28 Cdo 2682/2009
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana
Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Josefa Rakovského v právní
věci žalobce J. B., zastoupeného JUDr. Karlem Zíkou, advokátem se sídlem v
Kutné Hoře, Benešova 610, proti žalované České republice – Ministerstvu
spravedlnosti se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu škody, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 20 C 143/2007, o dovolání žalobce proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 2. 2009, č. j. 69 Co 542/2008-47,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce se po žalované domáhal zaplacení částky 3.886.868,- Kč s přísl. s tím,
že se jedná o náhradu škody způsobené rozhodnutím o vazbě. Usnesením
policejního rady Policie ČR, OŘ Kutná Hora, SKPV Kutná Hora ze dne 8. 10. 2002,
č. j. ČTS:ORKH-531/OOK-2002, bylo zahájeno trestní stíhání jeho osoby pro
trestný čin loupeže ve formě spolupachatelství dle § 9 odst. 2 a § 234 odst. 1
zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů, a pro
trestný čin porušování domovní svobody formou spolupachatelství podle § 9 odst.
2 a § 238 odst. 1, 2 trestního zákona. Dne 11. 10. 2002 byl usnesením Okresního
soudu v Kutné Hoře, č. j. Nt 116/2002-53, vzat do vazby podle § 68 zákona č.
141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění tehdejších
předpisů, z důvodů uvedených v § 67 písm. a) trestního řádu, přičemž vazba
započala dne 9. 10. 2002 v 7.15 hodin. Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne
31. 10. 2002, č. j. 14 To 645/2002-28, byla stížnost žalobce do citovaného
usnesení zamítnuta jako nedůvodná. Rozsudkem Okresního soudu v Kutné Hoře ze
dne 4. 4. 2003, č. j. 1 T 3/2003-268, byl žalobce shledán vinným ze spáchání
trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 trestního zákona a trestného činu
porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, 2 trestního zákona ve
spolupachatelství podle § 9 odst. 2 trestního zákona a byl odsouzen podle § 234
odst. 1 a § 35 odst. 1 trestního zákona k úhrnnému trestu odnětí svobody v
trvání šesti let ve věznici s ostrahou. Usnesením Krajského soudu v Praze ze
dne 15. 5. 2003, č. j. 11 To 161/2003-310, byl rozsudek soudu prvního stupně
zrušen a věc mu byla vrácena. Usnesením téhož soudu z téhož dne, č. j. 11 To
162/2003-306, byl žalobce (coby obžalovaný) propuštěn z vazby na svobodu.
Následně byl žalobce rozsudkem Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 4. 11. 2004,
č. j. 1 T 104/2004-460, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze ze dne
24. 3. 2005, č. j. 11 To 86/2005-496, zproštěn obžaloby. U žalobce během jeho
pobytu ve vazbě došlo k opakovaným hlubokým depresím, sebevražedným pokusům a
dalším závažným projevům nemocí, které se u něho na základě prožitého šoku
projevily, jakož i k podstatnému zhoršení neurologických onemocnění. Po
propuštění se stav neupravil, vazba měla negativní vliv na rodinný a pracovní
život žalobce. Žalobce tak požaduje zaplacení ušlého výdělku, renty, bolestného
a ztížení společenského uplatnění. Náhradu škody za ušlý výdělek za dobu výkonu
vazby žalobce od žalované obdržel ve výši 97.749,- Kč (viz č. l. 25 spisu).
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 25. 6. 2008, č. j. 20 C 143/2007-32,
žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Soud
prvního stupně dospěl k závěru, že žalobci nelze právo na náhradu škody
přiznat, a to vzhledem k námitce promlčení vznesené žalovanou. Zprošťující
rozhodnutí v podobě rozsudku Okresního soudu v Kutné Hoře, č. j. 1 T
104/2004-460, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze, č. j. 11 To
86/2005-496, nabylo právní moci dne 24. 3. 2005, přičemž od tohoto data počala
běžet dvouletá promlčecí doba upravená v § 33 zákona č. 82/1998 Sb., o
odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo
nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992
Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů.
Promlčecí doba dle § 35 citovaného zákona neběží ode dne uplatnění nároku na
náhradu škody do skončení předběžného projednání, nejdéle však po dobu šesti
měsíců. S ohledem na toto ustanovení pak promlčecí doba marně uplynula dne 25.
