U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr.
Petra Krause a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D.,
ve věci žalobce J. M., zastoupeného Janem Kalvodou, advokátem se sídlem v Praze
6, Bělohorská 262/35, proti žalované České republice – Ministerstvu
spravedlnosti se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení 11.000.000,- Kč
s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C
30/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2.
února 2010, č. j. 35 Co 502/2009-115, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
se specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I); současně odvolací soud rozhodl o
náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). Odvolací soud vyšel ze zjištění, že žalobce byl ve dnech 27. 12. 1999 a 13. 6. 2000 „přepaden jinými osobami a oloupen o peníze a cenné předměty v hodnotě
11.000.000,- Kč“. Spolu s dalšími osobami přepadení organizovali (a posléze
mařili i jeho vyšetřování) i dva policisté Police České republiky – por. P. K. a mjr. J. O., jež byli účastni na zločinném spolčení označovaném jako tzv. „Berdychův gang“; pro popsanou trestnou činnost – při níž nesledovali plnění
služebních povinností, nýbrž vlastní zájem – bylo proti oběma policistům vedeno
trestní stíhání. Při právním posouzení věci odvolací soud dospěl k závěru, že odpovědnost státu
za škodu, která byla způsobenou žalobci popsanou trestnou činností policistů,
zde dána není, jelikož majetková újma nebyla žalobci způsobena výkonem státní
moci – nesprávným úředním postupem ve smyslu § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998
Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím
nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon č. 82/1998 Sb.“). Nesprávným úředním postupem v
uvedeném smyslu – pokračoval odvolací soud – se rozumí porušení pravidel
předepsaných právními normami pro počínání státního orgánu při jeho činnosti, a
to i při takových úkonech, které jsou prováděny v rámci rozhodovací činnosti. Z
žalobcových tvrzení však vyplývá, že bývalí policisté P. K. a J. O. při páchání
trestné činnosti (z níž žalobce dovozuje odpovědnost státu za vzniklou škodu)
neplnili povinnosti a úkoly plynoucí jim ze zákona č. 283/1991 Sb., o Policii
České republiky, jednali ve vlastním zájmu a svým jednáním zcela vybočili z
rámce plnění služebních (úředních) povinností, tj. šlo o tzv. exces. Jejich
jednání proto nelze považovat za jednání státního orgánu a za škodu způsobenou
žalovanému odpovídají poškozenému přímo sami škůdci. Bylo proto na žalobci,
aby právo na náhradu škody uplatnil vůči pachatelům trestné činnosti v trestním
(adhezním) řízení (což také učinil, byl-li rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze
dne 13. 12. 2007, sp. zn. 2 To 54/2007, podle § 229 odst. 3 trestního řádu
odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních). Proti všem výrokům rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Co do jeho
přípustnosti odkázal na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., co do
důvodů měl za to, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), a že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§
241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Za otázku, jež má dle jeho názoru po právní
stránce zásadní význam, označil posouzení, zda je nesprávným úředním postupem
podle § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb.
i takové jednání nositelů státní moci,
které není vadným úkonem v rámci činnosti rozhodovací, přesto je
charakterizováno porušením zákonných pravidel počínání takového nositele státní
moci. Tvrdil, že výklad pojmu „nesprávný úřední postup“ odvolacím soudem je
nepřiměřeně restriktivní. Dovozoval, že pokud stát zřizuje policii za účelem
ochrany života, zdraví a majetku občanů, musí odpovídat i za to, že nedokáže
včas odhalit trestnou činnost policistů. Setrval v předsvědčení, že jak P. K. tak i J. O. svým jednáním porušili pravidla předepsaná právními předpisy, čímž
se dopustili nesprávného úředního postupu ve smyslu § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. Soudům vytýkal i neprovedení dalších důkazů, které označil k
prokázání těchto svých tvrzení. Navrhl, aby rozsudky soudů obou stupňů byly
zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) věc projednal
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po
30. 6. 2009 (srov. článek II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další
související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku
odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou
advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř.,
se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). Objektivně přípustné není dovolání proti výroku II odvolacího soudu, jímž tento
soud rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Takové rozhodnutí má povahu
usnesení a nejde o rozhodnutí ve věci samé ani o žádné z usnesení vyjmenovaných
v ustanoveních § 238, § 238a a § 239 o. s. ř. (k otázce přípustnosti dovolání
proti nákladovému výroku srov. například usnesení Nejvyššího soudu z 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek pod č. 4, ročník 2003). Proti výroku I odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci
samé (ve výroku I) potvrzen (aniž by šlo o případ přípustnosti dovolání podle §
237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř., již proto, že soudem prvního stupně nebyl vydán
rozsudek, který by byl odvolacím soudem zrušen), může být dovolání přípustné
jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce
zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1
písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího
soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-
li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem
uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst.
založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu
má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, nýbrž tehdy, dospěje-li k
tomuto závěru sám dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v
ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř.; při úvaze po tom, může dovolací soud
posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel označil (srov. § 242 odst.
