Sbírce zákonů pod č. 2/1997, jímž s účinností od 15. 1. 1997
bylo zrušeno ustanovení § 5 odst. 5 zákona č. 87/1991 v části uvedené za
poslední větnou čárkou znějící „do jednoho roku ode dne účinnosti tohoto
zákona„. Žalobkyně podle znění žaloby výslovně tvrdila své postavení osoby
oprávněné ve smyslu § 3 citovaného zákona a požadovala uzavření dohody o vydání
nemovitostí blíže popsaných v žalobě s žalovanými, jimiž byla celá věc již
dříve vydána. Žalobkyně se však stala dnem 26. 11. 1957 občankou USA a tímto
dnem také ztratila svou dřívější československou státní příslušnost.
Nesplňovala tak jednu ze základních podmínek ustanovení § 3 odst. 1, 4 zákona
č. 87/1991 Sb., kterou je existence státního občanství bývalé ČSFR v období
rozhodném pro uplatnění restitučního nároku. Odvolací soud se proto ztotožnil s
těmito důvody zamítnutí žaloby soudem prvního stupně, přičemž v otázce právního
posouzení pozbytí státního občanství žalobkyně vycházel ze závěrů nálezu
Ústavního soudu ČR sp. zn. II. ÚS 307/97. Z téhož důvodu neshledal důvod pro
připuštění dovolání proti svému rozhodnutí.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně včas dovolání, jehož
přípustnost dovozovala z ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř. Tvrdila existenci
dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241 odst. 3
písm. d) o.s.ř. Navrhla zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto
soudu k dalšímu řízení.
Žalované navrhly zamítnutí dovolání.
Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání vycházel z
ustanovení části dvanácté, hlavy 1, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož
dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí
účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních
předpisů. Proto v dalším odůvodnění tohoto usnesení jsou uváděna ustanovení
občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000
Sb. ( dále jen ,,o. s. ř. „).
Dovolání není přípustné.
Podle § 236 odst. 1 lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání nelze předně
dovodit z ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Rozsudku soudu prvního
stupně ze dne 7. 10. 1999, č.j. 17 C 19/97 - 111 ve znění opravného usnesení
18. 11. 1999 sice předcházelo vydání rozsudku ze dne 7. 4. 1997, č.j 17 C
19/97-17, kterým bylo žalobě vyhověno a který byl usnesením Městského soudu v
Praze ze dne 27. 4. 1998, č.j. 39 Co 385/97-65 zrušen a věc vrácena soudu
prvního stupně. Odvolací soud však ve svém zrušovacím usnesení nevyslovil
závazný právní závěr ve věci samé, neboť ke zrušení rozsudku soudu prvního
stupně došlo z důvodů neúplnosti skutkových zjištění.
Podle § 239 odst. 2 o.s.ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka
na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením
potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením ( vydáním ) usnesení, kterým bylo
rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné,
jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího
soudu má po právní stránce zásadní význam.
V usnesení Ústavního soudu ČR z 23. 8. 1995, III. ÚS 181/95, uveřejněném pod č.
19 /usnesení/ ve svazku 4 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, bylo
uvedeno, že za rozhodnutí po právní stránce zásadního významu je nutno
považovat zejména ta rozhodnutí, která se odchylují od ustálené judikatury nebo
přinášejí judikaturu novou, a to s možným dopadem na rozhodování soudů v
obdobných případech. Dovolání může být podle tohoto ustanovení přípustné jen
tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení
správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují)
a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř. není založena již
tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní
stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává teprve tehdy, jestliže
rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Samozřejmým předpokladem pro uplatnění této úvahy je ovšem skutečnost, že
rozhodnutí odvolacího soudu vůbec spočívalo na posouzení otázky, jejíž
správnost dovolatel považuje za otázku zásadního právního významu.
O takový případ v této věci nejde.
Posouzení věci odvolacím soudem odpovídá závěrům dnes již konstantní soudní
judikatury, dokonce i závěrům vyjádřeným v nálezu Ústavního soudu citovaného
odvolacím soudem ( nález ze dne 18. 5. 1999, sp. zn. II. ÚS 307/97) . Nelze
proto přisvědčit žalobkyni, že by přípustnost dovolání byla založena v této
věci posouzením otázky zásadního právního významu.
Z obsahu spisu nevyplývá - a ostatně to dovolatelka ani netvrdí - že by řízení
bylo zatíženo některou z vad řízení ( důvody zmatečnosti ) uvedených v
ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř.
Z uvedeného vyplývá závěr, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, ohledně něhož
nelze dovodit přípustnost dovolání z žádného ustanovení občanského soudního
řádu. Dovolací soud proto podle § 243b odst. 4 o.s.ř. za použití § 218 odst. 1
písm. c) o.s.ř. dovolání odmítl, aniž mohl přistoupit k meritornímu zkoumání
dovolacích námitek v dovolání uvedených.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 4
o.s.ř. za použití § 221 odst.1 o.s.ř., § 151 odst. 1 o.s.ř. a § 142 odst. 1
o.s.ř. Žalobkyně nebyla v dovolacím řízení úspěšná, je proto povinna uhradit
žalobcům náklady dovolacího řízení spočívající v odměně právní služby za sepis
vyjádření k dovolání každému za jeden úkon částku 1.000,- Kč, sníženou o 20 %
při společném zastupování a režijní paušál 75,- Kč - § 6 odst. 1, § 7, § 9
odst. 1, § 11 odst. 1 písm. k), § 12 odst. 4, § 13 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (
advokátní tarif ), celkem tedy částku 1.675,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 24. dubna 2001
JUDr. Josef R a k o v s k ý, v.r.
předseda senátu