9. 2007. Žaloba byla podána až dne 8. 11. 2007, a je tak zřejmé, že námitka
promlčení je důvodná.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 4. 2. 2009, č. j. 69
Co 542/2008-47, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o
náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud zrekapituloval
skutkový a právní stav věci a uzavřel, že právo žalobce na náhradu škody je
skutečně promlčeno. Žalobci začala běžet promlčecí doba s ohledem na uplatněný
nárok z titulu nezákonného rozhodnutí o vazbě a s přihlédnutím k ust. § 33
zákona č. 82/1998 Sb. dnem následujícím po dni, kdy nabylo právní moci
rozhodnutí, jímž byl žalobce zproštěn obžaloby, tedy dnem 25. 3. 2005. Vzhledem
k nutnosti aplikace ust. § 35 zákona č. 82/1998 Sb. skončila promlčecí doba
dnem 25. 9. 2007. Jelikož žaloba byla podána dne 8. 11. 2007, nebylo možno o
věci rozhodnout jinak, než žalobu zamítnout. Odvolací soud rovněž dovodil, že
neobstojí námitky žalobce, že objektivní promlčecí doba u náhrady škody na
zdraví neběží a že se náhrada škody na zdraví nepromlčuje. Pro uplatňování a
rozhodování o námitce promlčení u nároků na náhradu škody způsobené rozhodnutím
o vazbě, trestu nebo ochranném opatření se uplatní speciální právní úprava
obsažená v ust. § 33 zákona č. 82/1998 Sb., která ze zákonné úpravy vztahující
se k těmto nárokům nevyjímá nároky na náhradu škody na zdraví. Nelze tedy
použít ust. § 32 citovaného zákona či § 106 zákona č. 40/1964 Sb., občanského
zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost
spatřuje v otázce zásadního právního významu, důvodnost pak v nesprávném
právním posouzení věci. Dovolatel se domnívá, že nárok na ušlý výdělek či jiná
čistě majetková újma se promlčuje ve lhůtě stanovené v § 33 zákona č. 82/1998
Sb., avšak v případě škody na zdraví „nejde o lhůtu speciální, ale přímo na ni
dopadá ustanovení § 106 občanského zákoníku, neboť škoda na zdraví se projevuje
v delším časovém horizontu, kdy nejzávažnější následky nastaly až ve lhůtě
delší než by byl sama promlčecí lhůta dle § 33 z. č. 82/1998 Sb. a shodně tak i
projevy a následky ztížení společenského uplatnění bylo možno posoudit až v
podstatně delším časovém horizontu“. Závěrem dovolatel navrhnul, aby Nejvyšší
soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), ve znění účinném přede dnem, kdy nabyl
účinnosti zákon č. 7/2009 Sb., kterým byla provedena novela tohoto předpisu
(viz článek II bod 12 přechodných ustanovení zákona č. 7/2009 Sb.).
Nejvyšší soud jakožto soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) zjistil, že dovolání bylo
podáno řádně a včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) osobou k tomu oprávněnou a
zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.). Žalobce dovozuje přípustnost
dovolání z ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a dovolací důvod, který by
dovolací soud přezkoumal v případě, že by dovolání shledal přípustným, byl
uplatněn podle ust. § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Dovolání však přípustné není.
Přípustnost dovolání podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dána,
jestliže nemůže nastoupit přípustnost podle ust. § 237 odst. 1 písm. a) nebo b)
o. s. ř. (změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost
soudu prvního stupně předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a
dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam.
Dle ust. § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po
právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími
soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v
rozporu s hmotným právem.
O takový případ se zde však nejedná.
V posuzovaném případě nabyl zprošťující rozsudek právní moci dne 24. 3. 2005. V
souladu s ust. § 33 a § 35 zákona č. 82/1998 Sb. pak promlčecí doba uplynula
dne 25. 9. 2007. Zákonná úprava je zde zcela jednoznačná a bezrozporná. Již z
uvedeného je zřejmé, že soudy obou stupňů věc rozhodly správně, jak bylo
popsáno výše, pokud žalobu zamítly vzhledem k vznesené námitce promlčení.
Jestliže pak žalobce tvrdí, že nejzávažnější zdravotní následky vazby se
projevily až po uplynutí promlčecí doby, je třeba zdůraznit, že z obsahu spisu
je zjevné, že podání žalobce, zastoupeného advokátem, datované dne 12. 10.
2006, v němž u žalované uplatnil nárok na náhradu škody na zdraví, jež mu měla
být způsobena rozhodnutím o vazbě, bylo žalované doručeno dne 13. 2. 2007 (viz
č. l. 20 spisu). Vzhledem k okamžiku, kdy žalobce nárok na náhradu škody
uplatnil u žalované, je zřejmé, že se následky tvrzené škody na zdraví
projevily již před uplynutím promlčecí doby (jinak by je žalobce u žalované
dozajista neuplatňoval). Neexistuje tedy důvod, který by žalobci bránil právo
včas uplatnit u soudu. Musel si být vědom faktu, že řízení u žalované bude
pravděpodobně trvat nejméně v řádu měsíců a že v souladu s ust. § 35 zákona č.
82/1998 Sb. se vzhledem k němu promlčecí doba staví pouze na dobu maximálně
šesti měsíců (v duchu zásady ignoratia legis neminem excusat to žalobce vědět
měl, v řízení byl navíc zastoupen advokátem, takže jeho práva byla dostatečně
bráněna). Pokud tedy žalobce podal žalobu až po uplynutí promlčecí doby, musí
nyní nést následky s tím spojené.
Z výše uvedeného vyplývá, že napadenému rozsudku nelze přiznat zásadní právní
význam a dovolání přípustnost ve smyslu ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a
Nejvyšší soud proto dovolání podle ust. § 243b odst. 5, věty první, a § 218
písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 243b odst. 5, věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty první, a § 146 odst. 3 o. s.
ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek řízení nemá na náhradu svých nákladů
právo a žalované žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 6. dubna 2011
JUDr. Jan E l i á š, Ph.D., v. r.
předseda senátu