3 věty prvé o. s. ř. ) a jež byly pro rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé
významné (určující).
V posuzované věci spočívá rozsudek odvolacího soudu na právním závěru, že stát
za škodu způsobenou protiprávním jednáním označených policistů neodpovídá (není
ve věci pasivně legitimován), neboť kriminální jednání obou policistů bylo tzv.
excesem z plnění služebních povinností; za škodu způsobenou poškozenému
(žalobci) proto odpovídají přímo tyto jednající osoby, nikoliv stát.
O nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. b/
o. s. ř.) může jít tehdy, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní
normy, která na zjištěný skutkový stav věci nedopadá, nebo právní normu, sice
správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně
aplikoval.
Podle § 1 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. stát odpovídá za podmínek stanovených
tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci.
Podle § 3 zákona č. 82/1998 Sb. stát odpovídá za škodu, kterou způsobily a/
státní orgány, b/ právnické a fyzické osoby při výkonu státní správy, která jim
byla svěřena, (dále jen „úřední osoby“), c/ územní samosprávné celky, pokud ke
škodě došlo při výkonu státní správy, který na ně byl přenesen zákonem, (dále
jen „územní celky v přenesené působnosti“).
Podle § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. stát odpovídá za škodu způsobenou
nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení
povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Podle
odstavce 2 právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním
postupem způsobena škoda.
Podle § 420 odst. 1 obč. zák. každý odpovídá za škodu, kterou způsobil
porušením právní povinnosti.
Odvolacím soudem řešenou otázkou – vybočení z rámce plnění služebních
(úředních) povinností – se Nejvyšší soud zabýval například v rozsudku ze dne
18. 5. 2006, sp. zn. 25 Cdo 670/2005 (uveřejněným pod č. 49/2007 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek). V něm připustil, že „kriteriem pro
rozlišení, zda určitá činnost zaměstnance spadá do rámce činnosti jeho
zaměstnavatele (právnické, popř. fyzické osoby), není samotná okolnost, zda
jeho jednání naplnilo skutkovou podstatu trestného činu. Neplatí totiž
automaticky, že každá činnost, která je zároveň trestným činem, musí být vždy
excesem“ (odkazuje v této souvislosti též na R 55/1971). Zdůraznil ovšem , že
„do rámce činnosti právnické (fyzické) osoby spadá výkon zaměstnání, plnění
úkolů vyplývajících z pracovního poměru, úkony s tím přímo související ale i
další činnost, která nepostrádá místní (prostorový), časový a věcný (vnitřní,
účelový) vztah k činnosti právnické (fyzické) osoby. Totéž platí o plnění
služebních povinností osobou ve služebním poměru. Byla-li škoda způsobena při
činnosti, kterou škůdce, byť v pracovním či služebním poměru, sledoval výlučně
uspokojování svých zájmů či potřeb, jedná se o tzv. exces, a v takovém případě
škůdce odpovídá za škodu přímo sám“.
Již vylíčení rozhodující skutečností žalobcem vedlo odvolací soud ke správnému
závěru, že oba označení policisté při páchání trestné činnosti neplnili
služební povinnosti (resp. úkoly a povinnosti) plynoucí jim jako (tehdejším)
příslušníkům Policie České republiky ze zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České
republiky. Jejich jednání není možné považovat za plnění úkolů státu, jestliže
jím sledovali výlučně uspokojování svých vlastních zájmů a potřeb. Jednalo se
tedy o tzv. exces z plnění služebních povinností, kdy za vniklou majetkovou
újmu odpovídá škůdce sám, nikoliv o škodu způsobenou při výkonu státní moci (§
1 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb.).
Z výše uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není rozhodnutím, jež má
ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/ o. s.
ř.), a dovolání proti němu přípustné není. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval
jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dovolání odmítl (§ 243b odst. 5
věty první, § 218 písm. c/ o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 části věty před středníkem a § 146 odst. 3
o. s. ř. Žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení
právo a žalované v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. června 2011
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu