28 Cdo 2705/2000
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Milana Pokorného, CSc., v právní věci žalobkyň: A/ J. G., bytem XY, B/ L. B., roz. G., bytem XY, C/ H. V., roz. G., bytem XY, D/ J. K., bytem XY, E/ M. M., roz. K., bytem XY, a F/ A. S., roz. K., bytem XY, všech zastoupených JUDr. Martinem Klblem, advokátem se sídlem v Praze 1, Štěpánská 39, proti žalované Městské části Praha 1, se sídlem v Praze 1, Vodičkova 1, zastoupené JUDr. Danielou Maršálkovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Bílkova 4, o uzavření dohody o vydání věci, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 15 C XY, o dovolání žalobkyň proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 5. 1999, č.j. 13 Co XY, takto:
Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 1 dne 30. 10. 1995, domáhaly se žalobkyně proti Městské části Praha 1 nahrazení vůle žalované k uzavření dohody o vydání nemovitostí, a to domu čp. XY se stavební parcelou č. XY v k. ú. XY, obec XY, zapsaných v Katastru nemovitostí pro katastrální území XY na LV XY u Katastrálního úřadu XY. Žaloba byla zamítnuta rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 jako soudu prvního stupně ze dne 21. ledna. 1999, č.j. 15 C XY. Zamítavé rozhodnutí bylo odůvodněno dílem skutečností, že podle platné dohody z roku 1973 mezi vládou ČSSR a vládou Kanady o vypořádání finančních otázek byly nároky původních vlastníků, V. F. G. a V. R. K., od nichž žalobkyně odvozovaly svůj nárok, uspokojeny, dílem tím, že soud prvního stupně dospěl k závěru o nedostatku aktivní legitimace na straně žalobkyň D/, E/, F/, neboť se jim nepodařilo prokázat, že jsou dcerami původní vlastnice V. R. K.
K odvolání žalobkyň Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 5. 5. 1999, č.j. 13 Co XY, uvedený rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, rozhodl o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení a připustil proti svému rozsudku dovolání.
Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, jakož i jeho právní hodnocení, podle něhož je Dohoda mezi vládami ČSSR a Kanadou o vypořádání finančních otázek ze dne 18. dubna 1973, podle které bylo postupováno platně, a proto nejsou dány podmínky pro aplikaci § 6 odst. 2 restitučního zákona, neboť předmětné nemovitosti nepřešly na stát bez právního důvodu. Shodně se závěry soudu konstatoval, že vypořádání nároku mezivládní dohodou brání jeho uplatnění v rámci restitučního zákona. Ustanovení § 10 odst. 4 výše zmíněného zákona, na které žalobkyně opakovaně poukazovaly, pak na tento případ vůbec nedopadá. K námitce žalobkyň, že výrok rozsudku soudu prvního stupně není úplný uvedl, že jeho správnosti nebrání to, že ve výroku není uvedena celá dohoda o vydání věci ve znění, v němž se jí žalobkyně domáhaly, neboť se jedná o rozsudek potvrzující, který nemá být podkladem pro zápis změny vlastnictví v katastru nemovitostí a postačí tedy uvedení podstatného obsahu dohody.
Výrok o připuštění dovolání odůvodnil odvolací soud tím, že je otázkou po právní stránce zásadního významu, „zda v případě vypořádání nároků podle uvedené mezivládní dohody je možno domáhat se restituce podle zákona č. 87/1991 Sb. v platném znění“.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podaly žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opíraly o ustanovení § 239 odst. 1 o.s.ř. Uplatnily zřejmě dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. V této souvislosti tvrdily, že k přechodu předmětných nemovitostí na stát došlo bez právního důvodu. Mezivládní dohoda mezi ČSSR a Kanadou z roku 1973, na jejímž základě k přechodu vlastnictví mělo dojít, se totiž vůbec nestala součástí právního řádu dnešní ČR, natož aby byla účinná a bylo lze tak s ní spojovat vznik, změnu či zánik právních vztahů. Podle názoru dovolatelek nebyly splněny podmínky platnosti podle vnitrostátního práva, když nedošlo k její transformaci prostřednictvím zákona FS ČSSR, ani podmínky vnitrostátní účinnosti, tj. publikace ve Sbírce zákonů ČSSR. Náhradová dohoda může být tedy platná vůči subjektům, které ji uzavřely, nemůže však být účinná pro občany jednotlivých států. Dovolatelky nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že ustanovení § 10 odst. 4 restitučního zákona, podle kterého je v případě vyplacení kupní ceny nebo náhrady za převzatou věc osoba, které byla věc vydána, povinna vyplacenou částku vrátit příslušnému orgánu státní správy, se tento případ nevztahuje.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací zjistil, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastnicemi řízení řádně zastoupenými advokátem (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o.s.ř.).
Podle ustanovení § 239 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku svého rozhodnutí vyslovil, že je dovolání přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu.
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 34/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, bylo vyloženo, že připustil-li odvolací soud dovolání jen v souvislosti s právním posouzením (výkladem) určitého pojmu, vymezil tím zásadně dovolací důvod a dovolacímu soudu nepřísluší přezkoumat rozsudek odvolacího soudu např. z hlediska závěru odvolacího soudu o skutkových zjištěních.
V daném případě odvolací soud vyslovil přípustnost dovolání proti svému rozsudku, jehož zásadní právní význam spatřoval ve vyřešení otázky, „zda v případě vypořádání nároků podle uvedené mezivládní dohody je možno domáhat se restituce podle zákona č. 87/1991 Sb. v platném znění.“ Jen v tomto rozsahu mohl tedy odvolací soud přezkoumat rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 odst. 1 a § 239 odst. 1 o.s.ř.
Ustanovení § 1 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. stanoví rozsah jeho působnosti tak, že se vztahuje na zmírnění následků některých majetkových a jiných křivd vzniklých občanskoprávními a pracovněprávními úkony a správními akty, učiněnými v rozhodném období v rozporu se zásadami demokratické společnosti.
Dohoda mezi vládami ČSSR a Kanady ze dne 18. dubna 1973 má charakter mezinárodní smlouvy upravující občanskoprávní vztahy s mezinárodním prvkem. Její platnost a účinnost je nutno posuzovat podle předpisů platných v době jejího sjednání. Podle ustanovení § 2 písm. e) zákonného opatření předsednictva Národního shromáždění (ve znění zákona č. 164/1968 Sb.) se ve Sbírce zákonů vyhlašovaly vyhlášky o sjednání mezinárodních smluv a dohod, o jejich ratifikaci nebo výpovědi nebo o jiných otázkách jich se týkajících, bylo-li jejich vyhlášení ve Sbírce zákonů nutné nebo účelné. Spolu s vyhláškou bylo možno za téže podmínky vyhlásit i znění mezinárodní smlouvy nebo dohody. Nevyšší soud již v několika svých rozhodnutích (např. rozsudek sp. zn. 28 Cdo XY) vyjádřil názor, podle něhož nebyla dle tehdejších předpisů publikace mezinárodní smlouvy nebo dohody, popřípadě vyhlášky o jejím sjednání, nezbytnou podmínkou jejího vstupu v platnost. Co se týče otázky účinnosti výše uvedené dohody, je třeba uvést, že tato dohoda nebyla mezinárodní politickou ani mezinárodní hospodářskou smlouvou obecné povahy ani mezinárodní smlouvou, k provedení které by bylo zapotřebí zákona Federálního shromáždění, takže nevyžadovala před ratifikací souhlas Federálního shromáždění (srov. článek 36 odst. 3 úst. zák. č. 143/1968 Sb.). Je tedy možno konstatovat ve shodě se závěry soudu prvního stupně i soudu odvolacího, že předmětná dohoda skutečně nabyla účinnosti v souladu s jejím článkem VII. dne 22. června 1973 poté, co došlo mezi oběma smluvními stranami k výměně dopisů oznamujících její schválení podle příslušných ústavních předpisů obou kontrahentů.
Pak ovšem nelze pominout důsledky plynoucí z procesu realizace tohoto smluvního dokumentu spočívající jmenovitě v dohodě o výši náhrad za majetek ponechaný na území bývalé ČSSR a jejich výplatě vlastníkům těchto věcí. Obsahově jde o případ zániku nároku v důsledku splnění, což je jeden z obecných důvodů zániku závazků v občanském právu vůbec. Tyto důsledky byly respektovány v oblasti občanského práva podle obecných předpisů (srov. v tomto směru rozsudek uveřejněný pod 31/1989 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) Uvedené rozhodnutí formulovalo důsledky plynoucí z vypořádání podle Dohody mezi vládou ČSSR a vládou Spojených států amerických o vypořádání určitých otevřených nároků a finančních otázek z 29. ledna 1982, která nabyla účinnosti dne 2. února 1982. Okolnost, že došlo k vypořádání nároků státních příslušníků Spojených států amerických, znamenala pak zánik příslušných nároků vlastnických či závazkových, k čemuž byly soudy povinny z úřední povinnosti přihlédnout.
Dovolací soud nemá důvod odchýlit se od takto formulované zásady vyslovené v souvislosti s aplikací obecných předpisů, rovněž na oblast předpisů restituční povahy, tedy i zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Jde sice o předpis speciální vůči obecné občanskoprávní úpravě provedené v ustanoveních občanského zákoníku, který nicméně vychází z požadavku (z hlediska okruhu oprávněných osob, druhů nároků a časově omezené doby) alespoň částečné nápravy křivd způsobených nezákonnými akty státu blíže popsanými v zákoně. Jednotícím požadavkem je mezi oběma skupinami předpisů existence újmy na straně oprávněných osob, ve formách v zákoně uvedených. O majetkové křivdě však nelze uvažovat v případech, kdy nárok takové (nezákonným aktem státu) dotčené osoby vzniklý, byl uspokojen jiným způsobem. Za takový případ uspokojení nároků nutno považovat rovněž výplatu náhrady způsobem stanoveným ve shora zmíněné mezivládní dohody. Pojmově je tak aplikace ustanovení příslušných ustanovení zákona č. 87/1989 Sb. vyloučena. Tomuto výkladu odpovídající závěry odvolacího soudu v projednávané věci je proto nutno v mezích dovolacího přezkumu proto považovat za správné. Dovolací soud za této situace podle § 243b odst. 1 o. s. ř. dovolání zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 4 o. s. ř. za použití § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobkyně neměly v dovolacím řízení úspěch a žalované v souvislosti s podaným dovoláním žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek. . V Brně dne 30. listopadu 2000
JUDr. Josef R a k o v s k ý předseda senátu