28 Cdo 2687/2005
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z
předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a soudců JUDr. Oldřicha
Jehličky, CSc. a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobců a) E.
S., b) O. Š., c) V. S., d) P. K., všech zastoupených advokátkou, proti
žalované České republice-Ministerstvu financí se sídlem v Praze 1, Letenská 15,
o finanční náhradu podle zákona č. 87/1991 Sb., vedené u Obvodního soudu pro
Prahu 1 pod sp. zn. 30 C 261/98, o dovolání všech žalobců proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 6. 5. 2005, č.j. 14 Co 159/2005-184, takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6. 5. 2005, č. j. 14 Co
159/2005-184, se ve znění prvního odstavce o změně rozsudku soudu I. stupně a
zamítnutí žaloby o zaplacení úroků z prodlení žalovanou ve výši 21 % a 18,5 %
ročně všem žalobcům z částek 389.820,- Kč (žalobci a/, b/) a 194.910,- Kč
(žalobci c/, d/), od 25. 4. 2002 do 14. 3. 2005, a od 15. 3. 2005 do zaplacení,
a ve znění posledního odstavce o nákladech odvolacího řízení, zrušuje a v tomto
rozsahu se věc vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
II. Rozsudek Městského soudu v Praze výše označený, jakož i rozsudek Obvodního
soudu pro Prahu 1 ze dne 27. 1. 2005, č. j. 30 C 261/98-155, se zrušují ve
výrocích, kterými byla zamítnuta žaloba všech žalobců o zaplacení 21 % úroku z
prodlení ročně z výše uvedených pohledávek, a to za období od 17. 7. 2000 do
24. 4. 2002 (část výroku II. rozsudku soudu I. stupně, třetí odstavec rozsudku
odvolacího soudu), a v tomto rozsahu se věc vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k
dalšímu řízení.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 27. 1. 2005, č. j. 30 C
261/98-155, byla ve výroku I. žalované uložena povinnost zaplatit žalobcům a/,
b/ částku vždy 389.820,- Kč, pokaždé spolu s 21 % úrokem z prodlení z této
částky od 25. 4. 2002 do zaplacení; vůči žalobcům c/, d/ byla žalovaná zavázána
k zaplacení pokaždé 194.910,- Kč s 21 % úrokem z prodlení od 25. 4. 2002 do
zaplacení. K platbám byla stanovena lhůta do tří dnů od právní moci rozsudku.
Dalším výrokem II. rozsudku soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba všech
žalobců o zaplacení 21 % úroku z prodlení z jistin od 1. 7. 1996 do 24. 4.
2002.
Zbylými výroky III., IV. a V. prvostupňového rozsudku bylo rozhodnuto o
povinnosti žalované nahradit jak náklady řízení vzniklé žalobcům, tak i náklady
státu (znalečné).
Soud prvního stupně rozhodoval o nároku na náhradu za nemovitosti, opřeném o §
13 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Nemovitosti nebylo
možné vydat a soud žalobcům přiznal, v intencích posudku o ceně nemovitostí
soudem ustanoveného znalce, částky odpovídající výši spoluvlastnických podílů
po jejich právních předchůdcích, jimž byly nemovitosti odňaty.
O příslušenství pohledávky však rozhodl soud prvního stupně podle § 517
občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) jen zčásti ve prospěch žalobců; dílem
jejich žalobu zamítl. Žalobci uplatnili během řízení dne 17. 7. 2003 nárok na
zaplacení úroku z prodlení ve výši 21 % z náhrady (v té době vyčíslené
znaleckým posudkem jimi předloženým) od 1. 7. 1996 do zaplacení. Strana
žalovaná vznesla námitku promlčení nároku ve tříleté obecné lhůtě podle § 101
o. z. a žalobcům byl poté úrok ve výši 21 % přiznán od 25. 4. 2002. Podle soudu
prvního stupně se žalobci dověděli o oprávněnosti nároku dne 24. 4. 2002, kdy
byl v téže věci vyhlášen mezitímní rozsudek o tom, že nárok je důvodný. Ode dne
následujícího se žalovaná dostala do prodlení vůči všem žalobcům.
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 6. 5. 2005, č. j. 14 Co 159/2005-184,
napadeným odvoláním obou stran, se rozhodovalo jen o příslušenství přiznané
náhrady, neboť výrok soudu prvního stupně o náhradě samotné nebyl odvoláními
dotčen a nabyl právní moc. Žalobci žádali přiznat úrok z prodlení od 17. 7.
2000, tedy tři roky zpětně od data 17. 7. 2003, kdy v řízení nárok na
příslušenství uplatnili. Žalovaná naopak požadovala žalobu ohledně
příslušenství zamítnout, neboť výše dluhu byla najisto postavena až rozsudkem
soudu prvního stupně o věci samé a do té doby nemohla vědět, v jaké výši má
plnit.
Odvolací soud změnil prvním odstavcem svého výroku napadený rozsudek tak, že
zamítl žalobu o zaplacení úroku z prodlení všem žalobcům ve výši 21 % od 25. 4.
2002 do 14. 3. 2005 a ve výši 18,5 % od 15. 3. 2005 do zaplacení. Dovodil, že
žalovaná strana se dostala do prodlení podle § 517 odst. 2 o. z. „až
vykonatelností rozsudku, kterým byla určena výše finanční náhrady“. Rozsudek
soudu prvního stupně o finanční náhradě byl vykonatelný ode dne 15. 3. 2005.
Ve druhém odstavci svého výroku odvolací soud částečně potvrdil výrok soudu
prvního stupně o přiznaném příslušenství, a to tak, že všem žalobcům byl
přiznán úrok od 15. 3. 2005 do zaplacení ve výši 2,5 % z finanční náhrady;
sazba byla stanovena podle výše platné k posledně uvedenému dni (§ 1 vládního
nařízení č. 142/1994 Sb.).
Ve třetím odstavci výroku rozsudku odvolací soud potvrdil rozsudek soudu
prvního stupně ve výroku o zamítnutí žaloby na zaplacení úroku z prodlení
žalobcům ve výši 21 % z náhrady za dobu od 17. 7. 2000 do 24. 4. 2002.
Zbylými čtyřmi odstavci výroku rozsudku odvolacího soudu bylo rozhodnuto o
nákladech řízení mezi účastníky před soudem prvního stupně (změna
prvostupňového rozsudku dvěma odstavci), o výši znalečného, které je žalovaná
povinna zaplatit, a o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali všichni žalobci dovolání. To směřovalo
do měnícího výroku odvolací instance (první odstavec) o nepřiznání úroků z
prodlení žalobcům ve výši 21 % resp. 18,5 % od 25. 4. 2002 a od 15. 3. 2005 do
zaplacení; dále také do potvrzujícího výroku odvolacího soudu (třetí odstavec)
o zamítnutí veškerého příslušenství za dobu od 17. 7. 2000 do 24. 4. 2002.
Žalobci dovodili, že došlo k nesprávnému právnímu posouzení věci odvolacím
soudem a že ve vztahu k potvrzujícímu výroku má rozsudek odvolacího soudu
zásadní právní význam, neboť pro věc určující právní otázka byla vyřešena v
rozporu s hmotným právem. Namítali, že odvolací soud posoudil jejich nároky na
příslušenství v rozporu s § 13 zákona č. 87/1991 Sb., s § 11 zákona č. 231/1991
Sb., o působnosti orgánů České republiky v mimosoudních rehabilitacích, i s
článkem IV. bodem 2. zákona č. 115/1994 Sb. (o doplnění tamtéž vypočtených
restitučních zákonů), a v důsledku toho i s § 517 odst. 1, 2 o. z. o vzniku
prodlení a o úrocích z prodlení. Žalobci tvrdili, že podle článku IV. bodu 2.
zákona č. 115/1994 Sb. a § 13 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. uplatnili nárok na
finanční náhradu včas nejprve u příslušného ústředního orgánu státní správy
žalovaného státu, což se stalo, jak bylo v řízení prokázáno, s účinky dne 30.
6. 1995. Od tohoto dne začala žalované plynout podle článku IV. bodu 2. zákona
č. 115/1994 Sb. jednoroční lhůta k plnění a nedošlo-li k uspokojení nároků
žalobců, pak se stát dostal do prodlení dnem 1. 7. 1996. Od tohoto dne mohli
žalobci požadovat úrok z prodlení v tehdy platné sazbě 21 % a pokud uplatnili v
řízení nárok na příslušenství dne 17. 7. 2003, lze jim po námitce promlčení
vznesené žalovanou přiznat úrok tři roky zpětně ode dne 17. 7. 2000. Žalobci
poukázali na nedostatek součinnosti žalované při jednání o nároku na finanční
náhradu, na průtahy v soudním řízení a zdůraznili, že jde o peněžitý dluh státu
za situace, při níž peněžní náhrada není zdaleka adekvátní naturální restituci.
Navrhli, aby dovolací soud zrušil jak nepříznivý měnící výrok odvolacího soudu
o nepřiznání příslušenství od 25. 4. 2002 a od 15. 3. 2005 do zaplacení, tak i
potvrzující výrok téhož soudu o nepřiznání příslušenství od 17. 7. 2000 do 24.
4. 2002, a věc vrátil nižším instancím k dalšímu řízení.
Žalovaná považovala ve vyjádření k dovolání právní závěry odvolací instance za
správné a žádala, aby dovolací soud dovolání všech žalobců jako nedůvodné
zamítl.
Žalobci, zastoupení advokátkou, podali dovolání v otevřené lhůtě (§ 241 odst.
1, 240 odst. 1 občanského soudního řádu – dále jen „o. s. ř.“). Jejich dovolání
bylo přípustné dílem pro diformitu rozsudků nižších instancí (§ 237 odst. 1
písm. a) o. s. ř.), dílem pak – jak patrno z dalšího výkladu – pro zásadní
právní význam napadeného rozsudku, spočívající v řešení pro věc určující právní
otázky v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř.).
Dovolání je důvodné.
Žalobci, kteří byli úspěšní v řízení o finanční náhradě, splnili požadavek § 13
odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb., podle něhož je třeba písemnou žádost o finanční
náhradu podat u příslušného ústředního orgánu státní správy nejpozději ve lhůtě
jednoho roku (původně též „ode dne účinnosti tohoto zákona“, nyní je však lhůta
otevřena – viz derogační nález Ústavního soudu publikovaný pod č. 153/1998
Sb.). Obrátili se totiž na ministerstvo financí, jako oprávněné osoby podle § 3
odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. ve znění zákona č. 116/1994 Sb., se žádostí o
zaplacení finanční náhrady došlou dne 30. 6. 1995. Nutno podotknout, že zákon
č. 116/1994 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 87/1991 Sb., nabyl účinnost
dne 1. 7. 1994 a stanovil v článku II. bodu 4. lhůtu k uplatnění nároku na
finanční náhradu u příslušného orgánu státu podle § 13 odst. 3 zákona č.
87/1991 Sb. v délce jednoho roku od své účinnosti.
Podle článku IV. bodu 2. zákona č. 115/1994 Sb., kterým se doplňuje zákon č.
403/1990 Sb. a další tamtéž vyjmenované restituční zákony ve znění změn a
doplňků, poskytne na žádost o finanční náhradu podle § 13 odst. 3 zákona č.
87/1991 Sb., podanou po účinnosti tohoto zákona (8. 6. 1994), příslušný
ústřední orgán státní správy finanční náhradu nejpozději do jednoho roku ode
dne doručení žádosti.
Toto ustanovení tedy obsahuje speciální úpravu lhůty k plnění finanční náhrady,
mající svůj právní základ v některé z norem zákona č. 87/1991 Sb. o nemožnosti
věc vydat.
Žalovaná, vůči níž žalobci řádně, s podrobným uvedením relevantních tvrzení,
uplatnili nároky na finanční náhradu dopisem datovaným i doručeným dne 30. 6.
1995, měla zákonem danou jednoroční lhůtu k tomu, aby sama nebo v součinnosti
se žalobci, případně i se třetími osobami, vyčíslila požadovanou náhradu a
vyplatila ji žalobcům.
Oprávněnost tohoto požadavku podporuje nejen citovaný článek IV. bod 2. zákona
č. 115/1994 Sb., ale i ustanovení § 11 odst. 1 zákona č. 231/1991 Sb., o
působnosti orgánů České republiky v mimosoudních rehabilitacích. To uvádí, že
příslušný ústřední orgán posoudí oprávněnost nároku a vyplatí finanční náhradu
v hotovosti ve výši stanovené zvláštním předpisem.
Je v souladu s účelem restitučních zákonů, aby v případech, v nichž věc nelze
vydat, byla oprávněným osobám vyplacena finanční náhrada v pokud možno co
nejkratší době. Opačný přístup jen prohlubuje nerovnost v právech, kterou musí
strpět oprávněné osoby již proto, že jim nemůže být poskytnuto naturální plnění.
Prodlení s placením finanční náhrady proto vzniká uplynutím lhůty, kterou
příslušnému ústřednímu orgánu státní správy stanovil k plnění zákon. Nedošlo-li
k zaplacení finanční náhrady a oprávněné osoby podaly žalobu, v níž náhradu
řádně vyčíslily (k rozšíření žaloby o nároky na příslušenství došlo v průběhu
řízení), pak tím spíše nelze počátek vzniku prodlení přesouvat do průběhu
soudního řízení. Vznik prodlení nemůže být spojován ani s vyhlášením či právní
mocí mezitímního rozsudku o opodstatněnosti nároku na náhradu, ani s vyhlášením
či právní mocí rozsudku o výši této náhrady, ba ani s provedením důkazu
znaleckým posudkem o výši náhrady. Znalost částky vyčíslené ustanoveným znalcem
může mít význam jen v tom ohledu, že se v řízení eventuálně, v důsledku
rozšíření či částečného zpětvzetí žaloby v reakci na znalecký posudek, změní
jistina jako výchozí částka pro výši úroku.
Odvolací soud tedy pochybil, svázal-li okamžik vzniku prodlení s placením
finanční náhrady s právní mocí rozsudku soudu prvního stupně, kterým bylo
rozhodnuto o výši této náhrady. Spolu s ním pochybil i soud prvního stupně,
jestliže považoval za počátek vzniku prodlení datum nabytí právní moci
mezitímního rozsudku o důvodnosti nároku na náhradu.
Procentní sazba úroku z prodlení, jejíž výši stanoví § 1 vládního nařízení č.
142/1994 Sb., náleží žalobcům ve výši platné k datu vzniku prodlení. Tím je v
posuzované věci den 1. 7. 1996.
Dovolací soud z výše uvedených důvodů zrušil podle § 243b odst. 2 věty za
středníkem a odst. 3 o. s. ř. zrušil jak měnící, tak i potvrzující odstavec
výroku rozsudku odvolacího soudu (s odpovídajícím výrokem soudu prvního stupně)
a věc vrátil zčásti odvolacímu soudu (měnící první odstavec) a zčásti soudu
prvního stupně (potvrzující třetí odstavec výroku odvolacího soudu, část výroku
II. soudu prvního stupně) k dalšímu řízení.
Z nákladových výroků doznal zásah jen ten výrok odvolací instance, v němž se
rozhodovalo o náhradě nákladů odvolacího řízení. Ostatní nákladové výroky,
jimiž odvolací soud upřesnil adekvátní výroky soudu prvního stupně, vycházely
ze stavu, kdy předmětem žaloby byly nejen úroky z prodlení, ale ještě i samotná
finanční náhrada. Změna přiznané výše příslušenství již nemůže mít podstatný
vliv na poměr úspěšnosti stran.
V dalším průběhu řízení, v němž jsou obě instance vázány v intencích § 226
odst. 1 o. s. ř. právním názorem Nejvyššího soudu, bude rozhodnuto též o
nákladech dovolacího řízení.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 26. května 2006
JUDr. Ludvík David, CSc., v. r.
předseda senátu